Známka
Počet
Domov
Sorry, your browser doesn't support Java(tm).
PÁTEK | Sobota | Neděle | Pondělí | Úterý | Středa | Čtvrtek


Nejprve si nastiňme situaci, ať víme, o čem bude řeč. Má žena mi brzy odjede (bú, búú - hele holky, kdyby se některá z Vás nudila a měla zrovna cestu okolo…óóó Hradišťááá, voďééénka tééčéé... Co bych dělal? Jen si tu tak zpívám…) (už mi odjela, tak dlouho to píšu), no a tak jsme se rozhodli, že ještě před tím zvládneme prohlédnout kousek Japonska, ať víme, kde jsme to vlastně byli. Proto jsme si naplánovali týdenní výlet ve stylu : Jestliže je dnes pátek, pak musíme být v Kyotu, a vyrazili. Tudíž následující řádky budou obsahovat něco zážitků z této velké výpravy. Kapišto?

Nejhorší je vždycky začít. Jak jednou začnete, už se to veze samo, ale roztlačit to, to dá práci. Týdny dohadování, zda jet, či nejet (cestování po Japonsku není ani trochu levná záležitost, to mi věřte), jak jet, kam jet, kdy vyjet, kdy se vrátit a jestli radši nezůstat doma, nakonec vyvrcholily (ééeee, to je slovo ;-) ) tím, že jsme v pátek (třináctého né, to jsem potkal svoji ženu) 16. dubna 1999 LP (SP, XXL atd.) vstali již o půl šesté ráno (smrt, smrt), posbírali nějakou tu bagáž, probudili pakáž, pardon naši dceru, a v šest třicet jsme již seděli v autobusu směr Tokyo (Tokio, Tókjó atd.).

Ještě v nás zahlodala myšlenka zajet raději jen na jeden den do Disneylandu (levnější, zábavnější pro dceru, blíž a vůbec), která ovšem byla utlučena pádnými argumenty (na jihu je prý chutnější suši - zvrac zvrac). Autobus byl tentokráte kupodivu poměrně rychlý (i když následky dříve zmíněného suši jsou mnohem rychlejší) a tak jsme kolem deváté byli naloděni (navlakováni) na Šinkansen. Lístky se daly zakoupit poměrně v pohodě, jelikož jsem vlastnil velmi podrobný manuál této potupné procedury (a samozřejmě také dostatečný kapitál) a ani čekání na vhodný vlak nebylo příliš dlouhé, jelikož ti šílenci vypravují Šinkáče co pět, deset minut.

Zde je nutno zmínit, jak prozřetelné bylo provést tuto cestu až ke konci pobytu, jelikož člověk již částečně ovládá systém, a to jak místní dopravy, tak diskuse s lidmi (umím tak dokonale kroutit rukama, že mi to mohou závidět i hadí ženy), díky čemuž je všechno podstatně rychlejší a méně problémové.

Leč zpět k cestě. Bohužel, přijďa pozdě a nechtěje čekat na další Šinkič, nebyl už vlak úplně prázdný, ale lidé už stihli poobsazovat ta nejlepší místa. Nezbývalo, než proběhnout vagony, zda nebude někde volná alespoň dvojka, když už né trojka (nemluvím ani o ruské ani o švédské, bohužel, ale mám na mysli počet sedadel vedle sebe). Chcete-li ušetřit, nekoupíte si místenku, čímž máte omezený počet vagonů, ještě omezenější počet sedadel, no prostě jste úplně omezení, ale zbude Vám víc na pivo.

My jsme si z vagonů 1 až 5 (non-reserved) vybrali trojku. Jako naschvál kuřák. Kam se hrabou české zaplivané putyky páté cenové kategorie. Dým se valil po zemi, kyslík dávno emigroval, slabší kuřáci umírali a my jen s vypětím posledních sil prošli (vzhledem k hustotě "vzduchu" proplavali) do vagonu číslo dvě.

Zde na nás čekala dvě sedadla vedle sebe. Ovšem přes uličku. Nezaváhali jsme ani minutu, zabrali, co zbývalo a začali okolosedící obtěžovat rozmisťováním zavazadel, vysypáváním jejich obsahu na jejich hlavy, vybalováním snídaně (Šinkansen je vybaven záchody a tak si klidně můžete dovolit konzumovat, kolik libo) a kamerováním všech přítomných s důrazem na nájezdy transfokátorem na jejich žvýkající ústa (v Šinkáči konzumuje kde kdo, nejen cizouši).

Místní obyvatelé to dlouho psychicky nevydrželi, přesně jak jsme očekávali, a přemisťováním typu škatule-škatule hejbejte se, se pro nás brzy uvolnila jedna trojka. Proto bych zde chtěl vyjádřit poděkování jedné mladé dívence, jež musela ztrávit cestu na sedadle vedle svých rodičů (zajisté otřesný zážitek) a jednomu muži (podle jiného mého textu věku víc než školní, míň než padesát), kterého přítomnost "barevných" iritovala natolik, že si raději přesedl k "vlastnímu bílému". Trochu se mi to teď s těma barvama plete. Nicméně si nejspíš přesedl proto, že byl velmi laskavý, než proto, že by byl rasista. Ale jeden nikdy neví.

Nyní mi nezbývá, než Vás připravit o jeden mýtus, který koluje českými luhy a háji (ono jich tam koluje mnohem víc, obzvláště pak o Japonsku a pravdu říct, o to horší je pro nás pobyt zde). Nejen zde, v Japonsku (což by nebylo až tak divné, protože podle místních obyvatel je všechno japonské super, nejlepší, největší, nejstarší, prostě nej a Guinnessova kniha rekordů vlastně obsahuje pouze japonské odkazy), ale také doma, v Česku, si každý pod pojmem Šinkanzen vybaví něco mezi letadlem, raketou, vesmírnou stanicí Mir (mimochodem, čul jsem něco, že ji Rusáci vhodí do atmosféry, to bude konec lidské civilizace a pokroku, neboť Mir, to je symbol moderních vesmírných dějin a jak padle symbol, jde k čertu všechno) a mimozemským korábem, jenž je jen o něco málo rychlejší než světlo. Alespoň já jsem žil v této představě drahnou dobu a když jsme se rozhodli jet Šinkáčem, málem jsem upadl do mdlob (nebo to bylo chlastem?, teď nevím).

Nicméně když jsem jej pak zřel, rychle jsem procitl ze svých psychopatických vizí. Ano, Šinkáč je hezky špičatý, aby lépe prorážel vzduch. Je i symetrický, jelikož by na otočení potřeboval přinejmenším užší rozměr Japonska a tak se jen otáčí sedadla a mašinfíra přechází na druhý konec. Dokonce i poměrně čistě vypadá a vevnitř je trochu podobný letadlu (v tomto případě je výhoda, že jen trochu, neb mezi sedadly jsou podstatně větší mezery), ale to je asi tak všechno. Nejede žádných 500 a dokonce ani 400 km/h, zvládá tak 200, když má dobrý den, občerstvení v něm sice rozvážejí, ale není v ceně jízdenky, není tu ani televize, o videu nemluvě a jedinou větší vymožeností je telefon. Prostě takový celkem normální vlak s trošku lepší výbavou. Ovšem já si pod pojmem Šinkanzen představoval pohyb přinejmenším nadzvukovou rychlostí a tak jsem byl mírně zklamán.

Když trochu zevšeobecním, tak o všem v Japonsku jsem slyšel, jak je to prostě sqělé, ale čím déle tady jsem, tím více zjišťuju, že Japonsko je země jako každá druhá, má své nedostatky a své klady, její původní kultura je vytláčována americkou (jako ostatně momentálně všude na světě), jejich sakury kvetou stejně jako české třešně, jejich chrámy jsou ošuntělé, přestože jich většinu znovu postavili až v tomto století, jejich suši se dá jíst, ale řízek je lepší, chleba mají nasládlý stejně jako uzeniny, zato máslo mají slané, holky mají pěkné i ošklivé, no prostě takový normál. Osobně jsem rád, že jsem tu dél, než jen turisticky na nějakých 14 dnů, alespoň se člověk dozví věci, které jako turista nikdy nepozná.

Ale dost pomluv Japonska, přes všechno, co jsem právě napsal, je tu velmi hezky a určitě stojí zato se sem podívat.

Teď zpátky k cestě. Z Tokya do Kyota jsme se dostali asi tak za dvě a tři čtvrtě hodinky, což při vzdálenosti asi 500 km dělá sotva těch 200 km v hodině. Tam jsme se vyrachali z vlaku, protlačili se krz turnikety, což nebylo zase tak jednoduché, neboť jsme měli lístek až do Okayamy a jak všeobecně známo, přerušit, to dá vždycky zabrat. Zvláště má-li to být včas, ale to nechme na nějaký jiný článek.

Naše původní makabrózní plány na shlédnutí celého Kyota za dvě hodiny vzaly za své po prvních třech minutách, kdy malá začala ječet, že už dál nemůže a že ji máme vzít na ruky. Proto jsme se rozhodli spokojit se s pouhou polovinou Kyota a vyrazili jsme k Tófukudži templu, nebo-li kostelu.

Zde malé vysvětlení, je-li to budova budhistického vyznání, říká se jí templ (kostel), je-li šintoistického, je to šrajn (chrám). Ovšem nic si z toho nedělejte, já ten rozdíl nepoznám dodnes. Jo a mimochodem, japonské názvy jsou nějak jako tóšógu a něco jiného, ale to už si nepamatuju vůbec. Akorát vím, že tóšógu je šrajn. Tedy chrám. Tedy dost už vícejazyčnosti nebo mi z toho hrábne.

Tófukudži byl skutečně krásný. Kyoto a Nara totiž patří k několika málo místům, jež nebyly za války zničeny a posléze znovu postaveny, a proto jejich památky jsou přece jen o něco starší než asi 40 let. Navíc nám vyšel den, bylo nádherně slunečno, teplíčko, modrá obloha, prostě počasí jak dělané na focení. Ještě tak mít s sebou někoho, kdo fotit umí a taky pořádný foťák, ale možná přijde den, kdy černoch bude svoboden a … a co to zas plácám, chtěl jsem říct, že možná přijde den, kdy se taky zmůžu na lepší optiku (i když v mém případě to budou pravděpodobně jen brýle).

Ovšem jak jsem naznačil již dříve a možná někde jinde : Kdo viděl jedno japonské město, viděl všechna japonská města a kdo viděl jeden japonský templ, viděl všechny japonské temply. Tedy budhistické kostely a tedy si nebudeme rozebírat, jak byl stejný jako všechny ostatní a jak měl hezkou zahradu a písek uhrabán do dvou různých směrů, až vypadal jako dlaždice, a podíváme se raději na jednu veselou historku z natáčení, či spíše z cestování.

Tófukudži není jen jediná budova, ale je to komplex několika různých budov, které ač různé, jsou si dost podobné, ale liší se trochu vnitřním vybavením. Do některých Vás nechají nahlédnout, do některých Vám dovolí vstoupit a od některých Vás vypráskají bičem. My se rozhodli vlézti do budovy staré, dřevěné (takové byly všechny, takže to vlastně není žádná identifikace), která neměla přízemí, ale až první patro (to už jako identifikace vypadá).

Jelikož ovšem byla stará a dřevěná (neříkal jsem to už náhodou?), donutili nás zouti si boty. Pominu fakt, že tomu starému dřevu by více prospěly mé tenisky než mé ponožky a soustředím se na boty své ženy. Už když jsme se přiblížili ke vchodu, zjistil jsem, že tam stojí boty podobné, jako má ona. Vzhledem k tomu, že měla boty koupené v Japonsku, tak to zase nebylo tak divné, tady se totiž vyskytuje jistý socialistický prvek - kolektivismus - takže tu všichni nosí totéž.

Ovšem znaje lidi, bylo mi ihned jasné, že dotyčná druhá osoba si ty své v žádném případě nepozná a proto jsem boty své ženy položil na mé, na stejnou kupku nakopal boty naší dcery a celou tu hromádku umístil na naprosto opačný konec budovy, než byly zbylé boty. Pak jsme vyrazili do budovy.

Schody byly tak příkré, že se po nich sotva dalo vylézt nahoru, dolů to nešlo vůbec. Navíc jsme se na nich potkali s nějakým staříkem, který se, jako ostatně všichni jižani, usmíval na naši dcerušku, blektal něco jako : "Kawai, né?" a snažil se ji osahávat.

Jen tak tak jsme se mu vyhnuli bez pádu dolů a dorazili do prvního patra, kde byl sál plný starodávných dřevěných soch. Pravděpodobně se jednalo o různá vtělení Budhy, ale křesťanský pes nikdy nemůže plně porozumnět starodávné moudrosti dálného východu, pročež jsme se po mnoha fotografiích a sklouznutí po podlaze též vydali k východu, tentokráte blízkému a z budovy.

Jak jistě již dávno všichni očekáváte, zde na nás čekalo "překvapení", někdo odešel v botech mé ženy a ty druhé, své, tam nechal. Prekérní situace. Okolostojící mnichové se jen blbě usmívali ve stylu : My nic, my muzikanti, tloukli přitom do bubnů a dělali takové různé a jiné opičky a mé ženě, chudince, nezbylo, než si obout "jeté" boty a zjistit tak, že jsou dobře o číslo menší.

Začali jsme přemýšlet, jak mohl někdo nepoznat, že má na sobě boty o číslo větší a tu nám náš důvtip připomněl onoho senilního staříka, jehož vilné prsty se dotýkaly vlasů naší dcerunky. Snažil jsem se mou ženu uklidnit tvrzením, že chudáček má zajisté malý důchod a že v rámci dobročinnosti a laskavého srdce by mu měla své boty přenechat a ještě mu přidat pár jenů na polévku pro chudé, ale má snaha se nesetkala s pochopením.

Naopak jsem byl svou ženou vláčen po komplexu Tófukudži a nucen hledat ubohého dědulu, který vědoma si svého činu, hanebně se před námi ukrýval. Nicméně můj ostříží zrak (mimochodem, taky máte pocit, že 17-ti palcový monitor je strašně malý a písmenka se na něm nedají vůbec přečíst a to ani při rozlišení 320x200 ? ) vyhmátl jeho vychrtlou postavičku u dveří jedné z budov, jak se snažil nahlédnout dovnitř přes zábradlíčko a spočinout svým pohledem na některém ze svých oblíbených mnichů, jež vevnitř zdánlivě bezúčelně přenášeli sem a tak různé kusy nábytku, zatímco jiní mnichové je přitom téměř v náboženském tranzu pozorovali a ještě další u toho tloukli do bubnů vydávajících velmi hluboký tón.

Upozornil jsem svou ženu na dotyčného stařečka, což mělo za následek, že tato jako uragán (v Japonsku Tajfun) proletěla nádvořím, pádnou pěstí srazila zlotřilce na zem a než se vzpamatoval, servala mu své boty z jeho nohou, nakopla ho do žeber jeho vlastním bagančetem (to už jsem možná trochu přehnal, né?) a vhodila mu jeho škrpály do překvapeného obličeje.

Když pak vítězoslavně odcházela zpět za mnou, prohodila opovržlivě přes rameno : "Kawai, jó!", zatímco já se tvářil, že jsem Ind a s dotyčnou běloškou rozhodně ani v nejmenším nemám nic společného.

Po tomto mezinárodním skandálu nám nezbylo, než urychleně opustit inkriminovaný prostor a přemístit se jinam, tentokráte do areálu Kiomidzu templu. Ten je znám tím, že v něm mají nějakou midzu, čili vodu, která je kio, což sice nevím, co je, ale má prý mít léčivé účinky.

Pravdu říct, po vypití asi třech litrů se jisté účinky dostavily, ovšem o jejich léčivosti se dá zdárně pochybovat, i když možná pomáhají proti obezitě. No a zatímco já takto pochyboval, moje žena s mojí dcerou osahávaly bůžka, který prý z lidí vytáhne všechny choroby a zanechá je tak zdravé, že bacily umírají už jen při vyslovení jména takto ošetřené osoby. Důležité je osahat nejprve příslušné partie, jež chceme vyléčit, na bůžkovi a vzápětí totéž provést se svými vlastními. Jak je jistě všem jasné, prostranství okolo bůžka bylo naplněno voyaery k prasknutí, protože se skutečně bylo na co dívat.

Nicméně já byl svou ženou z této podívané vytržen a přinucen hledat cestu na nádraží, jelikož se začínalo rapidně stmívat a do Okayamy, naší předcílové stanice, bylo ještě hodinku a čtvrt Šinkáčem daleko.

A opět jsme měli štěstí, neb se nás ujala nějaká místní děva (která pravděpodobně podlehla mému luznému zjevu), jež nás nejen nasadila na autobus míříci ke stanici, ale ještě nás i doprovodila a vysadila až přímo před dotyčnou budovou. Pak nás ovšem opustila, neboť se ukázalo, že měla jen stejnou cestu, nikoliv zájem o mé mladé pružné svalnaté tělo. :o(

My jsme posbírali bagáž z úschovny, vytáhli odtamtud malou, která se tam chtěla zavřít (to by se jí tak líbilo, celý den nás otravovat a když už nás čeká jen klidná cesta šinkáčem plná večeření, tak se zavírat někam do boxu, ovšem na stranu druhou nám tím dodala jisté inspirace na dny příští), naskočili na další z projíždějících Šinkáčů, tentokráte rovnou do vagonu číslo dvě, a celkem v pohodě se dopravili do Okayamy.

Zde ovšem nastal problém, jelikož bylo zapotřebí přesednout na lokálku do Niši-Katakami, vesničky v níž bydlí jistý Milan Hubáček, jež nám nasliboval ubytování.

Narozdíl od Šinkáčů osobní vlaky jezdí sotva jednou za hodinu, kteroužto jsem strávili na nádraží, jak jinak než jídlem a vyhledáváním toalet. Ovšem díky tomu, že jsme byli na peróně tak brzo, podařilo se nám ve vlaku usednout (dobře nám tak, stihl nás za to patřičný trest), čehož okamžitě využila naše dcera k tomu, že usnula, a jeden místní přiopilý středoškolský učitel k tomu, že si k nám přisedl a snažil se s námi navázat rozhovor.

Zajímavé bylo, že ačkoliv jeho žena byla (prý) učitelkou angličtiny, on zůstal tímto jazykem zcela nezasažen a převážnou část svého monologu vedl nejen naším směrem, ale v japonštině. Naštěstí vystoupil již na čtvrté zastávce, ale pravdu říct, tyto čtyři zastávky se nám zdály mnohem delší, než celé předchozí cestování přes půl Japonska.

Zde bych možná mohl na chvíli odbočit a prezentovat jeden velmi zajímavý jižanský fenomén. Zatímco v Tsukubě si barevných (no prostě nežlutých) nikdo ani nevšimne a v Tokiu jimi spíše opovrhují, na jihu jsou obzvláště po bílé části barevných jako diví. Přilepte si na čelo americkou vlaječku a školačky Vás budou líbat na potkání, ženy na Vás pleštit oči a muži Vám vnucovat své peněženky.

Všichni společně pak budou osahávat Vaši malou dcerušku, přiblble se usmívat, žvatlat to své : "Kawai, né?" a vyžadovat po Vás zapůjčení potomka k fotografování. Jo a budou-li to studenti základní školy, budou navíc vydávat zvuk znějící jako : "Sajn, plíz" (podpis, prosím), čímž Vám připomenou obdobný africký druh, vydávající zvuk : "Nou, plíz" (ne, prosím). Nebo-li zatímco těm druhým se říká nouplísáci, ty první můžeme nazývat sajnplísáky (kdo neví o co jde, ať mi napíše a já mu pošlu příslušný vtip, na internet ho dát nemůžu, obvinili by mě z rasismu).

Vzhledem k popisu cestování lokálkou bych mohl uvést ještě jeden zajímavý fenomén. Šetření místem jde v Japonsku tak daleko, že tunely pro vlaky jsou prakticky přesně stejně veliké, jako vlaky samotné. Zajede-li pak dotyčná souprava dovnitř, vytvoří se tak silná přetlaková vlna (vzduch prostě nemá kudy unikat), že Vám to málem protrhá ušní bubínky.

Cizinci se pak poznají nejen podle barvy pleti (to totiž není spolehlivé, Japonci prý s oblibou nakupují krémy na vybělení pokožky), ale také podle toho, že většinu cesty vlakem tráví tak, že si rukama zakrývají uši.

Ať tak či onak, tlaková vlna byla pro nás ještě malým utrpením, jelikož po vysednutí přiopilého profesora si na jeho místo sedl další Japonec, který slintal blahem, že je ve společnosti Američanů, a tento pocit mu nepřekazil ani fakt, že jsme se mu snažili vysvětlit, že jsme z Česka (zjevně předpokládal, že je to jeden z 50-ti států unie), neustále dokola mlel něco japonsky a vnucoval nám svou vizitku.

Jak rádi jsme vysedli v cílové zastávce, to si ani neumíte poředstavit. Dcera stále spala, takže nám nezbývalo, než ji nést na rukou. Naštěstí zmíněný Milan Hubáček bydlel sotva dvě minuty chůze, takže přes všechnu zátěž, jež neskutečně těžké tělo mé dcery přestavovalo pro můj organismus (běžně dokážu zvednou si 300 kilo, takže ona musela mít tak okolo 450-ti), se mi podařilo ji donést až k jeho vrátkům a přitom nezemřít vysílením. Pak už to bylo v pohodě, jen se kecalo a kecalo a kecalo a pak se šlo spát.

Ještě poděkování. Hubáčkovi pro nás měli nachystáno mohutné občerstvení, za něž mnohokrát děkujeme. Chyba spočívá pouze v tom, že jsme s tím nepočítali, pročež jsme večeřeli ve vlaku, takže přes všechnu typicky českou snahu ohledně zdarma nabízeného pohoštění se nám nepodařilo sníst všechno, za což se také omlouváme, příště si dáme půst a důkladně pak vybílíme ledničku, špajzku a blízký supermarket.

Toť pro dnes vše, příště si popíšeme, jak probíhal druhý den našeho velkého výletu po zemi zaslíbené (teď akorát nevím komu).

pokračování


Pátek | Sobota | Neděle | Pondělí | Úterý | Středa | Čtvrtek
Známka
Počet
off - line

Domov




Jak hodnotíte tento článek?
1 2 3 4 5
Známky jako ve škole.


Chcete mi poslat krátkou zprávu?
Chcete-li odpověď, nezapomeňte uvést Váš e-mail.

Odpovědi na anonymní vzkazy najdete zde.


Tuto stránku má na svědomí © Josef Němec III., 4. června 1999
TOPlist
1