Havajský občasník II - 7.

Poslední lednové pondělí nás čekalo další šílené týdenní kolo odběru 360 vzorků, tentokrát po dvou týdnech od aplikace pesticidu a jak jsme půdičkám dali dost vody a tepla, tak nám začali pěkně plesnivět. Jinak k tomuto pracovnímu dni není víc co sdělit, jen že venku je všelijak zataženo a poprchává. V tomto rytmu probíhají i další dny, tedy úterý a středa. Malým zpestřením snad je jen to, že ve středu vezu právě disponující Toyotkou velkého Sanjaye na letiště, jelikož se jede ukázat na universitu do Princetonu u New Yorku. Ten pořád něco brblá, jako že je ta cesta úplně zbytečná a neví proč se má s lidma ze Stanfordu v Kalifornii seznamovat na druhé straně kontinentu, zvláště pak když, ač zde slunce prosvituje deštivou duhou, tam na východě právě probíhá sněhová bouře. Jeho smíšené pocity umocňuje pomalé, ale jisté loučení s Havají po šesti letech, které stěžuje fakt, že se mu odtud vůbec nechce. Večer ve středu balím své věci i já, to abych nevyšel ze cviku, protože mi ve čtvrtek začíná další období kočičí služby v Kalihi. A abych nezapoměl na rodnou vlast tak po nocích analyzuji data z Jizerských hor, neb o víkendu na Havaji, navíc když je hezky, tak pracovat v podchlazené kobce je něco jako svatokrádež.
Ve čtvrtek mi dělá společnost malý Sanjay a v duchu tohoto zádumčivého týdne diskutujeme při práci o stavu mysli, relativitě plynutí času, tedy nejen ve smyslu fyzikálním, jak by se při jeho vzdělání slušelo, ale předevšim ve smyslu vnímání. Jako jeho samozvaný duchovní vůdce ho nabádám ať si píše deník. "Když jsem byl v Indii, tak jsem si ho vždy psal, ale poslední notýsek jsem zapomněl vloni doma před odjezdem". Na tato slova namítám, že si může psát svoje zážitky do počítače, jak to činím i já, načež on mi užasle dává za pravdu, že to bude to naprosto nejlepší, co ho ani náhodou nenapadlo. Sanjay je velmi chytrý chlapec, pouze s nedostatkem civilizačních impulsů v jeho východoindickém regionu. Jeho intelektuální kapacita a nezatíženost mozku existenčními starostmi mu umožňuje si vymýšlet práci navíc i při našem odebírání degradovaných vzorečků. "Počítám ti, Martine, kolikrát se trefíš nabrat lžičkou napoprvé mezi 10-10.5 gramy, a je to v průměru jednou za čtyři vzorky". Z povzdálí nedalekých kanceláří k nám doléhá hlučný dřevorubecký smích staropannenské čarodějnice Carol. "To je naprosto vyloučeno, že tohle by ze sebe mohla vydávat ženská", pře se se mnou Sanjay, valí oči a odmítavě kroutí hlavou. Říkám mu: Tak se vsaď. Tak o co. Tak o oběd. Bohužel není šance Carol načapat tak, aby jí Sanjay viděl se koňsky řechtat a tak zůstává sázka nevyřešena. Cestou však narážíme na Chittovu indickou neteř, která ve stejné budově studuje a ta je zvědavá o čem se to bavíme. Po chvíli mi dává za pravdu a tak vyhrávám na chudém studentíkovi oběd. Sanjay je rád, že mne může pozvat a je šťasten, že se dozvěděl něco nového o místním světě, co by doma nebylo možné. Amerika je země neomezených možností a pozitivním faktem je i to, že nezáleží jak vypadáš a v tomto případě ani jak se projevuješ, abys mohl být na něco odborníkem. Já jsem poslední dobou odborníkem na odchov koček a tak večer ve čtvrtek plním misku granulemi kolem se vrtícímu mazanému kocourovi a smutně mňoukající kočičce. Večer si pak krátím sledováním posledního dílu seriálu "My so called life", jednoho z nejlepších amerických, který se pochopitelně neujal.
Je tu pátek, čili Aloha Friday, tedy v překladu malá sobota, když už se plně myslí na steaky na pláži a podobné radovánky a práce na Havaji se tento den se už bere jako hotová. Cestou do školy mne na dálnici zastihuje velmi silná přeháňka, do které praží slunce a tak jízda autem je asi jako když by vám před očima svítilo tisíc zlatých penízků. Odměnou za toto oslnění je naprosto nejsytější duha mého života, která na jedné straně provrtává střechu místního kostela a na druhé, střechu universitní knihovny. Aby však moje radost nebyla nekonečná, při jízdě na kole bez blatníků, kterým si stále zkracuji čas mezi parkováním a prací, jsem si totálně zmáčel kalhoty a tričko a tak přečkal celé dopoledne. Se Sanjayem dobíráme poslední vzorečky, já zas po čase archivuji data a v knihovně si zařizuji novou průkazku a večer mne čeká relativně pravidelné družení se Sněhotovými v jejich jednopokojáku. Tentokrát je na programu skutečně pizza a Michal ji loví někde na Waikiki na kole. S Hankou přemýšlíme, jak ji asi doveze, jednou rukou držet řídítka a druhou pěkně vodorovně pod pizzou. Michal však dvě pizzy přiváží prozaicky nastojato v termotašce, poté co musel až na druhou stranu Waikiki a tak z tašky vytahuje sýrovou kouli, ve které jsou zabaleny příměsi a kolem se vlní kůrka. Na estetiku jídla si nějak zvlášť nepotrpím, hlavně že chutná a tahle chutná moc. Malinká Linda kolem rozhazuje věci a začíná se různě šklebit. O půl deváté, kdy je na Waikiki v pátek vždy ohňostroj vyjíždíme na střechu, kde jsou společné pračky a sušičky a škvírami mezi paneláky pozorujeme záblesky ohňostroje. Linda bečí a tak se ji nedaleko postávájící manažerka bytového komplexu snaží uchlácholit, ale nejde to. Nutno poznamenat ze toto rozkoušňoučké miminko se stalo maskotem celého pavlačáku a zvláště při cachtání v bazénu se sbíhají všichni okolkující důchodci.
V sobotu jsme si se Sněhuláky naplánovali velký výlet kolem ostrova. Tentokrát jsme přibrali i malého Sanjaye, kterého jsem vyzvedl ráno před jeho domem. Ještě jsme zajeli do školy něco málo poměřit a pak všichni už pelášili po H2 na severní pobřeží. Dnes nebyly vlny nic moc a pokaždé co jsme vysedli, tak nás doběhla nějaká menší přeháňka, ale i tak Kozí ostrůvek a pláž Hukilau, mne neznámá plážička s korály v Haaule, starý dobrý Čínský klobouček a vyhlídka na Pali stáli za to. V Honolulu bylo opětovně hezky. Vysadili jsme Sanjaye, jelikož se chtěl chystat na učení, které dostal na katedře fyziky a v sobotní odpolední zácpě dojeli do Kalihi. Během slunného odpoledne jsme dokoukali klasický Podraz, během něhož se krásně upeklo kuřátko a steaky v troubě a při Snídani v Tiffany's s Audrey Haepburn jsme se pěkně napucli, včetně přisáté Lindy, která se pak celý večer jen culila. Po odvozu rodinky Sněhotů na Waikiki jsem se navrátil a nedalo mi to a ještě jsem tam hodil Deník Bridget Jonesové a tak plně využil služeb školní videotéky pro tento večer.
V neděli jsem se ráno věnoval valošení v posteli a v televizi jsem zahlédl jedničku Matrix a tak jsem ho zas viděl znovu. Tato neděle je jedním z nejdůležitějších dní americké zábavy. Dnes se totiž koná superbowl, tedy finální střetnutí opancéřovaných goril co se kopou navzájem a taky někdy do šišatého míče. Já jsem se věnoval minulému občasníku a tak mi utekla perla tohoto odpoledne, poloobnažená Janet Jackson, kvůli které pak začalo směšné mediální zemětřesení, které přehlušilo i klání, kdo se na podzim postaví Bushovi při obhajování prezidentského úřadu. Odpoledne jsem vyzvedl velkého Sanjaye na letišti. Jeho první slova po návratu z New Yorku byla:"Tam kde je zima se nestěhuju". Ale zde je momentálně velmi pěkná jarní nálada s pozitivnem v ovzduší jaké bývá u nás někdy v půlce dubna. Sanjay za ušetřené peníze za taxík mne pozval na večeři. Zprvu jsme chtěli jít do indické vývařovny Maharani, ale zde podnikatelský duch nevládl a jelikož měli v neděli večer sanitární den a tak jsme skončili v India House. I zde mi to připomínalo ospalé městečko ze Tří veteránů, kde se postarší copatá Indka dloubala v nose a otráveně na nás koukala, co že to teda chceme. A to prosím je Sanjay našinec. Nakonec jsme dostali curry kuře, kebab, placky, garbanzo fazole a čaj. Sanjay uzobával s toho co si napřál a tak to bylo na mne všechny ty pokrmy dokončit. Vylízal jsem talíře chlebem, tak jak se to v Indii dělá. V pondělí jsme v patnácti krabicích dovezli Binh do laborky přes tisíc vzorků, ta spráskla ruce, že jí toto bude trvat zanalyzovat nejméně dva roky a tak jsme jí ujistil, že toto je pouze polovina celku. Radši jsme se s Michalem rychle odebrali k ústupu a pokračovali do Poamoha, po čtvrt roce co naše políčko leželo ladem. Bylo pěkně zarostlé plevelem a já jsem pocítil silné reminiscence na polní práce s Mirkem, které jsme zde prováděli před rokem. Vůně eukalyptů mísící se s typickým a nezaměnitelným pachem červené tropické půdy. Zkusili jsme odebírat neporušené vzorky z větších hloubek předvrtnou metodou a ukázalo se, že přebastlený odběrák s místních instalatérských součástek, který jsem týden předtím spíchnul, se osvědčil. To mne velmi potěšilo. Taky jsme si zkusili odebrat větší vzorek do ocelového válce. To celkem taky šlo, ikdyž jsme tříkilovou palicí úplně rozmlátili podpůrná prkýnka.
V úterý jsem měl na starosti prohrabání plesnivých hlíniček, kde nám degradují pesticidy a taky navíc jsem pro Aliho, co učí půdní fyziku, ukazoval studentíkům jak se měří retenční čáry. Setkalo se to se slušným ohlasem a tak jsem byl rád, že jsem mohl přispět i svou troškou do mlýna. Středa byla ve znamením smolení příspěvku na konferenci někde v Utahu, kam stejně nepojedu a čtvrtek kombinací úterý a středy. Na čtvrtek se už radši nepamatuji. Pátek byl věnován ještě intenzivnějšímu článkování, už aby byla sobota.
V sobotu jsme se se Sněhuláky vypravili do Costca, což je velkekrám podnikatelský, něco jako naše Makro. Podnikatelskou průkazku a doprovod zařídil Miles a Sue a tak jsme vozíky nacpali až k prasknutí. Tento den se stane památným, neb Michal ve zmíněném obchodu objevil evropský chleba z německého Fritzova pekařství. To se prosím opravdu tak jmenuje a tak je zas o jeden důvod proč opustit Havaj méně. Nad hromadami jídla jsme meditovali na Waikiki v bytečku a já jsem taky montoval kolo, pro Martinu, kterou nám sem Milena posílá na zkušenou. Bicykl, který jsem našel na ulici, když vyklízeli nějakou garáž, byl v pohyblivých částech značně rzivý, ale Michal tvrdil, že má dobré součástky a tak jsem se ho jal oživovat. Hanka na mne koukala nedůvěřivě a jen lakonicky poznamenala: "Chudák Martina" a odebrala se zas dovnitř z balkónu, kde jsem si otevřel své kolařství. Večer jsem odvezl proviant do své kolejní lednice, vyměnil ho za špinavé prádlo a odebral se Toyotkou do Kalihi. Tam jsem v tichoučku své samoty pral a taky koukal na Allenovský film: Hana a mé sestry. Přemýšlel jsem celou dobu zda jsem ho už viděl, tehdy v devadesátém čtvrtém, když byl u nás na návštěvě John z Minnesoty a nebo zda si ho pletu s jiným dílkem tohoto podivínského autora. V lednici jsem měl rozmražené kuře a tak jsem si ho o půlnoci upekl na zítřejší oběd.
V neděli jsem se poflakoval ve škole a cizeloval článek na konferenci ač bylo venku stále pěkně. Náladu mi snad kazil jen boj s fiskální školní hydrou, která mi i Mirkovi přičetla cesťáky do stipendia a tak budeme muset peníze, které jsem půjčil škole za odměnu danit dvakrát. V tomto tropickém socialismu se nad tím nikdo nepozastavil, alespoň nevyjde člověk ze cviku až se navrátí do socialismu mírného pásu.
V pondělí tu máme svátek, Martina Luthera Kinga a ten jsme věnovali "výletu otců". Hanka byla nějaká nachcípaná a Michal pro změnu natěšený na velryby a tak jsme ve třech, tedy ještě s Lindou vyrazili k majáku. Michal se pokoušel krmit Lindu zmrzlým mlíkem z lahve a já v dálce hledal velryby. Tu a tam se skutečně objevil bílý výfuk nad hladinou, ale celkově to bylo dost daleko a vlnobití přehlušoval řev miminka. Ale byl to celkem pěkný výlet, jen na nás lidi divně koukali. Na Waikiki pak dokončuji konstrukci velocipédu. Dnes Hanka kouká překvapěně a nabádá mne ať sbírám vraky po ulicích a jejich opravou si přividělávám.
Další týden snad nemá cenu ani rozebírat, dostává se to tu do nudného stereotypu. Práce v kanceláři všeho druhu za Chittu, který je někde v Bangladéši, Indii či Nepálu, smolení článku a tak podobně.  Ve středu pro mne skončila třítýdenní služba v Kalihi a tak jsem se navrátil na kolej. Byla to docela změna, zas si osvojit místní zvyku a způsoby obživy a přežití. Když jsem vyzvedával Cindy na letišti, tak mi říkala. Z tebe už je úplnej Havajec: Řídíš na boso a posloucháš havajský rádio. No co na to říct, je to tak. Zvláště teď když jsou nevídané hicy jako v létě. Jen jsem ale stále moc blonďatej. Na nově vyasfaltované silnici v Kalihi se začínají objevovat geodeti a čmárat podélné značky pro asfaltové cirkulárky pro nějaké nové potrubí, podle celosvětového přijatého pravidla, "Musíš-li něco rozkopat, pěkně nově to předtím vyasfaltuj."
V sobotu je naplánován výlet do Makaha na jihozápadě ostrova a setkání s Vicky, londýnskou Němkou, která zas jako penzionovaná vlaštovka doletěla přečkat zimu na Havaji. Setkání to bylo velmi pěkné a tak jsme s Hankou, Vicky, Lindou a ve vodě stále ponořeným Michalem, prožili moc pěkné odpoledne pod kokosovými palmami a slunečníky. Linda se dnes vydatně smála a vlny byly obrovské, leč příznivé na koupání. Bylo to moc pěkné se po roce vidět s Vicky a poslouchat její angličtinu s naším přízvukem, pojídat nakládané mango, Fritzův chlebíček s tvarohem a nadávat na americkou administrativu. Náš ušlápnuté Čechy, kteří přicházejí na americkou ambasádu, skrytou v malostranských střechách vždy s poníženou suplikou, velmi potěšilo, že i ve spřáteleném Londýně šíří Bílý dům politiku naprosté imbecility a i pro lidi z Evropské unie probíhá udělování víz ve stějně poníženě nesmyslném rituálu se spoustou naprosto zbytečných přeplatků. Ukázalo se totiž, že Vicky, tato spořádaná a mírumilovná budhistka má u místních vládců světa kriminální vroubek, který ji však nemohou objasnit a turistická víza na dobu 6 měsíců ji byla zamítnuta. Paradoxem této administrativy je však to, že jako občanka Británie může do Spojených států přijet bez víza na měsíce tři a nikoho kriminální záznam, jímž patrně je o den delší pobyt při cestě z Barbadosu v roce 1982, nezajímal. Tak mi někdy připadá, že tato všechna hysterická opatření a žvásty o zabezpečení národní bezpečnosti jsou jen velkohubou předvolební agitací k vystrašení obyvatelstva, které bude volat po vládě silné ruky. To tu myslím už nejednou bylo.
Pěkného bylo dost a tak v neděli provádím analýzu Jizerských dat. Sakra, zapomněl jsem si vyzvednout klíče od školního auta, ještě že mám holčičí Toyotku, protože dnes k nám přilétá Martina. S Michalem vyrážíme na letiště, kam Martina na dnešní dobu podivuhodně správně, pouze s hodinovým zpožděním dolétá ze San Francisca. Je to vždy trošku pro mne komické sledovat ty skelné zraky lidí, kterým se naprosto přetočil čas o 12 hodin. K tomu přistupuje i faktor náhlého rozmrznutí, neb v Praze chumelí a tady se to vaří. Drogový pejsek bíglíček nám očmuchává pytlík od lei z oranžových orchidejí, kterou jsme Martinu přivítali. Pak ubytovat na kolej, dovláčet těžký kufr na pokoj, seznámit s tím co a jak tu chodí a spát.
V pondělí Martinu střídavě provádíme po campusu a tu já, tu Michal vyřizujeme různé ty papíry, zaškolování do přípravy analýzy bromidů pro chromatograf a tak vůbec. Večer pak jedeme s Martinou ke Sněhotům na návštěvu s předávkou pražských zásilek a hromady dárečků pro Lindu a čajové soupravy pro pány rodiče. I na mne se dostalo tričko, čelovka a termoska a musím říct, že dlouho jsem nedostal tolik dárků ani na vánoce. Martina nás tím vším uvádí do pěkných rozpaků a já konečně chápu co všechno je v tom kufru.
V úterý jdeme zas míchat půdičky do Shermanky, jakož i ve čtvrtek. V tento den začíná poprchávat, jak se sem na nás žene šílená fronta. V pátek za kuropění mám na Kalihi a King St. sraz s Michalem, jelikož jedeme až za město do vesničky Kapolei na druhý pokus řidičského testu s cílem obdržet místní řidičské osvědčení. První pokus totiž Michal, absolvent stotisíce mil bez nehod, provařil na Dillinghamu, ke svému údivu, ne tak k mému, protože ty místní zkoušeče důvěrně znám. Dostali jsme echo, že v Kapolei by to mělo být jednodužší. Do rozrůstajícího se městečka v polích, připomínajících zaplevelené části polabské nížiny, jsem přijeli na čas před sedmou. Michal rozložil plážovou židličku a já za poryvů větru vyrazil koupit ranní kafe. Po návratu se už fronta místních dětí a dvou bledých evropských vetřelců přesunula nedočkavě ke dveřím, za nimiž jsem poznal jednu instruktorku z Dillinghamu. Další velmi tvrdý chlápek prosíval adepty hned u dveří, ale prošli jsme a okukovali, který z instruktorů by tak byl asi nejméně škodlivý. No rozhodně ne ta napuchlá žába, ani ten Japonec co vypadá jak asijský Karel Gott a už vůbec ne ten dveřní žalářník. Ještě zbývá jeden takový pohledem nepřítomný běloch, ale to bude taky sekáč. Tak nevím Michale, jestli jsme dobře udělali. Při čekání na  náš čas posloucháme místní holčičky co jsou na zkoušce už potřetí, který instruktor je tak nejlepší. Ukazuje se že ten pohledově nepřítomný medvěd je nejlepší volbou a jelikož má Michal v baťůžku od Martiny plyšového sysla pro štěstí, opravdu ho dostává na zkoušku. Místní děvčátka rozčileně namítají, že ho měly dostat ony, že my jsme přišli později, ale co se dá dělat. Sedím v dešti s deštníkem nad hlavou a říkam si, děj se vůle Boží. Michal za půl hodiny přijíždí a ukazuje palec směrem vzhůru. No to se mi ulevilo, už bych znovu ten nervák prožívat nechtěl. Cestou domů přichází to pravé vodní peklo a na dálnici je místy až čtvrt metru vody a stěrače ji nestačejí odhazovat. Mám pocit, že se spíše pohybuji po vodním tobogánu, když mne hektolitry ošplíchne kolemjedoucí vozidlo. Zastavujeme se ještě ve Walmartu, pro pár věcí pro školu a taky dnešní zahradní slavnost, která je naplánována úplně přesně do nejkrásnějšího dne za celý rok. V krámu kupujeme obří chladící box, ze kterého má Michal radost, jak ho provrtá a navleče do něj sběrač vzorků farmaceutických produktů, v rámci projektíku, kterým ho Chitta navíc obdařil. Jen během naložení všech těch propriet jsem hodně mokrý a dnes poprvé, aby předešel totálním zlití, parkuji auto v nadzemních školních garážích.
Martině se marně pokoušíme vysvětlit, že přijela do nejdeštivějšího týdne za celý rok, ta se na nás dívá dost nedůvěřivě. Večer se pak všichni scházíme u Sněhotů v bytečku, kam je pozvané osazenstvo z laborky, Francouzka Ann a Nicolas, Thajec Sumon, a Číňan Tieshi s copatou manželkou a rozpustilým synkem. Pojídáme medopálivé kuře, čínské plněné kapsičky a taky malasadas, tedy portugalské koblížky s různou náplní. Vrcholem večera je společná hra scrabble, kterou v tandemu s Michalem na celé čáře vyhráváme průnikem slov ex a ox, tedy bejvalka a vůl.
Stále máme k dispozici autíčko a toho je nutno využít a tak plánujeme na sobotu cestu do botanické zahrady v Koko kráteru. Ještě se ráno rychle zastavit u Fritze na Dillinghamu, kde se peče chléb náš vezdejší a pak honem do kráteru. Když dojiždíme podél kráteru na místo, tak se strhává průtrž mračen, kolikátá už. Po chvíli čekání v autě usuzujeme, že i kdyby přestalo bude v zahradě mokro a tak přes potoky červené hlíny z nedalekých staveništ odjíždíme nazpět do Honolulu. Suvenýrem ze zahrady nám je jen jakási dřevěná smradlavá koule, patrně nějaký exotický plod, který si Hanka přeje do své domácnosti jako dekoraci. Jak přestává pršet, tak po vydatné přehánce je západní svah kráteru plný vody a přes toto místo, které je téměř vždy vyprahlé se valí vodopády vody. Užasle na to zírám, zatímco Michal fotografuje a Martina natáčí na video. Odpoledne se zas družíme v Kalihi, poté co Hanka v sousedství zahlédla vyhozenou zvýšenou plastovou židli pro batole, kterou už teď vlastníme my. Sledujeme zas Fish Called Wanda z dílny Monty Pythonů a pojídáme pečeného lososa s bramborem. Dovážíme Martinu na kolej a při té příležitosti v laborce s vyvěšeným biohazardem stupně 2, vážíme na dvacetikilovce Lindiny přírůstky, Michal dekontaminuje v rukavicích a respirační masce dřevěnou kouli a já abych udržel s přestupky krok, odmočuje špinavé válečky v acetonu. Ještě, že nás šéfka Bunnie nevidí.
V neděli se pro roztrhání těla vypravujeme zas na velký okruh kolem ostrova. Michal má dnes plný nos a těší se na to jak si poklidu bude sám doma programovat a tak vyvážím dámy, tedy Lindu, Hanku a Martinu na výlet. Vlny na severním pobřeží nejsou obrovské, ale moc pěkně tvarované a tak sledujeme jak na Banzai Pipeline, tedy po havajsku Ehukai surfují desítky lidí. Dnes si osvojuji novou hračku, Martininu videokameru. Na mém stativu jde natáčení surfařů báječně. Vždy jsem byl pro fotografii, ale tohle má taky své kouzlo. Cesta pokračuje tradičně, Kozí plácek a Čínský klobouček, občas nějaká ta přeháňka, jinak ale slunečno. Krásný ač trochu Lindou ubrečený výlet zakončujeme podvečerním koupáním ve vyhřátém bazénu. Život je príma.

Martin Šanda 29.2.2004