Ukázalo se, že pro můj nepravidelník byl vybrán titul předvídavě, protože se právě nacházím ve velmi občasném období a vyčerpán psaním o dobrodružstvích na Kauai a prací zde na Oahu i na Maui se místní události navršily do sbírky desetinedělní, tak prozatím první tři týdny.
Dávno dávno již tomu v pondělí, ještě plni dojmů z Kauai, stále přemílaje v hlavě nesmyslnost případné konfiskace mého vařiče, jsme navštívili Julii, která se svými šéfy Mikem a Jimem provede aplikaci pesticidů na našich políčkách. Po krátké debatě co a jak zítra, což bude den D pro naší první, tak dlouho očekávanou aplikaci, jsme vyjeli znovu do terénu v domovině Oahu. Nejdříve Waimanalo, sebrat digitální data, aby obsolentní přístroje udržely další paměť, rychle přes dálnici H3  do Kunie, kde jsme k datům přidali ještě krátké plení a pak bez velkých okolků do Poamoha, kde nás čekalo totéž, jen vypletí a shrabání muselo být definitivní.
V úterý brzy ráno při našem příjezdu do Poamoha už skupina Dr. Mika Kawateho kalibrovala sprejové zařízení, které se sestávalo z tuctu trysek na tyči, do kterých proudí kapalná směs vytlačovaná z lahve oxidem uhličitým. Kolem všude samé odměrné válce a taky gumáky, rukavice, žluté ochrané obleky zn. Tyvek, respirační filtry na pesticidy. Tuše jaké svinstvo se na naše políčka aplikuje, zde vlevo nahoře a vpravo dole herbicidy a vlevo dole a vpravo nahoře fungicidy a insekticidy, jsem se držely podobně oděni, avšak v uctivé vzdálenosti proti větru. Během asi dvou hodin se tato sehraná aplikační parta sprejerů vyřádila na našich políčkách, s malým odskokem do Honolulu pro nedostávající se stlačený kysličník a předala nám zasviněné políčko. V čekací pauze jsme si pro změnu my odskočili do Waialui pro zbývající slámu. Kde seš Martine, říkala mi prodavačka hned u dveří, už jsme ti chtěli volat, že nám ta sláma brzy dojde. Ale co dělat, byli jsme na Kauai a době informačních technologií jedeme na čtvrťáky do uličního automatu, neb školní byrokracie mobilní telefon nepovolí. Tentokrát jsme slámu odvezli podle předpisů pod plachtou, koupenou na Kauai na zakrývání věcí před deštěm. Po návratu na pole jsme na sebe nazuli gumáky, silné rukavice, brýle, čepice a taky ty žluté tyveky. Aby se nám začala chemie vsakovat do země, pustili jsme na ní jakžtakž vyladěnou závlahu a po hodince vše zbalili a odjeli domů.
Ve středu nás čekalo poslední vypletí a shrabání políčka ve Waimanalu pod Olomanou, a též nákup slámy. Je to k neuvěření, ale takový obyčejný balík slámy stojí kolem šestnácti dolarů, stejný ve státech obilného středozápadu stojí dolary dva. Havaj je prostě drahá, vše se sem musí dovést. Po našem převozu do Poamoha, nás čekal první sběr půdních vzorků s chemií. Tomu předcházelo rozptýlení pěti balíků slámy a s podivem se moje alergie ozvala jen velmi vzdáleně. Rozhazováním slámy jsme vytrořili ochrannou vrstvu pro omezení výparu vody z půdy a taky pro nás, kteří po té postříkané hlíně musíme chodit. S velkou opatrností v tomto uklízečsko kosmickém obleku jsme se dali do vrtání tuctu děr do hloubky půl stopy, míchání hlíny v igelitových pytlích a následného odběru jednoho každého vzorku do zavařovačky o objemu jedna pinta. Nutno poznamenat, že odběr vzorků znamená ochranný oděv a ten znamená vaření se za živa a pouštění šťávy celým tělem. Bylo to poprvé v životě co jsem propotil celé kraťasy včetně koženého pásku. Nutno též zachovávat pitný režim a zároveň dbát na to, aby se jeden lahve nedotkl kontaminovanou rukavicí. Obnáší to věčné se mytí saponátem a speciálním pracovním mýdlem a ostřik hadicí s tryskou k tomu účelu rychle zakoupenou. Konečně jsem po létech pochopil co nás to soudruzi na IPCHO chtěli naučit a říkal jsem si, co takoví chemici někde poblíž Bagdádu, kde na rozdíl od našich neškodných a známých chemikálií je kdovíco a za jakého hicu. V Poamohu jsme ještě zakryli evaporační pánev králičím pletivem, aby nám ptáčkové neupíjeli a vypravili se k domovu.
Čtvrtek byl obdobou úterního Poamoha, tedy den D pro Waimanalo. Vše proběhlo obdobně, chemické obleky a tak, jen my značně zkušenější jsme se povalovali v gumácích a dlouhých šatech proti větru, vše fotografujíce a zapisujíce. Pak závlaha a nákup posledního balíku slámy. Ve Waimanalu nám prodavač říká: hele béžovej státní truck, na co kluci potřebuje Stát Havaj slámu? Když jsme mu vysvětlil že jsme u jeho kamaráda Rogera na farmě a postříkáváme to sajrajtem, tak nám doporučil ať na políčku něco pěstujeme místo slámy, ať je z toho užitek. Nevím, ale z tohoto pole bych asi nikdy nic nejedl.
V pátek velkopáteční, což je havajský státní svátek, v kánonickém sledu za Poamohem, rozházení slámy a odběr půdních vzorků, dnes ve Wainanalu. Jen zde je hlína o poznání jílovitější a je to pod žhnoucím sluncem navíc boj o každé zrno mezi slepenci co nám z vrtáku lezou. Po práci zábava, vypravili jsme se do Kalihi, kde si Mirek od Sabriny půjčuje auto na víkend s Luckou. Zvyk je železná košile a tak jsem místo na silnici Likelike vedoucí v závěrečné fázi pod okny v Kalihi zatočil na severní straně ostrova již na dálnici H3 a tak jsme na straně jižní museli projet oklikou kolem letiště, neb jak tam na jedné straně ostrova člověk vjede, tak ho to až na druhé vyplivne, chyby se nepromíjejí. Mirek se rychle vypravil, aby s Luckou stihli koupání v Kailui a já poseděl a pojedl těstovinové vrtulky s lilkem a v době odpolední zácpy se navrátil do školy, vyložil všechny krámy a vydechl, že je tento týden za námi.
V sobotu byl odpočinkový den, obvyklá recyklace sběrného odpadu, výpočet průtoku tarovými políčky pro Micahův domácí úkol, polehávání, psaní minulého občasníku a na večer jsem se dokopal do naší laboratoře a tam odebral poslední vzorečky ze sbírky od Colleen, jež to už dávno nedělá, užívajíc si své mateřské dovolené. V tuto dobu velikonoční bylo mým jediným rozptýlením pojedení upečené ryby a uvaření devíti vajíček na tvrdo. V neděli jsem dvěma obdaroval Sanjaye, který sdílí naší lednici, protože jeho malou máme na pokoji. V lednici pro lidi, tedy počítačové učebně jsem v zimní čepici a fleecce naskenoval poslední sady fotografii a pak se věnoval spaní a samotářskému rozímání.
Na Oahu máme ještě jedno políčko a to v Kunii a tak jsme se tam hned v pondělí vypravili. Závlahový systém je docela dobře natlakován, nicméně test rovnoměrnosti závlahy nevyšel úplně podle předpokladů. Co se dá dělat, musíme ještě do Waimanala za Rogerem, seznámit jej s výparoměrnou pánvi. Tento filipínský kovboj ale dělá fóry, že se nemůže ohýbat a číst na boku pánve, že si zlomí záda a tak mu musíme vyrobit nový měříci stojánek uprostřed zmíněného přístroje.
Úterý opět věnujeme správě zahrádky v Kunii avšak hned ráno zjišťujeme, že nám oproti očekávání chybí náhradní trysky. Volám Davovi ze závlahové firmy, ten je ale u soudní poroty jedním z dvanácti rozhněvaných mužů a tak mne Larry, jeho zástupce, nechává podobné trysky u nic před domem v Mililani. Mirek mezitím odpleveluje políčko, zatímco já dělám kolečko po dálnici H2 a silnici v Kunii bez naprostého výsledku, plný obav, neb Roger, tentokrát jiný, ten na farmě v Kunii si moje direkce špatně vyložil a tvrdí mi, že ve středu, kdy to tak moc potřebujeme závlaha už nebude, protože je “na mé přání“ dnes. Nakonec se ji rozhodne vypnout, aby ji mohl zítra zapnout. Zaplať pámbu. Na závěr dne jako lahůdku provádíme odběr hliněných vzorků v Poamohu, kde nám organická chemii vsakuje, váže se na částice hlíny a reaguje už celý týden. Opět ve žlutých skafandrech a opět ve vlastní šťávě. Ve středu časně z rána dorážíme do Kunii, kde trios sprejeros už kalibruje foukačku a než začne pravidelný vítr nastříkává i tuto červenozem. Vše z výšky zdi s mangovníky pozorujeme a dokumentujeme. Odpoledne ještě jednou do Poamoha nasbírat druhou polovinu týdenních vzorků, a tedy opět obleky. Než tam ale dorazíme, tak zjišťuji, že naše spojovací silnička, která se zove Wilikina drive je z důvodu opravy uzavřena. Vím že se na ní dá vjet ze dvou stran, ale když zavřou jednu,  můžou zavřít i druhou, protože stejně není odkud kam jet. Tak objíždíme přes Kamehameha Highway a ze severního pobřeží dojiždím do Waialui, kde je jak správně tušíte silnice uzavřena též a hlídkuje tam policajt v autě. Co se dá dělat, my tam prostě musíme. Přibližuji se k němu, abych mu vyložil naše bolesti a než stačím auto zastavit a vystoupit, tak na mně polda ležérně mávne ať jedu. Máme totiž státní truck, naprosto stejný jako opraváři silnic a tak nás právě pasovali i na tuto profesi. V klidu a bez provozu dojíždíme na farmu, kde odebíráme zbytek vzorků.
Vše se točí jako na kolotoči. Ve čtvrtek musíme pro deponovanou již dříve zakoupenou slámu do Poamoha. Dnes opět ve správném vozidle to střílím do uzávěrky hned z východní strany od Schofieldu a za nedlouho se přibližuji opět k policejnímu vozidlu. Plný obav a malé dušičky přijiždím, policajt zbystřuje, ale jak vidí béžové auto se státní pečetí tak mává a my jedeme dál. Stále tomu nemůžeme věřit, ale prostě jsme našinci co pracují pro stát Havaj. Nakládáme slámu a pod plachtou ji odvážíme do Kunie. Tam tuto nekvalitní řezanku rozhazujeme na pole v plném odění s respirátorem jako náhubkem, odebíráme první vzorky a rychle pro první půlku týdenních do Waimanala.
Kdo už rozklíčoval tuto křížovku tak ví, že v pátek jsme odebrali druhou půlku týdenních vzorků ve Waimanalu, kde jsme pokecali s Rogerem, který nám už pěkně měří výpar. Toto týdenní déja vu je doplněno odjezdem do Kalihi, tentokrát správně po silnici Likelike. Jsme zde ale brzy a tak čekáme na schodech. Za chvilku dojíždí Sabrina v Toyotce, kterou Mirek rychle přebírá a jede s Luckou zas na nějaký výlet. Ja místo vrtulek s lilkem dostávám hermelín s bagetou a taky ostříhání na 13 mm podle nástavce č. 4.
V sobotu se věnuji totálně pasivnímu odpočinku na kavalci s malou výjimkou dopisování minulého čísla. Večer je ale v klubu turistů potlach se žranicí a vyprávěním o sjíždění Žluté čínské řeky na matyldách. V pět mně vyzvedává Brandon se Sabrinou. Brandona ještě neznáte, je to taky turista z klubu, který se vyzná v místní flóře. Po výletu se Sabrinou s botanickým zaměřením ale dojíždějí o trochu později a v nedalekém Kokua marketu nakupujeme pár věcí k snědku na společný stůl, přesto jsme ve Waimanalu v klubu včas. Dávám Beverly sedm dolarů neb žádné jídlo nenesu a její manžel Ralph do mne šťouchá a lišácky mi šeptá: Hele dobře si to přepočítej, co ti vrátila, vona je hrozně na prachy. Beverly vytahuje paklík jednodolarovek se slovy: Za tohle všechno poletím na Tahiti. Přepočítává balík a dodává: Teda na ňákej hrozně levnej vejlet. Večer po nacpání se všech  možných dobrot, od chili fazolí, steaku až po piškoty v krému, skoro takové jaké znám z domova se vše upíná k promítacímů plátnu, kde chlapík ve zralém věku vypráví o bezvadných lidech na úpatí Tibetu, jakož i rozvoji a překotné výstavbě po čínsku, síle lidové armády. Všichni poulí oči a otvírají ústa, jen mně to přijde takové nějaké známé. Přesto záběry z přírody podél toku i tok sám je úchvatný. Po promítání odjíždím s Brandonem a Sabrinou a nadáváme na Hawaii Kai, snobské pokaliforněné předměstí a Brandon mi mluví z duše jak nenávidí tuto tuctovou prefabrikovanou výstavbu domků a nesmyslné shluky nepotřebných krámů v jejich ústředí. Všimni si Martine, že v těchto nablýskaných obchďácích nikdy nenatrefíš na železářství. Je to vše jen umělá spotřeba nepotřebných věcí. Loučíme se, ahoj na nějakém výletě. Jak den začal všelijak, tak skončil náramně.
V neděli přemluven Sabrinou, Brandonem a samotou jsem se vydal na svou pěst na turistický výlet. Jako za starých časů v stát v šest ráno chytit autobus A, zaplatit dolar padesát a vysednout u parlamentu. Dnešním výletem je smyčka ve Wailupe a instinkt mi říká, že jsem na tento výlet neměl jít, jen stále nevím proč, možná že tuto oblast mezi Hawaii Kai a Kaimuki moc rád nemám. U paláce na srazu se dohadujeme kdo s kým pojede a tak nasedám k mladíkovi Kevinovi, který přesně neví kam jet. Zajímá ho surfování a  kromě toho na vlnách oceánu ho živí surfování na vlnách internetu, tj. práce na informačních rozhraních. A jelikož je internet krajinou virtuální, práce pro kalifornské zákazníky se dá dělat i z Havaje. Tomu teda říkám skutečná Havaj. Dnešním vedoucím je John Hoover, nevýrazný postarší pán, který nám sděluje stručně trasu. V podstatě se jedná o strmě nahoru po 3 kilometry s převýšením 1200 metrů. Vyřízen vystupuji na vrchol, kterým se honí mlžná oblaka. Na severní straně zřím opuštěné letiště Bellows, naše zaslámované políčko ve Waimanalu a Olomanu s třemi vrcholy v zákrytu. Na straně jižní Honolulu ze kterého právě odjiždí letadlová loď Abraham Lincoln. Pětipatrová výletní superloď je vedle této obludy neškodnou hračkou do dětské vaničky. Tento kolos se vysoký co třetina Diamantového kráteru a dlouhý jako jeho polovina, prostě v obou rozměrech nějaké stovky metrů. Jen tu tento domov pro 5000 válečníků doplnil palivo, banány a piva spěchá do San Diega, kde na jeho palubě promluví sám nejvyšší opičák George junior. Cestou dolů jdu chvíli po naprosté hraně srázu, to se po stovce metrů naštěstí mění a tak míjím ohlašovanou radiostanici a jako turista individulasita sestupuji guavovým hájem. Sestup rovná se klouzání po suché drti a věšení se po orangutansku za každý možný strom. Výlet jak má být. Přes všechnu pozornost nejsem schopen najít východisko ze smyčky a stejně dopadá Matt, kterého už znám z jiných výletů, jen furt nevím co to má za přízvuk. Po brodění se řezavou dvoumetrovou travou po několik stovek metrů vycházíme na asfalt, nicméně do vedlejší ulice a tak musíme ještě oběhnout mostek a tak se konečně civilizovaně představujeme. Matt, tedy Matěj je z Ljublaně a žije na Havaji již dvacet let, má za manželku Vietnamku a pracuje jako inženýr u kabelové televize. Tak vida, no i on se docela trefil. Myslel si že jsem Polák, což při střelbě přes půl zeměkoule není špatná trefa. Kevin se ukázal jako charakter, a protože i on zabloudil, tušil co se mi stalo a tak na mne počkal a odvezl mne zničeného domů. Tak nashle na dalším výletě, ale to může být až za dlouho, chystáme se totiž na Maui a Kauai. Vy ste ale šťístkaři, říká Kevin, státem placený turisti, co si prošlápnou zadarmo tyto ostrůvky, tak ať vám to vyjde
A je tu další týden. Podle železného harmonogramu nejdříve kontrolujeme závlahu v Kunii, je zde totiž nastavena na pondělí a pátek a musí vyjít, jinak všechny výsledky budou na nic. Poté odjíždíme zas do Poamoha a odpoledne po salámu s chlebem a sýrem a taky nějakém Dvořákovi z Pražského jara na veřejném rádiu, vrtáme první polovinu vzorků. Dnes už se jedná o trojice sklenic z každého sektoru. Vrtáme totiž první a druhou půlstopu a též vzorek od hloubky 1-2 stopy. Jak si dokážete představit. Ani lístek na stromě se nepohne a slunce pere a my se jako žluťásci škvaříme. Úterý dopoledne jsme strávili kancelářskou činností, která většinou nemá žádný smysl a zbytek dne se podobal jako vejce vejci tomu předchozímu, tedy vyvrtat dalších 6 děr a z nich odebrat 18 vzorků a ty smíchat zpětně do 6 sklenic. No nebudu ten postup moc rozebírat, beztak jsem to už dost zamotal.
Středa je pro změnu vyhrazena vrtání ve žlutých oblecích. Místem činu je dnes ale Kunia. Je sice středa a to obvykle bývá v Kunii závlaha, přesto že my ji dnes už vypínáme. Desinformace o tom kdy potřebujeme zavlažovat ale přetrvává a tak z kohoutku ani nekápne a my musíme vodu na mytí vrtáků dovézt až z dílny. Roger má dnes dovolenou a tak to tu dnes vše obsluhuje jeho šéf Leslie. Kluci, pokřikuje na nás Leslie, v těch oblecích se upečete. Musíte je nosit? No musíme, ani nevíte co tu vše máte za svinstvo. Tuto větu si ale vyslovuji pro sebe, abych nezpůsobil paniku.
Ve čtvrtek prvomájový odlétá Mirkova Lucka domů k vám a Mirek ji vyprovází a tak se já vydávám s Cliftonem pošimrat přístroje na skládce v Kaneohe. Instalujeme zde dnes ruční tenzometry a těchto 6 vyvrtaných děr v přeschlé zemině máme hotových za chvilku. Vrtáme totiž jen do půl metru širokým vrtákem. Je to paráda jako za stara, být zas na této lokalitě, už jsem zde nebyl pár měsíců. Vzpomínám na havajské začátky a je mi docela dobře. Po návratu ze skládky se jdu občerstvit mini pizzou do Pizza hutu na campusu. Malá černovlasá zaměstnankyně v uniformě tohoto řeťezce se ke mne točí zády a říká: Ahoj Martine. Já si říkám, kruci, co je to za čertovinu. Aha, to je Indonésanka Neneng z recyklačního klubu, co jsem ji nemohl přijít na jméno po půl roku, no však ji znáte, manželka Aliho, smutné ksichtíky při mém stěhování z 12 patra a tak podobně. Nutí mne ať si toho koupím víc, ale jsem neoblomný.
V pátek ráno navštěvujeme Julii ze sprejerské party abychom dohodli logistiku postřiku na Maui a Kauai, jak co převést nákladním letadlem, vyzvednout a tak podobně. Pak odjíždíme s Mirkem naším školním rozrachtaným mikrobusem do Waimanala. Julie říká, dnes je hic jako v říjnu, tedy ten nejvyšší havajský, abyste tomu správně rozuměli a tak ráno vrtáme a vzorkujeme až se znás pod papírovými obleky leje. V poledne si dáváme zdravotní pauzu se sendvičem ze Subway, limonádou a posezením na pláži u tyrkysově modré vody ve Wainamalu. Pokouším se plavat ale 12palcový sendvič mne táhne ke dnu a tak radši dále už jen dosychám a vracíme se na farmu. Odpolední vrtání je už příjemnější, neb je zataženo, přesto nám to trvá. Ještě postříkat rašící travičku roundupem, změřit a tak se vydáváme za tmy domů. S touto herkou radši jedu přes Hawaii Kai, místo točité cesty kolem Hanauma Bay. Zpráva, že v Manoa garden je koncert s občerstvením je správná, jen občerstvení je už vyžráno a k tomu nám ještě prohrabávají batohy zda nemáme alkohol. To nás míchá a tak jdeme do školní putyky Magoose na pizzu a pivo. Dáváme si celý pitcher, což je asi 6 piv, značky Red hook nut brown, a nějakou předraženou pizzu a v náladičce se odebíráme kolem desáté na kolej.
V sobotu se účastníme rychlého recyklingu, jednoho z posledních, neb přes léto nebude a v podzimním semestru, kdoví jak to bude. Pak odjíždím do laboratoře s retenčními vzorky a po chvilce dumání přepojuji vysokotlaké hrnce tak, aby byly všechny použitelné naráz. K obědu pojídám různé zbytky a odpoledne se vydávám na poslední jízdu na půjčeném kole po Manoi, jelikož si ho Sabrina vezme patrně na svou strážní loď při cestě na moře. Pak ještě s odpovídajícími kleštěmi dotahuji ty tlakové hrnce a den je zas u konce. Večer párky na kolečka jako za stara. Semestr pomalu končí a tak se všichni pomalu vytrácejí, prodávají svá kola, lednice, prkýnka i televize. Má to takovou melancholickou náladu, zas něco končí a kdovíjak to bude dál.
V neděli se po dlouhé době vydáváme se Sabrinou na výlet s klubem turistů. Sraz je dnes u Kemoo farms, což nejsou žádné farmy, ale takové vetešnické krámy naproti vojenské základny Schofield barracks. Cílem je hora Kalena, druhý nejvyšší vrchol na Oahu a dnešním vedoucím je Arnold Fujioka. Ten nás všechny míchá pozdním příjezdem, který ještě prodlužuje osobní snídaní. Poté vjíždíme do základny. Všichni s kontrolou, jen já se Sabrinou díky její vojenské průkazce bez tohoto prošmějďování auta. Výlet začíná v průsmyku Kolekole, kudy útočili Japonci na Pearl Harbor. Zprvu velmi strmé stoupání v červené drti, které přechází ve stejně strmé lezení křovinami s několika velmi strmými skalními úseky zabezpečenými lanem. Po chvilce relativní rovinky jsou před námi dva hřbetní úseky na šířku dvou stop, které zdoláváme plazením. Tedy vlastně jen ten první. Totální závratí netrpím, ale toto je již nad moje síly a to nejen psychické, ale i fyzické. Při pohledu na vrchol Kaleny zjišťuji, že jsme tak ve třetině. Po týdnech bez výšlapů nejsme ani já ani Sabrina v kondici a tak pojídáme svačinu a vydáváme se nazpátek. Připojuje se k nám Joyce, se kterou probíráme vše možné, její návštěvy v Praze i plánovaný výlet pod vedením jejího manžela Granta do kráteru Haleakaly, jehož se chceme taky zůčastnit. Nakonec na základně ještě nakupujeme v komisařství nějaké drobnosti k snědku a odjíždíme do Kalihi. Večer je totiž druhá párty u Jareta. Odjíždíme tam i s Cindy a po chvilce vzájemného se seznamování s Jaretovou přítelkyní Sonet se dáváme do báječné syrové ryby v provedení Poke. Dnes jsou na hlavním menu krevety, salát a palačinky, pod taktovkou Sabriny, Tiny a mojí maličkosti. Zprvu s obavami, ale nakonec na pěkné teflonové pánvi se palačinkám daří a zváště Rakušanka Tina si je pochvaluje v mocnářském provedení s práškovým cukrem. U společného stolu se k nám připojuje Novozélanďan Bill, který bude u Jareta bydlet, zatímco on bude se Sonet na kontinentu dovolenkovat a taky Kirsten, kamarádka Tiny z jachtařského klubu. Po náramném jídle se odvážnější polovina osazenstva cachtá v přehřáté vířivce, kterou má Jaret na zahradě a nakonec všichni konstatujeme, že to byl báječný večer. Tak snad na podzim, až se všichni zas sejdeme bude nějaké repete.
Toť vše za dobu 21 dubnových a květnových dní. Pokračování příště. Počasí: česká letní vedra předstihují Havaj. Politika: radši bez komentáře.

Martin Šanda 3.5.2003