Když konečně zastavil na malé mýtince uprostřed lesa, měsíc dávno visel vysoko na obloze. Blížil se úplněk. Měsíční světlo, obzvláště za plného svitu, má určitou magickou moc. On to věděl a tak mu mimo jiné bylo jasné, že má-li se něco stát, stane se to pozítří v noci. Měl necelé dva dny na to, aby vykonal práci, za kterou dostal zaplaceno. Jestli pozítří po setmění bude čaroděj stále naživu, pak on sám pravděpodobně ne. Ale to bylo riziko jeho povolání, s nímž musel vždy počítat.

Opatrně položil holčičku na svůj plášť a zabalil ji do něj, aby ji chránil před nočním chladem. Vrátil se zpět k lesu a nasbíral pár suchých větví. Na mýtince s jejich pomocí rozdělal malý ohýnek a posadil se vedle něj. Meč si položil na kolena a upřeně naslouchal zvukům okolí. Věděl sice, že oheň přiláká nežádoucí pozornost, na druhé straně byly plameny často nejúčinnější zbraní proti tvorům noci.

Zatímco uši zaměstnával vzdálenými zvuky, očima sledoval dětskou tvář. Vzpomínal, kdy on sám naposled byl dítětem a měl vlastní rodinu. Bylo to velmi dávno. Už si to prakticky nepamatoval. Rodiče neznal vůbec a lidé, co ho vychovávali, už také dávno zemřeli. Od té doby žil sám. Spoléhal se jen na sebe. Neměl místo, kam by se mohl vrátit a nikoho, kdo by ho tam čekal.

Zatřásl hlavou ve snaze zbavit se pochmurných vzpomínek. Zrak se mu na chvíli rozostřil a díky těm několika zvláštním vteřinám nezřetelného vidění a díky hře světel a stínů, jež způsobil měsíc na drobném obličeji, najednou věděl, proč dítě, jako jediné z celé vesnice, přežilo hromadnou smrt. Měsíční světlo má obrovskou moc a on se s ní za celá ta léta naučil zacházet. Kdo svůj život zasvětí pronásledování čarodějů, chtě nechtě nasákne jejich uměním. V tu chvíli si uvědomil, že nakonec bude pravděpodobně muset zabít sám sebe, jelikož se přestane lišit od svých nepřátel.

Holčička se probudila, možná chladem, a mžourala ospalýma očima do tmy.

"Tobě se nechce spát, pane?" zeptala se unaveně a spíše z nervozity a strachu, než že by jí skutečně záleželo na odpovědi.

Bylo to už hodně dlouho, co naposled spal. Od jisté doby nepotřeboval spánek a musel uznat, že je to jedna z výhod, která mu párkrát zachránila život. Mnoho jemu podobných zemřelo v posteli.

"Co se vlastně stalo mojí mamince, pane?" zeptala se po chvíli holčička, když nedostala odpověď na předchozí dotaz.

"Řekl bych," začal pomalu, "že shořela na hranici. Jako všechny čarodějnice." Měsíční světlo nikdy nelže.

Vzápětí, bez sebemenšího varování, se začalo dítě měnit. Tvary, kterými přitom tělo procházelo, byly v některých chvílích skutečně odporné. Přesto neodvrátil pohled. Mohlo by to taky znamenat smrt. Možná měl vyskočit a useknout čarodějnici hlavu dřív, než se plně transformuje. Teď byla téměř bezbranná a nedalo by mu to žádnou práci. Ale nemohl to udělat. Měl pár otázek, které jí chtěl položit.

Navíc ona nebyla mágem, jehož hledal. Tím si byl jistý. Teď neměl důvod ji zbavovat života. Možná později.

Konečně proměna skončila a před ním stála téměř nahá zhruba třicetiletá žena. Jak věděl, její vzhled nemusel mít nic společného s jejím skutečným věkem. Některé čarodějnice vypadají na třicet, i když je jim ve skutečnosti sto.

A nebo víc.

Všiml si, že dětské šaty se na ní při přeměně roztrhaly v cáry a většina se jich teď válela po trávě kolem ohně. Žena zvedla ze země jeho plášť a zahalila se do něj.

"Jak jsi to poznal?" zeptala se.

"Měsíc." Nebylo zapotřebí dodávat nic dalšího.

"Proč jsi mě nezabil, když jsi to věděl?" v otázce nebyl ani náznak strachu. Spíše zvědavost.

"Na to není nikdy pozdě," odpověděl zamyšleně a upřeně ji přitom pozoroval.

"Co jsi dělala v té vesnici?" položil první z otázek, jejichž odpovědi by mu snad mohly pomoci.

"Hledala jsem rodinu," řekla. "Nevíš, co to je, být sám. Tak dlouhou dobu," dodala, když viděla, že její vysvětlení tak úplně nechápe.

Přestože se snažila tvářit hrdě a dospěle, on stále uvnitř cítil tu malou čtyřletou holčičku, kterou našel večer ve vesnici. Bylo to zvláštní, ale věřil jí. Málokomu věřil, ale jí ano. Uvědomil si, že je to možná proto, že on sám už dlouho žádnou rodinu neměl. Začínal být sentimentální a to nebylo dobré.

"Co víš o tom čaroději?" zeptal se, aby se tak vyhnul komentáři předchozího sdělení.

"Nic," odpověděla, ačkoliv jí muselo být jasné, že ji možná zabije, když pochopí, že mu nemůže nijak pomoci. "Kdybych se o něj zajímala, všiml by si mě. A teď bych byla mrtvá stejně jako moje matka."

"Jako všechny moje matky," dodala se sklopeným zrakem, když před tím na chvíli neopatrně pohlédla do jeho očí.

"Odejdi," řekl tiše. "Až se příště potkáme, zabiju tě. Jestli chceš žít, vyhýbej se mi," dodal, ale jeho hlas vůbec nezněl jako výhrůžka. Bylo to spíš jen holé konstatování nelítostné pravdy. Byl z něj cítit závan smutku.

Chvíli na něj nevýrazně hleděla a když si uvědomila, že jejich rozhovor je u konce, otočila se k odchodu.
"Můj plášť," řekl jen, čímž naznačil, že je to jeho majetek, kterého se nemíní vzdát. Bez zaváhání jej shodila z ramen a nahá se vydala napříč mítinou ke vzdálenému konci lesa. Bílá pokožka zářila v měsíčním světle, jakoby sama byla jeho zdrojem.

Měl jsi ji zabít, našeptávalo mu svědomí, zatímco sledoval, jak mizí v lese. Jsi zabíječ čarodějů. A tím se myslí i čarodějnic. Nezáleží na tom, zda ti někdo zaplatí. Musíš očistit tento svět. Buď oni nebo ty, taková je skutečnost.

A co si myslíš, že se stalo s holčičkou, jejíž místo v rodině zaujala? Že teď žije v lese mezi skřítky a vílami? V lesním království? Nebuď bláhový. V lese teď maximálně hnijí její kosti.

Umlčel ten hlas. Měl pravdu, věděl to, ale on ji stejně nemohl zabít. Zatím neznal důvod, proč ji nechal naživu. Měl jen pocit, že to musí udělat. A jeho pocity měly občas větší cenu než zlato.

Měly cenu života.

Když druhý den k polednímu vyjel z lesa, uviděl u cesty stát malou mohylu. Někdo na tomto místě zemřel a co víc, někomu jinému stálo za to nad ním navršit kamení. To znamenalo, že onen člověk měl i po smrti svou cenu. A to také znamenalo, že jeho duch je silný a bude znát odpovědi na otázky, jež Lovce trápily.

Zastavil před mohylou a seskočil z koně. Klekl si a vytáhl dýku. Duchové zadarmo nikomu nic nedávají. A on se konečně musel dozvědět pravdu. Na ceně nezáleželo. Ještě než začal s obřadem, zasáhlo ho vědomí skutečnosti, že se od čarodějů už ničím neliší. Zcela bez zábran používá jejich umění.

Když o chvíli později ujížděl dál směrem na západ, leskla se v poledním slunci na kamenech mohyly velká rudá skvrna. Poměrně rychle do nich ale vsakovala, jako by to ani nebyly kameny, ale suchý písek.

Pro pětičlenou skupinu lupičů se zdál být jednoduchou kořistí. A navíc vypadal jako bohatá kořist. Na tu vzdálenost, zaslepeni vidinou zlata, přehlédli fakt, že to není jen obyčejný poutník, projíždějící lesem. Nepostřehli hrozbu, jež z něj nenápadně vyzařovala. A to se jim stalo osudným.

Věděl o nich mnohem dřív, než se rozhodli zaútočit, a tak na ně byl připraven. Nikdo by jeho pomalé, nenápadné pohyby v sedle nepokládal za nic jiného, než pouhou snahu najít trochu pohodlnější pozici při dlouhé jízdě, snažíce se ulevit rozbolavělé páteři.

Když se s křikem vyřítili zpoza stromů, měl již v ruce připraven vrhací nůž, kterým zbavil života prvního z banditů dřív, než se vůbec dostal na dosah meče. Druhého ťal do krku, sotva tuto vzdálenost překonal, a téměř mu přitom oddělil hlavu od trupu, zatímco dýkou úspěšně odrazil útok vedený třetím mužem.

Jeho kůň také nezahálel a přesně podle pokynů kolen svého pána vykopl zadní nohy v okamžiku, kdy se v dráze jeho pravého kopyta ocitla hlava čtvrtého útočníka. Lebka pukla jako suchý ořech a mozek potřísnil tvář a šaty pátého lapky.

Najednou zůstali jen dva a už si vůbec nepřipadali jako obrovská přesila a jezdec už ani trochu nevypadal na snadnou kořist. Rozhodně neměli v úmyslu pro pár zlaťáků, jestli vůbec, položit své životy. Začali pomalu couvat pod ochranu stromů, nechávaje na cestě své mrtvé kumpány a očima pozorujíce postavu na koni, aby byli včas připraveni na případný protiútok.

Muž je však nemínil pronásledovat. Byl lovec čarodějů, ne lidí. Nezajímalo ho, jací jsou, ani čím se živí. Dokonce ani to, že se ho právě pokusili zabít. Nebyl mstivý. Touha po pomstě přináší nepozornost a ta s sebou nese riziko smrti. Možná, že by lidé v okolí byli vděční, že je zbavil problémů při cestě lesem. A možná taky ne. Lidé z něj většinou měli jen strach, nehledě na to, kolik dobrého pro ně kdy vykonal.

Zasunul meč zpět do pochvy, vrátil dýku na její místo, chopil se opratí a popohnal koně dál. Za jízdy vytrhl nůž z krku prvního bandity, aniž by kvůli tomu zastavoval. Neměl čas se zdržovat, protože to, co se dozvěděl v poledne u mohyly, bylo mnohem důležitější, než honit po lese párek ustrašených zlodějů.

Navíc se blížil večer a on musel najít střechu nad hlavou. Další chladná noc pod černou oblohou by mu na síle nepřidala a on potřeboval všechnu energii, kterou bude schopen načerpat. A i tak to bude pravděpodobně málo.

Vešel do hospody, naprosto nenápadně, a přesto lidé pomalu utichali, jak procházel uličkou k baru.

"Dal bych si něco k jídlu a nocleh," řekl hostinskému bez dlouhých úvodů. "Venku mám koně," dodal vzápětí, protože na koně nikdy nezapomínal.

Otočil se do sálu a zjistil, že i když byla hospoda k prasknutí přeplněná lidmi, vyprázdnili mu bez řečí jeden stůl a ostatní od něj mírně odsunuli. Nepozastavoval se nad tím. Naháněl lidem hrůzu, věděl to. Načichl svou prací hůř, než obchodník s česnekem. Nemusel o sobě říkat nic a stejně každý věděl, čím se živí. A všichni se ho proto báli.

Ano, samozřejmě, sužoval-li nějaký kraj čaroděj, zavolali ho a dobře mu zaplatili, aby čaroděje zabil. Dokonce mu potom byli snad i vděční. To ovšem neznamenalo, že by kvůli tomu zapomněli na svůj strach. Selský rozum jim říkal, že dokáže-li někdo zabít mága, musí být ve skutečnosti horší než on. A dost možná měli pravdu.

Sedl si k prázdnému stolu a vlastně byl rád, že se nemusí s nikým bavit. Pár posledních dnů bylo tak zlých, že neměl nejmenší chuť s někým mluvit.

Hostinský před něj postavil mísu kouřícího masa a korbel piva a chtěl se rychle vytratit, aniž by žádal peníze, ale on nerad zůstával dlužníkem. Hodil zavalitému muži zlatou minci - dvakrát víc, než kolik stála večeře i s noclehem dohromady. Skryl pobavený úsměv, když si všiml, s jakým děsem v očích se mužík na minci dívá, a začal se věnovat své večeři, dokud byla teplá.

Ruch v hostinci se vrátil na svou původní úroveň a lidé si ho už přestali všímat, či spíše dokonale skrývali, že ho ostražitě pozorují. On sám byl ve střehu neustále, protože se už za ta léta nebezpečí nedokázal řádně uvolnit.

Proto si taky ihned všiml, že do hostince vešel žoldnéř. Přestože byl v plné zbroji, lidé mu nevěnovali ani zdaleka tolik pozornosti, kolik jí stále ještě ulpívalo na něm.Voják si chvíli něco vysvětloval s hostinským, který posléze, zjevně strachem téměř bez sebe, ukázal směrem k Lovci. Žoldák se zasmál a vyrazil k jeho stolu.

"Zdar kamaráde," pronesl bujaře a aniž by čekal na odpověď, posadil se na práznou židli naproti. Věděl, s kým má tu čest, přesto jako by ho tento fakt nezajímal.
"Hostinský mi prozradil, že sis objednal poslední volný pokoj v téhle barabizně. Nenašlo by se tam kousek místa pro slamník, na kterém bych se vyspal? Jinak mě čeká noc ve stáji. A sám určitě víš, jak je noc ve stáji nepříjemná."

Nevím, chtělo se mu odpovědět. Ještě se mi nestalo, že by pro mě neměli volný pokoj.

Místo toho však řekl : "Varoval jsem tě, že tě budu muset zabít, jestli se znovu potkáme. Neřekl jsem to snad dostatečně jasně?"

Dál se věnoval svému masu a pivu, jakoby u stolu nikdo další nebyl.

Čarodějnice se na něj překvapeně podívala.

"Jak jsi mě poznal? Dala jsem si na přeměně tolik záležet," zašeptala.

"Podle očí," vysvětlil stručně. "Byl bych dávno mrtvý, kdybych nedokázal poznat tvory, které jsem už jednou viděl," dodal, když čarodějnice stále ještě nechápala.

"A pak," naznačil úsměv, jako kdyby se chystal říct nějaký velmi dobrý vtip, "žádný žoldnéř nemá tak rovné a bílé zuby jako ty."

Čarodějnice sevřela rty a když je znovu roztáhla, polovička chrupu jí chyběla a ten zbytek byl prohnilý a zčernalý.

"To už je lepší," konstatoval pochvalně.

"Co vlastně chceš?" zeptal se pak zcela obyčejným tónem, jakoby zapomněl, že jí slíbil smrt.

"Zabil mou matku," žoldnéř při té poznámce zaskřípal zuby, nedbaje rizika, že si vyláme jejich zbytek.

"Tvoje matka shořela na hranici," podotkl věcně. "A jestli myslíš tu ženu z vesnice, pak ty jsi zabila její dceru. Nemáš čaroději co vyčítat."

"Nikoho jsem nezabila," řekl voják v obraně.
"Mou pravou matku upálili, když mi byly sotva dva roky. Nikdy jsem se od ní nenaučila, jak být správnou čarodějnicí. Celé své pravé mládí jsem se protloukala jen tak tak, neměla jsem žádné dětství. Hledám si ho teď. Vybírám si bezdětné ženy a vždycky to zařídím tak, aby mě někde našly opuštěnou. Mateřský pud je silný. Žádná nepřemýšlí, co dělá malé dítě v lese. A když pak zemřou - přirozeně, ne mojí vinou - hledám si novou matku. Je to jednoduchý způsob života, ale mně vyhovuje."

Seděla sklesle na židli a chvíli ani jeden z nich nepromluvil. Lidé v sále začínali být nervózní. Nikdo se nedokázal tak dlouho bavit s Lovcem. Bylo to divné.

"Hostinský," křikl Lovec na mužíka, který se krčil za pultem a jen v duchu doufal, že smrt bude rychlá a málo bolestivá. "Hoď do mého pokoje nějaký slamník, tady voják se se mnou podělí o nájem."

Hostinský zmizel z místnosti, vykonat rozkaz a čarodějnice zvedla hlavu, aby se podívala svému společníkovi do očí.

"Chceš mě zabít v skrytu, aby to nikdo neviděl?" najednou měla strach a nebyla si jistá, zda nehraje příliš vysokou hru. Na tomhle muži bylo něco divného. Podle vzhledu byl středního věku, ale ona měla pocit, jakoby byl mnohem starší.

"Proč si myslíš, že ho nezabiju sám?" odpověděl otázkou, nechávaje tak její dotaz bez povšimnutí.

"Zapomínáš, kdo jsem. Cítila jsem jeho sílu. Je mnohem mocnější, než si dokážeš představit. Možná, že ani společně nemáme šanci."

Mohla to být pravda a mohla taky lhát.

"Ani na chvíli jsem nezapomněl, kdo jsi," zvedl se k odchodu. "Jestli se v noci o něco pokusíš, splním svůj dřívější slib okamžitě," ušklíbl se.
"Už jsem jednou v noci s čarodějem ve stejné místnosti byl," začal, když viděl, že mu tak docela nevěří. "Pouze jeden z nás ráno odešel živý. Hádej který." Bylo to konstatování, ne otázka.

Přesto by v tu chvíli nevsadila ani zlámanou grešli na to, že to byl právě on, kdo přežil. Připadal jí tak zvláštní, že by klidně věřila tomu, že byly dny, kdy byl mrtvý. Možná si skutečně ukousla velké sousto.

Když vešli do pokoje, zavřel dveře a pečlivě zastrčil závoru. Prošel místností, zkontroloval stěny a okno, také postel, matraci, stůl a židle.

"Myslíš, že tu číhá schovaný čaroděj?" zeptala se posměšně. "Třeba zalezl do myší díry támhle v koutě."

Nevšímal si jejích narážek a začal se svlékat. Odložil si plášť, vestu a kalhoty a vklouzl pod kožešinové přikrývky, v ruce svíraje dýku.

"Tato dýka," začal vysvětlovat směrem k čarodějnici, "je velmi speciální. Získal jsem ji jednou daleko na severu v jeskyních Zakázaných hor. Není čaroděje, ženy nevyjímaje, který by přežil byť i pouhé škrábnutí, jež by mu způsobila. Dobře si ji prohlédni. Jestli se v noci o něco pokusíš, bude právě ona tou poslední věcí, kterou ve svém životě uvidíš."

Podívala se na zbraň a musela připustit, že z ní má divný pocit. Sama sobě však nebyla schopna vysvětlit proč.

"Chci se proměnit," řekla místo odpovědi na hrozbu. "Být mužem mě stojí mnoho sil. Můžeš se, prosím, otočit?"

Jen se usmál a ona pochopila, že nemůže. Začala se tedy měnit, aniž by se dál doprošovala. Stádia, jimiž tentokráte procházela, nebyla tak hrozná, jako když se měnila tenkrát na mýtině. Přece jen byla velikost žoldnéře a její vlastní mnohem bližší, než rozdíl mezi děvčátkem a ženou. Občas se mu zdálo, že některé tvary jsou dokonce zajímavé.

Když proměna skončila, stála tam zase ta stejná žena jako v lese, jen oblečení se na ní neroztrhalo, ale splihle viselo, jelikož bylo zřetelně o několik čísel větší. Sundala si brnění a část šatů a zůstala v mužském spodním prádle. Ulehla na matraci a přikryla se.

"Co jsi udělala tomu vojákovi, když tvrdíš, že lidi nezabíjíš?" zeptal se, ačkoliv se ve skutečnosti o jeho osud příliš nezajímal.

"Spí pod velkým smrkem. Vlastně možná už nespí. Za tu dobu už se určitě vzbudil a teď běhá nahý po lese." Usmála se, protože jí představa nahého muže uprostřed ostružiní přišla komická.
"Nebo ho už něco sežralo," zchladil její nadšení faktickou poznámkou.

Otočila se ke zdi a přestala se s ním bavit. Pochopila, že tento muž nemá smysl pro humor a žije jen realitou.

Lovec sám si jí také přestal všímat a věnoval se přemýšlení o tom, co ho asi čeká zítra. Úspěch či prohra? Život nebo smrt? I když na tom zase tak moc nezáleželo. Dávno věděl, že smrtí nic nekončí. Alespoň v jeho případě.

Byl by přísahal, že ani na okamžik nezamhouřil oči. Nespal, to věděl jistě. Přesto čarodějnice najednou stála vedle jeho postele. Byla úplně nahá. S uspokojením si všiml, že ačkoliv nezaregistroval její pohyb, hrot dýky se dotýká jejího žaludku. Tělo reagovalo zcela automaticky, jakoby nepotřebovalo být řízeno mozkem.

I když musela vědět, že všechno, co jí řekl o své dýce, je pravda, neodtáhla se. Stála tam a čekala. Nebylo třeba slov. Mohl udělat jen dvě věci. Ta první byla, že na dýku trochu zatlačí. Nemusel bodnout, skutečně stačilo škrábnutí. Vybral si však druhou možnost. Zbraň uhnula stranou a uvolnila tak ženě cestu. Nehlučně vklouzla k němu pod přikrývky a on ucítil dotek jejího teplého těla.

Nebyla první čarodějnicí, která s ním sdílela lože. A nebyla by ani první, kterou by pak zabil. Bylo to zvláštní. Lidé, které svou prací chránil, se ho stranili. Včetně žen. A čarodějnice, jež by se ho měly obávat, jím byly přitahovány jako noční můry k petrolejové lampě. Některé si myslely, že dají-li mu své tělo, budou ho pak moci v nestřežené chvíli zabít. Žádná z nich už nežila. Jiné byly jen stejně osamnělé jako on a nehledě na riziko, jež takový vztah přinášel, byly rozhodnuty to zkusit. Koneckonců, on zabíjel jen na objednávku a pokud se netýkala zrovna jich, neměly se čeho obávat.

Pravděpodobně.

Milovali se bez jediného slůvka, bez jediného zvuku. Po celou dobu nepustil dýku z ruky a ani na chvíli nebyl natolik nesoustředěný, aby si nehlídal vlastní život. Ona ho však nechtěla zabít. Nebyl v tom žádný trik ani podvod. Zachránil ji z mrtvé vesnice a stal se tak paradoxně jediným člověkem, kterému mohla důvěřovat. Navíc byl muž a ona žena. A ať už byl jejich skutečný věk jakýkoliv, těla byla vhodného stáří a jejich potřeby nešlo nevyslyšet.

Když bylo po všem, přemýšlel znovu o zítřku a pozoroval přitom upřeně dýku ve své pravici. Čarodějnice spala přitisknutá k jeho tělu, hlavu položenou na jeho levém rameni. Na tváři měla drobný úsměv, který mohl být způsoben stejně tak snem jako předchozími okamžiky.

Díval se na pramen vlasů, jenž jí zakrýval rameno a spadal dolů na její drobná ňadra, a uvědomil si, že asi skutečně bude potřebovat její pomoc. Miloval se s ní proto, aby ji tak k sobě připoutal? Nebo proto, že při milostném aktu tělo načerpá nejvíce sil? A pak mu došlo, že je to vlastně jedno. Vzhledem k tomu, co se stane zítra, je dnešek jen zrnkem písku uprostřed pouště. A nezáleží na tom, zda je zrnko kouskem diamantu nebo jen úlomkem břidlice.

Zatímco se oblékal, pozoroval siluetu jejího těla pod kožešinovými přikrývkami. Spala a stále se ještě usmívala. Pak ji Slunce, nakouknuvší oknem do pokoje, píchlo svými paprsky do očí a ona nespokojeně zavrněla. Zašmátrala rukou po posteli, hledajíce tělo svého společníka, a když ho nenašla, překvapeně zamrkala a rozhlédla se po místnosti. V té chvíli vypadala jako úplně obyčejná žena a nikdo na světě by nepoznal, jaká je její pravá podstata. Jen v duchu doufal, že se v ní nezmýlil. Tentokráte ho skutečně čekal úkol, na který nestačil sám.

"Je čas vstávat," řekl tak obyčejně, jakoby se v noci nic nestalo. A dost možná že skutečně ne, přemýšlela. Možná to všechno byl jen sen.

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se, když vylézala z přikrývek.

"Raději nechtěj znát mé jméno," odpověděl. Když viděl její nechápavý výraz, dodal : "Každý, kdo ho slyšel, vzápětí zemřel." Vůbec se u toho neusmíval. Nebyl to žert.

"Nech si své jméno," odsekla trucovitě a aniž by se obtěžovala zbytečnou otázkou, zda se otočí, začala se měnit. Musel si připustit, že jako žoldnéř nevypadá ani zdaleka tak dobře jako žena. A že by jí spousta mužů to tělo mohla závidět. Bylo pevné, svalnaté, vysoké. V duchu se pousmál vlastním úvahám. Sledoval, jak si obléká vojenské šaty a brnění, sám dávno připraven na cestu.

"Můžeme jít," kostatovala, když si připnula pás se zbraněmi.

Snídali až v sedlech, míříce při tom stále na západ. Žvýkali suchý chleba, zapíjeli ho ředěným vínem a ani jeden z nich při tom nepromluvil, jakoby si neměli co říct. Jakoby byli dva úplně cizí poutníci, kteří mají náhodou společný kousek cesty. Ale nic víc.

Když dorazili k velké mohyle, stojící na svahu daleko od cesty, seskočil z koně a vydal se nahoru strání. Následovala ho, i když to považovala za zbytečné zdržení.

"Nepotřebuješ radu ducha mohyly, jsem tu přece já," naznačila své možnosti a on se na ni zamračeně podíval. Nepřímo mu řekla, že ho včera viděla, což nebylo tak zlé, ale on neviděl ji a to bylo horší. Nebyl dostatečně pozorný a to by se mu jednou mohlo vymstít.

"Navíc ti tento duch už neporadí," pokračovala, když si všimla kamenů vypadených na zem. "Komu stálo za to vykrádat obyčejnou mohylu?" ptala se zadumaně spíše sama sebe než Lovce.

Když se podívala do jeho obličeje, spatřila v jeho očích takový smutek, že se raději začala rozhlížet po okolí.

"To je mohyla mého bratra," řekl poněkud nesouvisle a ona se cítila být zaskočená, protože odhadovala stáří tohoto místa na několik stovek let. Ještě nikdy se tak nespletla v určení času. Snažila se nahlédnout otvorem po vypadených kamenech dovnitř, ale nic tam neviděla.

Otočil se a zamířil zpět ke koňům, nechávaje ji a její případné otázky za zády. Nasedl a vyrazil směrem na západ a ona jej následovala s podstatně menší chutí než dříve. Náhle jí připadal ještě podivnější než dřív. Byla mnohem zmatenější, než když zemřela její pravá matka a ona zůstala sama a bez pomoci. Neměla odvahu se ho zeptat, co to všechno znamená a tak se jen tiše pohupovala v sedle v rytmu jízdy a čekala, až se vysvětlení dostaví samo.

Cesta je vyvedla po mírném svahu až na kopec, na jehož druhé straně se rozkládalo malé údolíčko. V jeho středu stála vesnice, ale i na tu vzdálenost bylo vidět, že část domů nemá střechy a některá obydlí jsou zbořena téměř celá.
Najednou si uvědomila, že to místo zná. Byla tu zatím vždycky jen kolem půlnoci, ale byla si jistá, že se nemýlí. Prokletá vesnice. Kde jinde najít silné a mocné byliny, než o půlnoci právě tady?

Proč byla vlastně prokletá? V rychlosti vzpomínala na příběh, který se k ní vázal. Už tu dlouho nebyla a koneckonců, zase tak moc ji to nezajímalo, takže jí to vypadlo z paměti.

"Jsme na místě," řekl a nemusel ani ukazovat rukou. Jistě že mířili právě sem. Celou tu dobu to věděl a přitom ji tahal za nos. Vzpomněla si na legendu o dvou bratrech. I na to, že to je velmi stará legenda. Hrůzou rozšířenýma očima ho pozorovala, jak se pustil cestou z kopce.

Když si uvědomil, že ona zůstala stát, otočil se v sedle a podíval se na ni.

"Copak, dostala jsi z čaroděje strach? Zabil přece tvou matku." Vypadalo to spíš, jako že si ji dobírá, než že svá slova myslí vážně.

"Jeho," začala pomalu, "se nebojím. On," zdůraznila zájmeno, "byl celá ta léta mrtvý." Tentokráte neuhnula před jeho pohledem, ačkoliv měla pocit, že se jí propaluje až do mozku.

Pak se najednou pousmál. "Tak tu na mě počkej, když se ti nechce dál." Nechal úsměv zmizet a se zcela vážnou tváří dodal : "Jestli se do hodiny nevrátím, je to na tobě."

Otočil se a pobídl koně směrem k vesnici.

Chvíli se dívala za ním a všimla si, že se začíná zvedat vítr. Na obloze se začaly stahovat mraky a bylo slyšet burácení hromu. Objevily se první blesky. Na víc nečekala. Udělala i s koněm čelem vzad a uháněla zpět cestou, kterou přijeli. Potlačila vzpomínku na matku, svou poslední matku, a snažila se přesvědčit sama sebe, že její vlastní život je mnohem důležitější než pomsta.

Když vjel mezi první chalupy, vrátily se mu vzpomínky, jako by to bylo včera. V této vesnici se jich ujali. Dvou opuštěných chlapců - dvojčat. Přijali je za vlastní a stejně tak se o ně starali. Když trochu vyrostli, začal se bratr zajímat o osud pravých rodičů, a když zjistil, že ho nikdo nezná, utekl jednou v noci pryč a od té doby se neukázal.

Až mnohem později, téměř v dospělosti, se vrátil. Ale ne proto, že chtěl vidět bratra. Vrátil se proto, že potřeboval oběť. Velkou oběť pro svého boha. A co může být větší, než vlastní sourozenec? Za takovou cenu jsou bohové ochotni dát nesmrtelnost. A když k tomu přidáte vesnici jako malou třešínku na dortu, je Váš osud předem zpečetěn. Pokud ovšem není ve hře nějaké 'ale'.

A tady jedno bylo.

Uviděl ho stát uprostřed návsi. Vítr poškubával jeho pláštěm a dlouhé vousy byly smýkány na stejnou stranu stejným živlem. Lovec seskočil z koně a plácl ho po zadku. Ten pochopil povel svého pána, a zmizel z vesnice dřív, než list hnaný blížící se vichřicí proletěl od jednoho domu k druhému.

"Dlouho jsme se neviděli," řekl muž s plnovousem a jeho slova byla zřetelná i přes hřmění a blesky, které teď křižovaly oblohu v souvislé linii.
"Měl jsem dost času na přemýšlení," pokračoval muž, neočekávaje přivítání od svého bratra. "Jen my dva společně můžeme ovládnout tento svět."

Nepřišla žádná odpověď. Bylo zbytečné mluvit. Neexistovalo nic, co by je dva mohlo ještě kdy spojit dohromady. Lovec věděl, že nakonec spolu budou muset bojovat a taky věděl, že výsledek je stejně nejistý, jako byl tenkrát.

"Oba naši rodiče byli čarodějové," vysvětloval mezitím dále muž. "Čarodějové se nikdy nespojí, ale oni byli výjimka. Proto jsme my, jejich děti, obdařeni neskutečnou mocí. Ale musíme ji využít společně, ne proti sobě. Teď už to vím," dodal vítězoslavně.

"Naši rodiče se zabili, když zjistili, co udělali," přerušil konečně své mlčení muž s hladkou tváří. "Nás zabít nemohli, tak si vzali vlastní životy. Zřejmě věděli proč."

"Byli to hlupáci," vykřikl vztekle bratr a v očích mu žhnul oheň šílenství. Nikdo přežívající ve vlastní hrobce celá staletí nemůže zůstat normální. On však byl šílený již předtím, než se do hrobky vůbec dostal.

"Bohové mě ztrestali, protože jsem nepochopil, že jsme byli vybráni oba. Společně."

Vítr dosáhl takové síly, že rval zbytky střech a shazoval zesláblé zdivo. Všude kolem se točil prach v obrovských vírech a bylo slyšet praskání stromů, jež neunesly tak velký nápor. Přesto dva muži uprostřed vesnice vypadali, jako by se jednalo o pouhý letní vánek.

"Víš, čím se živím?" zeptal se Lovec místo reakce na urážku rodičů.
"Zabíjíš čaroděje, to je v pořádku. Jsou to naši společní nepřátelé," uchechtl se bratr.
"Byla to jedna z podmínek mého návratu," odpověděl první a tasil meč. "Ty jsi taky čaroděj," dodal, jakoby to bylo potřeba vysvětlit.

"Hlupáku," vykřikl druhý a natáhl před sebe ruku. Z dlaně vytryskl blesk tak mocný, že jeho druhové na obloze se na chvíli zdály být jen malými jiskřičkami. Výboj narazil do muže s mečem, ale těsně před ním se rozdělil na dva proudy, které změnily směr a místo Lovce zasáhly zbytky několika domů, jež okamžitě vzplály.

"Tvá magie nic nezmůže proti vlastnímu bratru. Myslel jsem, že to víš."

"Pak tě tedy zabiju ocelí," procedil mág skrze zuby a tasil vlastní zbraň.

Jiskry, jež odletěly od srazivších se mečů byly na malou chvíli stejně jasné jako sluneční paprsky. Řinčení oceli přehlušilo hromobití. Nemohli se zabít, oba to věděli, a přece nepřestávali bojovat. Byli stejně silní a co jeden získal každodenním tréninkem, druhý načerpal dlouhým spánkem a životní energií tří vesnic.

Potáceli se po náměstí jako dva nezřetelní duchové uprostřed dešťových kapek a trsů trávy hnaných větrem. Jejich pláště dávno odletěly do tmy a jen jejich oči osvětlovaly scénu, zatímco slunce bylo skryto za mraky. Bylo sice poledne, ale temnota ve vesnici dodávala spíše zdání půlnoci.

Bojové štěstí se přesouvalo z jednoho na druhého, každý z nich chvíli ustupoval a chvíli útočil. Oba krváceli z několika ran, ale ani jeden z nich jim nepřikládal žádné důležitosti. Oba dva už jednou zemřeli.

A pak najednou muž s hladkou tváří klopýtl o větev hnanou vichrem napříč vesnicí. Náhoda je něco, co řídí naše osudy. Zavrávoral jen na okamžik, ale i ten stačil tomu druhému, aby udeřil. Lovec ránu sice vykryl, ale meč se mu v nepohodlné pozici vysmekl a velkým obloukem zmizel ve tmě.

Padl na záda, jelikož už nedokázal udržet rovnováhu a zůstal ležet, očekávaje svůj osud.

"Měl jsi se se mnou spojit," vykřikl bratr a zvedl meč vysoko nad hlavu. "Teď bude svět jen můj."

"Podruhé mě zabít nemůžeš," řekl ten ležící spíše pro sebe, než svému bratrovi a s ledovým klidem sledoval meč, který se dal do pohybu.

Ale nějak divně. Mnohem pomaleji a špatným směrem.

Sklopil oči dolů na obličej svého soka a i v té tmě zahlédl překvapení v jeho očích. A také pramínek krve vytékající z jeho úst.

Odvalil se na bok a bratr padl přímo na místo, na kterém ještě před chvílí ležel on. Ze zad mu trčela dýka s vykládanou rukojetí.

"Už jsem myslel, že nepřijdeš," řekl Lovec směrem k čarodějnici, která s obavami v očích sledovala ležící postavu. Byla už zase ženou a na sobě měla dlouhé volné šaty nadouvající se ve větru.

"Zabil mou matku," zaskřípala zuby.

"Tvá matka shořela na hranici," odpověděl mechanicky a sledoval, jak mraky mizí z oblohy ještě rychleji, než se na ni přihnaly, a to i přes to, že vítr rychle utichal.

"Navíc jsem zjistila, že jsi mi vyměnil dýku," dívala se při tom na zbraň trčící ze zad mrtvého muže. "Včera jsi mi dost jasně vysvětloval, jak je zázračná," pohlédla mu do očí a čekala vysvětlení.

"Nemohl jsem ho zabít," řekl tiše. "Byl to můj bratr."

"Opravdu nechceš ty peníze?" ptal se, potěžkávaje v ruce váček se zlaťáky. "Zabila jsi ho ty, patří tobě."

"Nezabíjím pro peníze, nejsem nájemný vrah," odsekla naštvaně. Dívala se na něj, jak sedí opět na svém koni, který se vrátil úplně sám, jen co skončila bouře, a přemýšlela o tom, proč má tak špatnou náladu. Pomstila přece svou matku, měla by být šťastná.

"Kdyby sis to rozmyslela," pokračoval, jakoby mu ani nedošlo, že to byla narážka na jeho způsob života," budeš je mít u mě. Ovšem nezapomínej, co jsem ti řekl tenkrát v noci na mýtině uprostřed lesa." Jeho tvář byla vážná, ale jeho oči jiskřily veselím.

"Že mě budeš muset zabít, až se příště potkáme?" ujišťovala se, zda oba myslí na to stejné.

"Přesně. Jen jsem zapomněl dodat jednu maličkost."

Tázavě se na něj podívala. Co k tomu chce dodávat?

"Pokud mi za tebe někdo zaplatí."

Pak jeho tvář ztratila na vážnosti a ona ho viděla poprvé se skutečně smát.

"Tak se snaž žít tak, aby tvůj život neměl žádnou cenu."

Pobídl koně a smějíce se vlastnímu žertu, vyrazil dál směrem na západ, aniž by se byl rozloučil.

Dívala se za ním, dokud nezmizel mezi prvními stromy lesa a celou tu dobu podvědomě čekala, že se vrátí nebo alespoň otočí a zamává. Neudělal nic takového. Ještě chvíli stála a přemýšlela o tom, zda to všechno byl jen sen a nebo skutečnost. Náhle si uvědomila, že den se chýlí ke konci a bez žoldnéřova koně, který se ztratil v bouři, má před sebou dlouho a únavnou cestu. Naposled se podívala jeho směrem a pak se vydala na jih, protože s určitostí věděla, že tam někde leží vesnice, ve které žije žena, která nemůže mít vlastní děti.

off - line