Pražský meziobčasník

Podáním ruky s Mirkem a vstupem do tranzitního prostoru mezinárodního letiště v Honolulu jsem 9.9.2003 ukončil první rok pobytu na Havaji a vydal se s napětím a očekáváním na časově krátkou, vzdálenostně však bláznivě dalekou cestu k domovu.
Jelikož jsem na letišti dost brzo, posedávám a hraju hry na malém palmtopu, který mi na zabití času dala Cindy. V dlouhých kalhotách a pohorách, které mám na sobě kvůli ušetření místa v batozích, je parno. Konečně se otvírá prostor letu Air Canada do Vancouveru, který je klimatizován. Za sklem pozoruji nakládku a vykládku věcí z tohoto monstra. Let v airbusu je klidný, televizi mám však hned nad hlavou a tak jsem nucen pozorovat film s Mikem Douglasem a honičkou gangsterů po Praze, fakticky natočené někde v Porýní. Místo, aby tuto bednu na noc vypli, oblbují nás filmy až do přistání a tak ze spánku není nic. Ve Vancouver se na mne zaměřuje imigrační kontrolor poté co jsem zaškrtl po pravdě že jsem byl v posledních 14 dnech na farmě (fakticky na čtyřech) a zkoumá zda mi čouhá sláma z bot. Sebevědomě tvrdím, že bláto na botách nemám, ač zbytky červené hlinky ze stezky Powerline na Kauai tam ještě jsou. Moje jednorázové vízum je proškrtnuto a po vyplnění papíru o SARS napsaného kromě angličtiny i v čínštině, korejštině, japonštině a ještě asi dvou nedefinovatelných asijštinách jsem propuštěn do Kanady. Ještě jsem upozorněn, že z důvodu SARS se mám 10 dní pozorovat. No to asi učiním, když mi při postávání ve frontě za námi dýchali na krk Číňani z letu z Hong Kongu. Z Honolulu jsem sice instruován, že mi zavazadla pojedou až do Prahy, ale jedna ze zásad leteckého cestování je letištnímu personálu nikdy nevěřit a tak pro jistotu kontroluji zda se na kolotoči náhodou moje vaky neobjeví. Není tomu tak a tak hurá do deštivě šedivého Vancouveru. Strkám do bankomatu svou havajskou kartu a stroj na mne vyplázne kanadskou dvacku se zeleným obličejem Her Majesty Alžběty II. V Burger Kingu se občerstvuji whopperem a tak i rozměňuji peníze na autobus. Ten stojí 3 dolary do centra. Venku hnusně mrholí až prší a je zima, na to jsem si již odvykl. Nalézám zastávku autobusu a jedu 424 a pak 98-B do města až na nábřeží, kde jezdí visutá dráha. Procházím městem ke Stanley parku, fučící vítr je plný vody. Tento park je jak Stromovka a tak mám pocit že už jsem skoro doma, konečně klimaticky už jsem. Okukuji atrakce parku, jako kovovou dívku v plavkách na kameni, ne nepodobné té sošce v Kodani, tato má však v pozadí za sebou přístav s obrovskými horami něčeho světle žlutého, asi síra. V návštěvnickém centru si dávám kafe na zahřátí a fotím indiánské totemy. Už už jsem rozhodnut se vrátit do města, když tu najednou vidím autobusek s turisty, který je zadarmo. Nadbíhám mu u majáčku a řidič mi mimo zastávku otvírá dveře. Dnes zastavujeme všude, protože prší. Tento šofér s tvrdým francouzkým přízvukem nám ukazuje lachtany, tisícileté cedry jakož i visuté mosty přes různé zálivy a podle přání zastavuje na focení. Cesta končí u autobusové zastávky busu 19, která mi silně připomíná prostředí u liberecké ZOO. Jedu autobusem do města a procházím se v podzemních nákupním středisku, protože venku leje ještě více. Ještě pár fotek a po dotazu jednoho autobusáka jsem vyvržen na správné zastávce na letiště. Vždy po zastrčení magnetické kartičky se ukáže můj kredit na jízdence a v případě nutnosti je potřeba doplatit. Dojíždím na letiště a jdu se jen tak zeptat k Lufthanse na místo odletu letu do Frankfurtu. Sympatická holčina u Lufthansy mi ale říká, že mám jen letenku do Toronta, trvá mi to chvilku vysvětlování co jsem s letenkou provedl a Air Canada mi musí letenku přefimovat, což je nějaký podivný proces přepsání mne na jinou trasu. Pak nakonec dostávám palubní místenku. Moje nevíra v letištní personál Honolulu se ukázala jako opodstatněná. Utrácím poslední drobné za brožuru o Vancouveru, další whopper a taky internet. Ještě pokecat se sekuritou a zout si kovem podbité boty u bezpečnostního rámu a let Němců do Frankfurtu je připraven k nástupu. Tentokrát je to obří 747 a v něm jako stewardky vysoké ztepilé blonďaté Němky nabízející víno, na rozdíl od obtloustlých stewardů se sodovkou u Air Canada. Už mám skoro pocit že jsem ve staré dobré Evropě. Sedím na trojce u okna s polským Kanaďanem a jeho přítelkyní, kteří coby studenti letí na zkušenou do Polska. Po nacpání hromadou prefabrikovaného jídla a shlédnutí naprostých kravin, které v Praze právě letí v multiplexech, kroužíme a čekáme na povolení k přistání ve Frankfurtu. Tam vycházím k pasovce a německý oficír jen můj téměř evropský pás strká do čtečky a vítá mně v Deustchlandu. Zde je naštěstí obstojné podmračno se slunnými záchvěvy. Kupuji si lístek na vlak do města, ten přijíždí se zpožděním na Německo nevídaným. Po vyplivnutí ve Frakfurtu na nádraží se mi chce zvolat. Bože tak konečně zas doma!! Kdo nebyl nikdy mimo Evropu, tak toto možná nepochopí a bude mně mít za pangermanofila, ale pravda je taková. Dlažba na ulicích, styl budov a struktura města, jako bych šel po pěší zóně s bratwursty a evropským poklidem, možná trošku proviniálností, která je cítit i z tak světového města jakým Frankfurt bezpochyby je. Frankfurt je směskou ultramoderního s klasickým německým, tedy hrázděnými domy a studenou strohou atmosférou. Krom toho že zde mají v bankovním hlavním městě Evropy předražené eurožemle, není moc co k vidění a tak se vlakem IC vracím nazpět na letiště. Každé sedadlo má vlastní obrazovku a po vlaku pochází totálně přemalovaná vyhublá stewardka. Za chvilku jsme zas na letišti, tentokrát na supermoderním proskleném nádraží s obeliskovou klenbou. Jdu se přihlásit do letu a Němci mne obzikávají a i osahávají. To v prudérní bezdotykové Americe možné není. Čekám polomrtvý 3 hodiny na let do Prahy, poslouchaje bláboly nějakého českého studenstkého gastarbeitra, co letí z Texasu a pokouší se na svá kovbojská moudra zbalit oslněnou studentku co se taky odněkud vrací do školy. Let je nacpaný až k prasknutí, dostáváme sendvič a v cuku letu kroužíme nad zataženou Prahou. Dá mi to chvilku orientace srovnat si kde co je. Na pasovce je obrovská fronta ač to odsejpá. Venku na mne už čeká máma a Lucka se svým povozem. Zas prší, na to jsem skutečně odvykl. Probíráme různé blbosti a taky začínám rozdávát dárky. Proti mému původnímu přání jdu spát až v 11 večer nebo je to 11 ráno. To byla teda cesta.
V pátek ráno časně vstávám a spěchám na americkou ambasádu vyzvednouti složenku na doplatek vízového poplatku, se složenkou přes Jánský vršek na Hrad zaplatit a taky poslat pohledy na Havaj. Se všemi poplatky zpět k ambasádě. Důležitá ochranka mi vysvětluje, že se do kastlíku už žádosti nepodávají, ale říkam jim že mám výjimku, jež je doložena dokumentem v obálce. Po krátké diskuzi mi obálku skenují v rentgenu a já se vydávám na obhlídku Prahy. U Sedmi andělů nechávám zprávu pro Milese a Sue, kteří, světe div se, jsou z Havaje právě na dovolené v Čechách. Počasí se vylepšilo, je slunečno, ikdyž frišno. Pak ze Staromáku volám ze svého mobilu Katce (vida už jsem na něm zas závislý), abychom se dohodli co za trička vyrobí k podarování mých havajských přátel. Na Václaváku kupuji knížky od České republice a tak různě a spěchám na Strosmayrák do Katčiny textnilní galerie. Jako vždy zmatená a užaslá Káča, asi že mne Havajce ještě poznala, se hned vyptává jakou jsem měl cestu a jaké mám pocity a tak to jdeme probrat při špenátové polívce a pivu k O’Brianům. Při placení už skoro nerozeznávám bankovky, ale zas si zvykám. Mám celkově takové zvláštní pocity zamlžena, jako že do tohoto světa nepatřím a lidi na tramvajové zastávce pozoruji jako cizince. Jsem cizincem ve vlastní zemi, pocit prazvláštní. V sobotu vyspávám, ostatně je hnusně a rovnám svoje věci. Odpoledne jedu s Luckou a jejím tatínkem na návštěvu do Bystré v Podještědí. Navštěvujeme ještě rozestavený domek v Ďáblicích. Pak nakupujeme v čakovickém Globusu různé dobroty, je to jako sen, po těch hnusných amerických prefabrikátech. Cestou probíráme podstatu hnusného protestantského jídla co nesmí chutnat oproti labužnickému katolíckémi. V Bystré nás už vítá Lucčina maminka a zanedlouho po uzeném s kaší prohlížíme stoh mých fotek a diskutujeme nad vším možným i nemožným. To pokračuje i v neděli ráno po procházce po blízkém vršku i zahradní úpravě s rybníčkem co je pod chalupou. Vrcholným bodem dne je vepřo knedlo zelo. Rychlý přesun do Prahy, kde mne večer čeká setkání s Havajci. Miles a Sue vypadají náramně v černých kožených bundách. Jdeme do nedaleké putyky U Rudolfina, kterou vede absolvent nedaleké filozofické fakulty. Je to poměrně bizarní sedět u piva a dršťkové s naším technikem z Honolulu zde v Praze. Nějak mi to nejde dohromady se zahradní slavností na terase pod stromem lychee. Po večeři se vydáváme na Střelák a proteklým pivem zaléváme stromy. Výhled na Národní divadlo Amerikánce naprosto uchvacuje. Pak se loučíme, ještě jsem pořád v nějakém časovém posunu a taky je mi zima a tak jdu spát. Ještě cestou zahlédnu, že i v Praze už je sendvičový Subway, přirůstají KFC i americká vozidla. Jedno takové nesmyslně obrovské stěhuje kamsi piáno.
V pondělí maraton pokračuje. Předně se jdu přihlásit zdravotní pojišťovně a hned zas odhlásit. Sympatická úřednice to vše vybaví a to mám zubaře dokonce zadarmo, neb ani nepřekročím období jednoho měsíce. V Živnobance sosám to málo co tam mám, jakož uskutečňuji i další nahromaděné převody. Pak rychle busem do Roztok do firmy. Cesta je poměrně zajímavá, povodeň i stavba železničního koridoru tento prostor podél vody z Podbaby za jeden rok poměrně dost změnily. Na domě je lešení, neb se přistavuje patro. Z koťátka je už normální kocour, ale je stále velmi přítulný. S Honzou jdeme přes třešňovku zadem na Vrška, kde si dávám pivo a svíčkovou a pak ve vinárně v Tichém údolí posedáváme u bílého, červeného i bobulového. Koukám, že i Pavel Bobek si pořídil americký vůz, no jeden z nejblbějších, tedy Chrysler Sebring, se kterým přijel taky natankovat víno. Mírně ovíněn se loučím se spolupracovníky a spěchám za sousedem Jirkou probrat věci domovní, živnobankové i celkově společenské. To se taky protahuje a tak k mým nájemníčkům Roztočům, tedy Janičce, Janě a Jendovi se dostávám až navečer. Další série prohlížení fotek a taky chlebíčky. Rychle rychle, jede mi totiž vlak. Spěchám kolem zplanýrovaného kina a dokončeného sektoru A od Trigemy na náměstí a nasedám do pantografu. Jsme ale v Česku a tak vlak nedojede ani do Bubenče a my jsme vypoklonkování ven stran vypadlého proudu. Jedu tedy autobusem a tramvají domů.
V úterý ráno mám spicha s Mirkovou Luckou a tak v cukrárně na Strosmayráku zas prohlížíme fotky a probíráme české a havajské události poslední doby. A zas Živnobanka a sosání peněz na různé poplatky co dlužím. Praha je malá a tak po bloumání v krámu Hudy na Dejvické potkávám na ulici Mártyho a organizujeme kruhovou slezinu, tentokrát u Koubů v Obříství. Pak spěchám na fakultu pozdravit Michala a Tomáše. V dílně Keratu nakoupit překrásnou keramiku a pokecat s majitelem o tom jak jdou mizerně obchody s cizozemci. Nakrátko vše odkládám doma a znovu do Roztok. Tentokrát k Mirkovi a Janě, kterou jsem neviděl tři roky od expedice do Dolomit. Další známí co se usídlili v Roztokách, v tomto případě na Ostrohu. Na to jak ta stavba vypadala podivně, je tento bytový komplex zevnitř poměrně hezký. No a jak už správně tušíte, fotky, dnes i aktuální dolomitové. Ještě vyhandlovat stolky v mém bytečku a domů s nádavkem švestek. Dnes vlak kupodivu jede až do Holešovic i se známou průvodčí, přezdívanou čečetka, jelikož ta dokáže zkontrolovat dva vagóny motoráku během jedné stanice. Ta vládne dokonce i malým počítačem a jízdenku mi tiskne přímo na místě. No i České dráhy zaznamenávají pokrok, a pak že ne. I toho řidiče co jezdí s 340tkou si taky ještě pamatuju, jakož i různé známé bezdomovce. Je fajn být zas doma.
Ve středu ráno, ač se mi moc nechce, navštěvuji svou dvorní zubařku, co sídlí v Holešovickém nádraží. No mám tam dva kazy vedle sebe, ale jinak mi prý tropické povětří svědčí. Uklízečky na chodbě mně spílají, že jim šlapu na mokrý, jako bych nemoh jet výtahem. Moje poloha je výtečná, jelikož z Holešovic odjíždí Sue a Miles do Brna a pak Kyjova k mým známým a tak je zachycuji v podchodu a hledáme správná sedadla ve vlaku. Na nádraží zas potkávám další známé, je to fakt vesnice, a to nepočítám kosmonauta Remka, co šel pod vrtačku hned za mnou. Doma dospávám a se sousedem Tomem probíráme můj vyhořelý počítač, přinášíme lednici od sousedky a taky diskutujeme jak a čím správně fotit. Ve čtvrtek ráno se věnuji vyhazování starých a nepotřebných krámů. V podvečer mám sraz s Martinou, kterou jsem pro změnu neviděl roky dva. U Dutý hlavy při kuřeti na broskvích zas prohlížíme fotky a po shlédnutí Orloje se uvelebujeme v Literární kavárně a probíráme všechno možné co se za tu dobu nakupilo.
Ve čtvrtek se poflakuji a večer mám konspirační schůzku s Mirkovou sestrou Hanou. Tašky s kontrabandem – trika do Prahy a banánky v čokoládě na Havaj si předáváme v kavárně klubu Mat a probíráme levný hadry ve Waikele a tak vůbec soužití na dvojáku. Poté tamtéž shledávám že Nuda v Brně je naprosto skvělý černobílý film.
Je to stálý koloběh: Pátek, už by mohla přijít ta víza. No hurá, ozval se kurýr. Jaké je ale moje zděšení, že jsem vše dostal nevyřízené. Holt pravá ruka neví co dělá levá a tak musím zaranžovat pohovor. Volám na visa centrum, faxuji až z třetí pošty žádost, ukazuje se že dvě stránky stojí 150,- Kč a ty nemám, protože jsem poslední dal tátovi na opravu Wawek, tak zas do nedaleké Živnobanky. Cestu dnes prozměnu křížím guvernérovi Tůmovi, který se v družném rozhovoru vrací z oběda v doprovodu viceguvernera Niedermayera. Pohovor jsem dostal přednostně na čtvrtek, takže jsem zbytečně ztratil 10 dní a tak pro jistotu překládám odlet na později. Večer se přesunuji s Florence společně s Pavlem do Jablonce se stejným trošku více prošedivělým autobusákem a autem pak do Lučan ke Kulasům. Zde je taky vše při starém, ač některé bytové prvky se lehce změnily. Pejsek smeták Ferda mne radostně vítá a jak je již dobrým zvykem, prohlížíme fotky a jíme makadamové oříšky a taky kecáme o stavbě dřevěných prolézaček v místní školce, jakožto dobročinné akci místních občanů. Já navíc používám místní kamna ke skartaci nepotřebných dokumentů.
V sobotu vyrážíme na Jizerky. Tam je krásné babí léto a i cesta podhůřím, kde zlátnou a červenají se listy je nádherná. Kontrolujeme dataloggery, klapátka, vyměňujeme kapalinu v tenzometrech před zimou, a vůbec vše připravujeme na mrazy. Ač jsem na Jizerkách pracoval více jak pět let a to někdy i několik měsíců v roce, dnes mi to tu připadá takové nějaké jiné, jako ty lidi na zastávce tramvaje. Je to hodně zvláštní. Asi proto, že se na Havaj ještě vracím. Odpoledne pojídáme králíka se svíčkovou omáčkou a pak z Liberce odjíždíme do Prahy. Tam mne čeká zbytek šunkafleků. Ty mi nepratřičně nepřipadají.
Neděli věnuji sledování Objektivu v televizi, pokračování úklidu věcí v bytě a nakupování u Alberta. Večer jedu kolem nové kašny místo rudého tanku k Andělu na Pupendo. Při představě že nedostanu nové americké vízum, je tento klasický příběh disidenta osmdesátych let poměrně dosti svíravý. Stále se jaksi bráním přijmout pocit Čecha a to ikdyž si v Carrefouru kupuju kapří hlavu a dva plátky masa na tyto zářijové Vánoce. Dnes míjím cestou Michala Lobkowitze, Praha je fakt pr... .
Pondělí ráno začíná vynesením nefunkční černobílé televize do kontejneru a hromady šatů v krosně do charity. Pak jdu před Karlův most pro novou obálku a kurýrní složenku na ambasádu. Na večer se vypravuji ke Sněhotům na Jižák, tedy přesněji sídliště Kamýk probrat jejich přílet na Havaj a pochovat si novorozené miminko Lindu. Je to moc pěkný večer a už se těším na takové návštěvy v nějakém bytečku na Waikiki.
V úterý ráno jen tak poklízím drobnosti a odpoledne si moje fotky prohlíží Alena v zastrčené kavárně v Dejvicích. Taky filozofujeme nad smyslem života, jako bych tomu rozuměl. Už jsem odvykl tomu že se všude hulí a je zasmrádlo. Kromě toho po česku prší. Večer je velká akce u Koubů. Mám však ještě čas a tak v Delvitě nakupuji svůj oblíbený africký čaj Rooibos. Jak tušíte, Delvita je tak dost velká na to, abych někoho nepotkal, dnes je to Schmid se Synkovou z Ypsilonky. Za rohem mám sraz s Mártym a Radkou a jede se přes zacpanou a uplakanou Prahu do Obříství. Koubata pobíhají kolem domu a Lojza nás nutí stěhovat gauč oknem dovnitř. To se nakonec zdaří a tak klábosíme v kuchyni u ruzných dobrot, jako pečených bramor či pirožkovaných párků v mistrovském provedení od Bohuš. Tradiční prohlídka mých pohlednic se protáhla až do desíti, kořeněna jihoamerickými příhodami Davida se Štěpánem.
Středu ráno jsem věnoval návštěvě pozáplavové Stromovky a Trojskému ostrovu. Je krásně slunečno ikdyž už dost chladno, ta správná podzimní meditativní atmosféra, nutící mne vzpomínat na všechna léta minulá. V podvečer ještě ověřuji pozastavení mého živnostenského listu na vltavském nábřeží v úřadě.  Posedávám v parku na Letné, kde jsme jako bezprizorné děti zaměstnaných rodičů hráli v družině na schovku a pozoruji večerním sluncem zalitou Prahu. Večer pak jdu na sraz stejné základy do hospůdky Zanzibar nedaleko toho parku. Katka mi posílá svou známou Aničku a její kamarádku Jarku, co se za nedlouho chystají na Maui. Udílím rozumy a poskytuji fotky. Během času se objevuje Ondra, Markéta, Jitka, Honza a Lumír. Jak to tak na srazech bývá, probírá se co kdo dělá, ač je samozřejmě Havaj tématem hlavním.
Čtvrtek je dnem D a tak v půl deváté stojím v zimě ve frontě před Americkou ambasádou. Česká ostraha ambasády se chová jako když lejno je jejich strejc, berou nám mobily a skenují batohy v rentgenu. Nahoře za neprůstřelným sklem mi čeští pomahači sortují papíry. Zde je asi jádro pudla a česká horlivost, která mne v předchozím kole vyřadila. Docela dlouho čekám, lidé kolem mne už jsou dávno pryč, tak mně to začíná znervózňovat co se děje. Nakonec si mne zvou k jinému okénku a tam se mi sympatický konzul s knírem a barytonem jako John z Minnesoty říká, že mají vypadlý internet a nemohou mou žádost ověřit v databázi. Po diskuzi nad rychlým odletem mne zve na odpoledne, že mi víza dá do ruky místo kurýra. V mezičase jedu za Michalem na fakultu a taky se ukazuji Tomášovi z naší katedry. Pak jedu vybrakovat rodinnou pokladnu, neb musím zaplatit zdravotní pojištění na celý další rok. Po návratu na ambasádu mi ochranka sděluje, že mám v batohu jablka, neb americký rentgenový software je takto naprogramován. U okénka mi už jiná Češka říká: Jo pan Šanda, vy potřebujete letět, já vím. Za chvilku na mne konzul posunkuje. Pojď sem, už máme počítače zas na síti, tak tady máš víza, která mi podává se slovem Enjoy, takové to slovo z plechovky s coca-colou. Jsem v sedmém nebi a pas si hýčkám. Jedu k Andělu koupit Chittovi nabíječku na 220V, ten totiž jede za pár měsíců do Indie a v USA je obsolentní 120 V a 60 Hz. Pak spěchám do Allianzu k Muzeu. V metru na mne kulí oči Ladislav Gerendáš a na eskalátoru zaneprázněně telefonuje Veronika Žilková. V Allianzu mne pro změnu žoviální pojišťovák skoro od zaplacení pojistky za 21 litrů odrazuje a při vypisování účtenky jen zabrblá, to je teda řacha pane Šanda. Jedu domů a večer jdu do Oka na Želary, dnes je publikum středně třidní intelektuálské a film dosti dobrý. Poté, jelikož se na Moravu už letos nedostanu, tak aspoň Petrovi telefonuji a tak si sdělujeme různá moudra.
V pátek jedu autobusem do Boleslavi pro letenku, stále je krásný podzim a tak sleduju známou předjizerskou krajinu kolem. Tak konečně poznávám paní Veroniku, se kterou jsme společně žehlili průšvihy mých letenek. Dnes mi nevirtuálně vypisuje další, už musím platit havajskou kartou, české konto jsem totálně zruinoval. Po návratu kupuji v Tescu stáčecí dvoumetr, metrická soustava je v havajském City Millu neznámá. Po krátké procházce po Praze se věnuji filmovému maratonu, dnes Jedna ruka netleská, krátce a jasně: úplná blbost za spoustu peněz. Večer balím věci svoje i rodinné.V sobotu jedeme s mámou a Jendou do nového sídla v Jižních Čechách a nazpět krásnou, byť dosti vyprahlou jihočeskou krajinou.
V neděli mám druhý sraz s Katkou u ní v krámu, přináší mi trička pro Sabrinu a Cindu a prohlížíme fotky. Odpoledne poslední setkání u Tomáše s Milenou, s Michalem, Hankou a Martinou. Debata se prolíná v českojaponskohavajském rytmu, pojídáme makadamové oříšky i obložené chlebíčky. Moc pěkné setkání, ani se mi nechce věřit, že zítra již budu nad Atlantikem do New Yorku. Na věčer ještě vyzvedávám u Michala nějaké laboratorní součástky, finálně zipuji tašku a dávám ji ke dveřím.
V pondělí vstávám v 3.45, čase smrtelném. Ve čtyři Lucka přistavuje svou Felicii. Prší, nějakých chlap ze sousedství mne prosí, abych ho roztlačil. Dobrá rozcvička před transatlantickým letem. Na letišti se hlásím do letu ČSA do Frankfurtu, vedle mne sedí dvě postarší nerozumějící Rusky, letící též do NY. Ve Frankfurtu na letišti prožívám déja vu, přistávám totiž k B47, před dvěma týdny jsem z B45 odlétal. Avšak lety do USA odlétají z nového terminálu 2, kam se dopravuji automatickým vláčkem. Pospávám a čtu Mladou frontu, kterou jsem uzmul v českém letadle. Pak odcházím k D10, Němci mne zas na kontrole ochmatávají a černošská bezpečačka od Continental Airlines mne proklepává a studuje všechny moje papíry. V letadle sedím s portorikánkou Millou, která je skutečně milá. Televize je přímo v opěradle a tak se každý kouká na své kraviny. Občas sleduju polohu letadla, občas gangsterku Italian Job.
V Newarku při přistání se zjevuje majestátný Manhattan a Jersey s nesčetnými mosty, překladišti a nádražišti. Připadám si jako když jsem tu přistávál na jaře 1994. Pln očekávání, dnes už trošku méně nervózní. Koridorem nás ženou na imigrační. Tam mne hispánský inspektor Francisco Romero projíždí čtečkou prošlé vízum a jeho monitor se rozbliká. Upozorňuji že tam mám ještě jedno nové. Při ručním opravování se mne jen tak zběžně ptá jestli surfuju a nadává na havajskou drahotu. Tak to bychom měli, zas jsem uvnitř, tak je to v pohodě. Vyzvedávám tašku, kterou Němci pro Američany dokonale přehrabali a u celníků se mne znuděný obtloustký policajt ptá co v USA dělám, místo aby si prohlížel tokajské pro Milese a čokolády pro Mirka. To jsem snad už říkal na imigračním, tak jsem trošku zaskočen. Hledám vhodná slova, abych neřekl půda, rostliny, jinak mne svlíknou do naha. Nakonec vymýšlím inženýrství životního prostředí. Úředník mi otráveně vytrhává mojí celní deklaraci a pokynuje, abych už teda vypad'. Tak konečně to bychom měli. Hledám vlak do NY, ale před nosem se mi ukazuje autobus a tak kupuju zpáteční jízdenku na NJ transit. Za chvíli už jedu po dálnici a pozoruji jak se tu auta různě pošťuchují. To na ospalé Havaji neznáme. Před mýtniště jedeme Lincolnovým tunelem na PABT, čili Port Authority Bus Terminal. Tuto fialově natřenou budovu si ještě pamatuji z doby, kdy jsem zde měl sraz se Slovákem Tinem v dobách studenstkých. Obíhám barák a hledám taxíka. Nakonec přemlouvám jednoho Inda na 8.avenue, který mne veze na roh padesáté sedmé s devátou. Hned to na rohu poznávám, platím a vláčím tašku k Jane do recepce. Ta ještě není doma a tak mi hispánský recepční velmi mile povoluje nechat věci u něj a jít se občerstvit. Beru doklady a cennosti a vyrážím pěšmo do Central Parku. Je krásně, tepleji jak v Praze a mám pocit, že jsem tu nebyl ne 9 let ale asi tak měsíc. Hecuji se a chodím bez mapy, ke kašnám, ke Gugenheimovi i na Strawberry fields. Tam s turisty rozpráví Lennonův dvojník. V recepci u Jane ke mne přisedá nějaký New Yorčan a vede důležité řeči s trhanými pohyby jako Kramer ze Seinfeldů. Konečně je Jenny doma, konstatujeme že se ani jeden z nás nezměnil a tak probíráme, jak se dostat do USA a taky jak se španělským pasem přes Kanadu na Kubu.
V úterý ráno se vydávám do jámy lvové, nastupuji do rachotícího metra mělce loženého pod Manhattanem, kde to skřípe vrže, rámusí, je dusno a vedro. Vystupuji na jižním cípu a za chvilku obhlížím jámu záříjovou, tedy Ground Zero co zbylo po Dvou Věžích. Pocit je to velmi zvláštní a prostor nepopsatelně obrovský. Asi jako kdyby byl vykopaný celý Václavák. Pak se vydávám do Battery parku a oranžovým trajekterm na Staten Island, kolem sochy Svobody a výhledem na Manhattan. Na lodi jsou další Češi, ale nemám ve zvyku se k nim hlásit. Kdo by řekl, že tato neškodná líná kocábka za dva týdny dní sešrotuje do sekané desítku New Yorčanů při špatném přistání. Život je skutečně relativní. Po návratu na Manhattan se courám kolem Pieru kde vyhrává vojenská kutálka a po hot dogu se vydávám pěšky před Brooklyn Bridge do Brooklynu. Hlad se stále ozývá a tak si dává kus pizzy. V parku v Manhattanu fotím známe panoráma ze žvýkaček. Nazpět se vracím přes modrý Manhattan bridge, v jehož prostředku rachotí podzemka. Pak odpočívám na kraji Chinatownu. Nakonec se ještě procházím universitním campusem New Yorkské university poblíže Washington Square a taky fotím Greenwich Village v Sohu. Nízké domky jsou za devět let notně zabřečťanovanější než tehdá. To by tak bylo akorát a tak jedu domů, kde mně už vítá bílá kočka Pelusita, čili Chlupáček. Večer si prohlížíme s Jane fotky z Kuby, v televizi sledujeme Přátele a na večeři jdeme do nedalekého řeckého bistra. Dávám si omeletu a za chvilku se objevuje Michael, syn Jane, tak se zdravíme taky po devíti letech.
Ve středu mám spicha s kolejním čínským světoběžníkem Kuo-Jungem alias Gavinem na Union Square. Setkáváme se v Tower Records a já žasnu jak se ze studentíka stal NY businessman. Jedeme do Chinatownu, jsem sice po snídani, ale Gavin si nedá říct a leje do mne hustou rýžovou polívku s nějakýma netopýříma ušima a langošem v podlouhlé verzi k tomu. Procházeje se po zasmrádlých uličkách čínského distriktu mám co dělat, abych tento náklad v sobě udržel. A tak navrhuji, abychom jeli někam do Midtownu, cestou metrem klábosíme, jak je život v Brooklynu vlčí a jak Gavin pracuje 6 hodin pro nějakou administrativní firmu za pár šlupek. Po vysednutí z roury na Grand Central se couráme na Times Square. Dáváme si ještě sraz na zítra ráno do PABTu. Pak odpočívám v parku za městskou knihovnou, kde jsou dosti brutálně nasypány starožitné psací stroje do armovacích klecí, nějaké moderní umění a taky okolkojící čeští studentíci. Pak se poflakuji u Spojených národů, chci na Empire, ale po pádu věží je cena vyšponována do oblak, a tak fotím tu a ještě Chrysler Tower jen zvenku, nakukuji do Trump tower zda se něco nezměnilo, ne nezměnilo, je to furt stejně pompézní. Doma odpočívám, balím se a vyřizuji emaily a sleduji 315 kanálů místní televize. Večer na mé přání jdeme s Jane do kubánského bistra na osmdesátéosmé a Broadwayi, kolem Metropolitní opery. V bistru jsou stále kubánští Číňani, co je Španělé přivlekli na Kubu na stavbu železnic. Stále stejně dobré steaky, bianco e nero, tedy rýže a fazole a smažené banány, jak je mám rád. Ve čtvrtek ráno jedeme taxíkem na autobusák, rychle se loučím, neb auta se stále hejbou. Čekám na Gavina, ale ten nepřichází, asi dostal sprdung za včerejší průvodcování se mnou po městě. Odjíždím autobusem do Newarku a u terminálu C chvilku hledám kam. C jako Continental, tato společnost zde má domovské letiště. Pak se na havajský řidičák přihlašuji k letu, hoši od TSA mi zas obligátně přehrabávají tašku s keramikou, stativem a různými teroristickými proprietami. Konečně se dostávám ke stojánce (jak krásné ruské slovo) 128, jenže let z Dublinu má zpoždění. To si krátím pojídámím kusu newyorské a kusu havajské pizzy nedaleko od prodejny Maui Tacos. Boeing je dnes poloprázný a v mém okolí již sedí pár havajských šikmáčů, napůl už jsem zas doma. Zas mám vlastní monitor a volné sedadlo, abych mohl naplno prožít bezduché stupidity Johnnyho Englishe s Mr. Beanem a taky na plný pecky Charlieho andílky, dvě naprosté uhozenosti. Venku ubíhá krajina Velkých jezer, Skalistých hor v mracích, občas prokoukne zlatavé úpatí kopců s listnatými stromy. Nakonec vlétáme nad tichý Pacifik. Monitor odpočítává míle na Havaj. Po několika hodinách už vidím Mauna Keu a Mauna Lou na Velkém ostrově a pak i Haleakalu na Maui, ale to už slunce zapadá a my přistáváme přes planiny Ewa. Vyplňuji další formuláře. Procházím terminálem, zas pociťuji vlhko a dusno. U zavazadlového prostoru na mne už čeká Mirek a věnčí mne lei z fialovomodrých orchidejí. Tak to byl výlet do Čech. Nejzajímavější dovolená mého života. Tolik zážitků a toho jídla. Uf.



                                            Martin Šanda 2.10.2003