Havajský občasník II - 8.

První březnový týden byl ve znamení věčného poletování a neucelené práce. Ve středu jsem se rozhodl, ze bychom zas měli okouknout naše osiřelé pokusnictví na skládce, jelikož Clifton už tam nejezdí, smolíce doma a ve svém špinavém školním kutlochu podobně umouněnou diplomku, jíž jsem momentálně za Chittu cenzorem. Na skládku jsme se vypravili s Martinou. Na jižní straně ostrova bylo poměrně hezky, ale na severní nám Martina z Prahy přivezla pořádnou dávku deště. Hory byly zahaleny v mlze a i s příjezdem před vstupní bránu na základně poprchávalo. Vytáhl jsem havajský řidičák a státní emblém na školním autě zas udělal svoje, tedy aspoň jsem si to bláhově myslel a už už jsem odjížděl od střážiště, když si mně empík zavolal nazpět, že chce ještě vidět identifikaci druhé osoby. Bez problémů spolkl český pas, nevím zda by takto spolkl i irácký, ale asi ano, befel je befel a tak souhra ksichtíku v reálu a na papíře stačí. Na skládce jsme v silně zarostlém prostředí po chvilce hledání, dolili tenzometry a ostříhali evaporační pánev z travního zajetí, aby se z ní vůbec něco vypařovalo. Dnes však tomu tak nebylo, pěkně se nám rozpršelo a tak z odběru půdních vzorků na studium půdněvodní hystereze nebylo nic. Řekl jsem si, že tedy alespoň ukážu Martině naše políčko ve Waimanalu. Nad horami po celou dobu ležela bílá deka, jako by měla přijít potopa světa, ale když jsme se přiblížili k slavným skalním žebrům, mraky se rozestoupily a z mokré silnice plné kaluží, kousek od farmy v ulici Mekia, kde jsem kdysi kupoval tu slámu, jsme mohli pozorovat nádherné vodopády, co trvají jen několik hodin. Chvilku jsme je natáčeli na video, je to ale pěkná hračka, chvilku jen tak pozorovali, co příroda dokáže. Nekonečné syté proudy se valily v každém temnězeleném skalním žebru strmě dolů volným pádem překonávající výšku 500 metrů. Tohle jsem zde ještě neviděl, ale takto tato žebra vznikla, takže čas od času se tu voda zhurta prohnat musí. Na políčku ve Waimanalu už bylo zarostlo a posekáno, ale málem jsem zapadl v rozbahněné cestě, která se zdála ještě relativně solidní. Prázdný truck, s motorem vepředu a náhonem dozadu je jen na trochu kluzkém povrchu prakticky neovladatelný. Po návratu do školy už zase bylo krásně jako by se na severu ani nachumelilo.
V pátek nastal slavný den. Velký Sanjay, který se s Havají za několik dní nadobro rozloučí se mnou naplánoval výlet na Kauai a mne si vzal jako svého turistického průvodce. Let jsme měli naplánován na smrtelnou ranní hodinu v sedm ráno a tak jsme se v pět sebrali z koleje. Sanjay cosi rozespale brblal že ještě takhle brzo ráno nevstával, tak jsem ho při tom nechal. Došli jsme k naší Toyotce zaparkované před barákem školního prezidenta a s ní dojeli ke Sněhotům na Waikiki. S Michalem pak na letiště, kde si on auto přebral k nadcházející navštěvě Hančiny rodinky, která přiletí zítra večer. Dnes jsme za Sanjayovi nasbírané míle letěli zadarmo, leč se společností Aloha. První zádrhel nastal v našem špatném kódu k bezobslužnému terminálu, který jsme dostali od společnosti United, co ma s Alohou kamaráčoft. Moje první extempore se přihodilo v zápětí na bezpečnostní prohlídce, když jsem v baťůžku zapomněl svou víčeúčelovou vražednou zbraň tedy skládací nožík s kombinačkami a tam mne eskortovali ven a po předání zavazadla do spodního prostoru jsem s foťákem v ruce prošel kontrolou nanovo. To by bylo, jen jsem si uvědomil že se mi můj pas a ježišmarjá i česká kreditka toulá někde po letištní ploše. Přemýšlel jsem zda se mi do batohu nějaký lokálec podívá a Sanjay mne ujišťoval že tomu tak nebude. V letadle Aloha probíhalo standardní šlolení, co udělat až letadlo kecne do vody a začnou kolem nás kroužit žraloci. Tento obstarožní vehikl, oproti moderním strojům Hawaiian Airlines se rozburácel a já pozoroval jak se roztodivné klapky na křídlech a tryskách, přes sebe různě překlápějí, doufajíc ve svůj pas a nabitou kreditku od Živnobanky. Jaké bylo moje potěšení, když jsem se shledal s baťůžkem a pasem, ale kde je kreditka? Nastal ve mě děs, po chvilce přemýšlení jsem si uvědomil že jsem ji před měsíci pečlivě uložil doma, ale je tomu opravdu tak? Sanjay nechtěl mít zkažený víkend a tam mně ujišťoval, že jsem ji tam určitě neměl. No půjčili jsme auto a vypravili se k vodopádům. Nejdříve jsem to přejel a tak jsme dojeli až k vodopádům Opaekaa a od nich nazpátek k známějším a vodnějším vodopádům Waimea. Stále jsem přemýšlel nad kreditkou, ostatně tyhle potůčky jsem viděl už mnohokrát. Z Lihue jsem se pokoušel zavolat do Živnobanky, ale automat mi požral všechny drobné a vyplázl na mne pomyslný jazyk. Tak jsme pozvolna v krásném slunném dni dojeli k Dorraine do Waimei. Ta byla moc ráda, že mne zas po půl roce vidí a zdálo se mi, že i ostatní zaměstnanci firmy mně zdravili dosti ležérně, jako že je dobrý, že jsem zase zpátky. Ze známosti jsme dostali pokoj ve firemních ubikacích. Původně jsem zženštělého Sanjaye chtěl trošku dobrodružněji vzít do chatek v Kokee, kde je zima, prší a za hlavou otravují kohouti lezoucí z pralesní divočiny, ale můj spolusedící kancelářní Ind Goloka, jemuž je nažehlená voňavá vanilková nebo růžová košile zamilovanou textilií, to prokec, že máme bejváky u moře v teple s kabelovkou a tak rázem Sanjay z chvástajícího se trempa přehodil na zglajchšaltovaného Amerikánce, co musí mít plechovku sodovky a brambůrky před televizkou. Ubytovali jsme se a z Živnobanky mi sdělili že jsem si naposled kartou půjčil auto pro Jarku s Aničkou vloni v říjnu na Waikiki. Hlodalo ve mne zda mám kartu rušit, ale budu ji bohužel časem potřebovat a tak bych velmi nerad. Nakonec abych vás ušetřil této anabáze jsem ještě párkrát volal, na kontě se nic nehlo a já ji malinkou ruměnnou klasickou našel skutečně doma v šuplíku. Risk je zisk.
Dnes je opravdu krásný den, na Kauai opravdu moc suchý. Vyhlídka do údolí Hanapepe byla krásně osvětlená a tak jsem se rozhodl že se vypravíme do kaňonu. Sanjay se poupravil, vysprchoval a pospal a vyrazili jsme. On koukal všude okolo, já pozoroval takové věci, jako že ten barák nad Waimeou na vyhlídce natřeli od loňska pozvraceně zelenou barvou a kolik je vyvěšených vzkazů o ztracených loveckých psech na deváté míli. Kokee bylo jak jej znám. Bizarní krajinka vlnící se asfaltky na hraně kaňonu. Sanjay se neuváženě na katedře při pivě s nějakým znalejším fyzikem vsadil o stovku, že chytí jednu z těch zdivočelých slepic a tak místo toho, aby pozoroval krásy Grand Kaňonu Pacifiku, jak nám to tu poeticky popsal Mark Twain, honil slepice a kohouty na každém parkovišti. Teda to je hrozný, fňukal on, nikdy jsem si nemyslel, že chytit slípku je tak těžký. Dovezl jsem ho až na vyhlídku Kalalau, kde bylo dnes krásně vidět. Jen nejvyšší hřebínek strmé skály prospektové zahaloval cudný mráček, prostě zas paráda. Jarní nálada byla prosycená optimismem a červení šatovníci štebetali v blízkých ohiích lehuích. Na parkovišti u Kokee jsem posvačil svůj německý chleba a americký tvarůžek a Sanjay se napchal burgerem uvnitř ozdravovny. Ve vedlejším muzeu utratil dvacku ze sestřih vrtulníkového letu po Kauai na DVD. Den přecházel do odpoledne a tak jsem zavelel k odjezdu. Jeli jsme dolů západní vidličkou s malou odbočkou k radarům, kde se cesta zužuje podle značek tak, že by nakonec člověk musel jet na dvou kolech, ale naštěstí tomu tak ve skutečnosti není a silnice zůstává v rozumné šířce tří metrů. Níže ve svahu při cestě do Kekaha jsme pak prosvištěli místem, kde je zatáčka ve tvaru vlásenky, tj. ta za Chittovým mangovníkem, kde témuž vylézají ze zatočení oči z důlků. Dole na planině jsem poprosil Sanjaye, zda můžeme navštívit naše políčko. Jeli jsme kolem pláže v Kekaha, Cindiny krachující krevetárny, skládky komunálu, melounových polí s mulami a mezky až k raketové základně, kde cesta končí. Při příjezdu se mi úplně rozbušilo srdce. Vlezl jsem na naše políčko. Byla na něm nějaká uschlá řada slunečnic s visačkami, no co jiného čekat od genetických inženýrů. A tím pro mne návštěva Kauai skončila a zbytek už bylo jen víceméně nudné turistování. Večer se už měnil dozlatova a tak jsme se vypravili k moři do Poipu. Se Sanjayem jsme probírali jak je to s holkama v Čechách a jak v Indii a že ho čeká svatba a že si bude muset vybrat skoro bez toho, aby nastávající uviděl. Vybavila se mi scéna z Poláčkovy knížky o Péťově cestě do Kalkuty a očuchávání vanilkového závoje. Tak nějak si to vybírání představuji. No on je to vpodstatě byznys a dohazovačka kdo má kolik nových almar, jak u nás za F. L. Věka.
Ja jsem poměrně mluvný, ale Sanjay nedokáže klapačku zavřít ani na minutu. Nato že jsem vstával ve čtyři a od té doby sedím v podstatě jen za volantem jsem k němu byl ještě dosti tolerantní. Dojeli jsme k Dštící troubě, tedy Spouting Horn, do které se Sanjay zamiloval. Pozoroval ji bez ustání a zvláště se mu líbil její chroptící zvuk, těsně po tom co voda z díry vyfoukne napovrch, hnána silou vlny, která do starého lávového tunele vletí. Poté jsme jeli zkontrolovat dámské osazenstvo hotelů na nedaleké pláži a pak nazpět jase k Dštiči. Odtud už cesta vedla do turistického městečka Koloa, kde jsme skončili na pizze. Sanjay vymyslel česnek s houbami a kuřetem a jako host jsem nic nenamítal. Ještě jsem ho provezl tunelovou alejí a pak už hned domů. Sanjay hravě nahradil Mirka a kabel jen bzučel. Výběr kanálů měl podobně podivný. Odběhl jen do krámu koupit kokosový dort a pak čučel do noci na nějaký stupidní horor. Druhý den se mi svěřoval, že normálně spí s rozsvíceným světlem, protože se bojí duchů zemřelých, ale dnes že navíc musel prohmatat všechny polštáře, zda tam nejsou uřízlé hlavy a přesto oka nezamnouřil. Říkal jsem mu, že když má slabé nervy a trpí na pověry, tak ať na takové věci nekouká, ale co se dá dělat u impulzivně se chovajícího Sanjaye. Na druhý den, v sobotu jsme se vypravili na sever ostrova. První zastávku jsme udělali až ve školním arboretu v Kapaa, kde jsem Sanjaye dovedl přes brod na začátek stezky Powerline. Vyprávěl mi o novém působišti na Stanfordu a jaká že tam je flákačka, že 700 lidí tam dělá to co v jejich havajsko-japonské skupině lidí 200. Nechal jsem ho při tom a říkal si dočkej času. Pak jsme ještě hledali hinduistický chrám, který je ve výstavbě někde poblíž. S Mirkem jsem vždy projeli, ale nikdy ho neviděli. Jen jsem si pamatoval, že někde na plotě visela jakási cedule. Při pomalé jízdě nazpět jsme ji skutečně našli a byli správně navedeni do boční ulice a nalezli pozemek chrámu.. Před vstupem k chrámu jsme byli jinou cedulí vyzváni k zutí bot a zahalení nohou a rukou. Sanjay, který se obvykle chvástá před Bohem a blbostech víry, najednou zjihnul a začal spínat ruce. Našel jsem nějaký hábit, ale ten ze mně on serval se slovy, že musí na mne být vidět víra a pokora a ne župan, jako když jsem zrovna vylezl z postele. Došli jsme k chrámu, překročili práh a posvěcené dlaždičky až došlápli až na koberec. Chrám zdobila spousta ornamentů ze zlata protkaná červenou, zelenou a žlutou barvou, možná i jinými, už si to nepamatuji. Ze zadu se linula indická hudba a tamtéž meditoval vousatý polonahý swami vedle sloní sochy nějakého boha. Tato chatka, která je dočasným chrámem, ale není tím o co tu jde. Vlastní hlavní chrám je odtud půl míle vzdálen a leží ve skutečně pohádkové scenérii. Nad ním se tyčí zelené hory Waialeale a pod ním zurčí potůček ve vodopádkových peřejích. Sanjay rozprávěl s nějakými americkými paními v sárí a já vstřebával poklid tohoto posvátného místa. Pak si nechal naložit prospektů jak adoptovat který kámen, vytesaný v daleké Indii a dopravit ho až na Havaj, zatímco ja jsem sledoval harmonogram výstavby. Tím skončila návštěva Kauai i pro Sanjaye, se slovy že až bude bohatý, dá jim na chrám pět stovek. Rozhodli jsme se pokračovat dále. Kousek od chrámu jsem zahlédli stopařku. Říkal jsem si, že jede asi z chrámu a jelikož má batoh je to nějaká studentka na výletě a že konečně nastává čas placení za moje stopování. Ač mi nájemní smlouva za toto hovadsky obrovské vozidlo americké provenience zakazovala brát stopaře, zde nebyl důvod k obavám. Když jsem zajížděl ke krajnici, jen jsem zahlédl hinduistické sepnutí rukou v dík. Z dívenky se vyklubala Mexičanka pobývající na Kauai už třetím měsícem. A že byla v Praze a i v Indii a tak trochu se Sanjayem v hinduištině rozmlouvala. On jí dal recept na smažení zelené papáje, čímž mu odměnou byl radostný vřískot po celý zbytek cesty až do Kapaa, kde jsme ji v nějaké volnomyšlenkářské komunitě vysadili. Pokračovali jsme dále na západ. Nejdříve na útesové pobřeží v Princeville. S pomocí průvodce jsem našel zastrčenou uličku a cestu na útesy jsem si už pamatoval. Dnes bylo moře klidnější a tak i Královnina lázeň byla poklidnější, přesto jsme se nekoupali. Na cestě nazpátek Sanjay říkal že je to moc pěkné město. Já na to, že ve sterilním shluku podnikatelského baroka obklopujícího golfové hřiště bych nežil ani zadarmo. U vjezdu ještě cosi žadonil, že si chce vyfotit historizujícící verseillskou kašnu s atlasy, což jsem mu zatrhl, jelikož jí obklopoval kruhový objezd, kterým jsem musel bez zastavení projet. Tak alespoň na vyhlídce nad Hanalei jsem ho vyfotil, jako všude jinde: “Já Sanjay a Kauai za mnou”, na jeho školní superobstarožní foťák, který sepnul asi pět sekund po zmáčnutí spouště. To už netrpělivý Sanjay většinou odcházel ze záběru či se nepřítomně mračil. A takových fotek nevalné technické i kompoziční kvality jsem na jeho panské přání nacvakal celou padesátku. V Hanalei u potůčku jsme v zahradní restauraci, kde byly nepříjemně žoviální americké servírky, pojedli nějakou rybu. Vše nám přátelsky vyprávěli, jako by nás znaly odjakživa svým kulometným projevem v kontinentální američtině a tak jsem si zas připadal jako blbec. Alespoň nade mnou byl dvoukilometrový vodopád a celé to vůkol vypadalo hodně rajsky v této překrásné končině Kauai. Ještě jsme dojeli na pláž Lumahai, s olivínky v písku, kde jsem pohodil kokos a umělecky ho vyfotil jako by ho tam právě dovezla vlna a tím si spravil chuť za tu Sanjayovu důkazní dokumentaristiku. Nakonec jsme se ještě zastavili v suché jeskyni u pláže Haena, ta se Sanjayovi líbila tuze. Pak už jen cesta nazpět. Zajel jsem ještě jednou do vnitrozemí u Kapaa, kde to místy vypadá jako cesta z Maxova do Lučan, no skutečně, kdo nevěří, ať tam běží. Na jihu už jen kolem třtinových plantáží, zas ke Spouting Horn, kde slunce prosvěcovalo mlžný výfuk doprovázený tak kraťoučkou duhou. Dnes jsme šli vedle pizzerie v Koloa do mexikárny na nějaké burito či co, docela to ušlo. Večer si zas Sanjay zaváděl kabel do mozku a já spokojeně odpočíval se zapnutým větrákem v tomto dusnu a ochlazoval se myšlenkou jak bychom krásně klepali kosu v horách s kohoutama.
Na neděli jsme naplánovali výlet do Kokee k Waipo vodopádu, kde jsem ještě nebyl, ale to už jsme si dobré počasí vyčerpali a tak nám dosti lilo. Sanjay ještě pro formu pohonil pár slepic a smířil se s faktem, že slepice létají a že Brandonovi bude muset zaplatit za prohranou sázku, utěšujíc se myšlenkou, že pár piv to spraví. A tak jsme se opět vypravili ke Spouting horn, Sanjay by už měl dostat diplom jako nejčastější návštěvník. Pak zas do pizzerie, kde byla podobně jak na severu přátelsky propiercingovaná zdredovaná a obtloustlá obslužka. Dnes jsem vymyslel havajskou s ananasem napůl s tou česnečkou. Nakonec jsme na pláži v dešti pod budkou pozorovali právě proplouvající stádo velryb, občas to vyfounkutí, občas nějaká ta ploutvička, však to znáte z televize.
Celkově musím uznat, že to bylo na Kauai tentokrát dost zvláštní. Není to takový ten okamžitý radostný pocit domoviny, jako v zelených pahorcích Kohalských, nebo na domovském svahu v Kule na Maui, ale konečně jsem si uvědomil tu celkovou krásu, svěží zeleň bez lidí, oproti přelidněnému Oahu. Jak říká Cindy, ne že by ta či ona věc byla nějaká zvláštní (i takové tam jsou) ale celý ten soubor je výjimečný. Je to asi jako s Londýnem. Poprvé to byl pro mne šok a zklamání a po čase se mi to začíná moc líbit. Na letišti jsme v baru popili pár piv na účet odjíždejícího a nasedli do prskoletu Aloha. Pak nás už vyzvedl Michal, jemuž rodinka po peripetiích přiletěla až dnes a odvezl nás domů. Tam mne v lednici čekalo od Martiny moc milé překvapení, kuřátko s bramboráčkem. To jsem opravdu nečekal. Týden uplynul jako voda, Sanjay mi podaroval papiňák, pytel drobných mincí a kuchyňskou kudlu. Pojedli jsme s ním, malým Sanjayem a Martinou poslední krevety v curry omáčce s rýží a byl konec. Nazítří ráno Sanjay odjel do nenávratna.
Další týden nás očekávalo další kolečko odběru vzorků s degradovanými pesticidy. To nám zabralo vždy celé půldne obnášející nabírání 75 vzorků na čtvereček alobalu, vážení, zvlhčování, to vše v přátelské náladě místnůstky pobyté plechem bez oken, která by klidně mohla sloužit jako obrovský mrazák. Ostatně nemusíme chodit daleko. Vzorky po odběrů naložíme do přesně takto pobytého mrazáku ob jedny dveře. Tam mne baví pravidelně ukopávat ledový stalagmit, který vzniká odkapáváním vody z vrtule klimatizace. Ve středu jsme si zas náš pobyt v mrazáku opepřili výletem na skládku, ale zásilka pražského mizerna je důkladná a tak nám opět prší.
Operátor bagru, David nám zapovídá jízdu k našemu kontejneru a tak s Martinou neseme náčiní notný kus cesty v ruce. Počasí se nakonec přeci jen vylepšuje a tak odebíráme sadičku půdních vzorků na studium hystereze retenční čáry. Znalci vědí a neznalce nechci unavovat. Tento den se rozjasnilo i u Joa v laborce a tak můžeme konečně spustit naše připravené kapsule na analýzu bromidů, kterých pilná Martina s pomocí mikropipety, odstředivky, ultraodstředivky, zástupů skleněných vialek i plastových centrifugových gagarinků už vyrobila několik tuctů. Stejně by mně zajímalo jaké G je v té malé odstředivce s dvanácti tisíci otáčkami za minutu, kam už dáváme jen jemňounce kalnou vodu, a na konci je ve špičce plastového kosmonautka jen špetka hlíny a voda je křišťálově čistá. Asi budu muset zadat fyzikálnímu Sanjayovi slovní úlohu z pohybu předmětu, neb tyto nervové buňky už mi dávno odumřely. Náš hlavní problém a důvod odstávky chromatografu byl ale v podavači kazet, který byl pošramocen, ale i předtím se musel při posunu nosičů v podavači držet prst každé dvě hodiny, což znesnadňovalo vaření, praní a jiné bohulibé činnosti odbíháním do laborky, aby se nám vzorkožroutek nezasekl. Tak sláva, můžeme ho pěkně nakrmit a jít s klidem spát a ráno skouknout chromatogramy s výsledky.
Po perném týdnu nastává v sobotu aktivní odpočinek. V Costcu naplnit dva vozíky. To se podařilo a tak vezeme ke Sněhotům hromadu jídla, zvláště fritze, tedy německého chleba. Večer se u Wagnerů koná narozeninová slezina a tak je nám s Martinou přidělena Hankou výroba štrůdlu. Moc jsem nepomohl, akorát sehnáním ingrediencí a nastrouháním jablek, a odměnil se odpoledním šlofíkem. Martina tomu dala veškeré své umění a štrůdl byl skutečně znamenitý. Nejdříve ho očuchávali kolejci s tím že rádi pomůžou, hlavně s jedením, posléze večer zmizel, jakož i Sněhotovské bramboráky natotata.
V neděli už bylo po dešti a tak Martina přistoupila na plán pokořit Diamond Head. Po dlouhých deštích byl celý v zeleném a tak jsem se tam těšil, znovu po roce a půl. Doklusali jsme na čtrnáctku, kam jsem nasypal hromadu těch Sanjayových mincí a dnes jsme se nechali vyhodit na jižním cípu kráteru a ke vchodu došli. Zde jsem utratil další drobáky z numismatické sbírky za vstup a tak jsme začali stoupat k vrcholu. Už byla pokročilá hodina dopolední a tak to na hoře vypadalo jako na mravenci právě objevené homoli cukru. Dámičky v lodičkách na šteklích, různí rádobyturisti, co si musí dokázat že nejsou hotelovými povaleči a podobně. V tunelu od minula zavedli světlo a tak to tu bylo jako v jeskyních, tedy alespoň podle Koněpruské průvodkyně, která mi dávala v tunelu výklad. Na vrcholu hodně foukalo, ale bylo to celkem příjemné, stejně tak jako si zavzpomínat na moje havajské začátky. Dole pod kráterem jsme poobědvali, tedy já jsem jedl a Martina se dívala na moje kuře s čínskou omáčkou ze včera, s tím, že si nedá. Taky jsem drobky z chleba krmil místní vrabce, což byla docela zábava. Po tomto výletku jsme skončili na přecpané San Souci, mé domovské scéně, kterou jsem několik měsíců zanedbával. Stejně musím uznat, že je to nejhezčí městská plážička, takový pěkný dětský bazének. Na závěr tohoto pěkného dne jsme se ještě courali po Waikiki a v nejstarším růžovém hotelu Royal Hawaiian objevili přípravy hogofogo lokálské svatby. Zase jsem se cpal, tentokrát pečenými brambory a Martina pilně dokumentovala tuto událost na svojí videokamerku. Jo a taky tam moc pěkně jazzoval najatý hudebník na soprán saxofon. Pak už jen doklopýtat na kolej přes McCully kolem domu s bonsaiky. Dojedl jsem poslední Sanjayovu rýži a k tomu si dal báječnou pórkovou polívku. Musím uznat, že ve vaření mám ještě co dohánět.
V pondělí nás zase čekalo probuzení do reality a tak jsme jako slavná česká trojka vyrazili do Poamoha. Na programu by odběr hlubších vzorků na analýzu retenční čáry, jakož i odběr vzorků na analýzu množství insekticidu po jednom roce, jak si to přeje náš zemědělsky ministerský chlebodárce. Michal se oddával vrtání zvětralého podloží, na které narazil až ve třinácti stopách poté, co jsme sestavili za sebou všechny tyče na vrták co jsme měli a ještě si od Susan půjčili kus vodovodu. Mne s Martinou připadlo odvrtání a odvzorkování šesti dvoumetrových děr. Martina svědomitě umývala a acetonovala nářadí a chtěla pomoci i s vrtákem, ale přeci jen jí to tak pěkně nešlo jako kdysi Mirkovi a tak jsem byl rád, že občas zakroutil vrtákem i Michal. Ja jsem vzpomínal jak jsme byli s Mirkem sehranou dvojkou. Večer jsem za odměnu usmažil vepřové v sladkokyselé omáčce a nakrájel do něj ananas. Jen co jsme dojedli, o náš večerní kulturní program se postarala sehraná dvojka komiků, tedy stálice naší kuchyně na devátém patře, Vietnamci Anh a Kan. Dnes měli na programu jadrný expresivní dialog ve své mateřštině, který doplňovala mocná gestikulace. Martina je chvíli rentgenovala pohledem a pak si opřela lokty o stůl, dala tváře do dlaní a usedavě se rozesmála. To pobavilo i mne, ale poté co po představení Anh přistoupil ke společnému dřezu a po umytí hroznu vína si tamtéž umyl i ústní otvor, zbalil jsem umyté nádobí (taky tamtéž) a přemístil se do své cely.
Úterý a středu jsem naplnil prací v laboratoři a kultivací Cliftonovi diplomky a ve čtvrtek nastal den reminiscenčního návratu do Kunie. V naší trojce jsme tam dorazili dopoledne. V Kunii nastaly taky změny. Manažer Leslie to tam zabalil a místo něho nastoupil Terry, takový farmář ze Středozápadu s vytlučenou půlkou pusy a čepicí John Deere od výrobce jeho traktoru. Bodře mi potřásl rukou, že si na svém starém políčku můžeme povrtat jak je libo. Mozkový vymazanec co obývá strážní chatku, jakož i sympaťák Roger tam ale stále byli. Cestu k našemu políčku odnesla voda zimních bouřek. To bylo celé zarostlé žlutými kopretinami a tak jsme si to tam museli trošičku proklestit. Navrtali jsme za dvě hodiny krásně tři díry a odebraly neporušené půdní vzorky a to včetně převrtávky kamene, na který Michal narazil. Večer jsem věnoval Sanjayovi tichou vzpomínku vařením hovězí polívky v jeho papiňáku. Výbuchy jsem poděsil celou kuchyni, ale obsah dopadl nad očekávání dobře. Tento kuchyňský prvek se mi opravdu zalíbil.
V pátek ráno jsem doručil Binh dvacet tuctů našich hliníkových zmrzlých psaníček s protiplevelnou drogou, ta zas spráskla ruce, že jí nestačí mrazáky, no co se dá dělat, když nám to Chitta tak pěkně naplánoval. V mojí retenční laboratoři jsem natrapíroval Aliho, co učí půdní fyziku a jako klasického Araba ho nevidím jinde než na různých odborných schůzích a v komisích, ale nevím když chtěl u mne měřit podtlak odpovídající půdní kapacitě, tedy 3.3 metru, proč začal rozebírat tank, který to jde jen do jednoho metru. Naštěstí jsem se zjevil a to v každém možném smyslu a zabránil neštěstí. Taky jsme zjistili že zas nejde kompresor a tak navštívili podzemí Shermanky. Tam byla zrovna polední pauza a zřízenci v šedivých tričkách se zelenými universitními emblémy požírali plate lunche, tedy hromadu mastné rýže, kolínkový salát s majonézou a nějakou tu flákotu, a nebo zažívali a čučeli přímo a výslovně do zdi. To že za zády měli vypnutý kompresor je vůbec nezajímalo, možná by to rušilo trávení tohoto kalorického příjmu co zdravý člověk spotřebuje za dva dny. V socialismu tom pražském i tomto honolulském razím zásadu, že pokud to jde, nejrychlejší je si pomoct sám a tak jsem se z vysokotlakého obvodu za pomocí svého náčiní provizorně přepojil na celoškolní nízkotlaký obvod, abych Alimu učinil zadost.
Odpoledne mne čekala schůzka s Kennethem, daňovým specialistou na téma proč musím svoje peníze danit dvakrát, resp. proč mi škola vrací cesťáky jako zdanitelné stipendium. Celkem pěkně mi to vysvětlil, tedy že jsme nevzdělaná chátra a že můžeme být rádi že nás posílali na vedlejší ostrovy se něčemu přiučit, tak zní oficiální verze Washingtonu. Naštěstí se jedná jen o daně placené Havaji, neb na federální máme podle jiného zákona z DC coby učedníci nevzdělanci generální pardon. Tak aspoň zaplatím ty obědy přezaměstnaných tupounů u kompresoru a nikoliv ještě navíc žold perverzních amerických drábů. Po návratu do Shermanky zas vše pěkně fungovalo, asi někdo po obědě zas zapnul knoflík.
Na sobotu jsem naplánoval s Martinou a malým Sanjaem výlet na Kaena point, ať taky něco z ostrova vidí. Martina výlet pojala zcela vážně a ptala se zda má udělat řízky, jako na český výlet. Nejdříve se mi to zdála pitomost v tom hicu jíst mastné řízky, ale pak jsem si řekl, že jsem je neměl už pár let a tak proč ne. V horké vodě jsme rozmrazili flákoty a novým mocným nožem od velkého Sanjaye jsem je naporcoval. Pak jsem se zasekl u nějaké blbosti v televizi paralelně uvažujíc, kterým kladivem z laborky to naklepu až to úplně rozmrzne. Když jsem se dostavil na šesté patro, tak mne hned od dveří pobavilo, jak drobounká Martina s veškerou svou silou mydlila lahví od cocacoly zabalené v igelitu se saponátem uvnitř do řízků. To jsem teda prošvihl. Tak jsem aspoň pomáhal v obalování. Už odbyla desátá a v jedenáct vypínají proud do ploten a tak jsem k sobě doběhl pro druhou pánev a v kuchyň jsme proměnili ve smažírnu řízků. Japonské dívenky jen neveřícně koukaly. Aby nám práce šla pěkně od ruky, tak nám zvenku hrála jakási studenstká kapela, která měla své představení hned před kolejí. Řízky jsme úspěšně dosmažili  a k nim si připravili německý chleba.
V sobotu ráno, jak jsme byli dohodnuti jsme se v devět stavili pro malého Sanjaye u něj doma. Jenže ten nikde nebyl. V tomto podivném komplexu kde bydlí s různými pololotry hned u dálnice, jsem se nechtěl dlouho zdržovat. “Tamhle to bude jejich byt” soudila Martina podle oranžového hadru s indickými motivy na dveřní vitráži v domění, že to je ten indický pelech Sanjaye a jeho dvou kamarádů. Tak jsem se osmělil vyběhl schody a zaklepal. Dlouho se nic nedělo, pak jsem uslyšel dětský pláč a tušil zradu. Seběhl jsem dolů a za chvíli se ve dveřích zkoumavě objevila tlustá Havajka. Tak to jsme se teda netrefili. Našel jsem nejbližší telefon a zavolal Sanjayovi. Ten skuhral, že má nějaký nateklý palec u ruky a že se o něj pokouší mdloby. Tak ho měl už od středy a nakonec v pondělí mu ruku otevřeli se zánětem, tak, že málem skutečně na stole omdlel. Ale nazpět k výletu. Bez Sanjaye jsme se se zásobou řízků vydali na jihozápad ostrova. Kolem spalovny, přes chudinské Waianae. Martina se hrozně těšila na delfíny a tak jsme zastavili na pláži Makua. Dnes se ale delfíni na nás vykašlali. Po tom dlouhém řízení mi nějak vyhládlo a tak jeden řízeček přišel moc vhod. Za chvíli neodolala ani Martina a aby si prodloužila chvíli, co kdyby se delfíni objevili, začla taky jeden uždibovat. Nakonec jsme na útesu rozložili pěkný piknik. Ale musíme na Kaena point a počasí se zhoršuje, kolem všude poprchává. Dojeli jsme tedy k zálivu Yokohama a vydali se na mys Kaena. Vzpomínal jsem na výlet se Sabrinou, Zuzkou, Vicky, Mirkem a Massimem před rokem v prosinci. Dnes to bylo ale jiné, velk0 vlny nikde, cesta rozmoklá až bahnitá a sluníčka poskrovnu. Upozorňuji že jsme na naprosto nejsusším místě celého ostrova. Pochodovali jsme odhodlaně na špičku, kde jsem doufal v pěknější počasí. Kolem proplouvali loďky co sledují velryby a skutečně k tomu byl důvod. Co chvíli se v dálce objevil výfuk, či šplouchnutí ploutví. Dokonce jsem jednou hrozně v dálce zahlédl takové to maxišplouchnutí, jak velryba vystřelí nad hladinu a pak se bezvládně svalí nazpět tvoříce bílý gejzír. Ke konci cesty, když jsme potkali totálně zprasené cyklisty ze rozpršelo maximálně. Na mys jsme došli celí zmoklí a vzali tak v poryvech mokrého větru za vděk převalenou betonovou budkou pobřežní stráže. Tam jsme se hodinu schovávali, a jak dva hobitci pojídali řízky z domova. Byl to výborný nápad se takto flákotkou zahřát v okolní zimě. Sledoval jsme jak se vítr ze severního pobřeží po vystoupání na hory mění v mraky a posléze v déšt na pobřeží jižním. Martina cosi brumlala, že se jí to moc líbí a že v této budce jednou přespí, což jsem jí z moci úřední zatrhl. Nakonec se udělalo obstojně, tedy jen hrozně foukalo, že albatrosi lítali jen tu a tam a tak jsme se vydali nazpět. Zablácení jsme dospěli k Toyotce, tu cestou natankovali levným lokálským benzínem a před dojezdem na kolej ještě zkontrolovali vyhlídku na Tantalu. Martina měla husí kůži velikosti trnů na rašpli a tak jsme moc dlouho nepobyli. K večeru jsem si doplnil síly krátkým spánkem a pak sjel dolů do čítárny na dvojku Pána prstenů. Děj se vyvíjel pěkně, ale trvalo to strašně dlouho. Nějaké tři a půl hodiny. Zcela usmrcen délkou tohoto kusu jsem se ještě šel přeci jen podívat do laborky. Martina tam právě odstřeďovala poslední bromidy dneška a tak jsme je na noc uložili do chromatografu k analýze.
V neděli byl zas sanitární den, včetně kontrol drobností obou laborek kde se vyskytuji. Ke zbývajícím řízkům, ano bylo jich opravdu hodně a tak je stále máme, jsme uhnětl kaši a tak s výhledem na moře (tedy takový cípeček mezi hromadou paneláků) jsem se oddával labužnictví. Odpoledne jsem prospal celé, jen mně rušili nějaké telefony a taky štrůdl ozdobený papájou k večeři. Budu asi muset začít skutečně cvičit nebo běhat, takhle to dál nejde.
V pondělí ráno navštěvujeme Sabrinu u ní doma. Je celá mátožná, právě se vrátila s protidrogové patroly v jihoamerickém pacifiku a vyprávěla že to jejich snažení je jako kapkou v moři, když všichni dealeři mají rychlé čluny a zásoby paliva na několik dní. Po hodince jsme se za deště vypravili zkusmo do Waimanala. Jako zázrakem v tomto místě nepršelo a tak jsme mohli odebrat další půdní vzorky na analýzu vodní retence v půdě. S Michalem jsme o pauze na sklopené sajtně valníku probírali vážné aspekty uplatnění ve vědě, jakož i náš vztah k jižnímu Timoru. Martina si cosi porypovala lopatkou ve vrtu, pak k nám s usměvem v koutku pohlédla: “Jako babky na zápraží” a pak zas pokračovala v bábovičkování. To se nás tedy hluboce dotklo a tak jsme si po zbytek dne z Martiny střídavě utahovali zas my.
Po zbytek týdne jsme zas míchali degradační půdičky, ošetřovali retenční vzorky v tlakových hrních. Taky jsem si vyzávitoval zlomenou tyč, začal připravovat měření sorpce pesticidů na půdách a kouzlil Cliftonovi na počkání s Tomášovým modelem jeho sezónní měření. Spestřením týdne nám byli dvě daňové nalejvárny, nejdříve federální opět s Kennethem. Ten už mne zdravil jako starého mazáka. Cathy dva dny na to, dávala náš cesťákový příběh k dobru celémů publiku s konstatováním, že náš finanční tajemník je papežtější než papež.
V sobotu jsem se zas zúčastnil sběru druhotných surovin na koleji a pojal to jako tělocvičnu. Ostatně nošení beden z papírem do schodů je činností dosti posilovnou a zároveň i užitečnou. Zas jsem se na chvilku stal členem staré party s Adamem, Jeffem a Vilmarem.
V neděli odpoledne jsem vám psal minulý občasníček a večer se odměnil pečeným kuřetem na které přišla i Martina. Tak na shledanou příště.

Martin Šanda 28.3.2004