Dlouho jsem váhal, kam tyto fotografie zařadit. Jestli spíše pod Tsukubu, či společenské akce ( :-) ), či raději jim zřídit vlastní kolonku. Pak jsem dospěl k závěru, že dnes už místní psi zcela bez rozdílu a fenka se sedmi štěňátkama zvlášť patří natolik k našemu životu, že prostě musí být v kolonce rodina. Taky tam nějakou dobu byly, jenže se změnou vzhledu přišlo i lepší dělení a tak nyní skutečně mají chlupáčci svou vlastní stránku. Bude to tak lepší. A teď to došlo tak daleko, že mají vlastní stránku, ale v oddílu rodinných fotografií. Život je nejen pes, ale taky změna. :o)
Takže první foto ukazuje nějaká dvě štěňátka, jež jsme potkali cestou do vzdálenějšího obchodu s poměrně levným masem (žádné úšklebky prosím, nejsou to nucená jatka) a jež se poflakovala okolo jednoho domu. Původně jich bylo asi pět, postupně je pravděpodobně majitel rozdával. Druhé a třetí foto pak ukazuje původně nejoblíbenějšího "parkového" psa, jenž ovšem zmizel v propadlišti dějin (doslova, neboť jsme ho od zimy neviděli, chudák, kdo ví, jak dopadl). No a poslední foto ukazuje maminku následujících štěňátek, když ještě maminkou nebyla.
A už je to tady. Dlouho očekávaná a neustále avízovaná štěňátka jsou konečně na světě. Teda ona už jsou na světě přes dva měsíce, ale jejich fotografie jsou konečně na internetu. Bylo jich původně sedm, teď už jsou všechna někde fuč, nikdo neví kde. Dobře si je prohlédněte, tihle buclíčci tu doslova sežrali dobře polovinu mých příjmů. Ještě že už jsou fuč.
Popišme si jejich his/hertorii poněkud podrobněji. Takže nějak před koncem minulého roku moje žena zmerčila v parku toulavou fenku, která zjevně nedbala příliš na bezpečný sex, pročež kromě AIDS chytla ještě nějaké to těhotenství. No a moje žena, známá to milovnice psů, čoklů, štěňat a jiné havěti, se jala pomáhat nastávající matce. Valila do ní metráky psích konzerv a jiné stravy a ta se jí za to pak odvděčila tím, že jí ukázala hnízdečko své drobotiny.
Bylo to pod schody jednoho zaplivaného paneláku ve čtvrti, která slouží v podstatě jako studentské koleje a podle toho taky vypadá. Ovšem toto "nadělení" znamenalo ztrojnásobení počtu kupovaných konzerv a dále vaření sladké rýže a jiných pochutin, zatímco na mě zbyl jen suchý chleba. Kdo někdy jedl, nebo jen slyšel o japonském chlebu, ten ví, jak jsem trpěl. Naštěstí se štěňátka postupně ztrácela, jak se nacházeli dobří lidé, kteří si je rozebírali (jestli znáte někdo Japonsko, prozraďte mi, jedí se tu také psi?) a minulý víkend zmizela dokonce i fenka, když jí někdo předtím koupil a uvázal zbrusu nový lesklý obojek. Takže mé ženě zbyly jen oči pro pláč a mně skoro dva filmy psích fotografií a jedna videokazeta.
Rodinná fotogalerie
|
