Jsme skutečně na bájném Cookovském Kauai a když toto začínám v psát tak v Kokee leje jako z konve, ale dejme věcem chronologický řád, nejdříve domovské Oahu. V neděli po příjezdu k Cindě a Sabrině do Kalihi, kde poslední část silnice je pod úhlem 45 stupňů, jsem se ujal kuchařského nářadí a v troubě vyrobil pečené kuřecí kousky s orientální příchutí a zeleninou vše podle návodu včetně dušení v takovém nějakém nehořlavém plastovém pytlíku. S rýží a usmaženým tofu se sojovou omáčkou to byla docela dobrá večeře, tedy aspoň podle ostatních. Po ní se Mirek sebral a jel vyzvednout Lucku na letiště. Sabrina si povídala přes počítač s kamarádkou Bridget s Kalifornie a já se Cindy sledoval seriál na pokračování: Operace irácká svoboda a probírali všechny aspekty tohoto konfliktu. Ještě odpovědět na pár majlíků na Jablíčku a do postele, teda spíš na gauč ve studovně, kolejní pokojík byv přenechán Mirkovi s Luckou. Podnebí dnes bylo dosti dusné, spousta světel a hlomozu. Nicméně přečkal jsem noc do rána, střídavě se odhalujíc a zabalujíc, ranní holčičí odjezd jsem prospal a tak jsem se za doprovodu CNN pobalil, dal kočce Nashville snídani a po čase mne vyzvedl Mirek. Dnes jsme měli v plánu poslední údržbu základen na Oahu než se přemístíme na Kauai. Známé destinace v Kunii, Poamohu s odbočkou pro slámu do Waialui a Waimanalo kde jsme obsloužili naše plechové digitální záznamíky a vypleli políčka. Na večer jsem se vydal z údolí Manoa bílou Toyotkou nazpět do Kalihi. V zácpě jako spořadaný průměrný občan jsem poslouchal aspekty irácké krize na veřejném rádiu až mne to doneslo na místo činu a to pod poslední kopec pod barákem. Na ulici místo nebylo a tak mi nezbývalo než auto vytáhnout až na plac před domem. Zastavil jsem v půli ulice (rozuměj v půlce kopce), pořádně se rozjel a ve svižné rychlosti zabočil do prava na terasu. Dost se mi ulevilo, že tento klíčový bod je za mnou. K večeři jsem prošmejdil lednici a dorazil zbytky kuřete a tofu s rýží. Co si člověk neuvaří to nemá. Večer jsme se s Cindou místo války dívali na film. Moc pěkný romantický doják z Londýna, konkrétně z Notting Hill, kde jsem před pár lety taky šmejdil na Portobello road před cestou do Irska. Zase jsem byl chvilku doma, v Evropě a v Anglii, kterou mám tak rád a k tomu s Hughem Grantem a Julii Roberts. Kdo si rád pobrečí i zasměje, toto je dobrý tip. To mne oddálilo večerní emailovou seanci povětšinou služebního obsahu tak, že skončila až v půl druhé ráno. Ještě že se zde za telefon platí paušál a ne ony zběsilé impulsy.
Úterý bylo dnem ve znamení zmatku. Změřit další bod retenčních čar, protáhnout závit ke zkrácené tyči k vrtáku, kterou jsme museli přiříznout tak, aby se vešla do krabice, honění dalšího ubytování na Kauai, vyhotovování daňového přiznání, obnova kreditní karty, záloha dat na server a další stokrát nic umořilo osla. Večer jsem už značně použit doklopýtal pro auto u Chittů v Manoa a vyrazil v pozácpovém čase brzce večerním do Kalihi. Večer jsem vyrobil tolik slibované palačinky a s umatlanými prsty mi Cindy vykládala o její krevetové firmě na Kauai, a taky jsme samozřejmě prodiskutovali čekající vojska před Bagdádem.
Středa je konečným dnem výsadku naší jednotky na ostrově Kauai, ve stopách kapitána Cooka. Lodě se už k běžné přepravě nepoužívají a tak jsme vzali za vděk opět leteckou společností Hawaiian Airlines. Ráno mne Cindy odvezla na letiště a spěšně vyklopila v průjezdném pruhu odletů. Byl jsem rád, že to dopadlo takto, neb na dálnici Likelike byla zácpa k neuvěření a já se začal obávat pozdního příjezdu. Na místě už čekal Clifton s Mirkem a Luckou. Po Cliftonově odjezdu jsme začli šíbovat naše hromady krabic směrem k rentgenové kontrole naší havajské aerolinkové sekce. Naše podezřelé krabice byly místní bezpečnostní službou různě očmuchávány, otevírány a při kroucení hlavou zas zavírány. Hlavní bod této kontroly byl ale před námi. Zřízenec letecké společnosti nám sdělil, že jedna z našich krabic váží 110 liber a tudíž máme smůlu, protože berou jen 50-ti librové  a za 70-tku, jako maximum je 25 dolarový příplatek. Pohotovostně připravený složený kartón nám přišel náramně vhod a tak jsme ke spokojenosti pistolníků od bezpečnosti přehrabali celou krabici a rozdělili věci do dvou. K tomu jsme zaokupovali jedno z kontrolních stanovišť s váhou a na něm se důkladně utábořili a po řeznicku přihazovali a ubírali z krabice, aby to bylo přesně pod 50 liber. Pár věcí nám zbylo, ale například digitální mozek závlahy na palubu vzít nelze, co kdyby to byla časovaná bomba. Licitoval jsem s jedním tím policajtem co mohu a co nemohu vzít na palubu, až jsme dospěli ke kompromisu a tak mu prý dlužím večeři. Myslím ale že to pro ně bylo zpestření nudného dne turistických kufrů, takový zmatek a neznámé věci ještě neviděli. Při přátelském rozhovoru, zatímco Mirek vybavoval palubní lístky a kupóny ke krabicím jsem jim sdělil, že nejsme zahradníci ale podivínští vědci, co si jedou postavit závlahu na Kauai. Zavazadel bylo nakonec sedm, ale v tom zmatku se to tak ztratilo, že jsme ani neplatili to jedno navíc. Na tu počáteční bídu jsme na letce vyzráli hladce. V letadle obvyklá instruktáž a pak už jen džus z ovoce vášně a taky kafíčko, vše nad mizejícím hřebenem Waianae na Oahu. Za nedlouho se nám vylouply kopečky Kauai, přístav a letištní plocha. Letiště v Lihue na Kauai je ještě provinciálnější než v Kahului na Maui, taky je to menší ostrov, kde dlouhodobě žije jen 50 tisíc obyvatel. Nicméně to určitě dělal stejný architekt jako na Maui, protože se to liší jen barvou plechu na střeše, tam tmavě červený, zde světle hnědý. Na Kauai pro změnu pršelo a tak nás uvítalo vedro a dusno. Mirek jel autobuskem vyzvednout auto od Dollaru a vrátil se s Dodgem Stratus. Takový středně velký osobák, do kterého jsme našlapali všechny naše věci. Trošku předběhnu, ale tento model je na ostrově velmi oblíben, u půjčoven samozřejmě, během našich cest to a další podobné modely Dodgů tvoří asi třetinu vozidel místních silnic a jasně rozdělují osazenstvo ostrova na lokály (ty v otřískaných japonských pickupech) a turisty v naleštěných amerikách. Tak jsme se zařadili do provozu a s malým intuitivním tápáním dojeli na hlavní třídu této díry, tedy Rice street. Zde jsme v kruzích našli státní úřad parků, který vydává povolení pro kempování, na naše dvě nepokryté noci. Pro nás občany Oahu zadarmo, pro Lucku 3 dolary na noc. Dalším bodem programu, po nákupu poživatin v Big Savu, což je místní síť supermarketů s logem nepodobným listu marihuany, byla návštěva železářství Ace. Naplnil jsem košík všelijakými sarapatičkami od lepidla až po lopatu, založil si zákaznickou kartu a s autem nacpaným k prasknutí jsme se jali hledat místní detašované pracoviště ministerstva zemědělství. Našli jsme jej za rezavějícím cukrovarem, protože pěstování cukrové třtiny vinou drahé pracovní síly není rentabilní. V úřadě mne už čekala Ann, mladá, sympatická a energická šikmačka. Naskočil jsem do jejího trucku a vydali se nazpět do Ace, dokoupit trubky a objemné věci nepasující do našeho Stratu. Ještě si nechat v instalatérství vyrobit sedmistopou závitovanou tyč, která se nevejde do pasažérského zavazadla, ta ostrovní logistika, to není vůbec jednoduchá věc. Pak jsme už vystřelili směr Waimea (tedy Červená řeka). Cestou se mne Ann ptala, jaktože se Československo rozdělilo, že to vůbec neví a vy teda nejste ta Jugoslávie? Další otázky měly už více filozofický charakter, jako co budu dělat s tím vším co vím (asi nic, jsme přece zahradní instalatér). Krajina pastvin jižní strany ostrova se odvíjela a čím dále na západ, tím méně pršelo. Ve Waimee jsme měli malou zastávku ve společnosti Pioneer Hi-Bred, tedy nikoliv Hybride jak jsem psal. Je to takový slovní trik. Firma ze zabývá genetickým upravováním plodin, a tak je to jak hybridování, tak vysoké šlechtění, tedy high breed, což může být druhé vysvětlení názvu. Vzhledem k různým zeleným pomatencům, kteří nepochopili, že genetické manipulace zahájil už Johann Gregor Mendel, nebo dozajista alespoň Mičurin, má tato firma ostrou kontrolu a tak s návštěvníkem je vždy po ruce eskorta. V recepci nás už čekal Scott, vyčouhlý běloch, který mi taky někoho připomíná, jen nevím zatím koho. Ten si začal hned Ann dobírat a laškovat s ní, zatímco jsme čekali na hlavního zástupce šéfa tohoto provozu. Mike se zjevil v zápětí, potřásl nám rukou, předal klíč a nabídl se k potřebě. Tento trošku drsnější světoběžník nás překvapil: Tak kluci, vy jste teda Češi, že jo? To znám, pracoval jsem pro Němce. Pilsner a Češke Budějovitz. Musel jsem pro zachování žoviální konverzace vytasit trumf, že ve spotřebě piva na nás nemaj ani Němci ani Dáni a v této náladě jsme se pro dnes rozešli.
Na naše políčko ale musíme ještě více na západ a tak deště ubývá a tepla přibývá. V koloně tří vozidel navíc se Scottovým pickupem jsem projeli Kekaha, kde se u cesty rozkladá krevetová farma pro kterou pracuje Cindy. Velmi umné zařízení nepodobné čistírně odpadních vod – kruhové nádrže s usazováním kalu, aerátory, prostě žádný obyčejný rybník. Ann mi říkala, že zná jedny z majitelů a já zas jednu z pracovnic, Havaj je prostě malá, taková poloviční Praha. V této západní nížině se pěstuje kukuřice a taky pasou koně, skutečný konec světa, do kterého cestují jen vojáci na raketovou základnu v Barking Sands (štěkající písky), zbloudilí turisté hledající pouštní pláž v Polihale a no pak samozřejmě my. Naše políčko se nachází v trojúhelníčku silnic, ze kterých dvě vedou k neustále zavřené bráně střelnice a letiště, kolem spousta roští a trafostanice. Skutečně rajský zahradní ostrov, radost pohledět, když zrovna vedle neletí práškovací vrtulník, či jemu příbuzné vícetunové vojenské hovado na základnu, kterou máme za humny. Scott nám přes pole dovezl všechno vybavení svým čtyřnáhonovým obrem. Ann se nás ptala, zda už ji nepotřebujeme, že si na nás vyhradila celý den. Zažertoval jsem, zda jí mám něco podepsat, což zvláště rozchechtalo Scotta, že není jediný kdo si jí dobírá, nicméně jsme se všichni v dobrém rozešli. Naše pouštní trojice Mirek, Lucka a já začala rozbalovat krabice a vůbec se v tom zmatku, který jsme na letišti vyrobili, orientovat. Já jsem se rozhodl připojit vodu, ať se máme čím chladit a když jsem vzal za přívod, popsaný jako funkční linka, tak ten mi zůstal v ruce. Po hledání v křoví takového podivného plevelí s ostnatými kuličkami jsem našel přeříznutý přívod a tak jsem vše musel s Mirkem očistit, vzít naše součástky a poslepovat. Na hrubo jsme do pole, notně zapleveleného pohodily naše trubky, zavřeli příjezdovou bránu a odebrali se z tohoto smetiště do naší noclehárny. Na dnešní a zítřejší noc se mi nás podařilo umístit do Kokee Lodge, což je státní park v horách, nedaleko, asi 30 km od našeho stanoviště, nicméně k němu vede kroutivá cesta na hraně Waimea kaňonu. Jak jsme začali stoupat, tak se pouštní nížinná vegetace začala měnit na stromovou, ač stále s tropickým nádechem, přesto nepodobnou našim lesíkům. Občas na nás vykoukl potemnělý rozložitý kaňon červené řeky, ale v mlžných mracích a příšeří to nebylo ono. Nebyli jsme si jisti, kde se naše ubytovna, resp. recepce a přilehlé chatky nacházejí a tak jsme přibrzďovali u každé odbočky. Tento západní kout celé Havaje, který je navíc ve výšce 1200 m.n.m je ze stategických důvodů prošpikován kulovitými radary a obřími parabolami, tu patřící NASA, tu přímo letectvu. Nakonec se nám ale ukázala Kokee Lodge. Vzhledem k tomu že jsme přijeli v hodině sedmé temné večerní, náš klíč visel na dveřích recepce s mým jménem. Jen jsem ho tak vzal z háku a jeli jsme se ubytovat. Po chvilce jsme trošku vybydlenou, skromnou, červěně z venku a bíle zevnitř natřenou, sporákem a lednicí vybavenou chatku se šestící postelí, našli. Mirek stále do kola mrmlal Twin Peaks, to je jako Twin Peaks, tu při příjezdu do divočiny, tu při tajemném převzetí klíče z liduprázné chaty, tu při ubytování na náš motel. Já už severní Ameriku, kam se toto místo klimaticky hodí, trošku znal a taky neznám tolik Twin Peaks a tak mne to zas tolik nerozhodilo. Naše chatka má číslo  5 a jmenuje se Olopua. To je jméno stromu a taky výraz pro zlomené srdce, jak jsem se dočetl na nástěnce s domovním řádem. Dopoledne, když jsem na chatu volal, tak se mne ptali, zda chci připravit dřevo. Tím že bylo za 10 dolarů, jsme toto odmítl. Ann mi říkala, že nám bude zima. V místnosti jsem našel krbová kamna a před chatkou dokonce poházené, leč promoklé dříví. Nanosil jsem patřičné množství dovnitř a zatímco Lucka s Mirkem chystali fazolovou polívku, já se pokoušel zatápět. I po pěti blafácích, když jsem do dřeva nalil naše kempovací palivo do vařiče, promoklé (jsme na jednom z nejdeštivějších míst na světě) a syrové dřevo nevzplálo a tak umouněn jsem se osprchoval a svorně jsme proklepali frišnou noc na vrcholcích hor.
Ann mne upozorňovala, že na Kauai je největší zastoupení kohoutí populace na Havaji, protože všichni jsou líní je tu zabíjet a jíst a promyky, které žerou vajíčka, tu nejsou zavlečené, jako na Oahu. Ráno nás uvítala smečka kohoutů, která neustále kokrhala, tu z dálky, tu z bezprostřední blízkosti. Jeden kohout si vzal za úkol nás vzbudit a tak kokrhal přímo na zábradlí u našich schodů. Asi to poznají podle zaparkovaného auta, u těch prázdných chatek nekokrhali. Ráno jsem se musel na chatě ubytovat, ale otvírají až v devět a tak jsme se vypravili až na úplný konec cesty, kde se rozkládá famózní výhled na žebrované údolí Kalalau, součást spektakulárního pobřeží Na Pali, jak jej znáte z různých bedekrů a filmů. Nás ale uvítala prosvícená mlha, k naší radosti se rozešla do 10 minut a tak kromě vodopádů, zelených žebrovaných skal, strmých srázů jsme uviděli i v moři plovoucí velrybu a kolem poletující přirozené ptactvo. Malé ohrožené červené šatovníky se zakroucenými zobáčky a v údolí tropické bílé ptáky s černým ocasem. Po návratu na chatu jsem se ptal, zda náhodou nemají další volné ubytování. Ta paní vytáhla plachtu, kde byl rozpis, přesně takový jaký má paní Dobešová na Šámalce a v červené kolonce víkendu našla, že volno je a že nás nechá v naší chatce a výletníky dá vedle. Vytáhl jsem kreditku a protože jim nešel telefon, tak mi ji osáňkovala v takové te kopírovací mrše a my se vydali turistickým tempem směr naše základna. Cestou jsme ještě dvakrát odbočili na malý výkuk do Waimea kaňonu. Kdo neviděl žádný severoamerický kaňon bude naprosto uchvácen. Červené skály, hluboká strmá zerodovaná údolí, na rozdíl od amerického Jihozápadu však v údolích i na planinách dost porostlá bujnou zelenou vegetací. Dokonce zde právě kvete takový strom jako jeřabina a má takové oranžové kartáče místo květů a tak to z dálky vypadá, jako by kaňon právě procházel podzimem. Moc pěkné, jen je slunce trošku na druhé straně a nelze dobře fotografovat. Z rádia se dozvídáme, že vojska už mydlí Bagdád v ulicích s nevelkým odporem a doma taky touto dobou socani kvedlají svůj sjezdový boršč, to tu ale světe div se nikoho nezajímá. Ještě že imbecilní cirkusák Škromach propadl. Přeci jen se snad ten náš Kocourkov vykřeše v mezích možných a Špidlínova vláda si troufá bořit Milošovy svatyně. Počasí na Kauai je dosti deštivé a to nejen v mlžných výšinách, ale i vyprahlých nížinách. Značně unaven tímto dílem, ponechávám Kauaijské pokračování do dalšího občasníku, který bude co nevidět.
 

Martin Šanda 20.4.2003