Tento týden byl nějaký jalový. Začalo to asi v úterý těmi volbami, které jsme s Chittou jako jediní v baráku oslavili prací. Já bych to bez práce vydržel, ale nesmím tu pokazit dojem na předsunuté české základně. Alespoň jsme s Chittou a Sanjayem vyrazili v podvečer na nejbližší kopec. Oni to sice nazývali hike, což je u mne výlet, ale byla to spíše taková vycházka mezi traviny, křoviny a jiné neznámé rostlinstvo yukovitého vzezření na kopečku za kolejí a tento výlet spíše plnil funkci sociálně informační s takovým pro mne koloniálně britským průběhem otázek typu co dělá Charles a jestli už Pete dokončil měření na urychlovači, případně jiná důležitá témata, jako proč je támhletem flek na moři světlešedý a ne bleděmodrý.
Středu a čtvrtek jsme strávili s Colleen obhospodařováním našich laboratorních políček, tedy hliníkových mističek s půdami včetně zásadního kroku a to aplikace pesticidu v takových množstvích jako jsou nanogramy, prostě miliardtiny gramu. O namíchání vzorků jsme požádali Joea, který nám pomáhá se vším chemickým. Má na můj vkus malinko baletní pohyby, ale pro odvažování setin gramu je to spíše výhoda. Vždy když k němu vpadneme mezi chromatografy, míchačky, digestoře a destilační kolony, tak se nám hned laskavě věnuje a učí nás, stavařskogeologická nemehla, drobným chemickým trikům s pipetami, míchaním vzorků a tak. I ti jeho dva spolupracovníci, kluci čínští, jsou moc fajn a jsou to jediní v okolí, které vidím vždy pracovat a to i v neděli. Obdělávání půdiček nám trvalo dosti dlouho a tak jsme s Colleen semleli živé i mrtvé. Je to fajn, že to není žádná citlivka a s pivním geologickým tréninkem a podporou manžela geologa se pouští se i do témat, která bych já ani neotvíral. Nekonformnost, tak odlišná od ostatních v okolí, je mi velmi příjemná a tak nadáváme na politiku dvou stran, vyprávíme si o přírodě sopečných ostrovů, což je spíše jednosměrný proces, opepřený příhodami na místních geologických mapovacích kursech. No prostě se nenudíme, ač je mixování a zavlažování s vážením práce titěrná a nezáživná.
V pátek jsem již podruhé zavítal ke stánku s korejskými kuřaty ve stylu plate lunch, tedy stále oběd na talíř. Jedná se o takový malý rozkládací hangárek, kde vám naloží kousky kuřete, kopečky rýže a zeleninový nebo těstovinový salát ve verzi mini nebo standard. Ve frontě mne načapala sekretářka Susan, zjevně potěšena, že jsem tuto občerstvovací stanici již objevil. Když viděla jak si dávám mini verzi tak se na mně obořila: A tohle ti má Martine stačit? Ona, osůbka dosahující tak řádově poloviny mé tělesné hmotnosti si dala totéž. Když jsem ji sděloval, že mi to stačí a krom toho ještě dost možná hubnu, tak se rozhodla, že to tak nenechá a že si osobně vezme na starost, abych odjel stejně tlustý jako jsem přijel, aby nikdo Havaj nepomlouval, že je tu hladomor. Ten tu skutečně není. Když jsem se před dvěma týdny toho inspektora Steva ptal kdy Havajani tak asi obědvají, tak mi sděli, že pořád a hodně. No někteří jsou pěkní hromotluci. Jeden z večerů jsem se potkal s Micahem v naší kuchyni tak jsme šli pak na pivo. Micah je velký šprýmař, čekal na mne ještě s kamarádem černouškem Francisem. Jal se nás s chladným výrazem představovat jako Francise z Japonska a Martina se Zimbabwe. Já jsem to ještě ustál, ale Francis byl totálně zmaten a polovinu cesty do knajpy si myslel, že jsem Američan. Konečně taky někdo ocenil můj přízvuk. Ještě že jsem si vzal ten polořidičák. U vchodu stál jeden z těch Havajských sumo vyhazovačů a baterčičkou vyhledával na průkazkách DOB, čili date of birth, datum narození. Pít se tu v USA smí až od 21 let a tak jsem byl zjevně polichocen, že mi tento hlavoun ubral 10 let. Ale befel je befel a on pro jistotu kontroloval všechny při své pronikavé inteligenci. Jako průkaz, že je mi už 21, jsem dostal na ruku červené razítko s nějakou květinkou. No jako když jsme se o přestávce v první třídě razítkovali právě nafasovanými razítky, neumějíce číst a psát. Měl jsem tehdy dvě švestičky, š jako Šanda. Malé pivo malého ducha značí. Dali jsem si Red Hook Nut Brown, což byla taková nějaká černá karamelová krušovická vodička v podivné míře někde mezi 0.3 až 0.4 l. Když jsem se já, nepijíci alkoholik ptal, zda dáme další, když už jsme se sem za dálnici vláčeli, tak hoši usoudili, že zítra musí být čerství na hodiny ve škole a vydali jsme se k domovu. Tomu říkám odpovědnost a disciplína. Školné na vás a Kotlářka by přišla na buben.
Ještě k tomu jídlu. Jako vše, i to je zde dosti drahé. Vypracoval jsem odhadovací metodu, abych poznal, zda něco drahé je či není. Přišel jsem na to, že poživatiny jsou tu řádově 5x dražší než doma a kdo by tu slepě násobil 30x, toho by z toho kleplo. Posuďte sami: hlávka ledového salátu 120 Kč, kilo brambor 45 Kč, jeden malý jogurt 40 Kč, pytel té mokré nakrájené houby, která se před požitím musí navíc usušit v toastovači 70 Kč, bageta pak 50 Kč. Litr a půl džusu 40-70 Kč. Kilo melounu, když máte štěstí 50 Kč. Kilo rajčat, většinou bez štěstí těch nejlevnějších 100 Kč. Krom toho jsou zde ty hmotnostní ceny uváděny pro váhu libry, tedy jednoduše zhruba půl kila, takže musíte násobit šedesáti a tedy u věci nepočitatelných ale vážených, kdo to ještě sleduje, finální násobek po podělení pěti je dvanáct. Masné produkty tu nejsou pro nás levnější, ale dosahují nižší cenové hladiny než zelenina. Proto jsou ti chudší (rozuměj finančně chudší) Američani tak tlustí, protože na to mají. Jako vidláci za socialismu. Ti bohatší si mohou dovolit jíst drahou dováženou zeleninu a tak tlustší nejsou.
Připravovaná jídla v levnějších restauracích lze pořídit někde mezi 7 až 10 dolary, ale to je opravdu minimum. Ty různé rychlobufety, ať čínské nebo McDonaldovské se pohybují někde mezi 5-7 dolary za hromadu výdobytku. Na campusu lze za tři pade pořídit malou pizzu, mini kuře nebo půl (stopy) dlouhého sendviče, tj. sendviče šestipalcového. To k obědu úplně stačí. Zbytek energie dodá slunce. Je možné se ale napchat různými dobrými saláty i nedobrými hranolky a hamburgery, dle libosti. Co se ryb a mořských produktů týče tak zapomeňte na Chorvatsko a Řecko, že zde na pláži ucítíte ten štiplavý čmuch upálené rybiny. Nic takového. Kdo chce pojíst krabů, škeblí či krevet nechť navštíví jednu z většinou pekelně drahých restaurací na Waikiki. Já tuto touhu nemám a tak levné odrůdy téhož nevyhledávám. Ale už se chystám až odpravím ty polské kielbasy a italské jitrnice, co mám v mrazáku, že si koupím nějakou místní rybičku v sámošce. Vypadají dosti lákavě, ač cena je často dvouciferná.
V sobotu jsem se vydal dodělat poznávačku východní části ostrova s cílem zřít maják na východním mysu, tj. Makapu point. Znale jsem proskákal mezi autobusy 4, 3 a 58 (ikdyž 4, 1, 58 by bylo teoreticky rychlejší) a těšil jsem se, jak mně ten poslední vyplivne u stezky k majáku. Omyl. Strategickou silnici, která na východě jako jediná spojuje sever a jih zavřeli a začali na ní odstřelovat kamení. To jsem se dozvěděl od policisty, který ke mne přijel v bílem autě americké provenience. Toto je nejčastější maskovací kombinace policajtů a před bílými americkými Buicky a Chevrolety se na dálnicích kdekoliv v USA mějte na pozoru. Když jsem hrál blbého, zda můžu alespoň ja druhou stranu projít, tak mi sdělil co se vlastně odehrává a že to nelze. Ukázalo se však záhy, že jsem se blbě podíval a vyjádřil a že vlastně na druhou stranu nepotřebuju, kdybych mu řekl, že chci k majáku, tak by mne pustil na pěšinu, která kousek za ním začínala. Ale dalo na ní dojít po pláži a pohodlně asfaltkou do kopce. Jen jsem trnul zda jsem zase neobešel nějakou debilní ceduli, ale ukázalo se že asi ne, když jsem doklopýtal v horku k vysvětlujícímu panelu jak se tu pod skalou cachtají velryby, na které je možno se juknout binokulárem, do nějž se ani nemusí nasypat žádné mince. Velryby se rozhodly mi neukázat a tak jsem došel až k majáku s červenou stříškou na skalním útesu. O kousek nad ním bylo ocelové zábradlí, přes které bylo nádherně vidět celé větrné, tj. severovýchodní pobřeží, včetně poloostrovu naší skládky. Chvilku jsem tam pospal po nacpání se dvěma jablkovými banány a vydal se nazpět stejnou cestou, ač jsem původně plánoval to projet dokola přes Waimanalo, Kaneohe a Pali highway, to až někdy příště.
V neděli jsem se vypravil na další výlet, který se měl odehrávat někde na vrcholcích hor. Říkám měl, jelikož se nekonal, tedy alespoň pro mne a nováčka Jonathana, kteří jsme se jako jediní dostavili k Iolani paláci. Nějaká špatná organizace, nebo nám byla zatajena nějaká důvěrná informace. No nic, nenechal jsem se tím odradit a naskočil jsem na autobus 52 a vyrazil k bájemi opředenému severním pobřeží, tedy North Shore, kde se odehrávají ty vlny jak je znáte z reklam a kalendářů. Po překonání nekonečných ananasových plantáží jsem sjeli k moři a já uviděl Haleiwu, takové centrum tohoto pobřeží se zašlou slávou hnutí hippie, autobus dále pokračoval kolem nádherných pláží s obstojnými vlnami. Nebyl ten správný příliv na ty gigantické. Dojel jsem s ním až do želví zátoky, kde autobus změnil číslo a jako 55 pokračoval podél větrného pobřeží, míst, kterých jsem ještě neznal jako mormonské městečko Laie i znal jako Kaaawa valley a malý kuželovitý ostrůvek jménem Číňánkův klobouček, tedy Chinaman’s Hat. Cesta to byla docela úmorná, asi 3 hodiny na tvrdém sedadle, ale scenérie úchvatná. Autobus projel známou cestou Pali highway s tunely, co jezdíme s Cliftonem a vyplivl mně v centru Honolulu. Tam mi ujela čtyřka na campus a tak jsem bloumal po městě a zase si vyfotil Iolani palace, tentokrát zabalený do trikolór, které zbyly po nedávných volbách a taky jsem navštívil krám z nejmilejších a to CompUSA a ke své nové erární palírně přikoupil pár kotoučků na usmažení. Večer jsem se pak vypravil na Waikiki shlédnout americký Tmavomodrý svět, tj. Pearl Harbor pár mil od Pearl Harboru. Teda nevím zda ten scénář neprodávají někde v papírnictví. Byl to na chlup stejný příběh. V autobuse jsem postřehl povědomou fonetiku a objevil dva Čechy, ale nevím co mne to táhlo se k nim nehlásit. Asi jejich turistická vykulenost. Zpětně se jim tímto omlouvám. Na pláži jsem si koupil nedobré havajské hovězí s mrkví a rýží a ulehl na svou alumatku po boku s Havajci a kavkazskými pobudy za transparentní plátno. Ze zadní strany je totiž trávník a ta hotelová smetánka se mlátí v ohromujících počtech na straně pískové na skládacích sedačkách, ale i to má svou výhodu. Anglické titulky při japonském znění některých pasáží útoku na Pearl Harbor se v zrcadlově formě totiž nedají stihnout. Aby to vůbec fungovalo, tak zde byl zase dotěrný sponzor, tentokrát to bylo o bezpečnosti internetu pro pubertální holčičky před pedofily na chatroomech, tj. pokecu přes počítač. No nestojí za to to dále komentovat. Jako obvykle pro utužení kolektivu se zpívala star-spangled banner, tedy hvězdami posetá vlajka, rozuměj americká hymna. Docela dobře předzpěvovala nějaká jazzující patnácka. Pak znova, aby toho nebylo málo, proběhla America oh beautiful, tak dobře udělané video, že i já měl slzy na krajíčku a co teprve ti správní patrioti. Film, neznáte-li jej, je taková americká dojemně akční klasika, místy dost drsná, ale věřím, že realita byla ještě horší. Ve filmu jsem postřehl znovu Číňánkův klobouček a taky jak údolím Kaaawa proletují japonská Zera. No byla to trošku mystifikace. Japonci totiž ve skutečnosti zaútočili přes průsmyk Kolekole, který je na druhé straně ostrova. Ale ten dvousekundový záběr v údolí Kaaawa mi vyrazil dech. Ten kameraman si postavil svoje nádobíčko před nějakým rokem přesně tam, kde já postavil před měsícem svůj stan. No prostě jsme jen oba našli ten nejlepší výhled na údolí z tohoto vybíhajícího pahorku, což mne skutečně hřeje u srdce. V pondělí, tedy na Martina, jsme tu oslavili Den veteránů a to opět jako jediní s Chittou prací. Nevím co mi kdo chce tímto dnem naznačit, ale jako veterán si ještě úplně nepřipadám. Na oběd jel Chitta domů a tak se rozhodl, že si procvičím zatáčení doleva. Půl hodiny jsem vykružoval ty správné obloučky na žlutě lemovaném asfaltu pod sluncem i lijákem, abych příště Bronsona ohromil. No jak se znám tak zkoním zas něco jiného, ale už tomu připosraženému ježdění přicházím na kloub, abych byl ten správný defensivní řidič, jak se ode mne žádá.
Dopoledne mi Sabrina zavolala, jak dnes slavím a když tedy pracuji, tak zda alespoň na večer nechci přijet k nim domů. Když říkám k nim, tak to znamená k ní a její přítelkyni Cindy, když už tedy musíte nutně vědět úplně všechno. Tato záležitost má snad jedinou výhodu, že jsem naprosto v pohodě, jinak nevím kam by to spělo. Tak báječnou kamarádku jsem snad ještě neměl, omlouvám se všem ostatním. Ještě pohotově po Chittově kondiční jízdě jsem v Safewayi štastnou rukou vytáhl dosti levné, dobře však vypadající, kalifornské bílé Chardonnay a u kasy zas po mne chtěli ti prohibitoři průkazku mého věku. No mám takový dětský obličejíček, ale že bych vypadal na 21? To mi skutečné nezdravě lichotíte. V Kalihi, kde děvčata bydlí v dřevěném domečku pod skalou, jsme si prohlíželi havajské fotky moje i jejich, i nějaké odjinud ze všemožných koutů světa kde byla Sabrina nebo já, její papírové, moje digitální na notebooku. A taky poslouchali nějakou havajskou hudbu a pojídali krevety s rýží a popíjeli to víno. Vypadal jsem jako znalec, jak je to možné, že jsem vybral tak dobré. Ještě že tomu ony nerozumí, ale špatné nebylo to je taky pravda. Posléze jsme polykali dobroučké cookies, tedy takové čokoládové piškoty, nebo čemu se to nejvíce podobá, které udělala pro změnu Cindy. Vypravoval jsem jim své minnesotské řidičské epizody, za jejich hurónského smíchu. Když jsem se Cindy ptal pro koho pracuje, tak říkala že dělá účetní pro krevetovou společnost a tak jsme probrali pěstování těchto potvůrek na Kauai, kde je jejich hlavní stan. To se odehrává v kruhových tancích jako jsou sedimentačními nádrže v čistírnách odpadních vod. Když jsem zavtipkoval, zda to náhodou není společnost Bubba Gump Shrimp, tak jen nevěřícně zakroutila hlavou, že teda tohle ode mne, na rozdíl od svých amerických podlých kamarádů, nečekala. No byl to moc príma večer. Ještě teď mne z toho všeho hřeje u srdce i v žaludku.
V guvernérských volbách tu suverénně s náskokem čtyř procent vyhrála bývalá starostka ostrova Maui, Židovka Linda Lingle, jinak republikánka a taky starší sestra Hany Marvanové a stala se tak novou guvernérkou ostrovů. Je to až obdivuhodné jak jsou si tyto pravicové neprovdané političky podobné. Ta místní je ale bohužel profesionálka v tom negativním slova smyslu. Žádné velké ideály. Ale změna byla potřeba. To tu všichni kolem říkají. Snad i ostatní federální posty za Havaj v U.S. Housu i Senátu obsadí pravičáci, ale s jistotou vám to říct nemůžu, nějak mne to nebere ani to lokální ani to vaše přespolní. Tóma hluchoněmec na Pennsylvania Avenue ve Washingtonu bude moci složit ruce do klína, protože všechny boje na Capitolu za něj odřou ti jeho většinoví reprezentanti a senátoři. Ten státní parlament zůstane opanován socany, co mají ve znaku osla, proč asi? Čeští republikání začli zas soptit a ti relativně stravitelnější páchají harakiri v bázni před Všemohoucím. Pro volbu nového předsedy mně naskakuje jen to Landovo: A tak životem šel tenhle tlustínek, cestu mu vyšlapal jeho tatínek, na drahej fráček malej vodznáček... Ostatní partajky snad ani nestojí za řeč, jak mlátí prázdnou slámu o tom, že netřeba se strachovati, byť jsme prohráli. Žanťák se vychytrale přichyluje k novému silnému pražskému dubisku, kdy to asi udělá Pilipes a jeho bratrstvo? Jak by zas jiný klasik zapěl: K neuvěření!!!
Počasí se nám začíná kazit, nad horami bylo poslední dny neprůhledně jizersky a lilo tam jako z konve, v údolí též deštivo, ale stále teplo a světelno a taky samá duha až mne to už začíná nudit. Martin na bílém koni nezklamal. Děkuji všem za přání.

Martin Šanda 12.11.2002