Havajský občasník 3.
A je tu další ochutnávka, přelezlo to na druhou stránku a tak jsme to musel dopsat. Minulou sobotu jsem podnikl takový povinný výlet a to do Diamond Head kráteru, to je taková ta silueta za Waikiki hotely, jak jste ji určitě někdy viděli (no později to vyfotím). Nasedl jsem kousek od university na bus 14 a pro jistotu jsem se ujistil zda jede okolo. Řidič mne nasměroval na přestup na bus 3 a když jsem namítal, že on jede taky okolo, tak mi sdělil, že přece nepůjdu ke vchodu 1 míli (bylo to tak 500 metrů od místa kudy jel, jak jsem později zjistil). Zakoupil jsem vstupenku a setřásl všechny prodavače limonád a vypůjčovatele baterek do tunelu. Trošku jsem sice zaváhal, protože i v seriózním průvodci byly psány dva temné tunely, ale řekl jsem si, že to nějak dopadne. Vnitřek kráteru částečně zaujímá US Army, častečně seschlá pouštní vegetace, ne nepodobná té z Krokodýla Dundee a celé to už v 9 ráno bylo rozhicované jako pec. Vylezl jsem po stezce a uviděl tunel, nicméně přede mnou byl nějaký řimbaba černoch z US Navy, co tu štolu svým tělem zašpuntoval. Ale měl baterku a tak svítil. Tunel byl do tvaru L a bylo by v něm parádně vidět, jen kdyby mi v protisměru ti blbečkové japonci a američani z nedalekých hotelů na Waikiki furt nebžikali vypůjčenými baterčičkami do očí. Holt kšeft je kšeft. Druhý tunel bylo jen točité schodiště o dvou patrech a platilo o něm totéž. Na vrcholu se dalo z vysloužilé vojenské věže pozorovat okolí. Betonovou džungli hotelů na Waikiki, kráter Koko, kráter Puchbowl (ve kterém je údajně hřbitov), což jsou s Diamondem sekundární přímořské krátery, dále pak přilehlá obydlená podhůří, hory a samozřejmě oceán. Nahoře ještě naháněl nějaký dobrovolník lidi na výlet do pralesa, kde lze během 2 hodin vidět prostě všechno, no nekup to, tak jsem utekl. Říkal jsem si, že si to zítra s klubem turistů v pralese vynahradím. Během dopoledne a odpoledne jsem se ještě vykoupal na divoké pláži pod Diamond Head a pak se placatil pospávaje na lavičce v Kapiolani parku vedle Waikiki, kde jsem se pak taky ošpíchl v moři u hotelové pláže a jel se vám psáti minulé vydání.
V neděli jsem pak dle předsevzetí vyrazil na výlet s hiker’s clubem. Před nosem mi ráno u školy ujel autobus 6 a z něj právě vystoupivšího dlouhovousáče, patrně nějakého bílého swamiho jsem se zeptal, zda to byla šestka. Pravil, že byla, ale že jestli chci do centra tak můžu ještě za rohem busem 4. Ten jel dříve a tak jsem byl v centru ještě pár minut před srazem. Stačil jsem dokonce ofotit parlament a sochu posledního krále Hejhuly (to jméno vám zjistím), než zde zavládl britský koloniální pořádek, jak tomu ostatní paláce svou architekturou nasvědčovaly. Viděl jsem to, co nikdy předtím. Právě probíhala silná dešťová přeháňka a zároveň pražilo slunce a tak duha sahala od země k zemi přímo přede mnou na trávníku, jen si na ní sáhnout. Na sraz jsem dorazil tedy včas. Po představení, které k nám měl vedoucí Patrick jsem daroval klubu dvě babky a nasedl do jeho auta. Jeli jsme bezmála hodinu, přes hřeben a tunel na druhou stranu ostrova. Přede mnou se otevřelo něco úplně jiného než je na jihu. Příkré skály a větrné divoké moře ze sopečnými ostrůvky v okolí, krajina jak ji znáte z Jurrasic Parku. Během cesty jsme probrali sociální stát na Havaji a u nás, turistiku v Evropě, naše povodně, místní změť národů i to ze oba, ač běloši jsme zde korektně nazýváni Caucasians, čili kavkazané a že tu není mnoho kavkazanek, takže se tento tichý a nesmělý Pat s jasně artikulovaným smíchem (ha...ha...ha) asi bude muset odstěhovat na pevninu, aby se mohl oženit podle svého gusta. Spolek turistů čítal asi 20 lidí, přibližně stejným dílem členů a nečlenů. Po dojezdu na druhé shromaždiště jsme se přeskládali do méně aut, popojeli a vyrazili na tůru. Ta se odehrávala v roklině Kaipapau. Zprvu jsme postupovali otevřeným sušším pralesem a občas prošli vyschlým korytem řeky ze zaoblenými kameny. Cesta byla parádně vyznačena svítivě růžovými pentličkami, o jejichž stav se klub turistů stará. Údolí se časem zužovalo a kameny začínaly být vlhčí, takže se už po nich nedalo přeskakovat. Jak jsme dostoupili do místa, kde voda již protékala, nastalo kluzké peklo. To jsem ještě neviděl, mýdlo je proti tomu zdrsňovadlo. Člověk nemohl věřit jedinému svému kroku a spíše se musel přidržovat všeho v okolí, či se plazit po čtyřech. Cesta po břehu již neexistovala, vše se odehrávalo v korytě. To jsem teprve pochopil proč někteří znalí nemají pohorky, ale takové divné žabí botky asi z neoprénu, co nekloužou. Vody naštěstí nebylo mnoho, ikdyž nás dvakrát stačila počastovat krátká leč vydatná přeháňka, ostatně jsme v deštném pralese. Jak jsem předminule psal, že jsem propotil tričko, tak jsem lhal, bylo to jen ze zadní batožní strany. Teď jsem ho skutečně propotil a to tak, že úplně a to i ze předu. V pralese bylo potemnělo, vlhko, teplo a nasládlo z tlejících plodů guavy. Ta vypadá jako citrón, vevnitř je však růžová a chutná kysele až mdle nasládle. Ta mezi mé favority teda patřit nebude. Ve skupině se různě řešily osobní rozvody, kde kdo vyrůstal, bydlel, kolik tun věcí dovolí loď ke stěhování na Havaj a tak. Na rozdíl od průměrné havajské populace zde byly převážně běloši a asi jen 3 asiaté. Na konec jsem nedošel. Posvačil jsem papayu a banány na kameni a vydal se pomalou chůzí za občasného fotografování nazpět. Úplně nazpět jsem se nacpal do jednoho auta k dalším čtyřem lidem. Tón hovoru při zpáteční cestě určovala Andre, rozvedená učitelka z Oregonu, která seděla mezi mnou a nějakým yuppíkem z Washingtonu, DC co pracuje pro Environmental Protection Agency. Ve předu seděli námořníci. Kamarád toho EPAna a šoférka Sabrina, která pracuje na nějakém blíže neurčeném projektu taky pro US Navy. Chlapce jsme u parlamentu vyložili a Andre do mne významně šťouchla, ať si jdu přesednout dopředu. Pak zavelela na Waikiki, kde vysedla. Posledním pasažérem jsem byl já a tak jsem byl odvezen k universitě. Na závěr ještě Sabrina stočila okénko a zeptala se. A když tu budeš až do léta, nechceš půjčit kolo? Nevěřícně jsem zakýval, že ano. Tak zdar příštímu výletu!!! Duch pohody a přívětivosti je všudypřítomný.
Tady je další příklad. Šel jsem včera do banky uložit peníze a úředník u přepážky, takový mladý kluk v havajské košili se mne ptá to obvyklé: jak se máš? Než jsem stačil vyplnit formulář tak hned nenásilně pokračoval: a cos dělal o víkendu? Když jsem mu řekl, že jsem byl na výletě, tak hned potvrdil, že v Kaipapau je to zvlášť pěkné a jak se mi líbí na Havaji. Jak jsem později zjistil, tak si mj. testoval můj přízvuk. Sakra člověk tou hubou kroutí nejlíp jak může a furt je to na něm znát. Nakonec blonďatej běloch (teda pardon, kavkazan) je tady pěknej exot, tak se tomu nelze moc divit. Dobré mířenými dotazy jsem já naopak zjistil, že tento snědý mladík žil nějaký čas v Mannheimu a tak si chtěl trošku na Evropu zavzpomínat. Jelikož se zaučoval, tak u něj bděla jeho šéfová - ztepilá dlouhovlasá japonka. Když se se mnou loučili, tak se mne ptala, jestli vyslovila dobře moje jméno. Když jsem jí odvětil, že ne a váhal jsem co říct, tak se jí rozsvítila očíčka a jako malá holčička žadonila. Řekni to, jak to je správně, chci to slyšet!!! Když jsem ji to per partes jméno a příjmení vyslovil, tak se jí to moc líbilo a oba mi popřáli pěkný den a ať zas někdy příjdu. Tak i to je aloha.
Přestěhoval jsem se na koleji do 12. patra ze 3. patra, ale nevím jestli jsem si nenaběhl. Ale abych to vysvětlil, tak vám musím trošku popsat jak ta kolej vypadá, jelikož je to takový svět sám pro sebe. Hale Manoa je poměrně velká budova, která má 12 poschodí. Na evropské poměry je ale poněkud nezvykle, leč docela šikovně řešená. Podle sovětsko-amerického vzoru je číslována od 1 což je přízemí s recepcí, salónkem a stoly na ping-pong. Obytný prostor je rozdělen do 4 základních jednotek, na kterých zastavuje výtah. To je 3.,6.,9. a 12. patro. Tato patra jsou společná, nachází se na nich vždy dvě velké kuchyně se stoly na otevřených terasách, pračkami, ledničkami, osobními skříňkami na nádobí a parkovišťátky na bicykly. Z tohoto společného patra se pak rozbíhají myší chodbičky nad a pod, sudá čísla dolů, lichá nahoru, napsána obřím písmem v barevné šipce (fialově na trojce, zeleně na šestce, modře na devítce a červeně na dvanáctce). Krom toho jsou ještě červeně (splynutí barev na 12. někdo holt nedomyslel) označeny sekce, kde je výtah a žlutě exity, čili schodiště pro pěší, které používají normálně jen zoufalci ekologisté, šetřící výtahový proud. Každá chodbička vede do takové jednotky, kde je 8 pokojů, dílem pro jednu, dílem pro dvě osoby (ty díly se mi ještě nepodařilo vyzkoumat). Tam je pak k číslu ještě přidáno písmeno. Tyto pokoje mají pak společnou koupelnu s dvojící sprch a osobním chlívečkem na takové ty koupelnové sarapatičky. Ty pokojové jednotky jsou buď chlapecké, dívčí nebo tzv. coed, čili společné. V pokoji se pak nachází kavalec s dvojicí matrací, takže ležíte na takovém katafalku (možná je to rezerva pro hosta, ikdyž nevím zda se to vůbec smí tam někoho přenocovávat). Dále jsou v pokoji dva stolky, křesílko, šatník s ramínky, větrák, telefon a digitální budík s rádiem. Jedna ze dvou tabulí oken se dá odšoupnout a ta díra je kryta sítí a před ní je dvojzáclona. Na dvojáku toto vše, prosím, tuplovaně. Pokoje jsou na dvě strany, k horám a k moři (teda spíše do campusu a k betonové džungli na Waikiki). Co mi nepřipadá moc domyšlené, je zamykání. Funguje to tu na karty a dveře se neúprosně zavírají, teda pokud pod ně nehodíte klínek, či nevytočíte západku ven (což se ale nemá). Krom toho je magnetický pásek na kartě navařen na fólii, která se z karty začne sloupávat po prvním vsunutí do kalhot, takže na recepci furt někdo žadoní, že mu to nefunguje a nebo že si zabouchl. To mu pak proti podpisu naprogramují provizorní, kterou musí obratem vrátit. No a jak jsem se přestěhoval z třetího patra (horního, tj. de facto čtvrtého, kde byla docela tma, do patra jedenáctého (matematičteji zdatnější již vydedukovali, že je to 12. spodní), tak mi přijde, že je toho světla až moc, ikdyž výhled je úchvatný. Hlavně nemůžu říct, že bych jásal nad jasnou září nad Safewayem. Asi budu muset stahovat záclony. Taky je paradoxně ve vyšším patře více hluku, protože ta budova funguje jako mocná parabola a chytá vše co se děje v uzavřeném údolí nad ní. Ve spodním patře to pohltí stromy a okolní betonová monstra ostatních fakult, ale nahoře je to přímý zásah. Dnes jsem měl pocit, že mi kropící vůz v pět ráno vjede do postele a nechápal jsem jak se dostal až tak vysoko. Až se budu zas stěhovat, tak to budu muset lépe promyslet. Je to ale taková menší loterie, nějak si tu nudnou havajskou pohodu musí zpestřovat. Když jsem žádal o chlapeckou jednotku, tak mi napařili nějakou společnou. Skoro bych řekl, po zběžném nahlédnutí do koupelnových skříněk, kde jsem nalezl samé růžové věci neznámého použití, že jsem byl vsunut na převychování do jednotky dívčí. Ráno mně sice uklidnil jeden barmán, co šel na záchod, ale pokud nějaká z těch růžových lahviček patří i jemu, tak teda potěš. No uvidíme.
Dnes nějak nemám slinu a tak vám ještě do zaplnění stránky tohoto vydání nacpu nějaké faktografie. Ten hejhula se jmenuje Kamehameha, ostatně havajština má jen těchto dvanáct písmen A  E  H  I  K  L  M  N  O  P  U W a skládá slova do pro nás jednoduchých a zcela počesku snadno vyslovitelných znělých slabik. Mám ale pocit, jako by se to tu všechno jmenovalo stejně, ostatně posuďte jen několik čtvrtí Honolulu se jmenuje takto: Waikiki, Makiki, Kaimuki, Kalihi, Kalani, Kakaako, Papalama, Liliha, Iwilei (pravda občas do toho prsknou nějaký to McCully, Punchbowl či Salt Lake, to aby se mariňáci z Virginie cítili aspoň někde jako doma). Havaj má poměrně jednoduchou historii. Někdy v sedmém století sem dorazili plavci z Markéz, což jsou ostrovy v jihovýchodním pacifiku. Ty se pak poprali s přijedšími polynézany o pár století poté – to jsou ti Havajci jak si myslíte, že tu všude jsou s květy kolem krku a oni zatím táboří u moře ve stanech a plní tu funkci cikánů. No a ti v němém úžasu obrovité lodě kapitána Cooka se nechali od Britů kolonizovat, ale pak ho stejně pro jistotu na ostrově Hawai’i zařízli pod dohledem jednoho z dynastie Kamehamehaů. Od konce 19. století to již bylo území Spojených států, to když už Británie nad vlastním územím USA dávno ztratila kontrolu a čistokrevným 50. státem se Havaj stala v roce 1959. Zjevně si tu nedali práci s národními symboly a za zívavého přihlížení unavených havajců tu upatlali takovou hybridní vlajku. Ostatně ji můžete teď nově vidět i na mém webu. Horní levou čtvrtinu po vzoru Austrálie, Nového Zélandu a tuctu zemiček v oceánii tvoří britský Union Jack, to je v místě kde má americká vlajka ty hvězdičky no a zbytek tvoří pruhy, ale nejsou jen bílé a červené, ale i modré a není jich 13 ale 8 oproti té vlajce federální. Ještě jsem tu někde na webu zahlédl stránku nezávislého hnutí za odtržení a tam byla vlajka černobíložlutá s nějakým fialovozeleným klikihákem uprostřed. Ale tu radši nebudu vystavovat, aby si pro mne zítra nepřišli hoši z FBI.
Ještě mám kousek a tak o něco geo logii a grafii: Souostroví protíná obratník Raka a tvoří ho 132 ostrovů táhnoucích se na severozápad odtud a končí známými Midwayskými ostrovy. Jedná se ale zpravidla o takové drobky nad hladinou, jejichž sopečnou slávu už odnesla voda. Těch známých je 8 a jsou to Kaua’i, O’ahu, Mau’i, Hawai’i (též tzv. Big Island) – ty jsou obydlené a vyjmenované v pořadí od nejstaršího po nejmladší, od nejzápadnějšího po nejvýchodnější a v podstatě skoro i od nejmenšího po největší. Druhou polovinu osmice tvoří skoro nebo úplně neobydlené Moloka’i, Lana’i, Ni’ihau, Kaho’olawe. Ten apostrof myslím prodlužuje výslovnost. Big Island je to místo kde se odehrává všechno to soptění a na kterém jsou známé sopky Mauna Kea (s observatoří), o pár metrů nižší druhá čtyřtisícovka Mauna Loa, a právě aktivní Kilauea, ze které teče láva přímo do moře. Na Mau’i je známá sopka Haleakala, která ještě nebyla z aktivních sopek vyškrtnuta, ale vpodstatě je neaktivní. Ještě se prý někde klube nějaký nový ostrov, ale na hladinu mu chybí snad kilometr. Jinak ty Mauny jsou z hlediska od svého úpatí nejvyššími horami na zeměkouli, jelikož začínají 6000 metrů pod mořem a tak o 800 metrů převyšují Mt. Everest. Ale vím, je to podvod a aktivní horolezci mi ted spílají.
V Praze zdá se okurková sezóna. Mnoho povyku pro nic s Klausem a E.T. pozemšťanem a taky se hledá viník v metru, když už ty, co ukradli 153 melounů z Citi ne a ne chytit.
          Martin Šanda 2.10.2002