Havajský občasník II - 6.

Máme tu nový rok, ale běžný život plyne dál. Novoroční sobotu věnuji odpočinku jakož i různému drobnému vyšívání, například rovnání šuplíků dřevěných i těch virtuálně počítačových a relaxaci po všech těch absolvovaných návštěvách. Jsem stále v Kalihi a tak si připadám jako školník při pouštění koček z baráku a do baráku. Kočičí díru tu nemáme, aby nám sem nelezli vetřelci. Večer si zpříjemňujeme družením s rodinou Sněhotovou zde v Kalihi u španělského psychointoušského filmu Hable con Ella. Nemohu říct, že by španělština s anglickými titulky a hutným obsahem patřila mezi mojí odpočinkovou sobotní činnost, ale film byl docela dobrý ač nejsem této kultuře nijak nakloněn, ani tak ani onak. Pozitivní náladu však značně zvýšily endorfiny vypuštěné do mozku po požití bezvadně zapečeného kuřátka s bramborem v místní Michalově produkci.
V neděli se vypravuji do školy, neb je parkování zadarmo a tak se v krásném slunném dni zavírám do bezokenní kostky a pracuji na datech z Jizerek. Je krásně vlaho a frišno, takové české jarní aprílové počasí.
Vše plyne tak nějak šedě, za zmínku snad stojí, že si vykutálený kocour naprosto oblíbil dětskou autosedačku, ve které v nocí spí, což má tu výhodu, že mi neleze do postele. V práci při pondělku se věnuji hlubokomyslným chemickotechnologickým úvahám jak rovnoměrmě vpravit pesticidy do mističek a nesplést tři koncentrace u šesti chemikálii. To pokračuje i v úterý v alternaci nad Cliftonovou skládkovou diplomkou, s hromadou neprostupných dat a příšerným textem a taky faktem, že vůbec nevychází vodní bilance. Třešničkou na večerním programu v Kalihi je protékající záchod, který se snažím vyřešit, ač bezúspěšně a tak se rozhoduji, že zítra koupím nový plovák. Taky jsem zjistil, že pracovní kuchyňská deska je po ránu plná vody, takže vnitřní dřevotříska vlhne a bobtná. Nejdříve to přičítám kondenzaci vody z vnitřku nedaleké mikrovlnky při vaření čaje, ale nakonec zjišťuji, že je to netěsnící starou baterií, která je značně opotřebovaná.
Středa plyne v podobném duchu. Ráno z Kalihi v dopravní zácpě, nejdříve do City Millu, kde úspěšně nakupuji plovák, pak se pokusit u školy zaparkovat, odvést sérii prací ve škole bez nějaké přesné definice a dopsat vánoční občasník, konečně! Mezitím mi Cinda z Kauai emailem sděluje, že mohu koupit i novou baterii ke kuchyňskému dřezu a vyměnit ji, troufám-li si na to, ale že i klidně mohu zavolat instalatéra. Jsou okamžiky v životě lidském, kdy je nutné přijmout výzvu a udělat rozhodný krok. Takovou malou zkouškou v životě mém je pár instalatérských kousků, nic zvláštního, jen, že je potřeba si je osvojit a zvítězit. Poslyště tedy instalatérskou odyseu.
V pokročilé zavírací hodině vlétám do City Millu jako kulový blesk a mířím neomylně k oddělení vodovodních baterií, kde je zrovna ve výrazné slevě jedna velmi podobná té, co se jí chystám vyměnit. Chybí ji však označení H a C tedy teplá a studená, no co naplat, víme co je co. Náhradní značky se dají koupit, ale žádná mi bohužel nepasuje. Kupuji ji a znovu jako blesk v Toyotě jedu do Kalihi. Domu přijíždím o deváté večerní a začínám s plovákem u záchodové nádržky. Jeho výměna mi trvá tak deset minut, říkam si: skvěle! a přikračuji k výměně dřezové baterie. Je to těžké popsat, ale musím vyklidit všechny ty jary a mistry propry, abych mohl ulehnouti do té dřezové skříňky a odšroubovat baterii. V značně nepohodlné poloze s vodou kapající do obličeje se kleštěmi, nemaje prostoru, snažím odšroubovat takovou plastovou podložku co upevňuje baterii ke dřezovému nerez plechu. Starý plast je velmi křehký a mozasný přívod pěkně zoxidovaný a tak zkouším vše možné, za stálého štípání plastu, které je dostatečné na to abych si ulámal všechny důležité úchytky, ale nedostatečné na to, aby se díl rozlomil jako celek a tedy uvolnil mi cestu k odmontování baterie. Zkouším šroubovák s kladivem v kombinaci s kroutivým momentem kleští a nakonec si podložka dává říct. Ne však ta druhá a tak používám hrubé síly a drtím ji páčením polouvolněné baterie přes dřezový nerez plech. Tak to bychom konečně měli. Pod baterií nacházím krevnatě hnědé hnízdo rzivých bakterií, které toto mokré temné a bezkyslíkové prostředí mají tak rády. Jediným dostupným přívodem vody, kam lze strčit nádobu, abych mohl dřez omýt, je sprcha, kterou používám k naplnění kyblíku s detergentem. Moje babička vždy říkala, že když v domě někdo umře, umřou ještě další dva hned za ním, že lidé umírají po trojicích. Nevím jak to v Kalihi platí na lidi ale v Murphy street, kde se nacházíme, to určitě platí pro věci. Když otáčím kohoutkem u sprchy, tak ten mi zůstává uvolněn v ruce. Říkám si: Do háje, jak tohle bude dál pokračovat. Musím se tomu začít smát, abych se nerozbrečel. Po uklidnění a znovunabytí rozumu se rozhoduji, jedna věc po druhé, zavírám kombinačkami přívod vody do sprchy a navracím se v tichosti, kterou občas přerušuje jen kručení mého žaludku, k dřezu. Nasazení nové baterie a zašroubování stejných leč nových plastových úchytek jde krásně, i připojení přívodu. Dokonce i označení teplé a studené vody je na originálním výrobku obsaženo a tak si to nebudeme muset pamatovat.
V malé pauzičce po vylezení spod dřezu krmím mňoukající kočky, sám stále hladov. Při krmení zjišťují, že se během asi pěti sekund doplnila část vody v záchodové nádobce. Jakto? Vždyť jsem ji nepoužil. Posléze vědeckou metodou zjišťuji, že se tak děje každých dvanáct minut. Proč? Objevuji, že nejen plovák byl vadný, ale i zátka, zvící zde volské oko, netěsní, protože guma je značně zkřehlá a nedoléhající. Drahý instalatérský Bože, proč mne tak těžce zkoušíš!!! No nic, navracím věci pod dřez a zjišťuji, že přívodní trubky lehce kapou, no není už na nich žádné těsnění, byv sežráno léty, ale nemám nic čím bych to vyspravil, vím, sem by přišly takové ty kovem opletené gumové hadice, jen kde je teď vzít? Zavírám tedy teplou, studená tolik nekape. Nejurgentnějším z této trojice problémů je nyní sprcha. Snažím se najít přívod ke sprše, a tak jdu protisměru po přívodní trubce umístěné za barákem. Nutno zde poznamenati, že sprchu od venkovního prostředí dělí jen dva papundekly, neb jsme na teplé Havaji. Docházím až k vodoměru se zarezlým kohoutem. No tak ten se pokoušet zavřít nebudu, nehodlám někde na spodku Murphyho ulice hledat hlavní přívod vody do sousedství, protože kdybych sáhnul na ten zarezlý kohout, určitě by ji taky zůstal v ruce.
Chvíli se rozhoduji a pak odšroubovávám kohout pod tlakem. Zde je nutné znovu poznamenat odlišnost některých komponent oproti evropským, kohout je pouze prodlouženou rukou, takovým tvarovaným šroubovákem, který uzavírá přívod na trubce a není tedy přímo spojen s vodou. Naštěstí se mi tato teorie potvrzuje a tak sprchovou kohoutkovou extenzi vymontovávám po odtržení nerezově vypadajících plastových atrapových líměčků zakrývajících v papundeklu vypižlanou díru pro kohout. Naštěstí jsou ty líměčky přilepeny jen silikonem a ten ve škole mám. Vymontovávám tu užranou blbost co prodlužuje kohout skrz ten papundekl. Ta je vyrobená z termosetového plastu a jak si Američané vždy říkají kde byli a co dělali když byl zastřelen John F Kennedy, tato plastová mrcha mi říká, že byla tady v této sprše.  Nejsem tedy zeleným obrem s nadmužskou silou, jak jsem se na chvilku domníval, na vině je prostá únava materiálu. Chvíli přemýšlím čím tento půldolarový zmetek nahradit, dokonce navrhuji jak ho nabastlit na právě vymontovaný díl ze staré kuchyňské baterie, protože to tělíčko je stejné, jen kratší. No plasty nikdy moc lepit nejdou, zvláště různé a tím hůře staré.  Hladov a unaven usedám k pozdněvečerní talk show se Stingem a pojídám dvě studené pitty s pomazánkou, pak nacházím ještě trochu sil na výrobu salátu a špinav a vyčerpán uléhám do postele.
Ráno ve čtvrtek v ranním rituálu dopravní zácpy navštěvuji opět City Mill, dokupuji volské oko do záchodové nádržky, opletené prodlužovací hadice pod dřez a dokonce i tu nepopsatelnou drobnost do sprchy, pod názvem stvolový prodlužovák. Nestojí však padesátník, ale ve dvojici šest dolarů, no jak u nás, kus výlisku za spoustu peněz, ale aspoň že existuje. Nejdříve večer vyměňuji záchovodý ventil, to obnáší kompletní odmontování keramické nádoby a tak se hrozím co se zas stane. Jen jsem si ve škole zapomněl hasák a tak starý špunt upižlávám nalezeným listem pilky na železo. Nová zátka je krásná, pěkně sedí, vše funguje jak má, no sláva. Tak tedy s prodlužovačkami pod dřez. Sakra sem to nesedí, posléze zjišťuji, že jedna strana není půl palcová ale tří osminová, no vyznejte se v těch místních měrách, tak aspoň kulové hlavy obaluji teflonem a celkem zdařile přitěsňuji, takže kapání je minimální. Sprcha je už jen již dříve zmiňovanou třešničkou. Nové stýblo sedí krásně, kyselý silikon lepí, ještě ho zahlazuji alkalicky namydlenou rukou, už ani nevím, který fachman z Vodohospodářského ústavu mne tohle naučil. To je paráda se zas osprchovat a posedět si na míse.
Jo a taky ještě pracuji. Dnes jsem se věnoval velmi přesnému odvažování mikrogramů pesticidů, a vedením Cliftonovy diplomky. Zasloužený večerní odpočinek, po nějakém jídle, možná sýrových ravioli z mrazáku si zpříjemňuji sledování Mého takzvaného života, jednoho s dobrých amerických seriálů, který se pochopitelně neujal.
V pátek vyjíždíme s Michalem na skládku, zpočítat rány po novoročním třistamilimetrovém dešti. Dva tenzometry potřebují vyměnit prasklá čidla, a taky je nutno vyhnat mravence ze spínačů čerpadel. Odpoledne přejíždíme do Aiea za Binh vyzvednout posledních 168 vzorků a taky teflonových střiček. Takové malé plastové nic za 100 dolarů. Vyrobit totiž průhledný teflon je věc náročná. My to potřebujeme proto, aby nám aceton, kterým rozpouštíme pesticidy na nerezovém nádobí, nerozpouštěl plasty z běžné polyetylénové střičky. Tyto plasty totiž ruší hmotovou spektrometrii a tím i výsledky které nás zajímají. Ve škole při pátečním odpoledni pak žongluji a sortuji těch 168 vzorků, každý jako zavařovačka a pokračuji prací na diplomce, už mám skoro pocit, jako bych ji dělal já.
V sobotu ráno se s Hankou, Michalem a jejich Sněhulinkou vydáváme na North Shore. Michal totiž zjistil, že dnes jsou velké vlny. A taky jo. V autě poskakujeme už kousek za Haleiwou až do zátoky Waimea, ale i na Ehukai, čili Banzai Pipeline, jedno z vyhlášených surfařských míst je plno. Surfařů ve vodě moc není, protože vlny jsou dost rozbité a tak jen sedíme a koukáme na prázdne vlny u tuňákových palačinek. Jedna taková, tedy vlna, smetá všechny polehavce až 40 metrů od normálního břehu a bere jim boty a ručníky, nás míjí asi o půl metru zprava. Ještě že Michalův počítač, coby záloha malé karty nového foťáčku, zůstává netknut, byv zavěšen na nedalekém stromě. Pak pokračujeme na Sunset beach a přes malou zastávku ve Waimea zpět na Waikiki. Dovážím Sněhulovce na oslavy nového čínsky Opičího roku do centra města a sám se vydávám pro Cindu na letiště. Sklo mám plné soli od vlnového aerosolu a tak po spuštění stěračů vzniká jen neprůhledná kaše. Ostřikovač mi teplou vodou totiž přes otevřené okno pouze namočil koleno. Na letišti musím na sklo nalít litr vody za pohybu stěračů, žeby byly ostřikovače dalším bodem mého instalatérského programu, radši snad už ne. Od Cindy se nechávám vyhodit taky v centru a nalézám svou českou komunitu pojídající stejné hovězí a jarní závitky, které si dávám posléze sám. Pak se s Michalem a Hankou po průchodu posledních dvou draků loučím a volám Cindě, aby mne vyzvedla. V Kalihi jím poslední předvařené kuřátko, balím a po krátkém povídání na téma jak jsem krásně vyluxoval, tedy koberec i ledničku, odjíždím zas na kolej.
V neděli konečně zas na výlet s klubem. Dnes je známý výšlap na Mount Olympus. Nabírám české turisty na Waikiki, i Linda má dnes protiskluzové ponožtičky. Po půl roce poznávám známé tváře a jak je zvykem, všichni se vrtí kolem Lindy v klokance. Z výšin na St. Louis jsou nádherné výhledny na celozelený deštěm krásně zalitý kráter Diamond. Jdeme asi jen do poloviny, jelikož lezení s miminkem po strmých skaliskách není tak bezpečné. Je sice podmrakem, ale jinak neskutečně jasno, okolní ostrovy, nejlépe Lanai jsou vidět jako na dlani. Po návratu do údolí v City Millu vyměňuji ty polopalcovky za tříosminky a na Waikiki si pečeme vepřové plátky s bramborem a cachtáme se v bazénu. Život je krásný. Cestou domů, tedy tento týden na kolej, nakupuji zeleninový proviant a ve škole kontroluji měření v laborce a zas nahlížím Cliftonovi pod jeho bastlířskou diplomovou pokličku.
Pondělí začíná zjištěním že Michal podědil do kanceláře mého Korejce, hostujícího profesora Dr. Lee, který se v této kanceláři s oknem vůbec neobjevuje a my ostatní se tlačíme v okolních temných kobkách, ale místní politické hry nedovolují svévolné přesuny. Zase na mně sedla nějaká infekce, ale dnes musíme začít s aplikací pesticidových vzorečků pro měření degradace. Navíc Joe, zkušený laboratorní šéf zjišťuje, že se atrazine dobře rozpouští jen v acetonu a tak ztrácím drahocenné hodiny výrobou nových standardů, rozbíjení hrudek v ultrazvukové čističce a ředěním do aplikačního roztoku. K aplikaci pomocí byret a ručního míchání špachtličkou za Michalovy pomoci se dostáváme až odpoledne a končíme až někdy v noci. Malý Sanjay, který nám měl pomoct, si totiž nešikovností a použitím kroutivé síly na skleněnou nádobu rozřízl malíček tak dokonale, že mu ho na ambulaci seštichovali našestkrát, pro jeho krásné temné oči za dva tisíce.
Úterý až pátek lze shrnout do jedné věty. Aplikační pesticidové galeje, ráno naaplikovat a večer to včerejší navzorkovat. Vždy 30 mističek, šest roztoků, 75 skleněných vialek, litry acetonu, prášivé hlíny a pesticidové roztoky, gumové rukavice a respirátorové masky. Vše ve sledu Poamoho, Kunia, Waimanalo, Mana a Kula. Večer pak něco sníst a ulehnout a ráno znovu do roboty. Od čtvrtka mám zase kočičí službu v Kalihi a tak konečně dodělávám ty hadice pod vodovodem.
Na sobotu dopoledne nám už zbylo jen vzorkování mističek s prachovou hlínou z Kuly na Maui a tak jsem slunný den jinak oslavil výrobou tuňákového salátu a vytloukáním automobilových pneumatik v silničních dírách, které vznikly po vydatných deštích. Jak je to možné to nechápu, ani mráz tu nemají, trochu zaprší a asfalt se jim drobí jako cukroví.
Neděli jsem se Sněžnou rodinkou věnovali plážování. V plánu byla návštěva hotelového komplexu Ko Olina, pláže jsou na Havaji veřejné a tak i když je hotel upraví, v tomto případě by se spíše patřilo říct, vyrobí, musí umožnit přístup široké veřejnosti. Cestou do Ko Oliny jsem zahlédl inkoustový mrak nad tímto územím a tak jsem zavelel k nakupování ve Waikele. To pro nás objevila před rokem Mirkova sestra Hana, mající čuch na levné, stále však značkové krámy. Já jsem si skoro koupil nafukovací skákací cvičící míč a Linda dostala od pečujících rodičů nové oranžové protiskluzové ponožtičky z Old Navy. Když se déšť uklidnil tak jsme se dopravili na místo rožnění a nalezli u jedné ze čtyř prospektových lagunek místo na trávníku pod kokosáky, jakož i havajskou palmičkou hala. Počasí bylo pošmourné se slunečnými záchvěvy, ale nás to na dece neodradilo jej vychutnat. Zvláště když se vedle nás nastěhoval havajský sirotčinec asi tuctu různobarevných bezprizorných dětí, kterým velely dvě tlusté domorodé ústavní královny, posedávající na chladících boxech a neustále něco přežvykující. Z levého boku jsme pak mohli sledovat proud nafintěných japonských svateb, které se odehrávaly v nedaleké kapličce, coby součást dovolenkového výhodného paketu. Společnost vpravdě bizarní, moře trošku studené s medůzkově žahavkovým poplachem. Ale zbylý tuňáček a zvláště výborně navinulé mango korunovaly tento pěkný odpočinek. Navečer jsem se ještě zastavili ve Wal Martu, kde jsem nic nekoupil, místo toho jsem se pošťuchován ještě vypravil znovu do Waikele a ve Sport’s Authority si koupil ten zlevněný míč. U Wal Martu jsem se pak trošku hledali, ale nakonec jsme nadílku toaletního papíru a nového kočárku pro Lindu naložili a upalovali do Kalihi. Tam z mnou naložených steaku v korejské omáčce vyrobil Michal náramně dobré opečence včetně křehkých brambůrků a salátu, zatímco malá Linda vehementně vysávala svou maminku. Taky jsem načli Podraz s Newmanem a Redfordem. Kocour Raleigh byl z toho všeho zmaten, míč, kočárek, miminko, a tolik lidí, ze kterých se mu nikdo ani trochu nevěnuje a tak byl výsostně štasten, když později ruch utichl a gauč byl zas jeho.
V pondělí devatenáctého tu je sice svátek Martina Luthera Kinga, ale vzorkovací harmonogram půdiček nepočká. Alespoň jsme si tento den zpestřili návštěvou “národního” divadla, které na místní poměry uprostřed širého oceánu je skutečně perlou umění. Divadlo bylo v minulém desetiletí opraveno a vytaženo z ruin. Ale popořádku. Mylně se domnívaje že v divadle na varhanovém koncertě, jak zněla původní informace, u Sněhotů si dnes dobrovolně kojící službu vzal Michal a tak jsme do divadla s Milesovou bandou vyrazili s Hankou jen ve dvou. Asi máme vyšší oděvní kulturu, já si vzal to nejlepší, tedy pukové béžové kalhoty a béžové tričko s límečkem, trýzníc se pocitem, že nemám vhodné boty, v tomto duchu v dámské vydání i Hanka. Miles a jemu podobní se dostavili v ušmudlaných tričkách a plážových trepkách. Exkurzí s varhanní ochutnávkou, což byl skutečný program, nás provedla zasvědcená dobrovolná kunsthistorička z naší university, snažící se o vzmach a tím i přísun fondů této scéně, povídáním o vzniku divadla, jeho postupech rekonstrukce, jeho parametrech. Na závěr jsem byli svědky krátké, leč krásné ukázky hry na divadelní varhany v produkci jejího kolegy a učastníky návštěvy pódia. Bylo to pěkné dopoledne, ač Hanka coby architektka pracující v rekonstrukcích, naprosto nedocenila kvalitu ornamentálních zátěžových koberců ve foyer. Cestou, či spíše během k nedaleko zaparkovanému autu u královského paláce jsme pěkně zmokli. Já jsem se usušil až u sendviče v opuštěném Subwayi, tohoto podmačeně zívavého svátečního dne. Odpoledne jsme pak se Sanjayem nasbírali vzorky z Poamoha po týdnu co na pesticidech v nich hodovaly bakterie a jak pevně doufáme, značnou část jich už užraly.
Nutno říci že malý Sanjay je chytrý chlapec, který si rychle osvojuje vymoženosti západní civilizace a obratně je používá. Po čtvrt roce, kdy předtím neviděl nikdy počítač, je velmi zručný, jakož i v jiných věcech, vyjímaje neznalost faktu, že na sklo se silou nesmí. Na rozdíl od Cliftona, který hloupý sice není, ale člověk mu musí vše předžvýkat, aby to nakonec nedokonale strávil. A tak mi jeho diplomka nadále dává zabrat a osamělé večery v Kalihi si krátím jídlem co mi přijde pod ruku a sledováním seriálu Mého takzvaného života na DVD. Jo taky jsem už dočetl anglického Saturnina. Je to velmi zdařilý kousek. Pan nebožtík Jirotka by měl z něj radost.
Ve středu se moje ranní parkovací úsilí dostává do ouzkých. Orbituji v nedalekých ulicích kolem residence prezidenta university až se v jedné špeluňce uvolňuje místo. Briskně se tam vtláčím. Bonusem mi však je velmi zachovalá konstrukce dámského bicyklu, který se hodí až se zanedlouho přijede naše kamarádka Martina ze stavárny. Tento den byl bicyklově velmi štědrý, u koleje jsem našel zadní kolo i s funkčními převody. A pak taky nějakou tu práci na půdičkách, dnes z Waimanala.
Ve čtvrtek pak totéž na vzorcích z Kauaijské Many, co je na konci cesty, s nádavkem rozebírky aplikační pesticidové byretové aparatury. Večer pak vyzvedávám Cindu na letišti. Ta konstatuje, že už jsem skutečným Havajcem, když slyší, že mám puštěné místní rádio s kytarovým drnkáním. Nevím co se pořád taky diví, že mám v jejím autě jednou dětskou sedačku a podruhé svůj bicykl. Ne dítě se mi za týden nenarodilo a jinak jsem se nechal inspirovat nedávným marťanským modelem. S mateřskou lodí dopluju na universitní oběžnou dráhu a na její povrch se dopravím dvoukolní sondou, značně skřípející v brzdách a špatně naprogramovanou v převodech. Večer s plnou krosnou je to zajímavá jízda. Aspoň že je to z mírného kopce a tak nemusím šlapat.
Pátek je zas věnován půdičkám a diplomkování. Večer máme se Sněhotovými v plánu pizzu za slevové kupóny, ale ukazuje se, že občané Waikiki znají své okolí nedokonale, vyživujíce se zdravě ze svých ledničkových zásob a tak nenacházíme tu správnou Pizza Hut a místo toho kupujeme z protějšího pajzlíku vietnamské dobroty, jedny i dosti pálivé. Domů, dnes na kolej, jedu na kole parkem kolem Ala Wai kanalu. Je zas krásně vlaho a povětrno.
Soboto je opět krásný den a tak sedím ve škole a mořím se s cizí diplomkou a českými daty, jakož i falešnými požárními alarmy, které mne co půl hodinu vyhánějí ven a když ne, tak se mi pracně udělaný výpočet blbě uloží a vše tak ztratím. A tak odpoledne upadám do nemocného spánku s takovými těmi bláznivými sny a divným pocitem reality. V neděli pak podle harmonogramu s Lindou a její permanentní obsluhou do Hanauma Bay. Nutno ještě odbočit, protože mi to nedalo a tak jsem se autem prošmejk’ kolem toho místa, kde jsem našel ten rám a vida při vyklízení garáže se dostali i k přednímu kolu, tak nemusím odštípávat to bezprizorné před knihovnou a vystavovat se tak právnímu postihu a díly pro stavbu kola jsmou kompletní. V Hanauma jsme shlédli naučný filmík a pak se už jen slunili na trávníku. Coby v rekonvalescenci jsem do vody vlezl jen dvakrát, ale s nedomykajícím šnorchlem jsem se málem utopil, takže mne to pozorování korálových rybiček ani tak moc neblažilo, ale není všem dnům konec. Večer ještě nákup ve Foodlandu, rozprávka před kasou s místním přírodním aktivistou, kterého jsme viděli sbírat kameny popadané ze skal v Hanauma Bay. Waikiki a trošku i do školy. Tak to byl leden, po lokálsku: Ianuali, roku 2004. Když jsem jednou takhle dával kolo pod barák, maje za sebou tu instalatérskou anabázi, jakož i v hlavě mapu mnohých automobilových zkratek a rychlých pruhů v silniční provozu velkoměstsky se tvářícího, přesto však provinčního Honolulu, lépe než ve stejně definovatelné Praze, tak jsem si uvědomil, že jsem tu už vlastně doma.

Martin Šanda 25.1.2004