Tak nějak nevím zda mi nedochází literární dech, možná je to jen momentální krize, ale nemůžu zklamat a neposlat další pokračování. Možná je to tím,  že se mi počítač poslední dny trošku vzdálil a trávím s ním asi jen tak dvě hodiny denně místo dvanácti.
V pondělí večer Milena odletěla do Kalifornie a tím pocházením po letišti s ní a Sabrinou a loučením se, jsem si uvědomil, že i já budu jednou v této roli a zmizím odtud nadobro, na to nejsem ještě vůbec připraven.
Úterý bylo zas jedno z těch všednějších, naše červený kousek země v Poamohu, kde jsem rozestavěli hliníkové mističky a z naší uměle tryskané srážky nasbírali vzorky a spočítali tak kam a jak toho moc dopadlo. Mezi mangovníky se proháněly promyky a požírali tyto nakvašené dobroty. Během oběda jsem zazíral na jeden strom, no nebýt frňákovník jablůňka, tak toto by byl správný adept. Taková stromeček skoro bez listů a z něj visely takové bramborovité zelené plody mangovitého tvaru. Ta zelená šlupka měla osténky jako kaštan a uvnitř taková rozplyzlá bílá hmota se semeny, rozhodně podivné, budu se muset zeptat. Po příjezdu do školy jsme konečně uviděli bambulu Goloka, který se svým společenským tlemem se nás ptal zda jsme přijeli z pole. Já se ho na oplátku zeptal, kde byl, když jsme ho potřebovali. No zmotal to a přišel dříve a když jsme tam nebyli, kdy si on myslel, a já měl naložené auto drahými věcmi tak na mne čekal v kanceláři. Jak logické a samozřejmé. I Chitta si mi stěžoval, že ho tuhle dovedl do banky, která je na kraji campusu a on tam už podruhé netrefil. Ještě že mu vybrali manželku, která mu vaří snídaně, obědy, předvečerní svačinu a večeři. Skutečně dojemné.
Ještě jsem vám nesdělil, že naše cestovní kancelář má nové klienty, Mirkovu maminku a sestru. Vypůjčil jsem školní van, tedy spíše se to tak sešlo a tak jsem je všechny naložil při naší cestě do Waimanala ve středu a dopravil je na místní pláž. My s Mirkem jsme mezitím zapojili automatické tenzometry a posléze dámy skorem zmoklé vyzvedli, prostě pravá Havaj, ne jak si všichni naivně myslíte, palmy a sluníčko. Po převozu do Kailui to již bylo lepší, my mezitím dodělali naše práce. Nazpět, abychom dokončili turistický okruh, jsme se vypravili do Honolulu před dálnici H3, vedoucí těsně pod zelenými horskými žebrovitými srázy tunelem. Kdo zná Brennerský průsmyk, tak toto je asi tak desetinová zmenšenina. Přesto to stačilo, aby těsně před tunely začal můj mikrobus smrdět a vrčet jako by to byla jeho poslední minuta. Mirkova sestra byla vystrašená ještě více než já, a já se modlil aby ten poslední škrk tohoto vehiklu přišel alespoň až překonáme bod zvratu uprostřed tunelu. Naštěstí jsme na nějaký nižší stupeň, nebo menší počet válců, nebo co bylo důvodem, přejeli tunelem a začali to dlouhé klesání do Perlového zálivu. Tím si tento stroj zkázy trošku odpočinul a na posledním kopečku sice skuhral podobně, ale to už jsem se tolik nebál. Po vychladnutí se tvářil, jako by se nic nestalo, a nemyslete si, nijak moc zabrat nedostal, jen už má své nejlepší za sebou.
Ve čtvrtek jsem se vypravili opět do Poamoha, bylo všelijak, ale zatím nepršelo. Rozložili jsme naše nádobíčko a jali se instalovat automatické tenzomety. Déšť se dostavil s dovolenkářkou Sabrinou, která se na nás přijela podívat, co že to vlastně teda děláme. Pěkné počasí se dostavilo hned po jejím brzkém odjezdu, zaplať pánbůh. Dnes už zase řídíl frekventant řidičského kurzu Mirek, protože jsme byli ve svém milovaném trucku s naší předvolbou radiostanic. 107.9 Oldies, tam sice hrají 50 písníček ze šedesátých let dokola, ale někdy je to milé. Naše oblíbené je 99.9 Maui ale to hraje jen v přímé vdušné lince na náš druhý milovaný ostrov. Další stanicí je 90.3/resp. 91.3 a to naše školní rádio KTUH, občas pořádný pecky, trošku nezávislé. Dobré je i 89.1 NPR, tedy National Public Radio, to má zprávy v havajštině a taky jedno havajské slovo denně. Jako třeba tuhle. Wakinekona je prosím Washington. Jinak inteligentní řeči a hudba, asi jako ČT2 pro nás minoritní skupinu těch co ještě nezblbli mydlinkovými seriály a debilními ksichty vyžranců v sobotním a nedělním nováckém primetimu.
A zas je tu pátek, a my opět ve Waimanalu. Dnes nás čeká test závlahy. Po včerejším dešti, který zde byl o mnoho silnější než v Poamohu a po přidání vody z naší závlahy jsem se v políčku klouzal jako na běžkách na sjezdovce, ale jakž tak to dopadlo a vrátili se na čas, aby Mirek mohl konečně navštívit úvodní lekci pro zahraniční studenty, až potom bude tento tříměsíční havajský mazák skutečným universitním studentem. Já vyrazil na nákupní kolečko dalších drobností do City Millu, Longs, tam i se Sanjayem. Ten se už před pár týdny vrátil z Japonska a Indie, aby se mnou mohl dnes na nákup školním autem, když už musím do té drogérie vedle.
Chlapci se večer v naší kuchyni začali družit nad vínem a večer začali pokukovat po té sličné drobounké Thajce co se tu pravidelně vyskytuje a vaří asi sedmi Thajským hošíkům jako jejich Sněhurka. Dnes měla na sobě bílé tričko s červeným křížem a slůvky Lifeguard North Shore a nevím o nikom kdo by si v ten večer nepřál být zachráněn. Úplně večer jsem potkal ve výtahu náčelnici kmene z Fiji, studentku Kitty. Kde jseš, už jsem tě dlouho neviděla, na mně svým mocným hlasem zahudrovala. Ty bydlíš teď na tom hrozném devátém klukovském patře? Že se nestydíš!!!
V sobotu jsem se vypravil opět zas jednou na malý cyklistický výlet. V parku na King a Keeamoku jsem hledal strom Kamani, který plodí modré kuličky s tvrdým hrbolkovitým jádrem, protože Milena svou milovanou kuličku ztratila před odletem. Nenašel jsem, snad na campusu, kde má být druhý. Dojel jsem tentokrát do centra, šmrdolil se kolem parlamentu a sochy poslední královny Lili`uokalani a pak k Aloha tower do přístavu, abych si odškrtl další povinný bod. No není to nic moc, trošičku to připomíná všechny ty Bramberky a Černé Studnice, ale je to z omítnutého kamene. Není to ani vysoké a výhled není zvláštní, na jedné straně skleněné velkoměsto, na druhé Sand Island se základnou Pobřežní stráže a jeřábovišti. Kvůli zvýšené bezpečnosti mi prohledali batoh. Snažil jsem se být nápomocný a tak vyndal fotoaparát. To že bych právě zde mohl mít cokoliv místního chytrolína nenapadlo a já zavzpomínal na Noru Novákovou, co pronesla obálky na letiště a zas si uvědomil jak je to vše pošetilé, myslet si, že je možné uchránit letadla a důležité budovy. Na cestě nazpátek jsem zas prošmejdil CompUSA a nakoupil sadu dalších CD, protože tu současnou jsem už dopekl. Prodavačka na mně samozřejmě švitořila: Jaké ja vaše směrovací číslo. Ptám se: Proč?, kupuji CD za 7 dolarů. No celá zkoprnělá začla koktat, že zjišťují z jaké dálky jsem přijel, ale že jestli nechci tak jim to nemusím říkat. Nevím proč bych měl. Ostatně kdo asi tak přijede do dvou krámů na jednom ostrově tisíce mil od dalšího podobného, trošku vlezlé, pokud ne rovnou debilní, nemyslíte? V Rainbow antikvariátu jsem hledal další několikadolarové poklady, ale odešel jen s čínským souhrnným horoskopem. V podvečer jsem se chystal najít ten modrokulečníkovník a ve škole potkal Chittu, který mne k tomuto indickémů výpěstku dovedl. Je to skutečně zajímavé, plody modře kobaltové, takové modré třešně.
V neděli zrušili turisti výlet, kvůli nějakým padajícím kamenům a tak jsme se Sabrinou vyrazili na náhradní výlet do Aeii na okružní výletík lesíkem, poté co jsme ve škole posbírali ještě více modrých kuliček. Trošku jako u nás, cestou nás oblažoval deštík, nevím zda si zvyknu ještě na to že déšť neznamená tričko a úsměv na tváři z všudypřítomné duhy. V jednom bodě vykoukla ta dálnice v zeleném údolí, po které jsem tuhle hnal toho splašeného rezavého koně. Na konci výletu jsme snědli naše sendviče a já krmil místní divoké kohoutky šlupkami od banánů, zatímco Sabrina vysvětlovala svém mamince mobilem do Mississippi jak má používat email a já vzpomínal, jak je tento úspěšný krok už půl roku za mnou. Na Sand Islandu, kde je ta stanice Pobřežní Stráže jsme nakoupili levná piva, pofotili Aloha Tower přes vodu a vyrazili do Kalihi. Je to zvláštní vidět prázdné parkoviště patřící lodi, která teď pokládá bóje v Perském zálivu, aby tam mohli vplout ty letadlové hangáry. V Kalihi nás uvítal kocour Raleigh, který se vytrůnil na vytaženou krabici s novým scannerem, abychom jeho majetek nechali na pokoji. Když byla prázdná, tak se pro změnu na dvě hodiny uvelebil uvnitř. Po úspěšné instalaci na Apple iMac, který vypadá jako velké Ferrero Rocher, moc pěkný design a bytový doplněk, místo šedivých hranatých hlučných krabic. Taky to má páličku na DVD, pěkný LCD monitor a hravý systém, který nepadá. Škoda, že to Gates tak zválcoval, myslím že bych si docela po chvilce zvykl. Hned jsem zmatenému Sanjayovi musel emailem odpovědět, kde má nože a hrnky aby mohl uvařit to svoje curry s rýží. Večer přišla rozladěná Cindy, jejíž krevetová firma je před bankrotem a havajský přístup jejích netečných spoluzaměstnanců je stahuje ještě rychleji hlouběji. Ani její dobrá vůle zachránit co se dá, zřejmě nebude stačit. Večer jsme měli tacos, zmrzlinu a taky srandovní film Almost famous, o klukovi co psal pro Rollingstone Magazine v šedesátých letech. Moc pěkné. Taky jsem byl proveden po stráni kde řádí prase na padajících mangách, pěkný terén i pro kočky, takový život jako Raleigh bych chtěl mít.
Pár věcí se mi onehdá nevešlo, tak aspoň teď. Konečně došlo na výrobu ručních tenzometrů a my dostali od technika Andyho polotovary. Vytáhl jsem dvousložkové lepidlo na plexisklo a PVC a tušil zradu. Po otevření se vyvalil sladký čpavý smrad, a laborantka Bonnie byla hned u nás, chvíli nadávala a ostentativně mávala rukou, ke konci naší práce už jen měla obavu, abychom se pak šli našlukovat svěžího vzduchu. To slepovací svinstvo bylo fakt silné, po vnoření bílé plastové lžičky se ta za chvilku celá zkroutila a začla se rozpouštět a já začal přemýšlet kde soudruzi z kontinentální USA udělali asi chybu. Ale na plexisklo a PVC to fungovalo perfektně a tenzometry jsou skvěle hotové, teď jen zašpinit červenou hlinkou a měřit do skonání projektu.
Další zábavnou událostí byla nedávno studentská sešlost v tančírně, kde se představovali etnické tance. Polovina z tanečnic byla z koleje. Představení v různobarevných vyšívaných šatech z Malajsie, Sri Lanky, Indie, Japonska, Číny ale i z Bavor byla moc pěkná. Přesto musím uznat, že nejlepší byla pětice děv z Mikronésie, každá v třtinové sukýnce a svršku z rozpůleného kokosu. Takové kroucení boky jsem ještě naživo neviděl.
Tentokrát se nechávám oblažovat pouze Sarah McLachlan, Natalie Merchant a Tracy Chapman a vzpomínám jak na písničku Fast Car, kterou jsem naposled slyšel na irském stopu na trase Castlebar-Sligo, kdy můj tulácký batoh spočinul mezi žehlící prkno a sbalené banánovky, mladého muže beze slov, který právě hledal svou ztracenou cestu.
Jinak tu už máme novou zábavu. Lidi na Východě skupují takovou tu stříbrnou pásku, tzv. duct tape, aby zatěsnili okna před snětí a yperitem. To že se i tak stejně udusí je nějak ve White housu nenapadlo. A teprve až půjde dolů se žíravou páskou i nátěr či malba, no republikáni mají prohru od naštvaného národa jistou. Fakt mně to baví. Jo ještě stále hledáte toho prezidenta, nebo už to nějak vyčpělo? Je to nějak u ledu při povyku české pomoci v boji o texaskou naftu. A nebo že by se pár pošuků v řetězové reakci začlo bát že Velký bratr odposlouchává jejich přenosná mluvítka a veledůležité rozhovory o tom kam to jednou dovedou, lepší než vtipy o zlatou mříž.
Jinak je tu převážně sluníčko, koukám že už občas i u vás. Tak žijte blaze, těšte se na jaro a nezblázněte. Bombě v metru stejně neuniknete, všechny nás to čeká, možná i kolektivně, jestli svět jednou skutečně a nadobro zešílí jak se k tomu stále chystá.

Martin Šanda 25.2.2003