Dávno tomu, co se udály tyto skutečnosti, přesto s pomocí svého elektronického notýsku, pokusím se příhody zrekonstruovat.
V pondělí pátého května jsme se vypravili zkontrolovat závlahu v Kunii, neb zítra znovu na této lokalitě vrtáme. Poté máme dohodnutou návštěvu u Číňanky Binh, šéfky pesticidové laboratoře ve výšinách nad Honolulu. Binh je jako obvykle zmatená a nervózní z množství ohlášených vzorků, jinak je ale jako vždy velmi přátelská. Vyzvedáváme u ní zpracované předběžné vzorky série A, tedy před aplikací pesticidů a zavážíme s nimi naši chladící místnost. Pak ještě rutinní kontrola vzorků retenčních čar a příprava na zítřejší vrtání. V úterý za námi do Kunie, když máme předpisově navlečené žluté skafandry a pot se z nás dá stáčet do lahví, přijíždí svatá trojice ve složení Dr. Green, Chitta a Goloka. V indicky formálně žoviální atmosféře jim ukazujeme jak vrtáme a Chitta vyděšen konečně zjišťuje jakou těžkou práci pro něj děláme, čímž mise pro naší stranu plní účel. Celá tato návštěva nás ale zpomaluje a tak správce této farmy jakýsi nedovyvivutý lokál nám zavírá bránu již před třetí se slovy, že se brána zavírá přesně ve tři a tudíž ve tři musíme odjet. Jeho IQ je však tak nízké, že nemá smysl mu vysvětlovat, že 2:50 není 3:00. Ve středu dokončujeme vzorkování v Kunii, poléváme políčka roztokem roundapu, aby nám nerostl plevel. Odpoledne balíme věci do krabic, tentokrát s pomocí naší dvacetikilové váhy neb jedeme znovu po třech měsících na naše opuštěné políčko na Maui. Do krabice propašovávám benzínový vařič rozmontovaný na díly schované do vrtáku. Batohy i krabice vycpáváme poživatinami, jelikož na Maui je vše ještě dražsí než na Oahu. Večer vyrábíme kuřecí kousky v čínské černofazolové omáčce. No a jak běží čas, ještě musím vyprat svoje šatstvo. Co si člověk neudělá, to bohužel nemá, takový je život v havajském ráji.
Ve čtvrtek ráno pro nás přijíždí Clifton a ve starém školním mikrobusu nás veze na letiště. Kontrola zavazadel probíhá zběžně a na vařič se nás neptají a tak je propašován. Polovinu letadla zabírá školní orchestr základky Kamehameha, z něhož nám jeden chlapeček s květinou za uchem věnuje sladké pohledy. Dnes sedíme u turbíny a tak pozoruji lopatky, které ženou vzduch do trysky tohoto plechového samoletu. V půlkruhu nad Honolulu shlížím na lodi Coast Guard stráže kotvící na Sand Island. Dostáváme kafe, které popíjíme nad vyjasněnými ostrovy Molokai a Lanai. V závěru vede tento spektakulárního let kolem západního Maui a taky nad skládkou a elektrárnou v třtinových polích hlavního údolí na Maui. Vyzvedáváme krabice a batohy a podle dohody pro nás přijíždí Dave se školním pickup truckem. S tím vším ještě zajíždíme do nákladního sektoru a u Aloha cargo vyzvedáváme čtyřmetrovou rouru se sprejovacím náčiním a různé krabice co nám sem poslala Julie. Dave vysedá u místní pobočky ministerstva zemědělství, kde na něj čeká Earl, další vykutálenec z místní farmy. My sami jedeme na farmu, všude bují jaro a podél cesty krásně fialovomodře kvetou akátovité jackarandy. Jsme zas na mém milovaném Maui, je to paráda. Po zabydlení se vydáváme pro závlahové trubky do železářství Ace v Kule. Ukazuje se, že musím naučit zřízence co je dvoupalcová a  co jedenapůlpalcová trubka, což on komentruje slovy: Seš přijatej do našeho podniku.
Zahušťujeme závlahový systém o šest dalších trysek a napojujeme se na druhou tlustší vodovodní trubku, abychom docílili vyššího dynamického tlaku. Tato trubka však nebyla použita po dvacet let a tak máme na nedlouho filtr zanesen jemným vulkanickým bahnem ve směsi se rzí. Opakovaným čistěním docilujeme pak jakžtakž provozuschopného systému. V pátek vrtáme v polích díry na tenzometry na měření půdního tlaku a polovinu z nich, ty automatické, připojujeme ke stávajícímu dataloggeru, také instalujeme půdní i vzdušní teploměry. Odpoledne vyjíždíme se školním sportovním pickum truckem Dakota znovu do Kahului, kde v ulici Hukilike nakupujeme pět balíků slámy. Poté co řeknu, že jsem Martin, tak sympatická lokálka říká: Aha, jo, jo, pět balíků slámy a na co je universita potřebuje? Znovu musím osvětlit v populární formě naše záměry. Přes slámu přehazujeme plachtu. V údolí u moře je nesnesitelné horko a to i přesto že zde vane silný nárazový vítr, tak jak jsou vzdušné masy tlačeny do údolí mezi dva poloostrovy, starého vulkánu Puu Kukui a nového, Haleakaly. Mirek mne dováží k půjčovně Alamo. Tam mne postarší zaměstnanec, ve stylu noblesního rockera doby Rolling Stones či Pink Floyd s párátkem v koutku vítá na Maui, jelikož kdo si půčuje auto, ten právě přiletěl odjinud. Takový je železný zákon, jen my máme vždy nějaké výjimky. Ještě chvíli licituje s mou kreditkou, ale uspokojuje ho zpáteční letenka a tak vyrážím s malým bílým Chevroletem Cavalier do Safewaye nakoupit chybějící potraviny, zatímco Mirek se slámou už spěchá k našemu dočasnému domovu. V podvečer ještě dolaďujeme závlahu a jak jinak než za mírného deštíku. Jsme totiž v jednom z nejsušších míst na Maui, v suché Kule.
V sobotu nás čeká dovrtání posledních tenzometrů a taky test závlahy. Připojení na kapacitnější zdroj splnilo svůj účel a tak je test uniformity závlahy poměrně uspokojující. Jako odměnu si k večeri dáváme lunchmeat v tepelné úpravě benzínového vařiče a k němu malá dobroučká rajčátka z místní produkce, stejně jako miniaturní slaďoučké jablkové banánky. Dnes je nad Haleakalou velmi jasno a navíc je úplněk, obloha je poseta spoustou hvězd, jen těch pár souhvězdí, které ještě znám je jaksi pootočeno jinak než je znám. V neděli již máme vše hotovo, kromě shrabání políček, ale musíme po závlaze počkat až trošku oschnou a tak plánujeme výlet. Ten začíná zaspáním, takže vyjíždíme později než bylo zdrávo. Naším cílem je tentokrát západní poloostrov Maui. Jako první atrakci za hlavním městem Kahului navštěvujeme údolí Iao s jeho věhlasnou skalní jehlou. V přilehlém parku se pak dozvídáme o krvavé historii Maui, jakož i o úrodném kraji čtyř řek, jež všechny začínají slovem wai, tedy voda. Západní Maui je jedním z nejmokřejších míst na planetě a tak je zde vody dostatek pro zemědělské účely. Poté objíždíme západní poloostrov ve směru hodinových ručiček směrem na Lahainu, historické hlavní město celé Havaje. Krajina je dosti proschlá, místy připomíná kraje známé ze Středomoří, kontrast mezi suchým pobřežím a mokrým vnitrozemím je obrovský. Během cesty se nám ukazují nádherné výhledy na ostrovy Lanai a Molokai a dokonce spatřujeme poloponořený kráterek Molokini, jeho siluetu ve tvaru půlměsíce je ale nejlépe vidět z vrtulníku či letadla, případně jej lze navštívit lodí a s brýlemi a šnorchlem prohnat místní korálové rybičky. Lahaina se ukazuje jako jakés takés seriózní městečko s patrnou urbanistickou strukturou hlavního náměstí u bývalého soudu, proměněného v městské muzeum a přímořského bulváru se šňůrou turisticky orientovaných obchodů. Náměstí vévodí obrovský rozložitý strom, v místním názvu banyan, tedy jakýsi fíkus, jehož spleť vzdušných kořenů vytváří nové zdánlivé kmeny. Pod nimi se rozkládají krámky různých prodejců mušlí, šatstva a obrazů, vetšinou za nehorázné ceny a v kýčovité kvalitě. Na severu Lahainy navštěvujeme buddhistický klášter Jodo s velkou sochou Buddhy a bizarním hřbitovem, malých obelisků v písku. Nad ním v dáli v horách je vytesané L, tedy Lahaina. V místním nákupním středisku nedaleko bývalé plechovkárny na ananasy a v turistickou atrakci proměněné třtinové úzkokolejky, jsme přitomni amatérskému vystoupení havajského tance hula. Cestou dále na sever navštěvujeme turistické letovisko v Kaanapali se spoustou hotelů. Naše česká drzost nám dovoluje zaparkovat před tím jedním komplexem a kolem bazénů dojít až na pláž. Je to taková průměrná bulharská koupačka, s obstojným výhledem na protilehlé Lanai. V parku mezi bungalowy pojídáme naší svačinu a pak pokračujeme dále na sever až severovýchod. Po čase se cesta zužuje, tak, že je průjezdná jen pro jedno auto. Jedu v koloně ostatních turistů, z nichž mnozí po prvních několika mílích uzounké cesty a neustálého bezpečnostního troubení za zatáčku ztrácejí nervy a na širším úseku otáčejí. Pak už jedeme sami. Cesta skýtá zajímavé výhledy, krajina je poněkud sušší, hodně podobná té na východě Maui, resp. jižních svazích Haleakaly. Takto objíždíme celý poloostrov a do Kahului se vracíme ze západu. Cestou na farmu ještě poctíváme návštevou McDonalds v Pukalani a po staré silnici k Haleakale projíždíme překrásně kvetoucími alejemi jackarand. Toto je snad zatím nejhezčí místo, které jsem na ostrovech viděl. Není ani tak úchvatné scenérií zelených kopců či palem na pláži, ale svou přívětivostí a poklidností širé horské krajiny, poseté modrými skvosty v plné jarní kráse. Z tohoto přemítání mne vytrhává až rychlá večerní práce na polích. Ještě stáhnout data z dataloggeru, změřit ruční přístroje, zabalit vše do igelitu a za soumraku shrabat jednotlivé sektory, jelikož zítra nás čeká aplikace chemikálií. Na tu se večer posilňujeme tuňákotěstovinovým salátem, na jehož chuť přišel i malý hrabošek, co bydlí pod kontejnerem nedaleko našeho stanu.
V pondělí ráno vstávám v 5 a sedám do vymrzlého auta a za ranního rozbřesku jedu na letiště pro Julii a Jima, kteří nám dnes posprejují naše políčka. V prvním kolečku kolem letiště je míjím, ale na druhý pokus už na mne mávají. Jedeme na farmu a nízké ranní slunce, které problikává mezi stromy je nesnesitelné a neodclonitelné. Během času přibývá provozu, tak ja se všichni valí do Kahului ve vykuželkovaných dočasných průzích ranní špičky. S Julií na farmě dáváme do hromady bomby s oxidem uhličitým a chemikálie. Zatímco oni připravují aplikaci pesticidů, já využívám neopakovatelného momentu brzkého vstávání a za zlatavého ranního slunce fotografuji květy proteí. Během dopoledne sledujeme z horní terasy, kde se pěstuje suchomilné taro, aplikaci a taky s Davem diskutujeme o nebezpečnosti chemikálií a způsobu ochrany při práci s nimi. Po aplikaci ihned na hodinu spouštíme závlahu, aby se nám pesticidy nezačali degradovat účinkem slunce a když je vše hotovo, odvážíme Julii a Jima zpět na letiště. Cestou se ještě zastavujeme u Burger Kingu, na přání našich sprejerů. Julie si v drive-inu pochvaluje, že má dnes osobního řidiče, rozuměj mne, a tak si může jen poroučet a nemusí mastnou rukou od hranolků řídit. Po jejich vystoupení na letišti máme půl dne volno a tak se s Mirkem rozhodujeme prozkoumat další část ostrova, nyní jižní část východního poloostrova, kde jsou další předražená letoviska. Z Kahului se vydáváme do Kihei a kolem všech těch Mariottů a Sheratonů dojíždíme až na samý konec cesty v La Perrouse, kde je vozovka opět velmi úzká, lemovaná majestátními pekelně vyhlížejícími proudy lávy ztuhlé před více jak dvěstě lety. Na tomto konci cesty se dříve nacházelo pár domků obývaných havajskými domorodci. Na to dnes už upozorňují jen tabule, kde máme zachovávat odstup k archeologickým nalezištím. U lávového tunelu z něhož vystřikují proudy vody příboje poobědváváme náš salám a tortillu. V dálce se začíná vypínat Haleakala se svými pastvinami u Tedesci Winery. Ač je to co by kamenem dohodil k nám na farmu, nevede zde žádná oficiální cesta a ani tu neoficiální nehledáme. Bohužel musíme zdlouhavou oklikou nazpět přes hlavní město. Ještě se zastavujeme na pláži Makena, která je na havajské poměry velmi pěkná s výhledem opět na Lanai a Molokini. V Kihei, které má v sobě cosi kalifornské snobskosti a bezduchosti navštěvujeme místní krámy. Potřeba si to žádá a tak usedám na mísu v supermarketu Safeway. Mezi místními škrábanci v laku šokován nalézám i drobný vryp ČR Dolní Němčí. S pobavením to sděluji Mirkovi, který to glosuje tak, že tento nápis skutečně splnil svůj účel. Češi jsou prostě všude. Zcela opojem modrými jackarandami projíždím opět po silnici k Haleakale. Večerní nálada s vyjasněnou Haleakalou dodává této hoře ještě více majestátnosti.
V úterý nás čeká tradiční rozhození slámy na pole, vyvrtání 12 mělkých děr, odběr 4 smíchaných vzorků. Pak rychle do Kahului, natankovat a vrátit auto a za nedouho odlétáme na Oahu. Už i zde jsme vyslechnuti, zda náhodou nevlastníme turistický vařič, ne nikolivěk. Na Oahu nás opět vyzvedává Clifton. Ve škole ukládáme sklenice s vzorky do mrazáku. Z našeho vlastního mrazáku vytaháváme záchrannou pizzu a posléze se i my ukládáme ke spánku.
Jen co jsme dosedli na Oahu, ve středu ráno už vyzvedáváme nové letenky opět na Maui na příští týden. Ráno mne čeká nezbytný byrokratický úřad a pak už prcháme do Poamoha vrtat další díry. Ještě se cestou zastavujeme v Kalihi, kde Sabrině dovážím a vracím její kolo, neb si ted moc nezajezdíme, protože se spíš nalítáme. Na silnici Wilikina je stále uzávěrka, ale náš školní truck nám dodává na drzosti a tak na silnici vjíždíme. Podle předpokladů nás hlídkující policajt odmávl coby silniční dělníky a tak dojíždíme do Poamoha. Jak jsem byl již informován, tak zjišťuji, že teplem a tlakem vybuchl plastový filtr závlahy a zatopil část naší výzkumné plochy. Co se dá dělat. Vystřihuji ho z potrubní trasy a nahrazuji prostým kusem trubky. U chleba se salámem posloucháme na veřejném rádiu Smetanovu Vltavu a po ní a po měření vrtáme šest děr, každá do hloubky tří stop. Na večer v Kalihi vyzvedáváme od Sabriny nákup co pro nás pořídila ve vojenské samoobsluze. Čtvrtek, toť jest středeční déja vu, snad s výjimkou objednávání balíků slámy na Kauai. V Poamohu dovrtáváme zbylých šest stop, poléváme políčka round upem a za tmy odjíždíme. Večer vaříme kuře a kecáme se Sanjayem o tom jak jde život námezdních dělníků půdní fyziky jakož i fyziky rychlých částic.
V pátek konečně po více jak měsíci dostáváme peníze, které jsme nacpali do výletu na Kauai. Pro změnu vyjíždíme do Waimanala na vrtací akci. Správce farmy Roger je dnes v dobré náladě, kterou mu vylepšujeme úpravou výparoměrné pánve. V pekelném hicu vrtáme polovinu děr, pak se občerstvujeme sendvičem ze Subwaye a posezením u moře. Večer pak trávíme v řecké taverně, se Zuzanou, která za par dní odjíždí na prázdniny domů. Dávám si jehněčí kebab a přemýšlím, kolik z těch asiatek co jej servírují bylo kdy v Řecku.
V sobotu ráno ukládám svoje šeky do banky, abych vůbec přežil se všemi platbami co mne čekají, pak ve Waimanalu vrtáme druhou polovinu děr do hloubky třetí stopy. Poledne si zpestřujeme návštěvou řetězce Jack in the Box, kde si dáváme kuřecí salát s mandarinkou. Po telefonu z Waimanala dohaduji konečné ano na odkup obrovské lednice na koleji od odjíždějící Číňanky Xiaodan. Končí semestr a tak se všichni známi vytracejí, což mi připomíná, že nic netrvá věčně. Takový ten poklid konce školního roku, přesto ze se to jednoho vůbec netýká.
Nemáme soboty, nemáme neděle... No není to tak vážné, ale něco na tom je. V neděli ráno nás Clifton odváží na letiště. O tomto víkendovém čase jsme na letišti způsobili ve frontě turistů z kontinentálních USA poprask, když se mezi jejich kufry s tuctem večerních koktejlových šat objevili naše holinky a přístroje. V neuvěření zírali na obsah našich krabic, tak jak nám je na prvočinitele rozebrala místní TSA, tedy transport security authority. Zřízenec Hawaiian Airlines sice již po několikáté doporučoval Mirkovi šestnáctou či sedmnáctou řadu letadla, kde je více prostoru pro nohy, přesto jsme se do ní nedostali. V letu zjištuji, že na palubě je i Arnold Fujioka z klubu turistů, ten co posledně vedl výšlap na Kalenu. Dnes sedíme napravo a tak pozorujeme vrcholek Haleakaly nad mraky a taky půlměsíček Molokini. V Kahului je boží dopuštění. Právě dosedla dvě obří letadla zkrachovalých United Airlines a tak jsou okvětovaní obtloustlí Američané všude kde se podíváš, a jelikož mají všichni stejné kufry Samsonite, tak se o ně perou, sundavají je z pásu a zase je tam vracejí. Ještě že máme papundeklové krabice a turistické batohy, tak se nám místní šarvátky vyhýbají. Mirek jede pro auto a já v tom zmatku pozoruji, že někdo oblbl požární čidla a tak na vnější straně letiště dostali místní květinky mimořádnou dávku vody. Mirek v půjčovně dostává jiné než dohodnuté auto. Přijíždí se sportovní, naprosto nepraktickou dvoudvéřovou, nízkopodlažní krávou Chrysler Sebring, co kterého jentaktak nacpáváme naše krabice. Rychle věci vykládáme na farmě v Kule, přistihuji se, že mi toto krásné místo pomalu všední tím jak často ho začínáme navštěvovat. Spravuji přívod závlahy, který nám též v přetlakování povolil. Pak už balíme stan a konečně vyrážíme na mýtickou Haleakalu. Cesta z Kuly šněruje lesíky dovezených eukalyptů a proplétá se mezi domy a nádhernými zahradami. Zanedlouho stoupáme serpentýnami, dle průvodce v nejstrmějším stoupání na světě. 60 km délky na na 3 km výšky, od moře na vrchol. Krajina se kolem 1500 m.n.m mění na tatranské pastviny s křovím, tu a tam přes cestu přeběhne pár kravek na otevřeném ranči. Ve výšce 2100 vstupujeme do parku a kupujeme si povolení vstupu na rok na všechny havajské parky. Poblíže vstupu vede odbočka do kempu v Hosmer Grove, kde stavíme stan. Malý horský kemp na úpatí Haleakaly mi připomíná kemp v Tattone na Korsice pod Monte d’Oro. V podvečer stoupáme na vrchol Haleakaly v nekonečných serpentýnách. Už první vyhlídka Leleiwi přináší úchvatný výhled na male sopouchy v Kráteru. Haleakala není v činnosti už po 210 let a z vulkanologického hlediska je považována za spící sopku. Po této vyhlídce pokračujeme dále na vrchol až k universitních observatoří, specializujících se na pozorování Slunce. Z vrcholu poprvé vidíme Velký ostrov Hawaii a také přehlížíme celý kráter a všechny jeho druhotné sopouchy ve večerní poklidné, chladivé, sluncem zalité atmostféře. Jako turistům nám to nedá a tak vstupujeme na kraj kráteru a orientujeme se kde co je, tu a tam podél cesty roste tzv. silversword, sukulentní stříbrné zelená trvalka. V kráteru je neskutečné ticho, až z toho člověka bolí uši. To proráží jen naše šlapání v sopečném prachu, či znělé zvuky na ostré červené lávě. Ve třech tisících nad mořem se nám při zpáteční cestě na kopec hůře dýchá, přestože trasa, kterou jsme urazili není delší než kilometr. Začínáme plánovat náš výlet do kráteru při nějakém z našich dalších početných výletů. Z vrcholu pozorujeme západ Slunce nad ostrovem Lanai a západním Maui z auta jako pár dalších návštěvníků, neb se na večer dělá již pěkná zima. Po příjezdu do kempu si dáváme konzervu kuřecícho kousků a nařizujeme budík na čtyři ráno, abychom stihli východ Slunce.
V pondělí ráno rychle balíme, stan necháváme stát a sledujeme jak se auta jako červené korálky šplhají ve tmě na horu na svítání. Rychle se přidáváme do provozu a na palubním počítači auta sledujeme klesajícící teplotu na 8 stupňů Celsia, což je na Havaji považováno za pekelnou zimu. Zanedlouho jsme opět na vrcholu a ve větrovkách s fleeckou a moirou a zimní čepici klepeme kosu. Na rozdíl od turistů mačkajících se u informačního centra, my se vydáváme kousek na stezku Sliding Sands do kráteru a tam za šera rozmontováváme vařič a vaříme čaj. Pozorujeme červánky a namodralou oblohu a dole sytá bílá oblaka. Postupně se vyjasňuje a jako třešnička na dortě na závěr výchází slunce. Slunce s dlouhými stíny osvicuje kameny a hází tak dlouhé stíny na suťovém kuželu Červené hory. Po rozednění se na vrcholu rozbíhá provoz a všude je vidět kvanta malých náklaďáčků s bicykly. Turisté se za mrzký peníz navlékají do termokombinéz a motoristických helem a pod taktovkou zkušeného průvodce nasedají na vyumělkovaná kola a sjíždějí Haleakalu od vrcholu až k moři, jak jim slibuje patřičná firma. My v údolí pozorujeme obrovitý oblak, tak jak se pálí nať cukrové třtitny. Na druhé ještě spektakulárnější vyhlídce Kalahaku fotografujeme pohlednicové panorama kráteru. Kolem pobíhá několik ptáků nepodobných našim křepelkám, nějaký vzácný místní endemit. Po návratu do kempu zjištujeme že zde dnes nocoval i Arnold a že si ho najala parta puberťáků, s nichž zvláště jeden vypadá jak z Bratrstva kočičí pracky. Škoda že jsem si ho nevyfotil, takový ksicht se tak často nevidí. Jíme chleba s marmeládou, balíme stan a v dobré náladě odjíždíme na farmu. Na farmě zničeni raním vstanutím padáme na trávu na zápraží kontejnerové boudy a spíme asi hodinu. Poté vrtáme vzorky půdy, poobědváváme sardinky s cibulí, nakládáme truck Dakota sprejovacímí propritami a našimi věci a ve dvou autech jedeme do Kahului. S lítostí musíme konstatovat, že stopařky nesmíme brát, neb nám to školní i výpujční předpisy zakazují. Se zalehlýma ušima a potemnělou hlavou prosvišťuji podél letiště až k nákladnímu sektoru, kde vykládám sprejovací náčiní a objednávám jeho převoz na ostrov Kauai. Pak se objevuje Mirek, vrací auto a posléze jedeme truckem na letiště, kde ho vykládáme a podle dohody s Davem ho parkuji v první řadě parkoviště a klíčky schovávám pod rohožku. Stále je něco nového. Dnes pro změnu letištní personál chce, abychom si podepsali krabice a bezpečnostní služba náas nechává šlápnout na jakýsi stupínek, zda nemáme bombu v botě. Let vede jako obvykle na sever a po pravé straně se objevuji hippie pláž Hookipa. Od stewarda dostáváme tuplovaný džus. Asi nás má chlapec jako chlapce rád. Po příletu přijíždí Clifton, jako obvykle. Doma vytahujeme další pizzu z mrazáku, dávám rady našemu zpřátelenému Číňanovi jak vyzrát na řídičskou zkoušku u Dillingham Avenue.
V Čechach zmrzlí muži, tady je hic, zmrzlo jen na vrchlcích hor.
Za dobu letní dopisovatelské pauzy se toho dosti událo. S pobavením jsem sledoval humbuk kolem genianálních soch Davida Černého v nichž se ptáci krmí kaší a taky mně rozesmál Ivan Lamper s Respektu následujícími větami: Václav Havel dostal v Bílém domě od George Bushe jako první Čech v historii nejvyšší vyznamenání Spojených států – Prezidentskou medaili svobody. Václav Klaus dostal angínu.
A taky mu utekl Tomáš Klvaňa. Šel na to hoch od lesa, tak doufám že ho brzy uvidím jako velvyslance v USA.
 

Martin Šanda 19.5.2003