Poslušně hlásím, že se po dobu minulého týdne mé zdejší služby nic zváštního nestalo. Jen v pátek jsme vyrazili s Cliftonem odebrat vzorky půdy na jeho výzkumné stanoviště, které se nachází v areálu jedné z místních četných vojenských základen Její název není podstatný, ostatně netoužím po tom, aby toto klíčové slovo zaregistrovali špionážní radary. Nicméně všechny tyto základny jsou vyneseny na turistické mapě s druhem zbraní a názvy ulic v intravilánu základen, takže asi o nic nejde. Cesta byla celkem normální, trošku sprchlo. Když jsme se blížili k pobřeží, kde se základna nachází, tak zase pražilo. Již z dálky jsem viděl na bráně nějaké záklaďáky. Clifton, na můj dotaz zda si mám vyndat pas, mne ujistil, že to bude v pohodě, že zkontrolují jen jeho řidičák a pojedeme dál. Nebylo. Na bráně nás zastavil takovej svalnatej černoch no něco jako ten Bubba z Forresta, kterému z pod maskovací čepice vyhlížela jen silně vystouplá brada a pote co shlédl i můj pas tak nás v místním vojenském žargonu poslal do baráku se zaregistrovat. To znervóznilo i jinak věčně netečného Cliftona a za slov: To se mi ještě nikdy nestalo, kde je sakra ten techničák, jsme se odebrali na vrátnici. Vše jsem přičítal zostřující se mezinárodně politické situaci a mému východňárskému pasu. První odpálení se konalo hned na začátku, kdy jiný vojcl, soudě podle přízvuku odněkud z kukuřičných plání Středozápadu mu rozkázal, ať si zavolá odpovědné osobě. O té bohužel Clifton věděl, že je na dovolené a tak po sérii vyčkávání u jednoho aparátu, kde se tísnili podobní nešťastníci se dovolal operátorovi skládky, kde se naše výzkumné dílko nachází. I to bylo málo, jelikož operátor musel zavolat nazpět. Celá ta procedura trvala asi hodinu a tak jsem se usadil na lavici a pozoroval ruch kolem. Upoutala mne jediná sloužící vojanda co vydávala všem těm mariňákům, pilotům a ostatním necivilům průkazky s jasným výrazem v očích: ”Sbal mě, proboha Tě prosím”. Poté co jsme byli na odchodu, tak se v baráku objevil Bubba a jeden s poučenějších soldátů čínské rasy na něj zavolal: Hej Bubbo, ty kluky si měl hned pustit, přijeli ve státním autě. Na to měl však Bubba odzbrojující a navýsost logickou odpověď: Já bych je i pustil, když ty studenti jsou tak mladí”. S českým pasem v ruce a iráckou válkou na krku jsem ani neprudil ze už dávno nejsem student, nasedli jsme do auta a odjeli na skládku. Tu někteří dobře znají, nachází se na břehu moře a jedná se o výzkum průsaku vody pokryvem hypotetické skládky z těsnícího jílu a štěrku pod ním, do kterých je napícháno množství různých senzorů, obecné veřejnosti navýsost podezřelých. Srandovní je po vojensku vyvedená cedule: Držte se odtud, nebezpečí, probíhá vědecký výzkum. Odebrali jsme tedy během zbývajícího času vzorky přeschlé a popukané půdy a pokusili se uskutečnit ještě experiment se vsakem vody, z něhož nás výše zmíněný operátor vytrhl se slovy, že máme ještě 4 minuty a pak nás na skládce zamkne. Bylo to takové malé vojenské cvičení pro nás civily. Nicméně celá akce dopadla uspokojivě. Nad mořem poletovaly fregatky a zpod kráteru duněla cvičná střelba. A výhled je bohovský, kdy se vám poštěstí, že se rejpete v hlíně a když narovnáte záda, tak vidíte jak se vlny tříští o skaliska.
Na víkend jsem byl domluven, že pojedu kempovat s klubem turistů. Jelikož cesta na místo vedla kolem základny, tak mne Clifton vysadil u místního nákupního střediska, kde jsem v Subwayi (něco jako McDonald, ale zde dělají sendviče), pojedl a popil a za hodinku mne zde vyzvedl Patrick. Cestou do Ka’a’awa (no prostě hodně horká káva) valley jsem ještě pokoupili cosi jídla, pití, ledu a benzínu a vyrazili. Kaaawa valley určitě znáte, natáčela se tu totiž polovina všech amerických filmů, jako nová Godzilla, Pearl Harbor nebo Jurrasic Park. Jedná se o parádní spektakulární místo, bohužel taky však o soukromé území, na kterém majitel slušně rejžuje od producentů a divím se, že ještě otravuje několika dolary potulné pocestné. Na místo jsme dojeli za pološera a tak jsem rychle postavil od Patrika vypůjčený stan na takovém parádním strážním výhledu, ze kterého bylo jasně vidět kudy královský Tyranosaurus hnal ta býložravá nebožátka, aniž by komu vadilo, že ostrov Oahu čítá pouze dva milióny let a jurské období miliónů dvěstě. Jelikož bavorský pivní pupek dokázal neznámým způsobem přetéct až doprostřed Pacifiku a na Waikiki se konal Oktoberfest, tak se na kemping dostavili už jen další tři lidé, což Patricka rozesmutnilo. V tomto kempu byl ještě takový altánek, ze kterého byla sváděna dešťovka do 8000 litrového sudu a ta se používala na mytí a v bambusové spršírně i na sprchování. Patrick pečlivě vybalil všechnu pitnou vodu, přípravky věci na mytí nádobí, zprovoznil sprchu a podobně. Dává tomu průvodcovství ve své trošku bezvýchodné samotě celé srdce. V komorní atmosféře jsme diskutovali až do půlnoci při parádním výhledu na mně neznámé hvězdy. Ráno jsem se probudil když mi proud červených mravenců lezl po ruce. Naštěstí to byla nekousavá odrůda. Vyklepal jsem všechnu tu havěť ze spacáku a vyhlédl na scenérii porostlých skalisek. Pomalu se začali sjíždět turisti na výlet údolím. Objevila se Megan, Sabrina a i jiné tváře, které jsem již znal. Z těch jsem se blíže seznámil s Timem, Richardem, Bryanem a Georgem. Mám takový pocit, že je ten klub turistů je takovým nějakým klubem zlomených srdcí a lidí, kteří už zabíjejícímu kariéristnímu tempu na pevnině dali vale a žijí často bez aut s průkazkou na autobus a polovičním úvazkem na zaplacení renty a jídla střídmým životem. Bryan vyprávěl jak pracoval na letadlové lodi coby meteorolog, George mne seznámil s faktem, že kdyby jeho táta nebyl poseroutka, tak on by se jmenoval Provaznik, s Timem jsme pojedli meloun a s Richardem, předákem opravářů betonových střech jsme si moc pěkně popovídali o předpjatých konstrukcích. Na výlet jsme se vypravili údolím za letmé zastávky u těch všech filmových kulis. Dále do kopce už začínal prales. Po krátké době jsme vylezli do sedla a sešli na druhou stranu a posvačili. Na zpáteční cestě jsme si ještě udělali vycházku vzrostlým kapradím na magický trojbod, kde se schází masiv místní prominentní hory Hulihuli (čili Vlnavlna), Kanehoalani a Manamana s naprosto úchvatným pohledem do našeho údolí, které končilo v oceánu. Večer trošku pokazily dvě smíšené rodinky, které z tohoto skvělého místa udělaly svým povykováním, přeměrečným vařením a mytím takový běžný kemp někde u Mácháče. Aspoň že rozdávali mocné přebytky. Zpočátku jsem se upejpal, ale pak jsem si vzpomněl na Ivana Krause, že když se budeš zdvořile upejpat, tak ti to američani sežerou. Jentaktak na mne zbyl kousek steaku, krevetka, jedno korejské kuřecí křidélko a miska rýže. Díky tomu a i díky pěknému táboráku, u kterého jsem nebyl už drahně let, se celý den vydařil. Druhý den jsme se vydali s Richardem se ošplíchnout v moři hned před bránou do údolí. Moc jsme tomu nedali, jelikož moře právě vyvrhovalo takové malé medúzičky s modrými ocásky, co údajně znatelně žahají. Prý je moře vyvrhuje vždy 13 dní po úplňku v rozmezí 3 dní. No pro tentokrát to máme za sebou. Tak jsme na písku popili trošku novozélandského piva a poklábosili o legalizaci konopí. Rich se vypravil k domovu a já zpátky do kempu, kde jsem pomohl Patovi uklidit stanoviště. V podvečer jsme naložili pytel odpadu a vydali se k domovu.
Sám si vařím, sám si peru, že se na to ..... Metoda relativně čistého prádla, tj. nosí se to co vypadá právě nejčistší, už dosáhla svého limitu a já se rozhodl navštívit místní prádelnu na našem patře. Ze šuplete jsem ke svému překvapení vytahal věci, o kterých jsem už ani nevěděl že je mám a nacpal s nimi skautský pytel. To jsem posléze vyvrhl do výřivky, přihodil dvě tabletky Tidu (díky všeobjímající globalizaci ho znáte i vy v červeném balení s lokalizovaným názvem TideTix), strčil do mincového požírátka čtyři čtvrťáky a odebral se po sanitarizaci svršků do kuchyně provést též sanitarizaci mého vnitřku. Spatlal jsem další jídlo bez chutí a bez zápachu, ač jsem se snažil to různě ochutit, ale ta roztříštěnost kuchyně, kdy pořád pro něco chodím do své skříňky nebo do jedné či druhé ledničky je ubíjející. Nicméně jsem pojedl, vypral a strčil prádlo do sušičky, kam jsem zas přistrčil pár stříbrných penízků s Washingtonem. Je to stejně nablblá společnost. Venku hic a prádlo se suší v bubnu, aby někdo z těch průdérních blbců neutrpěl úlek na podprsenkou (teda ne že bych nějakou disponoval) či jiným kusem spodního ošacení. Stejné je to na pláži. Ještě že jsem si pořídil kalhotové plavky. Ty normální jak známe tu na mužské části populace též budí zděšení. Když už se mlelo prádlo v sušáku tak se objevil Aluk, poohřál si svoji bramborovou curry směs a tak jsem měl delší čas sním pohovořit. Dozvěděl jsem se, že studuje sociální zabezpečení, které v Nepálu naprosto chybí. Tak jsem mu vyložil jak to u nás rozdával Klaus a teď jak v tom pokračuje Santa Klaus Špidla. Jen valil svoje gandhíovské bulvy a říkal, že tak daleko to zas dojít nenechá, aby se mladí váleli a podváděli pracák a jiní mladí a starší na ně a na důchodce makali. Zběžně jsem se ho pozeptal zda plave a podle mého očekávání jsem se dozvěděl že nikoliv. Když jsem mu vyložil co jsem za 3 neděle oběhl a oplaval, tak valil své bulvy podruhé. Jednou jsem je valil ale i já. K mému opětovnému překvapení jsem zjistil, že pobýval ve stejné době jako já na Universitě v Minnesotě (že by to USA byla nějaká skrytá dvojfederace MinneHawaii??, musím to ještě zjistit) a co více, že český filantrop profesor Mestenhauser, o kterém jsem od krajanů i českých studentů tolik slyšel, byl jeho hlavním učitelem. Svět je skutečně globální vesnice. To už ani nemluvím o tom, že jsem dnes na téma Minnesota vybudil technika Milese, jelikož jsem věděl, že má v této lokalitě své zájmy a tak mi vyprávěl jak vyrůstal v Severní Dakotě, žil v Minneapolis kousek od campusu a jak tam teď na mém St. Paul campusu studuje jeho syn. S Milesem jsem měl ještě jednu malou příhodu. V neděli se mi můj harddisk ohlásil ťukáním hlav a tak jsem hned vše zazálohoval na server. A správně jsem udělal. Druhý den jsem už ho nahazoval jako starého trabanta a při dalším restartu už odmítl komunikovat. Tak jsem u Milese vyškemral nový disk. Vytáhl ze svého rumiště jednu krabici. Po jejím otevření jsem zjistil, že je to naprosto nový, hubeňoučký, rychloučký a tichoučký Maxtor nové generace. Miles byl moc rád, že si disk nainstaluju sám, protože zrovna nevěděl kde mu hlava stojí a tak jsem Čechům neudělal narozdíl od Korejců ostudu. Speciální program ještě dokázal nakouknout na starý disk a vše z něho přetáhnout - fakt moc fajn. Doufám že ho hned tak nezhuntuju. Miles je sympaťák, dnes jsem s ním obrazil obří železářství a počítačový megamart. Též je mi sympatické, že kdykoliv ho vidím, má na sobě jedno ze svých dvou triček, a stále stejné černé džíny, takže se tu necítím ve svém oblékání tak osamocen. Můj kancelářský soused Korejec Jung po měsíci zjistil jak se jmenuju a přestal se do telefonu hlásit korejsky a hovory, které nevedla jeho manželka mi začal předávat. To fakt oceňuju.
Minule jsem na Ameriku nadával a tak ji teď musím zas trošku pochválit. Předně ty čtyřproudé jednosměrky jsou daleko propustnější pro přebujelou automobilovou dopravu, jinak by to nešlo. Při těchto svých praktizujících úvahách se mi vybavil vodnězdrojský vrtmistr Vlasák se kterým jsme jednou v říjnu na Jizerkách ve vaťácích probírali jednoduchost amerických vzorců. Pamatuju si jak říkal: Vono to vypadá, že jsou ti Američani úplně blbí, když maj tak jednoduchej vzorec, ale tak to není, oni to pilovali tak dlouho a vyhazovali z toho ty různý teoretický ruský kudrdliny, aby to v praxi mohl použít každej farmář. Pár takových praktických věcí jsem si to vybavil. Jednak tu dveře nemají v zámku to co u nás, tj. západku a zamykací jazýček (chápu Američany, když se podivují jaký je rozdíl mezi jedním nebo dvěma západy). Vše tu obstarává jen ta západka. Dveře se tedy nemilosrdně zavřou na zamčeno. U moderních je v tom zámku uvnitř taková kolíbka a když se to překlopí, tak jde vzít za kliku a otevřít, jinak je klika ztvrdlá ve vodorovné poloze. Další takovou příjemnou praktickou vymožeností jsou všudypřítomné fontánky. To jsou takove chladící krabičky o velikosti většího koše na odpadky, ze kterých po zmáčknutí páčky vystřikuje malý pramínek chlazené vody nahoru. Je to výborné, když si jen tak chcete loknout vody, nebo si trošku natočit do láhve. Na koleji je toto zařízeníčko dovedeno k dokonalosti. Je opatřeno ještě takovou malou sprškou na vařící vodu, takže čaj je vcukuletu, ikdyž si teď správný milovník čaje trhá vlasy z hlavy. Na koleji je ještě jedna pěkná hračka a to jsou vstupní dveře. V místě kde se po otevření dotkne koule stěny je nainstalován silný elektromagnet a vedle něj velkoplošné tlačítko. Když si člověk odemkne, tak dveře přistrčí ke stěně a zmáčkne jej a dveře jsou na 5 sekund přimagnetovány, takže pohodně projede s bicyklem dovnitř. Další věcí, jejíž šikovnosti v místním podání jsem si povšiml už v Minnesotě jsou záchodové mísy. Jednak je v nich významný objem vody, takový rybníček, takže je to hygieničtější, jednak splachování je směřováno do stran, takže vznikne mocný vír, který je posléze vcucnut. Možná se teď někdo ušklíbá, ale oproti modelu skútr, jak mu říkají čeští instalatéři, kdy nevíte kde vám skončí prsty, je toto obrovská vymoženost. Hned bych to importoval.
V tomto duchu lze tento týden pohovořit o české prezidentské kampani. Zdá se že každý prezidentský kandidát ocenil své možnosti a dospěl k závěru, že největší šance jsou pro něj v přímé volbě. No uvidíme kdo s kým co vyhandluje a kdo nakonec k nám bude shlížet z hradu. Senátní kampaň v mém obvodě taky stojí za houby, stejně jako počasí. I zde se maličko ochladilo. Předně je teď stále pod mrakem a občas sprche, takže prádelna se koná i na ulici. Příchod podzimu tu ohlásil jeden vzrostlý fíkus, který vypadá jako něco mezi staletým bukem a dubem velmi zběsilým opadem takových naměklých kuliček. Musel jsem tedy změnit svou zkratku do práce, protože jsem toho měl plné podrážky a vypadalo to všelijak, naštěstí bez příchutě. Tak se mějte pěkně a správně zavolte do Senátu a na pražskou radnici.
 

Martin Šanda 16.10.2002