Blesky bičovaly oblohu, po níž vítr hnal těžké šedé mraky nasáklé vodou. Burácení hromu připomínalo zvuky tamtamů linoucích se nad ztemnělým pralesem. Šumění listí v korunách stromů zmítaných živlem doplňovalo atmosféru blížící se bouře. Bylo jen otázkou času, kdy se spustí liják.

Muž v sedle hnal koně neúprosně vpřed, jakoby mu na něm vůbec nezáleželo. Byl to jeho život, který se pokoušel zachránit, a on si ho cenil víc než zvířete. Zatínal mu ostruhy hluboko do slabin a neustále se nervózně otáčel dozadu. Zřejmě se obával, že jej někdo pronásleduje.

Najednou kůň vysílením klopýtl a vzápětí ztratil rovnováhu. Padl dopředu a ozvalo se křupnutí, jak mu praskl vaz. Setrvačností se převalil na záda a uvěznil pod sebou jezdce, kterému sedlo zlomilo levou nohu v koleně.

Zařval bolestí a snažil se vyhrabat z pod mrtvého zvířete, ačkoliv věděl, že právě prohrál. Vysoko nad mraky se rozlehl krutý smích. Když muž v hrůze pozvedl oči, uviděl nad sebou stát přízrak. Mohl to být zrovna tak člověk jako ďábel.

"Myslel sis, že mě můžeš zabít?" zavrčel tvor hlasem tak hlubokým, že připomínal dno vlhkého hrobu.

"Na mě je smrt krátká" a s těmito slovy pozvedl meč, jenž svíral oběma rukama, vysoko k nebi. Vzápětí uťal jediným švihem ležícímu hlavu, která se odkutálela ze svahu do blízkého houští.

Pak zmizel stejně záhadně, jako se objevil a jen mrtvola koně a bezhlavé tělo byly svědky toho, že tu ještě před chvílí byl. Do prachu dopadly první kapky deště. Někde v dálce zavyl vlk, který ucítil pach čerstvé krve a nyní svolával své druhy k hostině.

V jednu chvíli byla pole a cesta linoucí se mezi nimi prázdná. V tu druhou se na ní objevil jezdec, jakoby i s koněm vyrostl přímo ze země. Přes horko, které všude panovalo, vypadal jezdec velmi čerstvě. Byl vysoké štíhlé postavy, oblečen do kožené vesty bez rukávů, krátkých kalhot a řemínkových sandálů. Vystavoval tak na odiv své mohutné svalstvo, možná také proto, aby odradil případné soupeře. Oblečení však bylo spíše podmíněno roční dobou. Měl hladce holený obličej, rámovaný černými, krátce střiženými vlasy a bystré pronikavé modré oči, které se se zájmem rozhlížely po okolí.

Na rozdíl od svého pána byl na tom kůň podstatně hůř. Horkem se mu pletly nohy a jen dobrý výcvik ho nutil pokračovat v cestě. Dost možná jeho problémy měly spojitost s černou barvou srsti, která přitahovala sluneční paprsky jako víla Bludička své oběti.

Strážní v bráně se po sobě zmateně podívali, protože si dvojice všimli až na poslední chvíli. Nesvědčilo to o jejich velké bdělosti. Když muž projel mezi nimi a zamířil k centru města, jeden z vojáků zmizel na strážnici a o chvíli později vyrazil ulicemi k císařskému paláci takovou rychlostí, že od kopyt jeho koně odletovaly jiskry.

Procházel mezi stánky, aniž by věnoval pozornost zboží a nebo prodavačům, kteří se mu jej pokoušeli vnutit. Řídil se zcela svým instinktem, který jej posléze zavedl do malé boční uličky. Uvědomil si, že stojí před zbrojířským krámkem. Vešel dovnitř a pokýval hlavou na pozdrav. Malý mužík, který by se spíše hodil za prodavače zeleniny, jej pozoroval stojíce za pultem.

Muž procházel mezi stojany s meči a dýkami, prohlížel si kuše a vrhací nože a čas od času vzal některou zbraň do ruky, řádně ji potěžkal, důkladně prohlédl a udělal několik zkusmých švihů.

"Vidím, že jste odborník," ozval se po chvilce prodavač. "To se hned pozná podle toho, jak se ke zbraním chováte. Pro muže, jako jste vy, bych tu měl lepší zboží."

Zvedl pohled od nože, který si právě prohlížel, a v gestu mírného překvapení povytáhl obočí.

"Pojďte za mnou," vyzval jej prodavač a zamířil do zadní části obchodu. Byly tu zase jen stojany se zbraněmi, ale stačil jediný pohled, aby odborník poznal, že jejich kvalita je nejméně o třídu vyšší než těch z přední části. A on odborník byl. Dotýkal se zbraní s téměř posvátnout úctou a jeho oči planuly zvláštním žárem. Vybral si několik vrhacích hvězdic, jeden nůž, spíše na krájení chleba než nepřátel, ale přece jen nebezpečnou zbraň obzvláště v okolí ledvin. Nakonec se zastavil před mečem pověšeným na stěně. Jeho pohled se vpíjel hluboko do kované oceli, magicky přitahován jiskřícím ostřím.

Po chvilce téměř nábožného ticha opatrně sundal meč ze závěsů. Zřetelně cítil podivné vibrace, které se šířily do jeho dlaní. Podíval se na prodavače, ale ten nejevil sebemenší známky jakýchkoliv emocí. Tato zbraň pro něj byla stejná jako všechny ostatní. Jen zboží určené k prodeji. Muž by se byl vsadil, že kdyby se ho zeptal, co cítí při dotyku kovu, odpověď by zněla pouze : "Chlad."

"Vybral jste si dobré kousky," pokyvoval uznale prodavač hlavou. Přece jen rozumněl víc zbraním než zelenině. Pak řekl cenu a čekal na mužovu reakci. Ten však zaplatil bez jediného pokusu smlouvat. Pak vytáhl z odřené pochvy svůj starý meč a nahradil jej novým, aniž by pocítil stín lítosti. Starou zbraň položil na pult a usmál se : "Můžete jej vyhodit, či s ním udělat, co libo. Jeho dny jsou sečteny."

Mužík sklonil zrak a prohlédl si meč. Když zvedl hlavu, aby se zeptal, co je myšleno těmi sečtenými dny, zjistil, že jeho krámek je prázdný. Zákazník zmizel, aniž by přitom vydal jediný zvuk. Dokonce ani zvonek nade dveřmi neprozradil jeho odchod.

Vstal z postele a tasil meč dřív, než se ozvalo zabušení na dveře.

"Promiňte, pane," ozval se za nimi hlas hostinského, "ale jsou zde vojáci královy osobní gardy. Chtěli by s vámi mluvit."

Schoval zbraň a vyšel ven, aby následoval obtloustlého muže do výčepu. Tam uviděl čtyři žoldnéře v plné zbroji, která na sobě nesla jasné stopy bohatství. Ne všichni vojáci prodávají svůj život lacino.

"Jste Lovec, pane?" přešel velitel skupinky rovnou k podstatnému. Mlčky přikývl a čekal.

"Náš král by s vámi rád mluvil. Má pro vás práci," dodal, když se nedočkal žádné reakce.

Lovec přikývl a naznačil, že mohou rovnou vyrazit. Byl připraven na cestu, jakoby něco takového čekal.

"Toto je její pokoj," řekl vládce a bylo vidět, že jen tak tak drží své emoce na uzdě. "Stála před ním dvojice mých nejoddanějších stráží a přesto se má dcera ztratila bez jediné stopy a jediného zvuku."

Host si prohlížel pokoj s trochu nepřítomným výrazem v obličeji. Zdálo se, že jeho mysl se toulá daleko za těmito zdmi z mohutných kamenných kvádrů. Pak se pohnul a zamířil na okružní cestu místností, pečlivě zkoumajíce každou maličkost.

"Prohledali jsme úplně všechno. Několikrát. Přesto nevíme, jak zmizela, ani kdo za tím vězí," pokračoval král ve svém výkladu.

Najednou se muž zastavil a upřel pohled přímo na hostitele. Tentokrát se nedíval nikam mimo tento svět, ale přímo do králových očí. Ten dlouho nevydržel a prohlédl si raději špičky svých bot.

"Máte pravdu, přece jen něco víme," přiznal proti své vůli. "Zaplatili jsme mága a ten nám řekl, že stopa vede do Tortského lesa." Zvedl znovu pohled a ke své hrůze zjistil, že host se mu stále ještě dívá do očí.

"Poslali jsme jednoho Lovce," nevěděl jak dál.

"Je mrtvý," řekl za něj host a zamířil ke dveřím. Na chodbě se zastavil a obrátil se zpět ke králi, "ta práce mě zajímá. Asi bychom si měli promluvit o ceně."

Vedl koně pomalu, majestátně vzpřímený v sedle a téměř si nevšímal dětí, které se před ním rozprchly jako hejno slepic. Poschovávány za stromy, plůtky či keři, které se tu a tam nalézaly mezi domy, vzhlížely k návštěvníkovi s obavami v očích. Velmi zřídka do vesnice někdo zavítal a většinou to nebylo v dobrém.

Muž však pouze projížděl.

Se zájmem pohlédl na malou holčičku, sotva čtyřletou, která jako jediná neutekla, ale nadále seděla blízko studny. Hrála si se svou panenkou, vyřezanou ze dřeva, na kterou se snažila navléci několik hadříků místo oblečení. Když u ní zaklapala kopyta, na chvíli zvedla oči, aby se podívala, kdo si ji dovoluje rušit, a pak se vrátila ke své hře, aniž by na jezdce nějak zareagovala.

Ten ji minul a pomalu, aby náhodou neublížil některému z dětí, vyjel z vesnice a zamířil směrem k jihu.

Seděl v trávě na mírném svahu a vychutnával si pohled na zapadající slunce. Možná to byl jeho poslední západ a tak jen tiše sledoval rudý kotouč mizící za lesem. Kolik západů už takto viděl? Asi by se nedopočítal. A přesto pokaždé cítil osten bodající někde hluboko v hrudi, který se mu pokoušel vehnat slzy do očí. Zatím nikdy neuspěl.

Když bylo po všem, pokračoval v cestě, jež po pár stech metrech ústila do lesa. Teprve když našel malý palouček ukrytý mezi stromy, zastavil. Odstrojil koně, vytřel ho do sucha a nechal, ať se pase na čerstvé trávě, zatímco sám sbíral opodál dříví na oheň.

Povečeřel trochu sušeného masa s chlebem a zapíjel čerstvou vodou z nedalekého potůčku. Když konečně utišil hlad, posadil se blíž k ohni, přes kolena položil obnažený meč a záda proti nočnímu chladu překryl tenkým pláštěm. Naslouchal zvukům okolního lesa se zavřenýma očima a přitom vypadal, jakoby na někoho čekal.

Mohlo být kolem půlnoci, když se na okraji mýtiny vynořila drobná postava. Došla k ohni a v jeho mihotavém světle se ukázalo, že patří malé holčičce z vesnice.

"Vzdálenější místo už jsi nenašel, co?" zamručela nespokojeně.

"Stromy nás skryjí před nežádoucími pohledy," odpověděl, i když to žřejmě bylo zbytečné.

"Dlouho jsem se rozmýšlela, jestli mám vůbec přijít," pokračovala vyčítavým tónem. "Vůbec si to nezasloužíš."

"A proč jsi teda přišla?" zeptal se muž tak obyčejně, že se dítě v první chvíli chtělo otočit a uraženě utíkat zpět ke své matce. Záměrem jeho předchozích slov totiž bylo získat trochu útěchy a ujištění, jak důležitý jeho příchod byl. Dočkalo se však pravého opaku.

"Protože, protože," začala holčička vysvětlovat a přitom cítila knedlík, který se jí tlačil do krku. Raději zmlkla a chvíli se dívala do plamenů. Pak se začala svlékat.

S výrazem mírného překvapení v očích hleděl na dítě, obnažující své tělo a čekal, co z toho vzejde.

Když byla úplně nahá, zamrkala na něj svýma velkýma hnědýma očima a pak řekla : "Přece si nezničím šaty. Nebo by jsi mě chtěl takhle?" Tón jejího hlasu byl natolik vyzývavý, že muž nasucho polkl a na chvíli nevěděl, kam s očima.

Holčička se hlasitě rozesmála a najednou začala růst. Bylo to, jako kdyby se roky změnily v minuty. Její tělo se protahovalo, zaoblovalo, objevila se ňadra, nejdříve drobná, téměř neznatelná, avšak čím dál tím větší. Když všechno skončilo, stála před ním asi třicetiletá žena, nahá stejně jako před chvílí dítě, jen mnohem lépe tvarovaná.

"Vidím, že jsi vylepšila styl. Tentokráte žádný odporný mezitvar," nadzvedl plášť a čarodějnice si sedla vedle něj, vděčná za ruku s látkou, která se jí ovinula kolem ramen. Přece jen bylo příliš chladno pro nahou postavu.

"Co potřebuješ?" zeptala se tak samozřejmě, že pochopil zbytečnost předstírání, že přijel kvůli ní.

"Co víš o Tortském lese?"

"Lidé se odtamtud většinou nevracejí," otočila k němu obličej.

"Nemáš tam namířeno, že ne?" hleděla mu do očí a odpověď znala ještě dřív, než dokončila větu.

"Nemůžeš ho zabít," řekla smutně. "Je nesmrtelný."

"Ale pořád je to jen čaroděj," zamyslel se. "Moje dýka zabije každého čaroděje. Ona má tu moc."

Mlčela, protože nevěděla, co na to říct. Znala jeho dýku, ale taky věděla, že čaroděj je nesmrtelný. Byl to rozpor a jen čas ukáže, jak velký a jak osudový.

"Na co může potřebovat dívku? Královskou dceru," doplnil.

"Je ještě panna?" ujišťovala se.

"Těžko říct, ale asi ano," usoudil.

"Pak o příštím úplňku můžeme čekat velké věci. A neřekla bych, že dobré."

"Už zítra v noci?" To tedy nemá moc času.

Zarazila se, úplněk je skutečně už zítra. "To nemůžeš stihnout." Ale nepokoušela se jej odradit. Věděla, že by to od ní byl bláhový pokus.

"To se uvidí," ukončil debatu, sundal meč ze svých kolen a přivinul ženu blíž k sobě. V první chvíli se chtěla bránit, ale pak ji zradilo vlastní tělo a ona dovolila muži, aby si s ní dělal, co chtěl. Přestala vnímat noční chlad, i když ležela nahá v trávě, a jak se milovali, rozplynulo se jí okolí úplně. Nevěděla kolikrát a kam se převalili, ztratila přehled o tom, zda je dole nebo nahoře, nevěděla ani, jestli je stále ještě noc a nebo už dávno začal nový den.

Něco bylo špatně. V první chvíli nevěděla přesně co. Byl to jen takový pocit. Neurčitý pocit nebezpečí. Chtěla se soustředit, ale nešlo to. Ve vzduchu se zableskl meč. Naleštěná čepel odrazila záři plamenů. Ozval se odporně křupavý zvuk a ona uviděla jak nad ní přelétá uťatá vlčí hlava. Pomalu se otáčela a odstřikovala na všechny strany kapky krve.

Zmizela za kruhem světla vrhaným ohněm a téměř současně se kousek od ženy ozval pád bezhlavého těla do trávy. Slyšela hrabání nohou ve smrtelné křeči. Nemohla si pomoci. Začala křičet. Byla to čarodějnice, která za svého života viděla spoustu hrozných věcí, ale teď a v tuto chvíli se nedokázala ovládnout.

Ústa jí přikryla mohutná dlaň.

"Probudíš všechny veverky v celém okolí," řekl důvěrně známý hlas. Vrátil ji do reality. Vzrušení bylo dávno pryč a zrovna tak strach. Už zase přesně věděla, kde je, jen si nebyla tak úplně jistá, co se stalo.

"To nebyl vlk, že ne?" začala, když ruka uvolnila její ústa. "Žádný vlk nemá tak velkou hlavu."

Muž, svírající meč od krve, zmizel ve tmě, aby se za chvíli opět vynořil ve světle. Volnou rukou držel za vlasy ženskou hlavu. Čarodějnice se neodvažovala pohlédnout na tělo, které leželo kousek od ní.

"Byla poměrně hezká," řekl Lovec, prohlížející si obličej své oběti. "Škoda jen, že byla vlkodlak."

"Mluvíš, jako bys ji znal," čarodějnice se začala třást a nebylo to jen díky chladu.

"Byl to její třetí pokus," vysvětloval. "Tentokrát udělala osudovou chybu. Spolehla se na to, že v některých okamžicích jsou muži nepozorní. A musím přiznat, že prakticky ve všech ostatních případech by měla pravdu."

S podezřením se dívala na hlavu v jeho ruce. "Vlkodlaka nemůžeš zabít mečem," najednou nevěděla, zda se má odsunout od těla směrem k hlavě a nebo raději od hlavy směrem k tělu.

"To je pravda. Ovšem pouze tenkrát, pokud meč náhodou neobsahuje nějaké stříbro," řekl tónem, kterým dospělí často chlácholí malé děti.

Překvapeně k němu zvedla oči. Ten člověk skutečně myslel na všechno. Jeho meč obsahoval stříbro. Dopředu věděl, že se to může hodit, a nenechal nic náhodě.

"Vlkodlaci nepronásledují člověka. Napadnou toho, kdo je nablízku. Jsi si jistý, že se skutečně jedná o jedno a to stejné zvíře?"

"Ženu," opravil ji s mírným úsměvem. Asi svou poznámku považoval za vtipnou. "Bylo to osobní. Je to asi rok, co jsem v jedné jeskyni zabil jejího druha," díval se přitom do země, jakoby se za to styděl.

"Neriskovala by život kvůli jinému vlkodlakovi. Klidně by ho zakousla sama, kdyby měla hlad. Natolik je znám."

"Já jsem v té jeskyni tenkrát našel taky dítě," píchal špičkou meče do trávy, až se mu podařilo udělat malý dolík.

Hrůzou se jí rozšířily oči. Ne proto, že právě hodil hlavu do ohně, který ji pohltil s odporným zasyčením. Moc dobře věděla, co ve skutečnosti myslel tím "našel".

"Mě by jsi byl taky zabil? Tenkrát?" vrátila se v myšlenkách k událostem, při kterých se poprvé setkali.

"Možná," naznačil. "Vždycky záleží na okolnostech."

Seděla zabalená v jeho plášti a sledovala, jak nosí z lesa dříví a chystá velkou hranici. Do jejich malého ohně se možná vešla hlava, ale nic většího. Když uchopil tělo, zavřela oči a jen poslouchala tiché škrábání, jak je táhl po trávě. Teprve když uslyšela praskání hořících polen, podívala se do plamenů, olizujících svou potravu. Naštěstí přes jejich záři nebylo vidět škvařící se maso, ani žárem praskající kůže.

Přisedl si vedle ní.

"Budeme pokračovat?"

Asi to měl být žert, ale jí to v tu chvíli vůbec vtipné nepřišlo. Zabil před jejíma očima ženu, která sdílela podobný osud jako ona sama. Zabil by ji taky? Cítil k ní vůbec něco? Splašené myšlenky se hnaly dál jako o závod a tělo vysílené nedávnými zážitky si žádalo oddechu. Tiché syčení ohně z dohořívající hranice ji doprovodilo do říše snů, aniž by si bývala uvědomila, že pomalu usíná.

Krev a smrt, smrt s krev. Kotouče červené mlhy se převalovaly sem a tam a z nich se vynořovaly obrazy, které vzápětí zase mizely. Meč a dýka. Dívka a obětní kámen. Řetězy. Ticho. Naprosté a dokonalé ticho. Všechno znehybnělo, jakoby se zastavil čas. Jakoby zručný malíř zachytil chvíli, která dlouhá sotva vteřinu, zůstane zachována do konce světa. Možná o něco dél.

Muž napřažený k ráně, dívka s ústy otevřenými v němém výkřiku. Nedostatek vzduchu. Horko. Zápas a prohra. Život nebo smrt. Stříbrný třpyt. Pohyb. Pomalý, ale stále se zrychlující. Závrať způsobená vířícím okolím. Výkřik. Hlasitý ženský výkřik. Její výkřik.

Probudila se a zamrkala, hrdlo stále stažené hrůzou. Co to všechno jen mělo znamenat? Byl to pouhý sen? Čarodějnice nikdy nemají "pouhé" sny.

Když se vrátil od potůčku, kde se byl opláchnout, začínalo pomalu svítat. Kupodivu zjistil, že čarodějnice už nespí, ale sedí zabalená v plášti a prohlíží si jeho vestu.

"Co to bylo za zvíře," zeptala se, zkoumajíce kůži.

"Asi vlk," odpověděl bez zájmu a začal strojit koně k další cestě.

"Zabil jsi ho sám?" zajímala se.

"Zvířata většinou nezabíjím. Tu vestu jsem koupil."

"Vezmeš mě s sebou?" přeskočila konečně k tématu, které ji zajímalo mnohem víc.

Jen zakroutil hlavou.

"Zůstaneš tu se mnou?"

Neodpověděl vůbec, bylo to zbytečné.

Odložila jeho vestu, sundala plášť a přeměnila se zase v malé děvčátko. Pomalu se oblékla a zamířila zpět k domovu, aniž by se rozloučila. Po tvářích jí stékaly slzy, ale ona se za ně nestyděla. Malé holčičky brečí často. Mohou si to dovolit. Jsou přece ještě malé. A jsou to holčičky.

Chvíli se za ní díval. Možná by na ni měl zavolat, políbit ji na rozloučenou, slíbit, že se určitě vrátí. Pousmál se své vlastní hlouposti. Sbalil zbytek věcí, vyhoupl se do sedla a popohnal koně. Dnes večer bude úplněk a on měl před sebou ještě notný kus cesty. Bylo třeba přijet včas. I když mu to zaručí sotva zanedbatelnou část úspěchu.

Kůň se zdráhal vjet do lesa, jakoby cítil, že to není bezpečné. Přesto ho koleny přinutil k poslušnosti a vzápětí zamířili mezi první stromy. Uháněli po téměř neznatelné stezce tak rychle, jak to jen šlo. Začínalo se stmívat a on si nebyl jistý, jak hluboko bude muset zajet.

Hřebec zastavil tak prudce, že přes něj málem přepadl. Seskočil a podíval se, co se stalo. Vedle cesty ležela mršina koně. A bezhlavé tělo. Obojí řádně poznamenané lesními šelmami. Některé části chyběly úplně, asi zavlečené někam do houští. Rozhlížel se po hlavě, ale nikde ji neviděl. Prohlédl si alespoň sedlovou brašnu, která nebyla k jídlu a tak zůstala celá. Uvnitř našel váček s penězi. Teď už věděl, koho má před sebou. Dost možná svůj vlastní osud.

S váčkem v ruce, protože teď se stal součástí platu za jeho vlastní práci, se vyšvihl znovu do sedla. Už už chtěl pobídnout vraníka k další cestě, když ho něco zneklidnilo. Otáčel hlavou ze strany na stranu a vypadalo to, že něčemu naslouchá. Jako zázrakem se mu v ruce objevil meč těsně před tím, než na něj z křoví skokem zaútočila velká černá puma. Rozsekl ji vejpůl, přičemž mu to nedalo víc práce, než naporcovat domácí kočku. Mírným úklonem se vyhnul letící polovině těla, která skončila v křoví na opačné straně stezky. Horší ovšem bylo, že druhá část šelmy, hrabající ve smrtelné křeči zadními končetinami, zanechala na boku koně hluboké krvavé šrámy. Ten bolestí zařehtal a jen tak tak, že neposlal svého pána na zkrvavenou zem.

Znovu seskočil a prohlédl zvířeti rány. Byly dost hluboké, takže bude muset dál pěšky. Na chvíli se zamyslel. Puma na člověka neútočí, pokud nemá skutečně velký hlad. A ten by v létě mít neměla. To znamená, že její přítomnost je v přímé souvislosti s čarodějem. A to taky znamená, že už to k němu nemá daleko.

Sundal koni sedlo, aby mu při pohybu nedráždilo poraněné místo, a nechal ho stát na pěšině. Sám, s taseným mečem, pak zmizel v temnotě mezi stromy.

Žádný člověk se lesem nedokázal pohybovat tak tiše a přitom tak rychle. Jeho nohy přesně mířily do míst, kde nebyla jediná větvička, jejíž praskot by jej mohl prozradit.

Najednou zastavil a jen tak tak že neupadl, jak se pokoušel nedošlápnout na zem. Sehnul se, aby si prohlédl příčinu svých potíží. Byla to část kostry malého dítěte. Mířil dobrým směrem. Dostal se k opačnému okraji lesa a vyhlédl do volného prostoru. Někde v dálce spíše tušil než viděl shluk obrovských kamenů. Jestli je některé místo vhodné pro černou magii, pak je to právě zde. Rozeběhl se, mírně skloněný, jakoby doufal, že čaroděj vidí pouze očima. Už předem mu ale bylo jasné, že výhodu překvapení mít na své straně nebude.

Kameny se vylouply z temnoty přesně tam, kde je očekával. Tvořily stěnu přírodní svatyně, stojíce v kruhu s jediným možným vchodem. Byla to past, ale neměl na vybranou. Opatrně vstoupil dovnitř s mečem připraveným k ráně. Uprostřed byl položen velký plochý kámen. Byl opatřen žlábkem na odtok krve, sadou řetězů na důkladné uchycení končetin oběti a krvavými skvrnami z předchozích obřadů. Musel sám sobě přiznat, že lepší oltář na obětování lidí už dlouho neviděl.

V této chvíli byla ke kameni připoutána úplně nahá dívka. Její tvář, přestože zkřivenou hrůzou a bolestí, poznal velmi rychle. Král mu v paláci ukázal dostatek jejích portrétů. Dávno vzdala všechny marné pokusy osvobodit se z pout. Ochable ležela s očima plnýma slz a očekávala svůj osud s tichým vzlykáním.

Druhým a současně posledním účinkujícím v tomto malém cirku byl sám čaroděj. Byl to člověk, ale jeho vzhled dávno pozbyl lidskosti stejně jako jeho duše. Stál za kamenem, v ruce připraven velký zahnutý nůž.

"Čekal jsem tě," usmál se beze strachu na Lovce. Pravděpodobně to však byla lež a pravou příčinou, proč ještě dívka žila, byl Měsíc, který prozatím nedokázal svým světlem pohltit celý obětní kámen.

"Musím přiznat, že mám rád při svých kouzlech svědky. Líbí se mi, jak křičí hrůzou," pokračoval křaplavým hlasem.

"V tom případě tě asi zklamu," odtušil Lovec a aniž by nadále plýtval časem, vrhl se na čaroděje. Byl to nečekaně rychlý pohyb. Skočil přes obětní kámen přímo na mága, který se ani nepokusil vyhnout ráně mečem. Přesto kalená ocel v poslední chvíli narazila na ostří zahnutého nože. Druhá mágova ruka vystřelila dopředu jako blesk a zasadila útočníkovi ránu otevřenou dlaní, který vzápětí proletěl několik metrů vzduchem. Pak provázen nepříjemným křupnutím narazil na jeden z kamenů sloužících jako zeď.

Lovec však za svůj život zažil mnohem horší údery. A několik popraskaných žeber jej nemohlo zastavit. Znovu vyrazil vpřed s mrštností kočky a tentokráte se nepokusil o úder shora. Místo toho mečem bodl. Taková rána se dýkou špatně odvrací. K jeho překvapení se o to čaroděj vůbec nepokusil. Nechal meč klidně proniknout hluboko do svého těla a když se záštita zastavila o jeho žaludek, přesným úderem vykloubil Lovci ruku v zápěstí. Ten vyjekl bolestí a než se stačil vzpamatovat, zasáhl ho další úder, tentokráte na bradu. Skončil na téměř stejném místě jako před chvílí.

Potřetí a naposled vyrazil do útoku. Vyšvihl se na nohy, i když už zdaleka ne tak ladně jako v předchozích případech, zdravou rukou vytrhl od pasu dýku a rozmáchl se k hodu. Teď a nebo nikdy. Čaroděj nebyl natolik daleko, aby stačil včas uskočit. A s ohledem na kouzelné vlastnosti dýky stačilo jen škrábnutí.

Ruka se zbraní se dala do pohybu, ale postupně zpomalovala, až se zastavila úplně. Cítil, jak mu ztuhlo celé tělo. Nemohl pohnout jediným svalem, nemohl se dokonce ani nadechnout. Všude kolem jiskřil vzduch v modravých záblescích, signalizujících přítomnost magie tak mocné, že se s ní Lovec ještě nesetkal. Celý jakoby vibroval pod náporem stovek lidských obětí, potřebných k získání tohoto kouzla.

Čaroděj ho pozoroval s radostí v očích. Pomalu přitom vytahoval ze svého břicha Lovcův dlouhý meč.

"Myslel sis, že mě můžeš zabít? Cha. Možná, když vydržíš dostatečně dlouho nedýchat, uvidíš, co všechno se dá udělat s dívkou, co je ještě panna. A k tomu má královský původ." Jeho oči vě tmě zajiskřili vnitřní touhou.

"Mimochodem, ta tvoje dýka je zajímavá. Určitě pro ni najdu nějaké uplatnění. Víš, že by jsi mě s ní opravdu mohl zabít? Jenže kouzlo mé nesmrtelnosti nedovoluje používat podobné zbraně v mé blízkosti." Vzápětí se rozchechtal jako šílený, jist si svou mocí.

Po chvíli se uklidnil a dal se do práce. Měsíční světlo již ozářilo celý kámen a vytvořilo tak bránu do jiných rozměrů. Teď bylo jen třeba najít ten správný klíč. A právě jím byla dívka. Už jen otočit klíčem v zámku. A to byla pro čaroděje maličkost.

Znovu se chopil svého zahnutého nože a jeho špičku opatrně položil dívce na hruď. Zatímco potichu mumlal vhodné zaklínadlo, začal do jemné kůže vyřezávat ornament. Jeho základem bylo mateřské znaménko ve tvaru srdce. Dívka se rozkřičela hrůzou a bolestí, ale byla spoutána tak dokonale, že se nemohla ani pohnout. To bylo důležité. U znaku na její hrudi záleželo na každém jednotlivém tahu. Stačila malá chybička a celý smysl zaklínadla by se změnil. Ale to čaroděj věděl až příliš dobře a proto se na svou práci důkladně soustředil.

Lovec se pokoušel nadechnout. Ať dělal co chtěl, nebyl schopen roztáhnout hrudník ani o milimetr. Cítil, jak se mu začíná nedostávat kyslíku. Tmělo se mu před očima. Pravděpodobně se nikdy nedozví, co vlastně čaroděj s dívkou zamýšlel. Kdesi uvnitř jeho mozku se na chviličku zatřepetala myšlenka, že je to vlastně škoda, protože se mohl něčemu přiučit.

Vrhnul všechny své síly do posledního pokusu. Jediné, na co se soustředil, byl nádech. Napnul všechny svaly v celém těle, jak to jen šlo. Oprostil se od pocitů bolesti z poraněných částí, aby zbytečně neodváděly jeho pozornost. Nemodlil se ani k žádnému bohu, protože věděl, že to nemá smysl a je to jen plýtvání energií.

A najednou pocítil krátké ostré bodnutí v oblasti srdce. Ucítil teplo, které se pomalu rozlévalo od onoho místa do celého těla. Jeho plíce se začaly plnit a jeho ruka s dýkou se zase dala do pohybu. Napřed pomalu, jen milimetr za milimetrem, ale stále více zrychlovala, aby dokončila pohyb přesně jak, jak ho započala.

Zbraň opustila jeho prsty a rotujíce vzduchem, zamířila směrem k oltáři, za nímž stál čaroděj. A ten najednou zmlknul v půlce slova. Pomalu zvedl zrak od dívčiny hrudi a uviděl letíci čepel. Překvapením se mu rozšířily oči a jeho ruka, na chvíli nekontrolovaná pohledem, udělala osudovou chybu. Nůž, jenž svírala, vyřízl jizvu v jiném úhlu a o jiné délce, než bylo zapotřebí.

Čaroděj měl zajisté spoustu času uskočit stranou nebo se alespoň pokusit o obranu, ale jakoby ho potkalo to, co předtím Lovce. Reverze kouzla ho zmrazila na místě a jen bez dechu sledoval blížící se smrt. Přesný hod zarazil dýku hluboko do jeho srdce. Začal se pomalu kácet dozadu, v očích výraz nevýslovné hrůzy.

Nedokončený znak na princeznině těle začal zářit. Kouzlo však nebylo patřičně odříkáno, ornament nebyl správně nakreslen. Najednou se zjevily přízraky, které toužily po své odměně. Avšak dívka, díky špatnému znamení na hrudi, byla pro ně nedostupná. Obrátily tedy svou nenávist k muži, jenž je vyvolal z hlubin nicoty. Přímo se mezi sebou servaly o jeho nesmrtelnou duši, která pro ně představovala potravu ještě chutnější, než je panenská krev. Tělo, rázem smrtelné, vypovědělo poslušnost. Poslední, co viděly zatmívající se oči, byl Lovec, sklánějící se nad nimi. Ten plynulým pohybem vytáhl z vnitřní strany své vesty stříbrný špendlík a zamyšleně se na něj podíval.

"Přece jen existuje něco, co má větší moc než nesmrtelnost," byla poslední slova, která čaroděj zaslechl těsně před tím, než se propadl do horoucích pekel.

Náhle se probudila a prudce se posadila na posteli. Chvíli se nepřítomně rozhlížela po pokoji a pak se jí vše konečně vrátilo. Zrak i paměť. Věděla kde je i co se jí zdálo. Čekal na ni na stejném místě jako posledně. Ale jak se jí dostal do snu? Jen čaroděj dokáže vstoupit jinému čaroději do jeho snů.

Provedla drobné kouzlo, které zajistilo, že její matka se nevzbudí dřív než k polednímu. Rychle se nasoukala do oblečení a vyrazila do tmy. Běžela nocí jako o závod. Žije, on žije. Jen doufala, že svůj sen skutečně pochopila dobře.

Seděl u ohně jako obvykle, na skřížených nohou položený meč. Vedle něj ležela dívka, zabalená v jeho plášti. Přesto se třásla chladem a blouznila v horečce. Muž si jí nevšímal. Čarodějnice přišla k ohni a chvíli oba mlčeli.

"To je náhoda, že jsi měla zrovna cestu kolem," prolomil po chvíli ticho Lovec. "Myslím, že potřebuji tvou pomoc."

"Jak jsi to dokázal?" zeptala se holčička.

"Říkal jsem ti o své dýce," začal vysvětlovat.

"Já mluvím o svém snu. Jak jsi se do něj dostal?" přerušila ho netrpělivě.

Vytáhl z vesty stříbrný špendlík. Byl od krve. Od jeho krve. Pochopila.

"Hodně jsi riskovala," řekl a podal šperk dítěti. "Kdyby se dostal do rukou jemu, stal by se pánem tvého života."

"Kdyby se dostal do rukou jemu, znamenalo by to, že ty jsi mrtvý," řekla tiše.

"Můj kůň," změnil téma, protože pochopil, kterým směrem se rozhovor ubírá. "Má poraněný bok, můžeš ho ošetřit?"

Překvapeně se podívala na něj a pak na dívku ležící vedle.

"Já myslela, že budeš chtít abych…"

"To taky," nenechal ji dokončit větu, "ale napřed kůň. Znamená pro mě hodně. Má mnohem větší cenu než dívka. A je na tom hůř."

Zakroutila hlavou, protože si uvědomila, že nikdy nepochopí jeho myšlení, a přešla ke zvířeti. Rány byly skutečně hluboké a mohly být smrtelné, kdyby se zanítily. Poručila mu dát vařit vodu a sama zmizela v lese, aby našla vhodné byliny. Když se za chvíli vrátila, byl nad ohništěm zavěšen bublající kotlík. Uvařila lektvar a dívala se, jak Lovec bez nejmenšího zaváhání trhá své oblečení na kusy. Pak tyto provizorní obvazy namočila do odvaru a přiložila je koni na ránu.

"Neměl by jsi na něm jezdit, dokud se úplně nevyléčí. A každý den udělej nový odvar," podala mu váček se směsí bylin. Bez poděkování si jej vzal a ukázal směrem k princezně.

Bylo zvláštní sledovat čtyřletou holčičku, jak klečí u sténající dívky a prohlíží si její nahé tělo.

"Je stále pod vlivem kouzla," řekla a prsty přejížděla přes ornament vyřezaný do kůže na hrudi. "Nemůžu ji zbavit tohoto znamení, ale můžu zrušit účinek kouzla."

Mlčky přikývl a díval se na děvčátko, jak odříkává příslušné zaklínadlo a doprovází jej gesty rukou. Jen stěží se ovládal, protože jeho přirozeností bylo zabít čaroděje dřív, než dokončí kletbu. A nic na tom nezměnil ani fakt, že tentokráte se vlastně jednalo o bílou magii.

Navíc jej ubíjelo vědomí skutečnosti, že kdyby musel, zvládl by toto jednoduché kouzlo sám. Začínal být víc čaroděj, než Lovec.

"Bude spát až do rána," řekla konečně holčička. "Snad bude v pořádku. A teď se podívám na tebe."

Nebránil se, když zkoumala jizvy na jeho těle. Mazala je nějakou mastí a něco si pro sebe brumlala.

"Dal jsi se na šperky?" zeptala se najednou, když mu prohlížela ruce. Podíval se na zlatý prsten s modrým drahokamem na svém prstu.

"Už by mu stejně k ničemu nebyl. Nemyslíš si snad, že běžně okrádám mrtvé?" z tónu jeho hlasu však bylo poznat, že žertuje. Dál ho beze slova ošetřovala a snažila se přijít na to, kde slyšela něco o podobném prstenu. Nemohla si však vzpomenout. Jen někde uvnitř se objevil neurčitý pocit, že králova dcera možná nebyla pravým důvodem toho všeho.

Když skončila, svlékla se a konečně se proměnila opět v ženu. Přivinula se k němu a snažila se ze všech sil nezeptat na všechny otázky, které se jí tlačily na jazyk. Předem znala jeho odpovědi a nechtěla je slyšet. A on, s hlavou zvrácenou dozadu a pohledem upřeným na nekonečný vesmír posetý hvězdami, uvažoval o stříbrném špendlíku a nesmrtelném čaroději.

Myslí se mu toulala jedna jediná otázka : Co je vlastně mocnější než kouzlo nesmrtelnosti?

off - line