Tak ani nevím jak se stalo že se s občasného týdeníku stal občasný čtrnáctideník. Snad proto, že už jsem po všech povinnostech neměl sil napsat něco minulý týden, možná i proto, že se to stále točí do kola.
Pondělí před více než 10 dny začalo náramně. Rozjeli jsme se do Kunie posbírat závlahové kelímky na náš test závlahy, shrabat políčko, stáhnout data z přístroje a pokračovat do Poamoha. V Kunii byl jako obvykle hic k padnutí a červená hlína kam oko dohlédne. Zaparkovali jsme náš truck nad kamennou zdí pod mangovníkem jako obvykle a začli se strojit do našich kraťaskových montérek. Kolem poletovaly asi dvě včelky. Říkal jsem si, asi zabloudili s toho hnízdečka u hlavního závlahového přívodu a popošel dále. No a včelky za mnou. Začal jsem se ošívat a mávat čepicí. Takto jsem doskákal až na půl cesty, kde se objevil Roger a podal mi informaci, že dnes po létech borci z ministerstva zemědělství odvezli včelí úly a na nás všechny ostatní zbyla role, koukat jak jim uletěly. Za chvíli se začal ošívat i Mirek a tak jsem se rozhodli k ústupu do vozidla, kolem kterého jich už několik bzikotalo. Věci, které jsme měli na poli jsme zoufale potřebovali. Tuto snahu je posbírat jsem vyvažoval s žihadlem, které jsem utržil před 15 lety a skončil s dvojnásobnou rukou na pohotovosti. Nakonec jsem rozhodl že to přeci jen skusíme, neb musíme a tak jsme pustili závlahu v bláhové naději, že voda včely odradí. Oba jsme pobíhali, házeli kelímky do pytle. Naštěstí Mirek střečkoval daleko více než já a tak se včely upnuly na něj a odměnily ho dvěma žihadly a mne ušetřily. Z toho nad obočím jsem mu musel vytáhnout posléze celé žihadlo. Při cestě do Poamoha se zdálo, že se nijak píchnutí nevyvíji a že na školní zdravotní středisko nemusíme. V Mililani, kde jsem s Davem dohadoval jak vylepšit závlahu, která není rovnoměrná, ten na mne zíral: To ses Martine dnes už pěkně spotil. Nespotil, to je protivčelní závlahový postřik. V Poamohu jsme změřili závlahu, musí tu z nás mít legraci, jak to stále děláme dokola. Dnes s jinak vyladěnými tryskami. Na odpoledne jsme měli dohodnuté se Sabrinou další militární zlevněné nakupování v krámu, který se oficiálně jmenuje Komisařství, to už jsem snad jednou psal. Sraz jsme si dali přímo na Hickam Air Force Base na návštěvnickém parkovišti. Vojcl na bráně s oranžovým pásem se ptá při studiu mého řidičáku a Mirkova skorořidičáku. Tak kluci co vás k nám přivádí. Vykoktal jsem ze sebe, že máme s kamarádkou sraz na parkplacu. Jo to je v pohodě to je támhle, tam zaparkujte. Sabrina přijela za chvíli a Mirek se svým mezinárodním utajeným řidičákem proskákal všemi proudy a nechal se vyprovodit ze základny, zatímco my jsme dojeli do čistírny a pak do sámošky. Dnes to byl v pravdě rodinný meganákup. Sabrina mne sice plísnila, že mufíny, oplatky a jiné dobroty jsou nezdravě kalorické, ale já se nedal a společně jsme ke kase dovalili hromadu za dvě stovky. Ta byla zabalena do snad 30 igelitových tašek. Bože taková škoda, co s nimi? Na koleji jsme způsobili sběh davu, když jsme chodbu u naší ledničky zaplnili ze dvou třetin. Myslím že můj řidičák je už v aktivní bilanci po tomto skupu.
Uterý se taky vyvedlo. Ráno se Mirek otočil a já koukám, že na mně zírá Home Erectus s velkým naodočnicovým obloukem. Chvíli jsme přemýšleli o s tím, až jsem vytáhl antihistaminika a taky fenistilovou mast na štípnutí a tu jsme v pravidelných intervalech aplikovali. Naštěstí to za den slezlo, ale bylo to o fous. Díly pro plán úpravy závlahy jsem se rozhodl koupit v Harrington Plastiku, kam mám nakonec otevřenou objednávku. Tam mne jeden sympaťák po chvilce přinesl všechny součástky a jal se studovat moje papíry. Po čase nenašel naše konto a začal se domlouvat s naší sekretářkou. Nakonec usoudil že nemáme konto a tak mi je to papírováni k ničemu a že budu muset vytáhnout kreditku. No co nadělat. Do toho se objevil místní Pepek Vyskoč, neštěstí nejen této firmy ale celehé města, dělník který servíruje klienty, mám-li to tak vzletně nazvat a začal se montovat do našeho dohadování. Napůl přihlouplý Havajec namixovaný s nějakým Číňanem. Hned vzal moji objednávku a jal se jí cpát do jejich systému, a protože jeho inteligence nedosahovala ani vysokozviždného vozíku, vše si předříkával a ukazoval a tak jsem se dozvěděl, že tam sází i číslo objednávky. Říkám mu: Když budete brát peníze z mé karty, tak tam nedávejte číslo školní platby. Na to mi odvětil, že když ho tam nedá, tak nebudu moc věci vrátit. Já na to: A co kdybych byl soukromník a platil hotově bez objednávky. To bylo zjevně na něj moc a tak když jsem mu to snažil vysvětit, vše zrušil a ptal se na jméno mé soukromé firmy. Napsal jsem mu školu a to ho rozlítilo. Zvýšeným hlasem jsem mu naznačil, že kdyby nebyl debil a vše tam nechal kromě čísla objednávky, tak to mohlo být v pořádku. Nakonec to usmolil a jal se prohánět mou kartu terminálem. Právě se jim hroutil systém a on ji musel projet 4x. Zde si dovolím malý časový posun než půjdeme dál. V pátek jsem na svém internetovém výpisu zjistil, že jsem milému Pepkovi věnoval 4x danou částku a jal se volat jeho chlebodárci, jakého že to zaměstnávají blbce. No jen jsem jim vyložil, že mne 4x obral a oni začli vše hledat,  s tím, že mi to vrátí na kartu. Ani se moc nedivili, možná je to běžná zkušenost. U Barbary jsem vzal číslo faktury, abych to s nimi upřesnil a to už mluvím s jejich hlavní účetní Normou. My jsme našli, že to bylo s karty odečteno 4x, ale jednou na prázdno, takže Ti to Martine vrátíme jen 2x. Já na to, ani náhodou, bylo to 4x, takže to vraťte 3x, jinak bude zle. Dohodli jsme se, že zavolám bance a zjistím kolikrát to skutečně bylo. Tam po kontrolních otázkách, jaké je číslo mých bot, aby věděli, že jsem to já a ne nějaký podfukář, mi sdělili, že to bylo skutečně 4x a že když nebudou souhlasit, tak že mám přes banku vyvolat hádku, tak se to skutečně jmenuje a oni že už jim nasekají. To jsem sdělil při dalším telefonátu Normě a než jsem domluvil tak mi ona vyklopila, že našli, že i ta poslední platba nebyla naprázdno ale naplno a já za pár dní obdržel svých poctivých $140 zpět na konto. Teda nevím kolik jsem ušetřil škole, ale nervů jsem ztratil dost. Ten den, tedy v úterý jsme ještě provedli v Poamohu zahuštění závlahy dalšími 6 tryskami na diagonálách, vypleli jsme narostlé plané rajčata a jiné svinstvo, udělali test, postříkali pole round-upem a vypravili se navečer vše hodit do Waimanala. Přes H3, a hned zas dál kolem Makapuu, jen co jsme vlepili nové trysky do systému. Dnes jsem řídíl já, Mirek byl v povčelní rekonvalescenci.
Středa, skládky je nám taky třeba. Chitta rozhodl, že i na skládce se nainstalují tenzometry do mělkého horizontu a tak jsme s Cliftonem a Golokou vyrazili směr Kaneohe. Tam jsme během dopoledne lopatkami narýpali jamky, vložili do 10 cm kraťounké tenzometry, zakryli bílými kloboučky a omotali oranžovou stuhou, aby se to v trávě nezratilo a odpoledne vyrazili do Waimanala. Tam dostal Clifton s Golokou za úkol vyhloubit dvě metrové díry. Přetahovali se o vrták ale nakonec po značném vysílení díry vyvedli. Když jsem jim sdělil, že jsem sám takové čtyři udělal minulý týden za 2 hodiny, tak jen zírali. Co na tom je, to nevím, ale my s Mirkem s tím tolik nenaděláme. Já upravil závlahu, provedli jsme další test a adieu zas kolem dokola, ať Golokabehari Sahoo taky něco vidí, když už neplave, ač umí. Takové trestuhodnost, za to bych bral víza. Kdo neplave, ať studuje třeba na Aljašce nebo v Nebrasce.
Ve čtvrtek jsme si zas nachystali závlahu, abychom to ještě doladili a taky odebírání vzorků. Ve školním servisu na nás čekal zkontrolovaný truck, který měl nové gumy a taky byl umyt. Ke štěstí mu chyběla už jen plná nádrž a tak jsem mu ji dopřál. Ve Waimanalu se během dopoledne strhl šílený déšť. Nejdříve je mlha a pak leje bez varování blesku a hromu, test závlahy nám pochopitelně nemohl vyjít, neb nám do něj načůral Svatý Petr. Naštěstí to brzy přešlo a my mohli začít odebírat vzorky. Něco šlo do válečků z roury, zatloukáno kladivem, spodní horizonty speciálním odběrákem, který mám stejný i na Jizerkách.
V pátek jsme se po Harringtonovské epizodě vypravili dobrat vzorky do Waimanala, ale dnes lilo tak že jsme museli otočit a vrátit se s prázdnou, ale vlstně až po dešti, který jsme tentokrát překonali a test po chytrých odpočtech provedli. Máme tu totiž výparnou pánev, je zatím prázdná a tak co do ní naprší můžeme v kbelíku změřit. Nejpřesnější srážkoměr v okolí.
V kanclu jsem natrefil na Sanjaye, ten celý spocený debatoval orišsky s Golokou a večer se nám svěřuje: Kluci ja jsem s váma tak rád. S váma si můžu dát nohy na stůl a říct otevřeně co si myslím. To mezi náma Indama nemůžu a Chitta mi dal za úkol říct Golokovi, že si sekretářka stěžuje že on smrdí, to bych mu doma nikdy nemohl říct a taky Chitta z tohoto kroku vycouval. Příště mi to Sanjayi řekni, ja mu to napálím narovno, ostatně sám jsem kdysi dávno byl podobným troubou.
V sobotu jsme se rozhodli udržet naše kamarádství se Zuzanou a tak jsme vyrazili na kopeček v údolí Manoa, přesněji Pu’u Pia. Cestou jsme probrali živé i mrtvé, včetně jejího blížícího se odjezdu. Zas další ztráta mezi námi co spolu mluvíme. Na koleji Zuzka pečlivě pročetla všechny Duškovic dámské časopisy, zatímco já i Mirek jsme upadli do odpolední letargie. V neděli lilo skoro celý den a tak jsem jej věnoval práci ve škole. Vlastně ne, dopoledne jsme s Mirkem na hodinku vyrazili s Chittovym starým vrakem po campusu se naučit paralelně parkovat. To auto se hřálo a čoudilo a vůbec nejelo, posléze Chitta zjistil, že brzový pedál je zaseklý a tak to brzdí furt.
Další týden, to jest tento vezmu jen telegraficky. Ve Waimanalu jsem vykopali druhou jámu a odebrali zbytek vzorků. V úterý v Kunii stále nezalévali a tak jsme se rozhodli odebrat tyto superčervené půdní vzorky, zamazali jsme se s prominutím jako dobytci. No když se červený prach smíchá s potem tak to stojí za to. Ve škole jsme nasytili vzorečky z Waimanala a posunuli na vyšší tlak ty z Kuly co už dávno měříme. Tak nás to vyčerpalo, že jsme v předvečer usnuli.
Ve středu opět Kunie a druhá jáma a taky test závlahy. Včely jsou zdá se býti fuč, jen co ten Filipínec stále šťouchá v zemi? Aha ztratil brýle, no po chvíli je našel. Roger nás však varuje, že v těchto místech jich ještě chumáč spí. Tak radši pryč, v kávovnících parkovat nebudeme, zpět na opěrnou zeď s mangovníkem. Taky jsme provedli poslední test závlahy a vyrazili do školy. Sabrina se vrátila z návštěvy v San Francisku a protože byla hladová jako my, tak s ní Mirek vyrazil na Hickam pokoupit dalších dobrot. Dnes to byla ale jen malinký nákupek, náš podíl nebyl ani za čtyřicet.
Ve čtvrtek pro změnu Poamoho a kopání vzorků a taky závlaha, vše jak má být, jako na běžícím páse. Odpoledne do Kalihi pro holčičí bílou Toyotku do Kalihi, se kterým dělám Mirek zítra test. V Manoi jsme ještě za soumraku našli pár mezer a Mirek si osvojil to proklaté zajíždění mezi dvě auta, za mé odborné buzerace jak že to má a nemá být. Večer jsme ještě zkontrolovali STK, techničák i povinné ručení. Vše na svém místě.
V pátek je náš velký den jedeme do Dillingham. Přivstali jsme si, abychom tam byli už na otvíračku ve třičtvrtě na osm. Před služebnou byl už hrozen individuí všech ras i sociálních skupin, čekajících na test. Zařadili jsme se na konec a ten ještě nabujel. Když na nás došla řada, tak úřednice, slušná ale striktní, asi něco jako Ing. Hejnová na statice na stavárně říká, máte jenom fotokopii povinného ručení, tak s tím autem nemůžete na test. To se mi snad jen zdá? Volám Sabrině, kde je chyba? Ona, že to pojištění je platné a že je to jediné co mají. Sebevědomě jsem šel nazpět, jako licencovaný řidič jsem musel s Mirkem přijet já a jiný úředník, vlastně toho znáte, byl to Bronson, to vše bez mrknutí oka vzal, s tím že před jízdou nám to instruktor vše zkontroluje. Po zaplacení jízdy jsme nafasovali číslo 26 a při pěti instruktorech a jejich výkonu tj. dva vyhozen9 zoufalci za hodinu jsem to odhadoval nejméně na tři hodiny čekání. A tak jsme pozorovali obludárium postaviček, které se tu sešli. Motorkář se svou fetující odkvetlou přítelkyní. Mladý číňánek s hodnou maminkou, strejda z Kunie se svým synem, zápasník záškolák se svým kamarádem a no a taky my, Dlouhý a Široký, jen bystrozraký nám chyběl. Bronson byl dnes za katrem a Mirek se mi posmíval, že poslední jízda, která ho nadobro přiměla nepoužívat vozidlo byla ta moje. Počkej, však ti to nějaký šikmáč vytmaví za chvilku. Upřímně jsem si přál aby nám to s tím pojištěním prošlo. Taková pitomost, jako by to podstatné a to je číslo nestačilo jako předmět doličný, ono to musí být ve zlatém rámečku. Nakonec došlo i na nás, papíry prošly, Mirek nasedl do vozidla poté co všechny světla fungovala a vyrazil na trať. Já vyrazil na záchod, který byl od všech nervóz již značně použit. A i mne se výrazně ulevilo a vskrytu duše doufal, že to Mirek udělá, sem už znova nechci. Moc jsem tomu ale nevěřil, po skóre, které bylo asi 1:4 ve prospěch instruktorů. Hned vedle nás to pokosili, Japonec, Havajec, vše šlo domů s prázdnou. Za nedlouho se objevil Mirek s nejistou tváří. Sakra, ještě nejméně jednou. Tak co? Udělal jsem to!!! No to je supr!!! Jen mi strhli 5 bodů tam v tý cyklistický lajně, že jsem tam najel šikmo a né rovně. Aspoň že se mé interní informace a dvojitá projížďka po trati vyplatila a já Mirkovi ukázal všechna ta chytlavá místa. Tak to máme za sebou. Večer jsme oslavili v Kalihi Merlotem s ananasovou pizzou, poté co nám Chitta již podruhé sdělil, že Kauai nebude, určitě né příští týden. Cindy skutečně zjistila, že Sabrina te originál povinného ručení ztratila asi při poslední technické zkoušce, ach jo. Mirek byl z té Kavaje (jak Kauai přezdíváme) dost rozladěn, no já taky, ale toto rozladění je nic proti těm všem trkancům v nedávné minulosti doma za vodou. Cindy jsem se snažil vysvětlit jak fungoval komunismus a ona se mně ptala, jak jsme v tom mohli přežít a jaktože jsme se všichni neoběsili, vždyť je to strašné a navíc naprosto nelogické. Po této politické přípravě a s plným napizznutým žaludkem jsem jim pustil Kolju s občasným faktografickým komentářem. Obě je film dojal, Cindy křičela né né, když malý Kolja zůstal ve vagónu metra a na závěr neudržela slzy, jak to vše nedojemně skončilo. V místnosti se rozhostilo ticho a ač jsem byl vyzýván, abych rozproudil diskuzi i já měl co dělat, abychom to nějak rozfoukali. Tak příště snad Střediskovou vesničku.
V sobotu byl superhike. S těžkým srdcem jsem pozdravil ráno Mirka, který měl sraz se Sabrinou, protože na tento výlet jsem si netroufl ač právě na něj jsem tolik chtěl. Sedm statečných šlo na nejvyšší horu severního hřebenu, tzv. Konahuanui, křovím, včelími úly a po závraťových pěšinkách. Já se vypravil na sběr druhotných surovin. Dnes nás tu bylo taky jen pár statečných. Tedy tři, Micah, thajka Pum a já, docela nám to šlo na to že se všichni na nás vykašlali. Odpoledne jsem se věnoval zanedbané korespondenci, rušení letenek, rezervovaných vozidel a podobným bohulibým činnostem. Mirek se vrátil ve čtyři, s tím že bych to v pohodě ušel, plný drsných dojmů, že na trati objevili zastřeleného mladíka. Kolem policie, hasiči, dohady o sebevraždě, či vraždě, víc nevím, snad to bude ve zprávách.
Doma mílius Václav na Hradě s první krávou, George je taky na koni. Tak snad když už tam musíte tak toho Sadáma konečně zabte ne jak minule, ač nevěřím, že se vám to podaří. To spíše kropení řezaček sedmikrásek, kde zajde spousta civilů i civilistních vojáků, zatímco republikánská garda bude hlídat bosse Basse v krytu. Do toho vraždění v Bělehradu, o domácích vládních škatulatech, desetimiliardové pokutě za pana senátora ani nemluvě. Snad aspoň počasí se lepší, tady už je zas regulérní letní horko.

Martin Šanda,  16.3.2003