Čtvrteční den již dále pokračoval pracovně. V Eleele jsme v železářství Ace nakoupili pár drobností, jako sprej na zamaskování našeho náčiní a nepromokavou plachtu a po příjezdu na naše smetiště jsme začali konstruovat závlahu. Lucka, toho času na vysněné dovolené na Havaji změkčovadlem natírala pvc trubky a Mirek je lepil. Já jsme připravoval hlavní přívod, filtr, digitální mozek závlahy. Po napuštění systému netrvalo ani půl minuty a naše linka vybouchla. Odnesla to hlavně Lucka a Mirek mocným šplíchnutím bahna. Toto se opakovalo ještě třikrát, neb staré trubky, které jsme byli nuceni použít, již měly zkřenčelý plast a nedržely pospolu. Zatímco jsem se věnoval likvidaci škod, Mirek vyrazil pro náhradní závlahové součástky zas do Eleele. Mezitím jsem též našel staré kovové závlahové trubky v opuštěné boudě a sestavil z nich stojan pro datový záznamník, plně v duchu Urob si sám. Po opravě závlahy jsme se věnovali odplevelování políčka a taky sběru fošen na večerní ohýnek. Vzhledem k tomu že jsme skoro v poušti, místní dřevěný odpad je pěkně proschlý. Cestou do hor nás zastihla mlha, která se změnila v liják. Ve světlejším okamžiku, jsme přeházeli věci z auta do chatky a při přípravě tuňákového salátu za mými zády jsem se snažil vykřesat oheň. Se suchým dřevem a dvěma doušky benzínu to již nebyl problém a tak jsem po čase přemluvil i mokré místní dřevo, aby hořelo. Déšť dělal děsný kravál a tak jsme jako správní hydrologové vystrčili před boudu skleničku a ráno z ní odečetli 100 mm, pro představu, toto u nás v Čechách spadne v průměru za dva měsíce.
Páteční ráno ale bylo velmi slunné, stále se po obloze brouzdaly mraky a na kaňonových výhledech stoupaly sloupy páry a proti nim padaly bujné závoje vodopádů. Ty se v údolí spojovali do červené řeky, jejíž burácení bylo vidět i z velké výšky. Ve Waimee, kde se řeka vlévá do oceánu byl jasně vidět červený říční mrak, mísící se s černomodrou pobřežní mořskou vodou. I cestou kolem dlouhé pláže v Kekaha jsme pozorovali jak se červené vlny balí a vybíhají na bílou pláž. Jelikož znatelně pršelo i na našem poli v Maně, ranní vedro tak vykouzlilo dokonalou prádelnu. Mazlavé mokré pole jsme dnes přebruslili. Po chvilce práce nás navštívil místní šéf pivař Mike a shlédl jaký kus pole jsme si vybrali, přátelsky poklábosil a zas odjel. Nás s Mirkem čekala instalace vlhkostních sond, tenzometrů a vůbec všech měřidel. V kamenité hutné jílovité půdě to byl boj o každé pískové zrno a vrták skřípal tak, až se nám v tyči ukroutil. Použili jsme tedy záložní úzkoprofilový a práci nějak dobastlili. Ještě nakoupit v Big Savu, načerpat vodu, protože v chatkách teče olověnými trubkami a nedoporučuje se pít. Cestou serpentýnami nad kaňonem obvyklý liják. Večer pak párek s bramborem a ještě dokonalejší oheň, který dnes hřál až do rána. Asi se správcové budou divit, kdo tak pěkně vysmejčil to odpadové dřevo.
I v sobotu nás kohouti otravovali už od brzkého rána, dokonce nás navštívila slepička s devíti kuřátky. Všechna tato domácí havět se prý utrhla z řetězu domácích farem v roce 1992, kdy přes Kauai přešel hurikán Iniki a napáchal obrovské škody. Na poli dodělání tenzometrů, montáž a kamufláž digitálních jednotek. V jílovité půdě se voda vsakuje těžko a ač jsme se chtěli odpoledne vypravit na nedalekou pláž v pouštním Polihale, obrovité kaluže na nezpevněné cestě nám v tom zabránily. Ještě jsme chvilku bloudili po kraji nedalekých kaňonovitých kopečků, kde ale cesty vedly jen k vojenským magacínům, tedy skladištím munice, až jsme to nadobro vzdali a vrátili se naším směrem na pláž Salt pond. Ta je nedaleko od nás a jedná se o malou zátoku, která vytváří takové brouzdaliště na poklidné plavání, něco asi jako San Souci na Oahu. Počasí bylo stále všelijaké s přeháňkami a tak jsme se ani nekoupali a pokračovali do Hanapepe. Toto malé městečko má pověst největšího malého města jako turistický tahák oblasti. Jako kulturně nároční Evropané jsme ale našli jen jednu liduprázdnou ulici se zavřenými krámy v ospalé díře. Atmosféru měl dokreslovat houpací most přes místní potok, o takových konstrukcích jako tato kovová lávka se průvodci po Evropě ani nezmiňují. Otráveni tímto nezážitkem jsme pokračovali na vyhlídku do údolí Hanapepe, ta už byla o poznání lepší, leč celý tento kraj s přilehlými třtinovými a kávovníkovými plantážemi, včetně nedalekého malého ostrova Niihau vlastní rodina Gay & Robinson. Zvláště jejich striktní pravidla osídlení ostrova Niihau, kam smějí jen stoprocentní Havajci je mírně řečeno podivná, ale respektujme toto privátní vlastnictví. Rozhodli jsme se navštívit pláže v Poipu, na jižním okraji ostrova. Přes městečko Koloa, proturizované, ale aspoň živoucí, kde jsem koupil náhradní tyč k vrtáku jsme v kruzích bloudili, hledaje Poipu. Na druhý pokus se nám alespoň podařilo objevit Dštící roh, tedy Spouting Horn, starý lávový tunel, který při příboji vystřeluje gejzírovitý proud vody a vydává při tom chraplavý zvuk. Cestou nazpět jsem ještě projeli stromovým tunelem z eukalyptů mezi Koloou a hlavní ostrovní silnicí a tentokrát bez deštíků vyšplhali až do Kokee. Dnes byl na jídelníčku spam, tedy lunchmeat, brambory, cibulka a mrkvička. No a taky spálit všechno zbylé dřevo co bylo do chatky nataháno. Při tomto ohni se dalo spát jen v tričku.
Během času Mirek objevil že za vyhlídkou do údolí Kalalau je ještě jedna zvaná Puu O Kila a tak jsme se na ni v neděli ráno před odjezdem z Kokee vydali. Ale byla mlha a tak bylo vidět tak na 100 metrů. Zklamaní jsme se vrátili do Kokee lodge, vrátili klíč, Mirek se napucnul koláčem z ovoce vášně, tedy lilikoi pie, zatímco venku probíhal vydatný liják. Plní očekávání a rozechvění jsme se během pozdního dopoledne přesunuli do Waimei, kde jsme měli zajištěný byt na týden, který je v pronájmu společnosti Pioneer Hi-Bred. Od Davida, který nám toto ubytování zprostředkoval, jsem věděl, že jsme v jednotce 102 a od Dorraine, pracující pro Pionýry, že byt bude otevřen a klíče na stole. Když jsme dorazili na místo, byt byl zamknut a nějaký soused se mi pokoušel pomoci odmontovat moskytiéru a sklopná okna abych se dostal dovnitř. Plni obav co budeme dělat jsme se vypravili na objížďku ostrova. Zpočátku jsem měl v plánu napsat Davidovi email, ale je neděle a to na Kauai nepracují ani mnohé turistické krámy, natož internetové kavárny a tak jsme v Hanapepe nalezl telefon a nasypal do něj všechny naše čtvrťáky, abych se dovolal na mobil na druhém ostrově. Během té minuty jsem byl ujištěn, že skutečně máme stodvojku a že je jednoduché se .... cvak a impuls vypršel. Vzhledem k předchozím okolnostem jsme se tedy vrátili do Waimei a pokoušeli se znovu do našeho bytečku vloupat. Hlavními dveřmi to nešlo a tak jsem to zkusil přes balkón neb jsme v přízemí. Odmontoval jsem síťku, sklopil lamelová okna, nahmátl páčku u posuvných dveří a během dvaceti sekund byl uvnitř. Nato že to byl můj první byt, který jsem udělal, to šlo až děsivě hladce. Klíče skutečně ležely na stole jak měly a udiveni komfortem dvou místností, kuchyně, koupelny a obýváku s televizí za cenu, která nedosahuje jedné špinavé cely v motelu jsme levnější věci nechali na místě, včetně našich jídelních zbytků. Takto uklidněni jsme se vypravili konečně na výlet, nejdříve k vodopádům Wailua. Cestou na východ do Lihue již poprchávalo, ale až ve Wailua se strhl liják, který si s tím v Kokee nezadal. Trvalo nám asi půl hodiny, než se počasí jakžtakž umoudřilo a my shlédli dvojici vodopádů, díky srážkám velmi vodných, padající na skalním schodu do hloubky tůně v údolí. Cestou od těchto vodopádů jsme tu a tam v dálce na kopci zahlédli bílé proužky padající vody, tak jak každý vrcholek nachytal poslední déšť a předal ho skalním žebrům pod ním. Cestou dále na sever jsme se na Mirkovo přání zastavilil v Bubba burger restaurantu v letovisku Kapaa s výhledem na mořský příboj, pojedli rybí sendvič, jehož cena byla vyšší než plechovka žrádla pro psy na rozdíl od jiných burgerových osvěžoven a pokračovali dále na severovýchod.  Cesta nás dovedla až do městečka Kilauea (jméno je shodné, ale nemá to nic co dělat s právě aktivní sopkou na ostrově Hawaii). Na tomto nejsevernějším cípu celé Havaje (tedy sedmi největších ostrovů) je postaven maják a na útesech hnízdí mořské ptactvo, na čemž kdosi profituje ohraničením této výspy a vybíráním vstupného. To se nám ale zajídalo a tak jsme pokračovali severem dále na východ až k vyhlídce do údolí Hanalei. Pod strmými kopci s dlouhatánským vodopádem zahaleným do potrhaných mraků se v nížině říčky Hanalei rozkládají zavodněná políčka, kde se pěstuje hlavně taro, zemský ráj to na pohled. Za nedlouho jsme dojeli k bájné pláži Lumahai a za ní kousek již cesta končí u dvou jeskyní ve skalách a předražené botanické zahrady. Zde i začíná cesta na pobřezí Na Pali (což samo znamená pobřeží). Ale to až někdy příště. Cestou nazpět po stejné silnici, občas lemované stromy, občas banánovníky, v závěru prosluněnými plantážemi cukrové třtiny jsme se navrátili do Waimei s nákupem na celý týden z místního Safewaye v Kapaa. Na trase jsme poslouchali místní příšerná rádia, hrající něco mezi drnkavou havajskou hudbou a karibským reggae. Po příjezdu Mirek otevřel lednici a zjistil že je v ní vymeteno. Na stole sice ležely druhé klíče ale v lednici už neležely naše pity, máslo a další pochutiny včetně českých čokoládek. Zprvu jsme si mysleli, že to pokojská vyhodila, ale když jsme připadli i na čokoládky, již nám bylo jasno. To asi máme za to vloupání.
Vloupání jsme se rozhodli v pondělí odčinit zas prací a tak jsme doinstalovali všechnu techniku a začali odebírat půdní vzorky. Trestem nám byl hutný jíl, spousta kamení a nesnesitelný hic. Večer nás ale čekaly zapékané brambory se smetanou, snad první české jídlo na Havaji.
V úterý jsme navštívili Pionýry, vypůjčili si od nich odměrný válec a tyč coby dláto na rozbíjení kamenů. Na dvoře na nás volal Scott: hele kluci podťe sem. Tohle je Larry od Davida co s ním děláte tu závlahu. Larry v nablýskaném bouráku právě předával fakturu na závlahové díly pro Pionýry a tak jsme všichni probrali co a jak na Oahu a Kauai. Ještě jsem Dorraine zaplatil ubytování vypsáním šeku a nabrali jsme opět, pokolikáté už, směr železářství Ace. Tam nám zřízenec Filipínec vytočil závit na uříznutou ukroucenou tyč k vrtáku a tak jsme mohli zas začít vrtat přes kamenitou vrstvu. Při vrtání nás opět zastihl déšť i s hromobitím, až jsem si myslel, že jej vyrábí právě přistávající squadra vrtulníků, ale nakonec se počasí umoudřilo a my nasbírali všechny vzorky, včetně těch pod hladinou podzemní vody v písečných náplavech oceánu. Cestou z práce jsme se ještě zastavili v Kekaha a vykoupali se na této neturistické pláži mezi místními Havajci. Soumak nad nedalekým Niihau byl magicky bouřlivý. Večer nás Lucka už čekala s tuňákovým salátem a tak jsme zas zasedli k televizi a pozorovali jak se bortí modly Sadámova socialismu. Kabelovka nám vypadla právě u začínajícího Francouzského polibku a tak jsme si místo toho povídali.
Ve středu jsme vytrhali poslední plevel, urovnali pole a nasázeli kelímky na test závlahy. Jíl je však tak tuhý a nepropustný, že nám ony po půl hodině závlahy vyplavaly. K tomu nás i na našem poli zastihl příšerný plavák a tak jsme práci zabalili a vydali se na pláž v Salt pond. Tam též poprchávalo, ale při koupání to ani tolik nevadí.
Ve čtvrtek s novými kelímky, přitíženými kameny, protože pořád plaveme, a zkráceném čase závlahy jsme dokončili poslední bod programu, cestou se vykoupali v Kekaha a odpoledne zakončili na pláži v Poipu, jak hlásá průvodce, to co je pro Oahu Waikiki, to je pro Kauai Poipu, spousta nóbl hotelů, zde více Američanů, bělochů z pevniny, na rozdíl od Japonců na Waikiki. Mirek říkal že už mu mufíny lezou krkem a tak jsme se rozpomněl jak jsem v Minnesotě pekl kávový koláč a tuto směs nalezl i v místním krámu. Jelikož v bytečku máme i troubu a pár vajíček, po hodince jsme měli i brownies, tedy ty čokoládové čtverečky. Jak nezdravé a jak dobré.
Kohouti ve Waimea si nezadají s těmi v Kokee a tak rozespalí jsme posnídali a vypravili se na další průzkum ostrova. Mirek toužil po kajakování na řece Waimea, ale ukázalo se, že kajaky jsou na drahnou dobu zamluveny a tak vozmo jsme shlédli vodopády Opaekaa, ke kterým jsme poslední úsek došlapali v rozmoklém bahnitém pralese. Pak cesta kolem školní farmy do arboreta. Potok jsme se půjčeným autem nepokoušeli přejet a tak jsme ho přebrodili, Mirek s Luckou ala Čert a Káča. Zde v horách začíná tzv. powerline trail, tedy pešina podél drátů vysokého napětí. Vzhledem k tomu, že prochází nejdeštivější oblastí světa je dobré se těchto sloupů držet. Na tuto pěšinu jsem jen tak nahlédl, ale určitě by to stálo za to se kouknout dále, ač nevím zda až do deštivých partií. Za nedlouho po našem návratu k autu se strhla další průtrž mračen a potůček začal pozvolna stoupat. To ale neodpradilo místní rybáře, kteří se právě dostavili. Nás svačící v autě jeden takový kníratý, který vypadal jak Čtvrtníček pozdravil havajskou shakou, tedy palec a malíček jako by nás znal. V oblasti jsme objevili ještě další vodopádky s názvem Hoopii. Po projíždění se po pastvinách pod horami jsme našli tu správnou cestu a po chvilce hledání i cestu k vodopádům. Ta byla velmi bahnitá a zprvu nás dovedla k Hřmotným vodopádům, nikterak nevysokým, tak 10 metrů, avšak velmi hlučným. Od nich po ještě kluzčí a bahnitější cestě jsme došli po půl hodině až k vodopádům Hoopii, jak říká průvodce, mnozí jedou na Kauai jen kvůli nim. No abych pravdu řekl, za tyto vodopády byl letenku a peníze na půjčené auto nedal, ač jsou pěkné. Potok kolem nich mi připomínal kterýkoliv potůček u nás, jen občas blahovičníky a lijány tento pocit z krajiny Bobřího potoka na Ústecku kazily. Značně zaprasení jsme pokračovali v trase s cílem města Princeville a královské lázně, tedy lávové vany Queen Bath na pobřeží. Princeville ja naprosto umělé město právě stavěných honosných rezidencí kolem jednoho golfového hřiště. Toto město, po vzoru vojenských základen má i bezpečnostní bránu, aby se boháči cítili bezpečně. Naštěstí v ní nikdo nebyl a tak jsme ji objeli stejně jako historizující francouzskoantickou fontánu hned u vjezdu. Na pobřeží vedla nezpevněná cesta, na skalistém pobřeží se nám otevřel divoký výjev obrovských vln tříštících se o útesy. Dnes se v lázni tedy koupat nedá ani náhodou ale ten příboj je nezměrný, občas nás mlžný slaný závoj taky zahalil. V potůčku jsme omyli naše špinavé nohy a boty a než jsme se vrátil k autu byl tu další liják. K dokreslení obrázku o této oblasti jsme projeli domorodými oblastmi s plážemi Monoaa a Anahola. Takové příšerné zapadákovy jsem jakživ neviděl. To bylo pro tento den až dost ale ještě před úplným zaparkováním jsme projeli ve Waimea závlahový přívod Menehune, který je veden po boku Červené řeky z Waimea kaňonu. Ani v tomto lokálním domorodém bordelišti jsem se zrovna bezpečně necítil.
V sobotu jsme naposledy navštívili naši vědeckou základnu, cestou vyložili Lucku v Kekaha. Na poli jsme změřili veličiny hydrologického cyklu, stáhli data z naší meteorologické stanice, zamaskovali závlahové trubky a vraceli se nazpět. Na pláži a ani v přilehlém altánu jsme Lucku nemohli najít. Plni obav jsme se vrátili do bytu, kde taky nebyla a tak se Mirek vrátil nazpět, zatímco já se marně pokusil shlédnout své maily v místní interkavárně. Vzhledem k nějakému pitomému školnímu nastavení jsem se k mailům nedostal a nádavkem k tomu ani nekoupil tričko obarvené místní červenou hlínou, z důvodu blbého motivu. Asi si budu muset vyrobit vlastní. Lucka se naštěstí našla, vše bylo vinou naší nedostatečné plážovní zvídavosti a tak jsme se pobalili na poslední koupačku do Poipu. Ještě něco k snědku a tak zvítězil Subway. Dojeli jsme až přímo k němu a zaparkovali na soukromém placu u protějších antikvit. Mirek s Luckou šli do Subwaye a bloumal na sedadle spolujezdce. Netrvalo ani půl minuty a vedle mne přistál obří policejní vůz se stejně urostlým černochem. Ten se na mně významně díval a volal do rádia. To oni vždy dělají, když si ověřují auto, zda v něm náhodou nesedí uprchlík či zloděj. Jednou na chvilku zaparkujeme a už je tu problém. Poléval mne studený pot, ale říkal jsme si že s tím nic stejně nenadělám a tak jsme se uklidnil. Nakonec černoch z vozu vystoupil mým směrem, pozdravil, zabouchnul auto a odebral se též pro sendvič do Subwaye. Tak z hluboka jsme si už dlouho neoddechl. V Poipu byly bezva vlny, na kterých se dalo jezdit a vynášet se na pobřeží, ani malé ani žádné obří. Večer jsme při dalším ze stovek dílů seriálu Přátele pobalili všechny naše krabice – celkem toho bylo 7 kousků, některé pěkně těžké.
V neděli jsme natankovali, vyssáli všechno bláto a písek z auta a naposledy navštívili oblíbený park Kokee v horách. Dnes bylo totiž po dlouhé době krásně a tak i na Puu O Kila byl nádherný výhled do údolí, poletující červení šatovníci, a nálada rozkvétajících keřů, připomínající vísku Karlov v Jizerských horách. Cestou nazpět jsme ještě zastavili u vyhlídky na Waipo vodopády, padající červeným kaňonem a za pomalými svátečními řidiči dojeli domů, naposledy pojedli v bytě, dali klíče na stůl a zabouchli, jak jsme byli vyžádáni. Teda v tomto bytě bych cennosti nechtěl mít, ač se na Kauai nekrade.
Cestou na letiště jsme zvolili drobnou objížďku, která nás podél skalního hřbetu dovedla až do přístavu v Lihue, naposledy jsme doplnili nádrž a Mirek vrátil auto. Pak jsme přeposouvali všechny krabice k havajským aerolinkám. Jako na potvoru jsme byli vyzváni k nevzdálenějšímu stanovišti a tak jsem musel všechny zavazadla popřesovat přes celou tuto letištní sekci, zatímco Mirek vybavoval palubní lístky. Jak se ukázalo naše krabice byly zas těžší at tak jsme věci začali převrstvovat za prohlížení místní bezpečnostní agenturou. Zřízenec u přepážky se mne ptal zda mám nějaký kempingový vařič. S naivní jistotou jsem mu sdělil, že ano a po prohlídce mi jeho kolegyně sdělila, že toto převážet nemohu a musím to patřičně zneškodnit, nikoliv vyhozením do koše. Zůstal jsem jako přimrazený ale po chvíli hlubokého váhání za probíhajících přebalovacích zmatků jsem dotyčnou věc opět vhodil do batohu a pořádně zahrabal. Bezpečáci při přehrabování mého batohu se na to ještě dvakrát ptali a neptejte se vy mne co jsem jim odpověděl. Tedy vařič bez paliva jsem propašoval. Sakra už jste tu válku vyhráli, tak už přestaňte vyšilovat, přeci nevyhodím nový vařič, když žádné palivo nevezu. Havajské dítě co sedělo vedle mne mělo ve fixce více lihu než já ve vařiči, protože jsem tam neměl žádný. Je to vše absurdní. Let byl standardní, nad Oahu jsme pozorovali husté osídlení v části Ewa i laguny v Ko Olině. Na letišti nás vyzvedl Clifton a po incindentu mého přiskřípnutí Mirkových prstů do dveří jsme všichni ve zdraví dospěli do Manoi, domova daleko od domova. Musím říct, že přes to všechno co je na Kauai k vidění, překrasná příroda, nemohu říct, že by mne tento ostrov hluboce oslovil. Možná je to jeho zběsilou provinciálností, kdy každé město je neskutečná tropická koloniální díra. Stále mým favoritem zůstává Maui a orlí hnízdo v Kule, kam se chystáme co nevidět.
Válka je za námi, Irák vyrabován, a Američani sbírají hráče podle mariášových karet, nicméně zbraně hromadného ničení jsou stále mezi velkým kulovým. Na Havaj se právě vracejí atomové ponorky a obří letadlové lodě, např. Abraham Lincoln. Doma zahraničně politické přestřelky mezi Václavem a Cyrilem. Velký Miloš se chystá znovu do politiky, doufejme, že jediný prostor který v parlamentu dostane bude před vyšetřovacími komisemi.
Nastává období pasátů, je dost větrno a taky každé ráno v Manoi prší, české jaro je už taky v rozpuku, aspoň doufám. Mějte se pěkně. Ještě vám dlužím popis posledních dvou týdnů na Oahu, ale už toto mne zlikvidovalo nadobro, tak zas příště.

Martin Šanda 26.4.2003