Není lehké v této době dělat havajské žertíky, zvláště když na polovině televizních kanálů srší střely s plochou dráhou letu, nicméně se po 14 dnech opět pokusím.
Dávno dávno již tomu, co jsme před více jak dvěma týdny, mezi Mirkovým řidičákem a večerním promítáním Kolji absolvovali ještě jeden důležitý bod a to daňové školení.  Zas se na něm objevila přechichotaná Linda, mezinárodní matka nás všech, Kenneth, daňový specialista a dokonce zástupkyně federálního berňáku. Nemá smysl zabíhat do matoucích detailů, pár nestandardními dotazy jsme odrovnali i tu expertku z federálu, nafasovali stohy materiálů, podle vzoru, chceš-li peníze vybrat, musíš do toho taky nějaké nacpat a rozešli se ke svým domovům, hloubaje, kdo využije jakou vyjímku, vyplní formulář 8843, 1040-NR, nebo dokonce 1040-NR-EZ maje SSN nebo jen ITIN, závislou manželku na J-2, případně dítě s americkým občanstvím, ač Indická mezistátní smlouva již třetím rokem neplatí. Naštestí z nás nikdo nebyl občanem Kanady a nebo Mexika a tak, jak vidíte, se věc podstatně zjednodušila.
Ale zpátky do práce. Pondělí a naše políčka nás zas volají. Ve Waimanalu nám už začala za pomoci vláhy a tepla rašit travička a různé bejlí a tak nastoupil round up a za pomoci chemie byl život ubit. Kromě toho jsme změřili vlhkost půdy a vypravili se do Poamoha. Ve veřejném rádiu nás na cestě zastihla zpráva že ve tři hodiny místního času bude mít George proslov k národu. Dojeli jsme do Poamoha a začali odebírat půdní vzorky. Vyšlo nám to akorát do půlky, ale byli jsme jako věrný pracující lid nuceni vyslechnout projev vůdce. Byl docela inteligentní (teda ten proslov), ale na jeho zhodnocení si vyhrazuji poslední odstavec.
Úterní den proběhl podobně jak ten páteční. Jelikož se v USA platí dvoje daně a to kromě federálních taky ještě státní, čekalo nás další školení. Po procouraném dopoledni po počítačích, sekretariátech a laborkách jsme s Mirkem zakotvili v Edmonson hall, kde na nás čekala podsaditá sympatická japonka Cathy z havajského berňáku. Na příkladu svého řeckého manžela nám vyložila co a jak, a ikdyž mnozí neplatíme daně federální, daně státní výjimce nepodléhají a jelikož si toho moc odepsat nemůžeme, budeme bohužel solit. Celé to zas zabralo dvě hodiny, po které byla Cathy vystavena střídavé britsko indické dotazové palbě. Další stoh papírů, které půjdou do sběru.
Středu jsme strávili produktivně. Jelikož se ultimátum blížilo vypršení, půjčili jsme si od Zuzany jejich malou televizku. Ráno jsem tam prokličkoval školním vozem, poté vyložil Zuzku u školy naložil Mirka a hurá do City Millu. Tam jsme nakoupili pár fošen a taky další round up a vyrazili do Waimanala. Cestou jsme s naší kamerkou pořídili pár drobných videí. To už bylo skoro poledne a tak jsme se rozhodli, že práci zahájíme vydatným obědem, tedy tím na talíř. V místním bufetu Keneke jsem zavelel lau-lau a smažené kuře a za 10 minut mi motorkář jehož břicho vážilo asi tolik co já sám, naservíroval dvě krabice patřičné krmě doplněné těstovinovým salátem a rýži. Smažené kuře asi znáte, nikoli však lau-lau. To je místní havajské jídlo, jedná se především o rybu a vepřové, zabalené do listů tara a dušené (v originálni variantě) v popelu ohniště. Na farmě jsme z rozřezaných prken stloukli podstavec pod výparoměrnou pánev a to bylo tak vše co jsme dnes udělali. Na odpoledne jsme měli se Sabrinou dohodnutý vojenský nákup a tak jsme se rychle přemístili na Hickam Air Force Base. Na dálnici se na mne tlačil jeden tirák a tak jsem se mu snažil ujet. Naštestí v tomto pruhu čerti negrilovali, nicméně v tom vedlejším ano a jsem tak tak vyvázl bez pokuty. Válka nás zastihla, když jsme futrovali vozík rodinného balení po okraj, kromě našich nákupů jsem dnes dělal provianťáka pro 9. patro a naší páteční pánskou žranici. Byl jsem rád, že mi Sabrina pomáhala s lokací poživatin, protože kalamata olivy, V-8 štávu, feta sýr, řecky hummus a nakládaná rajčata bych sám nenašel. Večer jsme už naladili telku a tak nás mají. Kromě ABC, NBC, CBS a FOX, kteří tak z poloviny vysílají válku sledujeme občas i nějaké ty Přátele a Simpsony, abychom z toho střílení úplně nezešíleli. Ještě že nemáme kabel a kabelové zpravodajství, tedy CNN.
Odreagováváme se prací. Ve čtvrtek jsme se rozhodli prosít půdičky a odevzat je na chemickou analýzu. Japonka Bonnie, co šéfuje naší podchlazené laborce, z toho nebyla nadšená. Ona ostatně není nikdy, ale už si zvykla, že pracujeme s půdou a nikoliv s destilovanou vodou. Práce spočívala ve vytřídění našich vzorků a prosetí jemnozemě přes síta. Zabili jsme s tím celý den a večer zakončili ve vodorovné válečné pozici s kakaem a mufínou, jak říká Mirek, jako na táboře.
V pátek jsme pokračovali se setbou, tentokrát proklatě červených půd Poamoha a Kunie. Dalších slov netřeba. Večer nás čekala párty, v pátek bývají často, ale tato stála za to, jelikož začíná spring break, tedy jarní prázdniny a tak to hoši rozjeli ve velkém. Sešlo se nás 13 a kdosi poznamenal, že to může být naše poslední večeře, jak nám ty vrtulníky s torpédy přelétají nad kolejí. Kromě Mirka a mne se objevil recyklační student-prezident Micah, polosprávce-student Vinh, dále Jeff, další recyklátor Adam, náš hlavní Thajec od dříve zmiňované Thajky, kuchař Eric, jeho kámoš Švýcar, jazzový Černoch a dredovaný Jamajec Bob Marley. Ještě nás muselo být víc, ale v tom zpitém rumraji kde i zapřisáhlí nekuřáci kouřili dnes doutníky (já měl prosím jen pár skleniček červeného) si už nepamatuju kdo kde byl. Každopádně jsem byl oceněn za neskutečně levný nákup a kromě přípitků na vše možné se připíjelo i na Českou republiku, ač u stolu byla nálada výrazně protiválečná. K jídlu byl jako předkrm, řecký hummus s bagetou, jako hlavní chod špagety smažené na másle s kuřetem, bezva omáčka a k tomu řecký salát.  Bylo to báječné. Večer jsme zakončili ve videosalónku, kde Bob Marley přitáhl nějaký stupidní pubertální film. Doutníkáře na terase jsme s Mirkem nechali na pospas a šli se prospat na sobotní výlet.
Sobotní výlet se konal ve vojenském prostoru v pohoří Waianae a dnešním velitelem byl Phil. Takový sympatický chlapík středního věku. Sraz byl u golfového klubu v Kunii a výlet začal záhy kolem ananasových plantáží v Del Monte, kde taky máme naše nádobíčko. Byl to velmi pěkný a celkem krátký výlet na hřeben, vrchol Hapapa byl nedosažen, neb cesta byla uzavřena, alespoň jsme vylezli na Kanehoa, ikdyž bez Phila, protože se tento vůdce necítil v kondici. Na vrcholu jsme pojedli se Sabrinou pittu s hummusem. Mirek se na to ošíval, že takový humus jíst nebude. Zas mi srdce poskočilo, na pořádném výletě jsem nebyl už dva měsíce a tento skýtal nad eukalyptovými háji rozhled jak na jih, přes podzemní skladiště munice, tak na sever přes ananasy a vrtulníkovou základnu. I Honolulu s kráterní siluetou bylo patrné. Skončili jsme dosti brzy odpoledne. Mirek se vypravil potulkou přes město a já okouknout nový XP Dell notebooček Sabriny a nahrát na něj různé staré majlíky, winamp na digitalizovanou hudbu a tak vůbec, probrat se Cindy geopolitickou situaci při avokádové svačině. Den se vydařil. Jeho závěrem byl koncert LAGQ, což je kytarové kvarteto z Los Angeles, který probíhal u nás ve škole. Holky mně lámaly ať jdu s nima, ale nějak jsem neměl náladu všude zaclánět a tak jsem se odebral na kolej do své komůrky. Po pár emailech jsem se věnoval očistě těla ale ve sprše jsem zůstal málem namydlen. Po chvilce se ozvalo hučení a oblast koleje se ponořila do tmy. Záložní zdroje jely asi jen 10 minut, než dorazili hasiči a policie občancovala všechny okolní ulice ve snaze chytit sabotéra trafostanice. Sbalil jsem foťák, pas, kreditní karty a šekovou knížku a vystřelil ven. Nikde nic nesvítilo, jen stadión a tak jsem se dal vést tou září. U brány nikdo nebyl a tak jsem se octnul na baseballovém zápase ani nevím jak. Pravidla jsou mi známa jen velmi hrubě a tak jsem školní souboj Havaje s Nevadou pozoroval zcela apaticky na rozdíl od vykřikujících a hučících Havajců. Během tohoto povyražení už inženýři nastartovali motory a vše zase svítitlo a tak se dalo zase pracovat. To jsem měl v plánu i v neděli, jen jsem ale vyplnil ty daně a to mne tak zabilo, že jsem prospal celé odpoledne. Alespoň nějaký překlad mých jizerských výzkumných snah jsem v předvečer usmolil.
V pondělí jsme se věnovali nějakým počítačovým pracem, už si to ani nepamatuji. Rutina v laboratoři s vlhkostními vzorky. A taky Sabrina, kterou dnes povolali na loď. Z obavy před teroristickým aktem je drží na moři blízko ostrovů, vše je to dosti zmatené.
Uterý se jako vejce vejci podobalo pondělí, ani nevím co se stalo, snad jen to že snad už opravdu jedeme na Kauai. Ani se tento týden nerozjel a už je zas volno. Ve středu byl svátek prince Kuhia. Tomu jsem věnoval finiš na daňových formulářích a taky krátkou koupel na San Souci. Cesta na kole přes rezidenční Kaimuki s výhledem na Diamantový kráter byla celkem pěkná, rozhodně hezčí než přes třídu Kapahulu. Čtvrtek jsem už zahajoval přípravy na Kauai a krom toho nějaká uřední rutina. V pátek jsme se konečně vypravili znovu na naše latifundie, obhlídnout co dělat, aby bez dozoru úplně nezvlčely. A taky jo. V Kunii jsme museli řádne vyplet a taky postříkat, totéž i ve Waimanalu.
Sobota už kromě pozvolna skomírajícího sběru surovin, kde jsme dnes neměli ani auto a odvezli sklenice po chodníku v popelnici, byla věnována přípravám na Kauai. S Mirkem jsme nabalili tři krabice plné zboží různých sort, snad nám to na letišti projde. A je tu dnešek, po zbalení věcí školních jsem si pobalil i ty osobní, vyčistili jsme lednici a chystáme se na návštěvu do Kalihi, kde pár nocí pobudu, abych Mirkovi s Luckou, která se právě nachází někde nad Pacifikem, nedělal na našem dvojáku křena. Další zprávy čekejte až nejméně za 14 dní. Jedeme skutečně na Kauai. Už tomu pevně věřím, ale dokud nešlápne noha českého doktora a inženýra na tuto prehistorickou Spielbergovskou zem, tak se může stát cokoliv.
V pondělí před 14 dny měl George Bush velmi pěkný projev, který bych z fleku podepsal a to přesto, že toto nemohl vymyslet sám, někdo mu to musel napsat, to ale není podstatné. Podstatné je, že je to dokonalý lhář. Mnozí máte podobné pocity a tak co napíšu nebude ničím novým. Já, jako asi vetšina Čechů po zkušenostech s diktátory nevěřím na nějaké bezzubé inspekce. Snad se jim teď konečně podaří Sadáma svrhnout, protože jim začal překážet. Ohánět se svobodou ubohého a utlačovaného iráckého lidu je jaksi liché, ač to všem těm lidem ze srdce přeji, přestože se to teď neobejde bez obětí na všech stranách. To je snad jediný důvod proč celému tomu “Hurá Amerika“ říkám schovívavé ano, ikdyž je v boji o impérium lidská svoboda až na konci veškerého snažení. Stejné osvobození mučených, ubíjených a znásilňovaných duší mohl už udělat Bush senior, to se však nehodilo do geopolitického krámu. A kolik je takových po celém světě, jen nemají štěstí na ropu a my chceme kontrolovat všechna tato území, protože bychom si bez auta, které sežere 20 litrů na 100 kilometrů, nedokázali koupit ani koblihu za rohem a taky vyhodit 50 igelitek za týden. Anebo propalovat v noci všechny žárovky v Honolulu, kde svítí naplno slunce šest dní ze sedmi, přesto solární panely jsou sporadické, protože se nerentují, kde se voda ohřeje na 50 stupňů v bílé trubce, přesto máme na všechno elektrické kotle a kde se šaty suší v bubnu zas na proud, přestože je venku hic k padnutí a vše usychá do minuty. Prudérnost nade vše, aby někdo neutrpěl úlek. A taky se bojíme toho, aby někdo měl naše zbraně, zvláště šílenec. A nakonec taky na tom někdo hodně vydělá. Možná zdánlivě legitimní, určitě sobecké důvody. Mezitím co jsem toto psal nabrala válka neskutečných obrátek a ukazuje se, že pýcha může předcházet pád. Nevím kdo nakonec zažije šok a hrůzu. Americe to nepřeju, mám ji rád, ale zasloužila by si inteligentnější vůdce. Na toto konto jeden televizní vtip: Spojené státy se pokusí zavést invazí do Iráku svobodu myšlení a vymění nepokracii za demokracii. Spekuluje se, která země bude další na řadě s podobným scénářem. Pokud to bude skutečně fungovat, další zemí by mohla být Florida.
Počasí v normálu, teplo, deštíky, paráda. Snad už i vaše jaro klíčí.

Martin Šanda 30.3.2003