Dlužím vám trošku serióznější popis toho, proč tu vlastně jsem. Dostal jsem se sem osobními kontakty několika osob, či spíše osoby jedné, které vděčím vůbec i za to kde jsem celkově, nejen že jsem právě teď na Havaji. Jsem zde na universitě jako výzkumný pracovník na fakultě stavební a jejím výzkumném pracovišti pro vodu. Projekt na kterém pracuji, či spíše začínám pracovat má hodně společného s tím co jsem dělal doma v rámci mé práce na PhD. Budeme v terénních podmínkách ověřovat nové pesticidy a herbicidy jak se po aplikaci do půdy pohybují, jak při tom ulpívají na zrnkách půdy a jak se samy v čase a prostoru rozkládají. Transport těchto látek závisí samozřejmě na proudění vody v půdě, takže budeme provádět základní klimatická a hydrologická měření, laboratorní i polní testy propustnosti půdy, odebírat vzorky půdy, zkoušet schopnosti půdy vodu držet a taky budeme spolupracovat s chemiky na chemických rozborech. Vše se bude odehrávat na 5 stanovištích v zemědělských oblastech. 3x na tomto ostrově Oahu a 1x na Maui a 1x na Kauai. To tak v kostce, psáno slohem pro nepoučené. Moje konkrétní činnost v těchto dnech je shromažďovat literaturu, která o něčem podobném byla kdy napsána, shánět po všech čertech (od šroubováku z “Bauhausu“ za rohem až po speciální elektroniku a technické vybavení od firem v Utahu, Arizoně a Kalifornii), sestavovat rozpočet a tak podobně. Kromě toho se stávám nárazníkem mezi mým profesorem (Chittou) a jeho bakalářskými a inženýrskými studenty na již běžících projektech, které z nedostatku osob nemají patřičné vedení. Že by nácvik na Assistant Professora? Snad ne. Takže učím Aarona Wonga jak správně měřit půdní tlak, Cliftona Miyasakiho jak odebírat půdní vzorky a tak podobně. Více vás s tím nebudu zatěžovat, budu svou prací průběžně prokládat své textíky, pakliže to bude obecně zajímavé.
Tak k věci. Zpočátku jsem si myslel, že toto číslo ani nezaplním. Ale přeci jenom se pár věcí událo, vezmeme to pěkně po pořádku, ale v opačném sledu. Dnes dopoledne jsem se pomocí několika autobusů přemístil do úřadu, který vydává místní řidičské průkazy, abych se podrobil písemné zkoušce v plané naději, že možná dostanu rovnou místní řidičák. Po vyplnění social security number (nevím, asi mám nějaké magické, ať jdu kamkoliv, tak ho pokaždé spletou, možná ta přesmyčka 2 a 7, no posuďte sami: 472-27-5187), sejmutí otisku palce, vyplnění svojí výšky ve stopách a palcích, váhy v librách a zaplacení dvou babek jsem byl připuštěn k písemné zkoušce. Ta se na rozdíl od Minnesoty, kde jsem před 9 lety mačkal přímo na monitoru počítače, odehrávala klasickou zaškrtávačkou tužkou na papír ze čtyř možností a to opět za takovým tím Simpsonovským stolečkem, co je přivařen rovnou k židličce. Prošel jsem celkem hladce, až na dvě chybičky lingvistického rázu a za svůj úspěch jsem byl odměněn účtenkou na, tentokrát, 5 babek. Poté jsem byl vyfotografován, můj otisk byl již zanesen do databáze zločinců, takže po přistrčení palce na červený knoflík hned na počítači data naběhla na monitor, podepsal jsem se na destičku a za 2 minutky z kouzelné krabičky vylezla kartička, na které to všechno bylo. Žel bohu na ní je napsáno pouze permit, nikoliv license. Odebral jsem se tedy zpět k hlavní recepci, kde taková úřednice s mateřským jednáním bohužel ověřila, že Česká republika je na seznamu břídílů, jejichž řidičáky se neuznávají a tak jsem se zapsal na čekací listinu na silniční test. To bude tak asi za 3 neděle (v Minnesotě jsem prostě přijel a za půl hodiny jsem to odjezdil). No jiný kraj, jiný mrav. A za to zápisné jsem dal dalších 8 babek. Pokladní jen prohodila, že už mne tu dlouho neviděla, ale chtěla se vytáhnout a tak řekla Czechoslovakia, ha? Tak jsem ji musel ač nerad informovat, že ta už 9 let neexistuje. Všichni se se mnou rozloučili v přátelské náladě, že je jim hrozně líto mne, širóna silnic, takto otravovat, a já se vydal k domovu.
Tam jsem byl včera přítomen další taškařici, která se jmenovala Hazardous Waste Generator Training, což lze volně přeložit jako školení tvůrců nebezpečného odpadu a to, prosím, všechno kvůli té pitomé rtuti, co jsme měli a ještě nějakou máme v našich půdněznaleckých manometrech. Divadlem byla místní dřevená kůlna Oddělení zdraví a bezpečí a celou tuto hru odehrál jeden herec pivně tvarovaný místní hlavní bezpečák Ray Welch. Nastoupil na scénu jako borec, pás pobitý několika pagery (ti, co nevědí, to je takové to pípátko, předchůdce mobilu) a hned nám vychloubačně sdělil, že to má na povel od ponorek v Pearl Harboru až po observatoř na Mauna Kea. Nakonec se ukázal jako praktik, který celkem ví co dělá a který to má, jako ostražitý pistolník ze San Diega na mexický hranici, v tomto netečném kraji dost těžké. Dal nám základní poučku. Všechno, ale úplně všechno popište, jinak až přijede lítačka z Washingtonu, tak půjdete bručet. Ještě, že ta naše laborka není v centru pozornosti a nemá žádné chemikálie (teda až na tu technickou rtuť). Jako bych v tu chvíli viděl svou maminku, chemikářku, která mně vždy nabádá, abych lil sirup do sklenice cedulí nahoru, jinak ji poleptám a nebude k přečtení co na ní je. Tak jsem se dnes vypravil do své laborky a všechno dle Marquezova Josého Arcadia Buendíny (ti co nevědí, stále čtu  Sto roků samoty) popsal titulky: rtuť, voda, destilovaná voda, detergent, neaktivní jíl, půda, kyblík na půdu, kyblík na odpad a podobně. Místní universita se stala miláčkem kontrolních agentur, poté co soukromé podniky na kontrolory vyzrály svou precizností a poté co byli pokutovány statisícovými částkami takové slovutné university jako Stanford nebo MIT. Před 3 lety se totiž za malinkými vrátky, když byli páni kontrolóři už už na odchodu, našlo celé podzemí chemikálií známých i neznámých. Oxidační činidla přetékala přes výbušniny, nedaleko se povalovaly soudky se známým vietnamským defoliantem Agent Orange a spoustou dalších věcí neznámého původu a stáří až z 2 světové války. Některé musely být místními mariňáky detonovány přímo v tom sklepě, protože je nešlo vynést. Tímto objevem se rázem místní školitelství vyhouplo k velké radosti ostatních výchovných ústavů na výsluní a po zaplacení příspěvku 2 miliónů babek na nové federální limuzíny je stále pod drobnohledem. Teprve tehdy jsem pochopil, proč bylo tolik povyku pro 5 gramů rtuti.
V neděli, ostatně kdy jindy, podle svého dlouholetého zvyku vypracovaného během měření na Jizerkách, jsem se s Aaronem vypravil na jedno stanoviště (též jedno z těch našich budoucích) změřit ruční tenzometry (stav, jak je půda vyschlá, přeneseně řečeno). Cestou tam jsem mu dal asi 10 minutové školení, co je vlastně hydrogeologie (troufale, jako bych to sám věděl) a během dalších 10 minut jsem mu na místě mezi ananasy předal všechny své měřící triky, které jsme vymýšleli asi rok. Ale Aaron nám konkurovat nebude, na to dám krk. Ani netuší co se mu v kufru auta klinká za poklady a že my doma na přístroj za půl miliónu, jakým Time Domain Reflectometry na měření vlhkosti půdy je, spíše smutně koukáme v katalogu. Odpoledne jsem se šel trošku vycachtat s lufťáky mezi Hyatt Regency a Hilton na Waikiki. Stále trpím takovým tím stereotypem, že když moře, tak dovolená. Na to že je to mezi prací si nemohu nějak zvyknout, ale řeknu vám, že mi to tolik zas nevadí.
Pomalu se zabydluji na 12 patře na koleji. Předevčerem jsem se seznámil s nepálcem Alukem s jasnými gandhíovskými rysy, který sem dorazil o měsíc dříve než já. Budu ho muset někdy vzít k moři nebo na výlet, vypadá, že leží osamocen ve svých socio-ekonomických knihách. Ale kdoví jestli umí plavat, abych mu nedával umělé dýchání u sochy Gandhího na Waikiki, kterou, nevím proč, ti blbouni, vypleskli rovnou u ZOO. Kromě Aluka stojí na levé sekci 12 patra za zmínku ještě dvě postavičky. Jednou je taková zakrslá gorilka, soudím tak tříčvrteční běloch. Vždy když se na mne podívá, tak nevím zda se mám bát nebo smát. Zdá se, že tohoto Pažouta tu všichni znají. No soudě podle jeho inteligence musí každý předmět určitě opakovat. No a tomuto zvířátku, o inteligenci polovičky lednice, výpravně a podle kuchařek vyvařuje takový malý číňánek, jehož velikost je asi taky jako ta polovička lednice. Druhou osobou je jistý američan Jon a jeho inteligence je naštěstí na úplně opačné straně. Zdá se, že má svou rozvážností a tichostí sklony k asijskému mysticismu. Jeho skelné oči a rozvážné vypravování jsou ale legrační. Zrovna včera jsem hodil do mikrovlnky Warholovskou Campbell fazolovou polívku a když jsem to americké jídlo bez chuti a bez zápachu v ústech přežvykoval, tak jsem zaslechl jeho příhodu o tom jak při kloktání ústní dutiny peroxidem maličko spolkl a popálil si hltan. To vše za němého úžasu místních čínských děvčátek, jejichž ústa byla pro změnu otevřená, nevědouc, co je peroxid. Trošku ho podezírám, že do té kuchyně stejně chodí jen hrát divadlo a že spíše vyhledává styk s dámskou společností. Včera uvařil 6 vajec natvrdo a po svém expozé je prostě strčil do lednice. Ale třeba mu křivdím, možná potřebují řádně rozležet. Tak jsem to vše šel vylepšit thajským melounkem, a podle středoasijského přísloví, že melounu se najíš, napiješ a ještě i umyješ jsem se takto zušlechtěn vrhl na školící materiál místní autoškoly (s obrázky I-94 což je dálnice v Minnesotě). Tohoto stigmatu se asi nezbavím, ale s tou brožurkou si moc práce nedali, prostě to od Minnesoťanu obšlehli. Řekněte, kde najdete na Havaji železnici? Ano, vím na velkém ostrově je nějaký pozůstatek jako atrakce pro turisty.
V pátek jsem se rozhodoval co budu dělat v sobotu. Zda mám jít s turisty do Waimano tunelů, nebo ne. V pátek na přednášce o hydrogeologii Havaje mi Sushant říkal, zda s ním nechci do Haleiwy na pláž. O Haleiwě jsem již mnohé slyšel a tak jsem se natěšil, s tím že do tunelů už nepolezu. Večer mi však Sushant zavolal, že nepojede, že jeho spolubydlící nemůže on se stejně musí dívat v televizi na svůj oblíbený fotbalový tým Penn State (čili státní univerzity v Pensylvánii). Tak mi najednou byly dobré ty tunely. Večer jsem se rychle zbalil a tentokrát jsem si připravil i baterčičku, protože na rozdíl od pokoutných obchodníků turisté nekecají, a když je v tunelech temno, tak tam temno skutečně je. Tentokrát byl organizátorem Steve Brown, který nám suše na srazu odříkal, že jdeme na vlastní nebezpečí. Přemýšlel jsem komu se nakvartýruju do auta, když v tom se objevila Sabrina. Cestou ke startu jsme probrali naše minulé týdny a na srazu na místě potkali ještě blonďatou copatou Megan a mariňáka Billyho, který přijel tentokrát na svém Harleyi. To je teda turista, co!!! Vše nás, jak jsme posléze zjistili, snad až na Sabrinu, spojovala jistá osamocenost přávě přirazivších na Havaj a pro nás čtyři byly “tunely” druhým výletem. Výlet sám byl pěkný, takové půldne v pralese zpestřené prolezením dvěma tunýlky, vybudovanými neznámo proč uprostřed pralesa, nevedoucích odnikud nikam. Tentokrát jsem bžikal baterčičkou i já, ale ne dost důkladně, protože jsem si o snižující se strop 3x natloukl palici. Uprostřed vycházky jsme poseděli na vyhlídce do údolí a probrali své osudy. Když zasvěceně mluvila armádní dietoložka Sabrina s psycholožkou Megan co dělají, tak se Bill, mluvčí od maríny, zjevně nudil a šibalsky koukal všude okolo. Když se Megan ptala co teda vlastně Sabrina přesně dělá, tak Bill prohodil: no stará se vo to, aby vojáci měli furt dost buráků a chipsů; načež byl odměněn pohrdlivým pohledem obou. Nezdá se, že by mu to vadilo a tak rozloupl guavu a za slov: furt tomu nemůžu přijít na chuť, vypadá to jako bych žral něčí mozek, ji spolkl. No ona ta růžová rosolovitá hmota, co je uvnitř skutečně tak vypadá. Kromě té standardní guavy zde ještě rostla guava jahodová a tu teda můžu. Chutná to různorodě, těžko to popsat. Jsou to taková malá červená jablíčka, trošku to má z guavy, trošku z jablka a možná i trošku z jahody, či něčeho pronikavějšího. Každopádně jsem jich snědl asi 30 a ještě jsem tady.
Na cestě na zpátek se mne Sabrina zeptala, zda chci to kolo. Když jsem se ošíval, zda jí nebude chybět, tak řekla, že má ještě jedno a tak jsme se vydali k nim domů do Kalihi. To je malinko chudší filipínské předměstí v úpatí hor na západ od centra Honolulu. Když jsem dorazili na místo, tak pod barákem (často tu staví na muřích nohách, asi aby to větralo) se povalovalo omšelé kolo. Tak jsem si říkal, darovanému koni na zuby nekoukej. A jak jsem ta přemýšlel co s tou rachotinou obdoby mé Liberty udělám, tak přede mnou přistálo horské kolo s 21 rychlostmi a nákupním košíkem navrch, teda vlastně nazáď. To mi vyrazilo dech, že jsem to ani nemohl odmítnout. Má sice malinko oprýskaný rám, a není to nejnovější model, ale aspoň po něm nikdo nebude pokukovat, jak doufám. Ještě mne tato neskutečná filantropka poučila, jak hýbat levou rukou a co je doleva, doprava a stop (jinak než u nás, doprava je zvednutá levá ruka zlomená v lokti)  a vyvezla mne v závěsu na hlavní ulici, po které jsem přepádloval přes Chinatown, downtown a s malou zajížďkou jsem prohučel kolem Waikiki na kolej. Zde jsem kolo uložil k ostatním a oba, tedy kolo i já jsme se oddávali odpočinku ve vodorovné poloze. Trošku mi dalo potíž kolo zamknout. Dostal jsem nádavkem řetěz a takový podivný zámek trezorového typu, který se kroutí, tam, zpět a zase tam a pak vyskočí. No hrál jsem si sním bezmála hodinu, než jsem ten fígl pochopil. Ale už to umím a nevypadám, jako bych to kolo kradl. Dnes jsem ještě dokoupil zadní červené blikátko, abych mohl večer na nákupy a možná si koupím i tu helmu, ač tu všichni jezdí tak ohleduplně, až tomu nemůžu stále uvěřit a mezi skleníky na cestě do krámu nikdo nejezdí.
Ještě mám kousek, protože to zas přelezlo na druhý list. Havaj je sice specifická, ale Havaj je taky Amerika a to i v tom špatném slova smyslu. Kam americká noha podobně jako noha ruská došlápne, tam už nic neroste. A tak se i v tomto ráji nacházejí čtyřproudé jednosměrky mezi mrakodrapy tam a stejné o ulici dál nazpět. Waikiki je takové Jižní Město, ikdyž paneláky jsou pestřejší, takže to není tak depresivní, nadto tu stále svítí ta žlutá koule, tak i špinavé čtvrti mezi hotely u moře a rodinnými domky v podhůří jsou snesitelné. Možná to znáte, třeba s Pulp Fiction. Všude je to tu poseto třípatrovými pavlačovými slumy levného motelového typu, kde bydlí všichni ti chuďasové, kteří zrovna neumějí v té kruté americké džungli obstát. Tím projíždí linky autobusu, takže vidíte, kdo kde vysedá a nasedá a přesně to sedí. Musím však říct, že oproti Minnesotě zde jezdí autobusem více lidí a nemá to nádech toho, že máte pocit, že nedožijete další zastávky. Občas se mi chce křičet. Ať je proboha taky někdo bílej!!! Musím si někdy toho Daniela Landu pustit po celém dni směsic Hapa-Haole (čili polobělochů), Japoncočíňanů a Filipíncohavajců
Doma zdá se ospalá prezidentská kampaň, kterou rozčeřil jen soudce lynch Antl, pote co přebral v jednom ze svých oblíbených východočeských nightclubů. Babí léto, zdá se, posel sníh. Zde je stále stejně 20-30 C, trošku více mraků poslední dobou, ale jinak praží fest.

 Martin Šanda 9.10.2002