Havajský občasník II - 2.

Je úterý 28.října a Češi slaví státní svátek. I pro mne s Mirkem je do jisté míry tento den sváteční, možná lépe řečeno dlouho očekáváný. Jedeme totiž konečně na poslední z velkých havajských ostrovů, takzvaný Velký ostrov, tu opravdovou Havaj. Ne že by ostatní ostrovy byly méně havajské, ale tento se tak skutečně jmenuje. Hawaii nebo ještě přesněji Hawai'i. Nicméně nikdo mu zde neřekne jinak než The Big Island, aby se to nepletlo s Hawaii, čímž se zde obvykle pojmenovává celé souostroví, či stát. Tento ostrov je skutečně největší. Jeho rozloha odpovídá asi tak Středočeskému kraji a všechny ostatní ostrovy dohromady se svou rozlohou do něj vejdou dvakrát. Je to též ostrov nejmladší, s nejvyššími havajskými sněžnými horami, dosahujícími výšky necelých 4200 m.n.m, ostrov všech zemských klimatických pásem. Ostrov aktivních sopek a lávových proudů, ostrov bílých kokosových, černých sopečných i zeleně olivínových pláží, lávových pustin jakož i zelených náhorních pastvin, ostrov vodopádů i pouští, ostrov kde se psaly prakticky celé dějiny Havaje. Ostov kuriozit s nejjižnějším bod Spojených států, ostrov díky jemuž rozloha USA neustále roste. Měřeno od mořského dna, ostrov s nejvyššími horami na světě, měřeno objemově, ostrov s planetárně nejmasivnější sopkou. Tak dosti řečí, radši si to vše ověříme na vlastní oči.
Vstáváme v půl osmé a na balkóně snídáme tradiční vafle s jogurtem a marmeládou. Za hodinku nám už Clifton připravuje auto. Trošku nás zdržel Miles s novinkou že Michal už má pronajatý byt na Waikiki a taky radami co a jak na Velkém ostrově, kde dvanáct let pracoval na výstavbě školního teleskopu. Mirek dnes sedí na korbě trucku a tak dojiždíme až na letiště. Za naše nastřádáné letové míle letíme dnes zadarmo. Novinkou je též elektronické přihlášení do letu. Náš šestimístný kód jen naťukáme na monitor a ten na nás vyplivne palubní vstupenku. Chitta nám sice ještě chtěl dát při našem výletu měřit vodoodpudivost hlíny pod kávovníky, ale naštěstí to nestihl a tak máme celý týden jen pro objevování. Náš let startuje něco po desáté. Letíme do Hila, což je deštivé městečko na východním pobřeží. Většina turistů létá do slunné Kony na západě, ale dočkejme času, taky se tam dostaneme. Poslední čtvrthodinka letu probíhá coby spektakulární obhlídka dvou největších vulkánů, blízké Mauna Kea s teleskopy a vzdálenější protáhlé Mauna Loa. Pod námi ubíhá menší vyhaslá sopka Kohala s hluboko prořízlými údolími podobným pobřeží Na Pali na ostrově Kauai. Jak klesáme k Hilu, stávají se všechny ty potůčky na východě zřetelnější, občas se objeví nějaký ten vodopádek překlenutý pobřežní dálnicí. V jedenáct už Mirek půjčuje auto a po ústním ujištění s překvapením zjišťujeme, že nás s půjčeným autem pouští na Saddle road, tedy sedlovou cestu mezi oběma megasopkami. V Longs kupuji benzín do vařiče a za nedlouho u známého dendrologa Flinta v lesní správě v Hilu vyzvedávám poštou zaslaný vařič. Flint jako obvykle dělá vtípky, kterým se též vděčně směje. Chvilku s ním diskutujeme, radí nám kam všude jet, ale to bychom potřebovali měsíc a my máme jen týden. Ještě si jedeme zařídit do státního úřadu kempy, vida i zde už jsou na peníze, pět na osobu a na noc. Pak v lokální vývařovně Cafe 100 pojídáme havajský oběd, já malý rybí sendvič a Mirek hromadu hmoty pod názvem Hilo boy. V Hilu skoro stále prší, ale dnes svítí slunce a tak se vypravujeme na Rainbow a Pepe falls, místa nechvalně známá vysokou kriminalitou na turistech. Vida i zde sedí v nastartovaném autě lokál a jiný nám radí že až tam vzáádu je nejlepší koupání. No na to vám tak skočíme. Vodopády ani za moc nestojí a tak jedeme ještě obhlédnout čínskou zahrádku královny Liliuokalani u moře. Ve dvě vyzvedáváme všechny naše věci od Flinta, přikupujeme cosi jídla do námi přivezené proviantní krabice a tradá na činné sopky. Cestou hraje věřejnoprávní rádio Slovanské tance a dálnice mírně leč stále stoupá v tropicky zarostlé krajině. Spestřením je snad jen postávající hlouček smějících a mávajících místních s transparenty hugs no drugs, tedy místo drog obejmutí, kterému proaktivně asistuje policie. Z Haleakaly máme už vybavený roční průkaz na všechny federální parky na území Havaje a tak jen projíždíme bránou a okukujeme informační centrum. Strážnice parku se ptám, jak to dnes vypadá s lávou. "No jsou už tři hodiny a tak bude nejlepší, když budete lávu pozorovat od cesty u moře. Výlet k tekoucí lávě trvá šest hodin, musíte mít pohorky, dlouhé kalhoty, rukavice, lampu a dostatek vody. Musíte též začít brzo ráno, než se černá láva rozpálí." To je trošku zklamání, ale uvidíme. Vybíráme si kemp Kulanaokuaiki v kamenité poušti bez vody na odlehlé silnici. Nicméně místo je pěkné, asfalt vede skoro až do stanu a suché záchodky s papírem jsou též přitomny, jak je ve všech parcích zvykem a standardem. Stavíme stan a z Hilina Pali vyjíždíme k aktivnímu proudu po Chain of Craters road (tedy řetězu kráterů). Pohled na nezměrná pole černé, stříbřitě se lesknoucí a kdysi tekoucí lávy pahoehoe je dost nepopsatelný. Směs obdivu, údivu i obav. Dojíždíme na konec cesty odkud se láva pozoruje triédrem a zjišťujeme že zas tak daleko není. Snaha rangerů vás od poutě k lávě odradit je známá a je to taková nepsaná hra. Možná někde výše na svahu teče taky láva, kam se jde tři hodiny, ale tato nemůže být dále než hodinu. Za soumraku se vydáváme na cestu, tedy spíše lezení po půl roku ztuhlé lávě. Celá krajina vůkol je sežehnuta nedávno tekoucím černým kamením a vypadá jak majestátně tak hrůzostrašně. Opravdové peklo na zemi. Procházíme po silnici, kterou nedávno zhltl proud magmatu se zbytky dopravní značek, jako je pomalá jízda či zákaz parkování. Rychle bych tudy skutečně nejel a neparkoval bych už teda vůbec. Pak už jen sledujeme nalepené odrazky na lávě a i ty za chvíli končí. Naším orientačním bodem už je jen červená doutnající tečka na svahu. Láva sice v tomto období teče, ale není to nic moc. Rozhodně nic co jste kdy viděli v televizi. Poslední erupce proběhla před čtrnácti dny a žhavá hmota v nevýrazném množství se velmi pomalu plazí po svahu k moři a přitom rychle tuhne, takže opravdu červené magma je vidět jen na malinkém úseku několika desítek metrů. V současnosti soptí kráter Pu'u O'o, což je pobřežní odnož nejmladší ostrovní sopky Kilauea. Ta není svými proporcemi nijak výrazná a je jen jakousi bradavicí na svahu stále činné supersopky Mauna Loa. Procházíme planinou a zjišťujeme, že zem pod námi se začíná ohřívat. Stále přeskakujeme lávové kry a drobné pukliny. Mirek jednu takovou využívá ke své potřebě a užasle zírá na to, že mu puklina vše vrací ve formě páry nazpět. Skoro už za tmy lezeme do strmého svahu, kde se střídá provazcovitá láva pahoehoe a ostrá struskovitá a'a. Chemicky jsou obě totožné, tvar a texturu odlišuje jen množství par a teplota tuhnutí. Pahoehoe je na první pohled hladká, ale dotek na její povrch je asi jako když si sáhnete na skelnou vatu, a'a je už od pohledu ostrá a velmi škrábavá, a navíc je velmi nestabilní, tvoří totiž volná suťová pole. Všechno lezení je nutné vykonat na pahoehoe. Tak činíme a za nedlouho za tmy již stojíme u proudků červené lávy, která zářivě svítí do tmy a tu a tam požírají v ohni křoví, občas je z čela proudu slyšet drobný výbuch metanu. Vše co se dá fotíme, já si nazpět oblékám dlouhé kalhoty a na ruce si navlékám punčochy a s lampičkami se celí zpocení vydáváme na cestu. Lezení dolů ve tmě po lávovém proudu nepatří mezi procházky růžovým sadem a cestá lávovou planinou, kde naším bodem je tentokrát oranžová silniční značka u mobilního návštěvnického centra je nekonečná. Svítíme si každý svým světýlkem pod nohy a přejeme si už abychom tam byli. Ve tmě na lince červeného bodu lávy a oranžového majáčku se vzdálenost velmi špatně odhaduje. Nicméně po hodině a půl jsme zas na cestě. Výlet něco kolem šesti kilometrů stál za to a nebyla to rozhodně žádná drobná procházka po Brdech. V devět se vracíme do kempu a z naší čundrácké krabice pojídáme párky s fazolemi. Společnost nám dělá už jen jeden další stan a hvězdné nebe nad námi.
Slunné středeční ráno začíná dánskými tvarůžky s čajem a taky nevěřícným pohledem na Mauna Loa, tento táhlý a přesto vysoký kopec je přímo před námi. V dálce napravo jdou zahlédnout ještě teleskopy na Mauna Kea. Po snídani dojíždíme k návštěvnickému centru a tam na záchodku po trempsku provádíme očistu za nedalekého výkladu jak vznikal ostrov Havaj. Pak balíme batohy a vypravujeme se na výlet do kráteru Kilauea. Okraj kráteru je lemován hustým deštným pralesem se stromovými kapradinami, ale kráter sám je černá krajina téměř bez života. Zní to dost hrůzostrašně, ale Kilauea je momentálně nečinná sopka, něco asi jako když vám ztuhne čokoláda v hrnci. Tu a tam sice z praskliny proudí pramínek siřičité páry, ale jinak je to celkem rovná klidná studená deska, dáli se to o zvlněné vzájemně se kdysi přelívající lávě říct. Poslední bublání v tomto kotli se událo někdy na konci sedmdesátých let minulého, tedy dvacátého století. V kráteru se znovu pokouší najít cestu život, tu a tam lze zahlédnout kapradí i brusinky. Křižujeme kráter napříč a přes lávovou hradbu se siřičitými výlevy až k dílčímu kráteru Halemaumau. Toto je skutečně dílo ďáblovo, tedy po havajsku dílo bohyně Pele. Obrovská díra v zemi, něco jako kruhový lom na kámen o hloubce cca 80 metrů, na jehož dně je opět ztuhlá láva. Poslední tavení horniny se zde událo kdysi na počátku dvacátého století a výjevy ve formě kreseb a neumělých fotografií z této doby zaznamenává nedaleké Jagger museum. Na hraně kráteru lze zahlédnout oběti bohyni Pele, kameny obalené listím, pomeranče a jiné různé dobroty na usmíření. V tomto kraji mají křesťané ještě co dohánět. S potěšením konstatuji, že alespoň část havajské populace věří svým živě horoucím představám oproti importovanému vychladlému kázání různých pitoreskních církviček, které je možné na cestě Amerikou potkat. Vydáváme se druhou stezkou zpět k hraně kráteru a po jeho okraji přecházíme do kráterku Kilauea Iki, tedy malá Kilauea. Kráter je sice menší, ale o to zajímavější. Na jedné straně se vypíná hora strusky, kolem které prochází stezka Devastace, pro představu už postačí sám název. Dno Iki je v jedné polovině velmi rovné, protkané sítí různě velkých průduchů s párou. Putování touto krajinou zničení nás dost vyčerpává a tak na konci Iki uleháme a pojídáme musli tyčinku s příchutí arašídů a taky jablka a banány. Pak se vydáváme nahoru na nadkráterní plošinu. V pralese, kde kapradiny dosahují výšky pěti metrů nám pod nohami proběhne modrý bažant kalij. Na silnici se dostáváme u Thurstonovy lávové tuby. To je tunel, který vznikl prouděním lávy, ztuhnutím povrchu a odtečením vnitřní lávy. Prostor je velmi podobný jeskyni, rozměr je opravdu královský. V nejvyšším bodě je průběr roury tak 7 metrů. Poslední pár kilometrů zpět k našemu Dodgi Neon jdeme po hraně Iki s vyhlídkou do krajiny. U návštěvnického centra pak pojídáme chleba se sýrem a salámem. Pozdní odpoledne věnujeme objíždce kráteru, návštěvě Jaggerova musea vulkanologie, parovým průduchům a dalším různým menším vyhlídkám. Je ale dost zataženo a tak z pohledů už není tolik jako ráno ve sluncem zalitém kráteru. Večer ještě projíždíme místní vesnicí Volcano, což je jen zhluk dvou hotelů a benzínových pump. Při návratu nás na bráně kontroluje zrzatá přísná strážnice, prostě dnes tu má službu Dana Scully. Večer v kempu si krátíme bramborami a lunchmeatem. Dnes se v kempu objevili další turisti.
Čtvrtek ráno začíná tak jako středa, jen nám navíc společnost u koláčků dělá havajská husa nene. Na nové lávě jsme byli v úterý za tmy a tak jí musíme ještě pofotit za světla. Pouštíme si místní parkové rádio s informací jak přistupovat k lávě a za nedlouho už zas přeskakujeme bochany provazců a vše fotíme. Pak ještě rozmlouváme s jinou copatou strážnicí už jako experti na lezení po sopkách. Dnešní den je však věnován východní špičce ostrova, oblasti Puna, známé jako útočiště různých uprchlíků před zákonem, skrytými poli s marijánkou a vůbec echt havajským životem. U nejlevnější pumpy v Keaau nabíráme benzín a za nedlouho jsme již v parku lávových stromů. Jak láva obtékala živé mokré stromy, tak rychle tuhla a nestihla celý strom spálit. Na jeho povrchu se vytvořil lávový obtisk a strom později odumřel. Takové stromové sošky stopadesát let staré jsou zde k vidění a na parkovišti zas domorodec číhající na hloupé turisty. Máme chuť si jeho značku ofotit, ale pak si říkáme, proč ho provokovat. Po chvíli, když vidí, že si vše bereme s sebou, tak odjíždí. My se vydáváme krajinou starších, mírně obrostlých lávových proudů až k moři, kde chvilku bloumáme u mořských bazénků, jež vytvořila součinnost oceánu a lávy. Nedaleko, kromě jiných téměř neznámých je termální koupaliště Ahalanui a to je skutečně paráda. Mořská voda je zde ohřívána od nedalekého lávového kotle a vytváří bezvadnou relaxační plovárnu. O to lepší, že ji používáme jako koupelnu po dvou dnech náročných výletů. Nedaleký park Mackenzie je též pěkný, koupat se zde nedá, ale pohledy na útesy jsou ucházející. Dále po úzké silničce přijiždíme až k černé pláži Kehena, která je rájem místních hippie nudistů. Dále na západ dojíždíme až na konec cesty, té stejné Chain of Craters, která byla nadobro přeťata lávovým proudem z oblasti Kilauei před deseti lety. Padla jí za oběť celá vesnice Kapalana, královské zahrady i předchozí pláže. Stát si sice vyhrazuje nás sem nepustit, ale na Havaji to se zákazy není tak horké, jak radí průvodce a tak procházíme místním symbolickým hřbitůvkem z malých kokosových palmiček až na novou černou pláž Kaimu, černý písek je spíše něco jako černé ostré sklo. Přiboj omílá kusy lávy co oblých černých kamínků, kamenů i balvanů. Cestou nazpět míjíme Painted Church, kostel který byl před lávou přestěhován o několik stovek metrů na východ. Na zpáteční cestě ještě zastavujeme u horkých průduchů kdesi uprostřed Puny a malými silničkami projiždíme tuto zarostlou zelenou krajinu. Na ceste nazpět u kvelbu Hirono, kde kupuji skořicové závitky k snídani a dressing na salát s tuňákem, pozorujeme kouřící právě činný kráter Puu O'o. V parku ještě projíždíme dál za náš kemp po uzounké rozbité cestě, která je východiskem výletů po lávových pustinách až k moři. Krajina je to dost širá a bezútěšná, ale pro mnohé má velmi zvláštní kouzlo. My se radši vracíme k tomu tuňáku a čaji.
V pátek ráno vstáváme po půl osmé s snídáme čas a skořicovou rolku. Dnes balíme úplně vše a jako každé ráno, očišťujeme se na záchodcích u návštěvnického centra. Pak vyjíždíme na jižní úpatí Mauna Loa do výšky přibližně dvou tisíc metrů nad mořem. Cesta se postupně zužuje a klikatí, prochází hustým deštným lesem stromů koa, které někdy vytvářejí dosti bizarní světle zelené přesto tajemné scenérie, vyšší partie jsou pokryty už jen křovinami, občas přetnutými lávovým proudem, v nejnovějším případě dvacet let starým. Pod mraky není výhled nijak zvláštní, ale v dálce je u moře viděl kopeček Kilauea a dýmající Pu'u O'o. Sjíždíme dolů a vydáváme se na jihovýchod na dlouhou cestu. Dálnice zde připomíná americký kontinent svou nekonečností a nezajímavostí ponuré nijaké krajiny. Napravo v podhůří se tu a tam sice mihne nějaká pošumavská pastvinka, ale nalevo lze spatřit jen nekonečná rozeklaná lávová pole pokrytá křovím a lišejníky. Po čase se krajina mění a my vjíždíme do obrovských makadamových hájů co plodí výborné, v tvrdé kulovité šlupce ukryté, oříšky. Zastavujeme až na pláži Punaluu, nejlépe dostupné černé pláži na ostrově a podle toho taky poseté turisty a krámky s havajskými kýči a zaručenými originály z dávných dob. Na této pláži mají klást svá vejce i místní želvy, ale žádnou nevidíme a tak pokračujeme dále na jihovýchod. Krajina u moře se stává stále vyprahlejší, ač nad ponurými obřími tmavozelenými kopci šedivě prší. Usedlosti lze spočítat na prstech jedné ruky. Po čase dojíždíme na odbočku k jižnímu mysu Ka Lae, což znamená Ten Bod. Je to nejjižnější bod Velkého ostrova i celého Havajského souostroví a ba co víc celých Spojených států. Toto místo je ale prosté jakéhokoliv komentáře a tak pouze s příručkou lze dojít k moři a domnívat se, že jsme na nejjižnějším bodě. Atrakci americké jižní výspy ukradla Florida se svým Klíčovězápadním soustrovím. To je však jih kontinentálních 48 států USA, pro autentický jih celých 50 států musíte na Ka Lae. Tento bod byl i vstupní branou polynézských mořeplavců, ač je zde moře stále rozbouřené, krajina vyprahlá a silně vanoucí východní vítr s minimem vláhy je též velmi iritující. Důvodem je setkávání mořských proudů a hojnost rybolovu. Anglický termín průvodce, že se nacházíme v dezolátní krajině je přesný. Po shlédnutí podobně dezolátních větrných mlýnů pracujících tak napůl, ohnutě narostlých stromů, rybařících domorodců, kteří jako splávek používají obří zauzlovaný černý igelitový pytel na odpadky a po skromném obědě balíme všechny věci, necháváme odemčené auto a vydáváme se na zelenou pláž. Tato bezpečnostní opatření jsou nutná, neb okolí nevypadá zrovna přátelsky. Plahočíme se cestou podél útesů a do obličeje nám naletuje žlutý jemný prach. Tři kilometry proti silnému větru s dvaceti kily na zádech mi připadají jako nekonečnost sama, až zřím z průvodce známou siluetu útesu. Ha to musí být ona zelená pláž a taky jo. Hledáme nejvhodnější cestu a za chvíli sedíme už na šedozelené pláži, která je tvořena z lávy vypadlými krystalky olivínů. S námi zde odpočívá už jen pár američanů a švédská trojka dvou chlapců a jedné blondýnky. Koupeme se spolu s jednou želvou a za nedlouho už zas pochodujeme nazpět uschlou travou a žlutou hlínou, aspoň že s větrem v zádech. Cesta mi tentokrát připadá ještě nekonečnější a tak si kladu otázku zda to stálo za to. Cestou z Ka Lae ještě fotíme všechny ty ohlé stromy a mlýny a pokračujeme dále na severozápad směr Kona. Dálnice protíná zoufalé projekty jakýchsi Japonců, kteří zde v lávě utopily miliony ve fantazmagorických plánech výstavby nového města. Je zde obydlena asi tak desetina parcel, chtěli byste žít v černé lávě kde není ani troška prsti na jeden květináč? No bodejť to dá rozum. Stejně tak vypadá poslední rybářská osada Milolii, která je krom toho totálně havajská a nám skandinávsky vypadajícím turistům též totálně nepřátelská. Vyprávějte mi o pohostinnosti a duchu aloha. To mi někdy připadá, že je to věc minulá, maximálně umělá pro platící turisty. Všude v lávě jsou zapíchané cedule s nápisem kapu, což v havajštině znamená naprosté tabu, kdo porušil zákony kapu, jako že třeba překřížil stín náčelníka, byl bez milosti sťat (to v lepším případě), v horším navíc sežrán. Zde to má znamenat, neopovaž se na tuto zem ani pohlédnout, natož přiblížit.
Dálnice prochází dost v kopci a tak z Milolii musíme hodnět šplhat a klesáním navečer dojíždíme na pláž Hookena, kde máme zamluvený kemp. Sprchy okupuje houf včel, a nedaleko na kytaru drnkají místní hippies. Mírně retardovaný chlapec mého věku a Sládkova vzezření co cestuje s maminkou na mne dotěrně vyzvídá s tvrdým německým přízvukem, zda zde budeme kempovat. Chce se mi na jeho dotěrnost odvětit: co je ti do toho Germáne, ale jsme na Havaji a tak nacházím vlídné: ano jednu noc. Pojídáme dalšího tuňáka s těstovinami a uléháme k spánku do stanu v písku.
V sobotu ráno mne probouzí teplo pláže a tak lezu ven. Hned nedaleko mne odlovuje vyhublá hippísačka co cestuje po Havaji a prosí zda bych ji mohl dovařit vejce, neb ji došel plyn. Při vaření vajec a čaje kecáme o Praze a státu Washington za západním pobřeží, který je její domovinou. Posléze se odebírá k moři a pojídá nějaké klíčky a sleduje skotačíci delfíny. My zpracováváme nějaké ovesne kukiny, tedy cukroví a chystáme se k odjezdu. Sládkova sympatická penzionovaná maminka přichází k naší sprše a po raní koupeli v moři se chce opláchnout. V tom ji ale zamezuje natvrdo zatažený kohout a houf včel. "Jirko, pojď sem mně to nejde votevřít!!" Koukáme jak vyvalení, tak konečně chápu proč o nás říkají, že máme německý přízvuk. Bratra Čecha jsem nepoznal! Ani se ale nebratříme a odjíždíme dále na sever. Nedaleko od Hookeny je hlavní historická atrakce ostrova. Národní park Pu'uhonua o Honaunau. Tak jsem si nějak představoval Havaj, slámové domky, dřevené sošky, palmy, kamené oltáře heiau. Prostě takový havajský skanzen. Bohužel hlavní atrakce je v rekonstrukci, protože ji nedávno sežrali termiti a tak jen pozorujeme nedaleko plovoucí želvu a fotíme, nedožrané havajské totemy s hrůzostrašnými obličeji místních bůžků. Pokračujeme po místní silnici na sever. Za nedlouho jsme u zálivu na jehož protějším konci je pomník Kapitána Cooka, který na toto místo onehdá dorazil a byl zde domorodci ke své lítosti taky doražen. Tato zátoka je výborná na potápění, ale přístup z mola pro lodi se nám nezamlouvá a tak pokračujem dále na sever až do oblasti kde začínají v Koně hotely. Pláž Kahaluu je pověstná svým rybím životem na korálech a skutečně. Na pláži typu pepř a sůl (což je terminus pro bílo černý písečný mix) se lze ponořit a doslova u břehu pozorovat jak štíhlé jehlicovité rybky, tak i různé žluté, fialové, modře se třpytící, jak malé tak i velké ryby. A taky želvy, prostě paráda. Ještě že máme brýle a šnorchl. Po této atrakci pokračujeme po Alii drive až na sever Kony, odkud začíná plavání v trojboji Železného muže. My ale po zběžném fotografování plaveckých bójek a jakési havajské rituální oslavy v nedaleké chýši, končíme v místním bufetu na rýžověmasitém gáblíku. Po vydatném obědě pokračujeme stále na sever a cestou míjíme místní letiště sedící na lávovém proudu sopek Hualalai a Mauna Loa. Při představě že v této žhnoucí černé krajině bychom šlapali do pedálů silničního kola jen vrtíme zamítavě hlavou a vybíráme si koupačku na trojici slavných pláží. První je Anaeholoomalu, umístěná nedaleko menších hotelů, je celkem pěkná, osázená kokosovými palmami. Druhou je divoká Hapuna, široká a dlouhá pláž, připomínající pláž Makena na ostrově Maui nejen svou divokostí, ale i krádežemi v zaparkovaných vozidlech. Zrovna vidíme policii jak vyšetřuje rozříznuté plastové okno sklopné střechy jednoho jeepu. Poslední pláží je Mauna Loa ve stejnojmenném komplexu. Musíme k pláži přes ubytovací prostor hotelu a i pláž je civilizována lehátky a zelenými slunečníky. Její levá polovina je ale opět divoká. Všechny tyto pláže byly skvělé, ač jsme na ně museli dotáhnout vždy svoje batohy, mne osobně se nejvíce líbila ta poslední. Na večer už jen krátce popojíždíme do Spencer parku, kde máme nocleh v kempu. V místním pavilónu probíhá oslava něčích narozenin s kupou nesnědeného jídla. To je ale bohužel sbaleno tak bojujeme s polévkovou konzervou v silně porývajícím větru a večer si krátíme kecáním na lavičkách v horizontální poloze, pozorujíce hvězdy. Den zakončuje ostraha kempu kontrolou naší totožnosti a legálnosti pobytu v kempu.
Nedělní ráno je tradiční: cukroví a čaj. Zbytkem konzerv v krabici a hromadou kamení zatěžujeme stan a vydáváme se ponejprv na  Pu'uhokola heiau na jedno z nejsvatějších rituálních obřadišť. Jedná se o umně naskládané hromady kamení do stupňovitého stolce, kde nad obřady dohlížel sám král Kamehameha. Odtud se vydáváme na východ do města Waimea, nebo taky Kamuela, což je poštovní název, neb v jednom státě Unie nesmí být dvě poštovní města stejného jména. My známe už osadu Waimea na ostrově Kauai, kde se kapitán Cook zjevil coby bůh Lono domorodcům vůbec poprvé. Waimea leží v podhůří vyhaslé sopky Kohala. Sama sopka je rájem na zemi, oblá krajinka, trošku připomínající planinky Irska v oblasti Kilarney. Její kráterky pokrývají sytě zelené větrné pastviny s pasoucím se dobytkem nad kterým dohlížejí paniolové, místní pastevci vyškolení kdysi nějakými jihoamerikánci. Na tomto prostoru se též nachází nejrozlehlejší ranč v celém USA, ač je to k nevíře, že by někdé v širých pláních Wyomingu nebyl větší, asi nějaký katastrálně vlastnický trik. Na severu sjíždíme do místních osad v jedné z nichž se nachází autentická socha krále Kamehamehy, vyrobená kdesi v Evropě a utopená na cestě na Havaj. Její kopie vyrobená coby náhrada stojí naproti Iolani paláci v Honololu, originál zde na konci světa. Na konci cesty je nádherný výhled do údolí Pololu, kde scenérii dotvářejí znuděně se pasoucí koně. Jedna s turistek v stříbrném terénním vozidle jen poznamenává: Koukněte jak si toho ty koně ani neváží. Nad údolím se právě strhává déšť a tak odjíždíme nazpět. Na západní vyschlé části Kohaly navštěvujeme havajskou vesnici v Lapakahi, opět slámové domky, kamenné zítky, vše s místním výkladem. Celkem pěkné ale nijak překotně. Malý kroužek končíme opět ve Waimea v sendvičárně Subway. Poté pokračujeme na východní část Kohaly, tentokrát z jihu do známého údolí Waipio. Vede sem sice cesta, ale její sklon 45% je obtížně sjízdný i pro silné čtyřkolky a tak údolí pozorujeme jen z vyhlídky, neb výlet do něj jsme z lennosti zavrhli, počasí ostatně je pošmourné. Možná to údolí znáte, viděli-li jste Costnerův nepodarek Vodní svět, přesněji jeho konec s doplutím do ráje černé pláže se strmými zelenými skalami. Ano tak to je Waipio.
My pokračujeme dále na jih východního pobřeží, které má v sobě cosi českého, takové podobné lesíky. Po pobřeží Hamakua dojíždíme až ke známým vodopádům Akaka, které padají do zelením obrostlého kotlíku. Celé toto územíčko je dosti připraveno pro turisty a tak se moc ani nezdržujeme a pokračujeme kontrolou Kolekole parku, kde budeme kempovat nazítřek. Je to tu samý domorodec, no to se máme zítra na co těšit, snad v pondělí to bude trošku méně osídleno než o víkendu. Cestou nazpět do Spenceru si okoušíme ještě začátek Saddle road, večer na západě je suchý a nádherně slunný s Kohalou pokrytou obláčky a Mauna Keou se třpytícími se kopulemi observatoří nad nimiž vévodí vycházející měsíc. Večer v kempu zjišťujeme že nám stan přes zátěž notně odcestoval a tak ho vracíme na původní polohu a pojídáme konzervu kuřecího s divokou rýží. Večer rozmlouváme s ostrahou, která nám přeje dobrou noc, jakož i čtyřem Němcům v sousedství. Toto jsou skutečně Němci, za to ručím.
Pondělí je posledním dnem naší pouti a tak ho tradičně načínáme čajem a energatickou ovesnou tyčinkou a cukrovím. Odjíždíme do Waimea, kde tankujeme a nakupujeme jídlo a dále pokračujeme po pověstné Saddle road. Tato kratší spojka Kony a Hila je opředena různými pověstmi a nástrahami mezi něž patří jak mlha, tak křižující vojenská vozidla a nízkopřeletávájící bojové vrtulníky. Severní část cesty je jednoproudá silnice po stranách rozšířená na dvouproudou ručně flikovanými asfaltovými záplatami. Silnice se houpe ve vyprahlé krajině pastvin a tak se občas protijedoucí vozidlo ukazuje znenáhla. Tu a tam přejíždíme betonové, kolejemi vyztužené přejezdy pro tanky v oblasti vojenské střelnice a po chvíli skutečně pozorujeme bitevní vrtulníky ve vzduchu doufaje že se nestaneme terčem jejich automaticky naváděných střel místo cvičných cílů umístěných v černé lávě. Dojíždíme do sedla, kde již polehává mlha a tak kráterek Pu'u Hulululu spola suchý zpola mokrý již nelze fotit. Nejdříve se vydáváme po cestě na jih, která vede svahem Mauna Loa k meteorologické observatoři v 11000 stopách nad mořem. Cesta je uzounká jednoproudá v lávové pusté krajině, kde si život razí jen vlhkost vstřebávající divizny. Nějaký vtipálek kdysi na auto umístil pixlu s barvou a udělal do ní díru a jak jel po této cestě tak maloval klikatící se čárku. Ta dělá iluzi, že se nacházíte na dvouproudé cestě, ale nenechte se zmást, není kam uhnout. Snad jedinou její výhodou je, že vás udrží na silnici jako vodící nit v mlze. Na jižním úpatí Mauna Loa je klid s nádherným rozhledem po vrcholcích sopek Hualalai, Kohala, Mauna Kea i Haleakala na nedalekém ostrově Maui. My zde aklimatizujeme s pomocí aspirinu coby krevního ředidla a po letmém pozdravení s tou turistkou ve stříbrném teréňáku se vracíme na sedlovou křižovatku. Z ní se vydáváme na protější stranu, tedy na Mauna Kea. Kopec je to pěkně strmý, ale zatím asfaltovaný. Naším slaboučkým vozítkem dojíždíme až do výšky 9000 stop k Onizukově centru, které zachytává astronomiechtivé turisty před cestou na vrcholky, případně je naplňuje dojmy hned zde, takže ti pak neotravují přímo u vrcholových observatoří. Dále si naším autem netroufáme a tak obhlížíme kdo by nás tak vzal. Vida další stříbrné terénní Isuzu, jako neklamná známka, že další vozidlo z půjčovny Harper je na místě, bratru za $100  na den. Nevázaně se dávám do řeči s tímto britským párem turistů někde od Leedsu a diskutujeme o Anglii i Hawaii a tak si připravuju půdu pro naší cestu na vrchol. Po nutné půlhodinové aklimatizaci nás berou do auta a tak vyjíždíme na vrchol. Cesta je dost příkrá, z urovnané šotoliny. Šla by krásně vyasfaltovat, ale astronomové ji nechávají takto záměrně, aby odradily turistické davy. Auto ve čtyřkolním záběru na nízký převod supí pouštní krajinou osvícenou ostrým jasným sluncem a po čase jsme zase na asfaltovaném úseku vrcholové partie. Kolem jen tmavočervené krátery poseté bílostříbrnými kopulemi osmi observatoří. Něco je školní, ale většina jsou národní případně mezinárodní projekty. Neptejte se mne na detaily, jednak je nevím a kdybych věděl, bylo by to asi na celou knihu. Každopádně je to velmi zajímavý prostor. Naproti lze pozorovat dlouhý bochan Mauna Loa tvarově vypadající trošku jako Sněžka. Na ozkoušení fyzikálních zákonů vaříme vodu na naše čínské nudle. Ve výšce 13900 stop, chcete-li necelých 4200 metrů nad mořem udržím v klokotající vodě ruku. Po jídle se vydáváme cestou dolů k nalezení ledového jezera Waiau. Cestu nám ukazuje universitní ranger, jehož motor trucku vydává zvuky jako letecký motor. Za nedlouho jsem už zeleného jezírka. To že nevyschne, či se nevyprázdní v této porézní krajině struskové lávy má za příčinu jeho věčně promrzlé dno. Mauna Kea znamená Bílá Hora (vida i Havajci mají tu svou) a je to jedinné místo na Havaji, kde lze v zimě celkem pravidelně lyžovat (po nutné aklimatizaci a s vlastním výšlapem po sjezdu, vleků tu nemaje). Cesta dolů je v pohodě, ale jakýkoliv malý kopeček směrem nahoru se odměňuje zrychleným dýcháním, neboť tu chybí 40% normální hladiny kyslíku ve vzduchu. Potřetí míjíme turistku se stříbrným autem, to v nedokonalém spalování pěkně smrdí, která nám nabízí odvoz dolů. Naštěstí se za nedlouho potkáváme s Angličany, kteří nás svážejí dolů k našemu autu. Loučíme se a pokračujeme v naší cestě do Hila. V sedle je neprostupná mlha a tak se držíme auta z observatoře před námi, které dozajista zná okolnosti cesty. Saddle road je v tomto východním úseku moderní dvouproudá silnice s krajnicemi. Za stálého klesání prochází nízkým deštným pralesem. Cestou míjíme policejní vozidlo s červenou zapálenou světlicí na silnici a vidíme jak jeden řídič v bílem Jeepu Cherokee nezvládl mokrou vozovku a skončil šťastně v kapradí. Uši mi praskají o sto šest. Jedeme taky ze 4000 metrů do nuly během 40 kilometrů. V Hilu je pošmourno, cestou na sever se vydáváme po posledním kousku pobřežního pralesa staré dálnice do našeho kempu v Kolekole pod visutým mostem. Plac vypadá všelijak a za soumraku ještě vlny brázdí skupinka místních surfařů, doprovázená dětmi skákajícími na kyvadlovém provaze do potoka pod vodopádkem. Postupně se všichni vytrácejí a za nedlouho se jeden blonďatý hippie vrací pro zapomenuté věci. Diskutujeme o smyslu života a organickém zemědělství. Jeho názory na rozumné využívání půdy sdílím, ne už tak cesty řešení, kdy se do práce musí zapojit celá komuna, to už tu jednou bylo a nevyšlo to. Když jsme v nejlepším při našem posledním tuňákovi na těstovinách, objevuje se místní tetovaný výrostek a cosi v pignin angličtině na nás posunkuje. Ukazuje se že má něco s autem a prosí nás o účast v řešení problému. Zprvu si myslíme že chce odtáhnout, ale pak se vysvětluje, že potřebuje jen doprovod, neb nevěří že mu jeho krám dojede do 5 km vzdáleného domova. Chvíli přemýšlíme co je to za loupežnickou habaďůru, ale pak si říkáme, že nepomoct by snad bylo ještě horší, pomineme-li jeho eventuální pravdomluvnost a tedy naší případnou nesvědomitost. Ukazuje se že chlapcovo vozítko má asi staré svíčky, když šlehá na protijedoucí vozidla ohnivé plameny s výfuku. Po chvíli mu skutečně vozidlo hyne a tak ho vezeme domů. Je celý šťastný a nabízí nám trávu, pivo a peníze. Já sem Cody. Tak se měj fajn Cody, ať se auto opraví. Příboj moře s vodopádem a provoz na dálnici na visutém mostě nad námi dělá na spánek dost hlučnou kulisu. A tak ráno v úterý brzy vstáváme, pojídáme poslední cukroví, balíme mokrý stan, u Flinta ukládám vařič do mrtvé schránky, neb nikdo není přítomen. Tankujeme, vracíme auto, elektronicky se přihlašujeme do letu. Dnes jsou Mauny v oblačné vatě, přesto stále majestátně krásné. V Honolulu pro nás přijíždí Clifton. Tak to byl výlet na pravou Havaj. Co více jsme si mohli přát. Bylo to krásné a bylo toho dost.


Martin Šanda, 4.11.2003