Nejprve jsme se ráno nahamkali nějaké dobré snídaně, kterou pro nás připravila skvělá kuchařka Kuniko, načež jsme se v doprovodu zkušeného průvodce Milana vydali do blízké vesničky, kterážto je známá po celém jihu jako vynikající palírna. Bohužel se tam však nepálí ani slivovice, ani žádný místní patok z rýže, alebrž tzv. Bizenská keramika.
Je tam spousta pecí, spousta keramiků, hrnčířů, no prostě dlachmatelů hlíny, kteří mají ve svých domech nejen své dílny, ale rovnou i obchody, a když nemáte nic lepšího na práci, můžete si za 1 500 000 jenů koupit talíř. Pravda, hodně velký talíř, ale pořád jen talíř.
Dozvěděli jsme se, že je to proto, že dotyčná keramika se pálí sotva jednou do roka, přičemž pec rozměrů několika metrů všemi směry se naplní až po strop různými soškami, džbánky, talíři, štamprlkami a jinými blbostmi, načež se v ní asi čtrnáct dnů topí dřevem z nějakých speciálních borovic, které je příšerně drahé.
Nikdy jsem nepochopil, proč lidé používají drahé dřevo, když je pak z toho taky drahá keramika, která je stejně dobrá leda do sekretáře na ukazování známým. Pravda, je poměrně hezká, má takovou hnědou barvu a při pálení se tam objevují nějaké divné odstíny, což má cosi společného s oxidací a kovem v hlíně, ale tomu já moc nerozumím, tak to tu nebudu rozebírat. Čemu ovšem rozumím je, že i ten nejopatrnější člověk má občas děravé ruce, a když mu z nich vypadne soška za čtyřicet tisíc, tak si může leda nadávat, že si nekoupil raději umělohmotou panenku Barbie.
Mně naštěstí žádná soška neupadla a tak s poměrně plnou peněženkou (kterou u sebe stejně měla moje žena) jsme se mohli navrátit zpět do domu téměř rodného. Zde jsme pojedli něco většího (byl přece oběd) a vyrazili jsme do Okayamy, městečka to blízkého, abychom si ji jednak prohlédli, druhak a hlavně se pak zúčastnili slavného Okayamského Momotaro festivalu.
Podle všeho je jeho sláva nějak spojena s hošíkem, co se narodil z broskvového květu a pak doblil svět, pardon dobil, to první si ponechám pro sebe já, až mě chytne deprese a bude po ruce něco tekutého (klidně i broskvového, já proti sladkým "babským" patokům nic nemám), nicméně dotyčný se proslavil velkými skutky, které vzhledem k jeho vzrůstu byly ještě větší, ale dobře mu tak.
Festival spočíval v tom, že všude byla spousta stánků s občerstvením (na dálku jsem si připadal skoro jako doma na pouti, z blízka to bylo poněkud horší, přece jen se podávaly různé nudle, chobotnice a jiné příšery), s pivem (to jsem si skutečně připadal jako doma), s různými cetkami a tretkami (to jsem si zase připadal jako na trhu v Polsku) a vůbec se vším možným a několikrát dokonce nemožným.
Do toho po silnici jezdily malé náklaďáčky, na jejichž korbě postávalo vždy několik hudebníků, jejichž jediným hudebním nástrojem byl buben, tedy obvykle několik velkých bubnů. Každý pak měl v ruce něco podobného baseballové pálce (občas měl někdo i dvě) a tloukli do těch bubnů co to šlo. Zde musím připustit, že se mi to poměrně líbilo, jelikož bubny vydávaly dosti hluboký zvuk a dokonce to mělo i nějaký rytmus nebo co. Ale možná si to pletu s Afrikou a šamany. :o)
Jinak v Okayamě mají několik zvláštností, jednak veřejná WC, která nemají stěnu a mužové tím pádem konají potřebu prakticky na ulici (viz. jeden z mých střípků), dále zde mají černý hrad (v Japonsku jsou prakticky dva typy hradů, bílé a černé, liší se ovšem pouze venkovní barvou, uvnitř je to prašť jako majzni), no a pak je zde jedna ze tří nejvyhlášenějších japonských zahrad (kupodivu ovšem nebyla za hradem, ale naproti hradu přes řeku).
Pravdu říct, byla celkem slušně upravená, ale vzhledem k brzké jarní době toho v ní ještě moc nekvetlo a tak jsme si to tolik neužili. Zato jsme si užili na nádvoří hradu, kde byly různé drobné atrakce pro děti, jako prolézání řadou japonských "šrajnových" bran, přičemž každá další brána byla o něco menší než ta předchozí a tou poslední moje žena prolezla po břiše, zatímco já se opodál choval důstojně a tvářil se, že jsem z úplně jiné země a nejlépe i jiné barvy pleti než ona (ostatně po té, co se proplazila poslední branou, to byla částečně i pravda).
Mezi spoustou lidí se po nádvoří potulovaly i různé postavičky, jako například sedm šťastných bůžků, případně skupinka samurajů. Všichni se nechávali bez uzardění fotografovat a mezitím se silně posilňovali něčím, co mohlo být zrovna tak japonským saké jako skotskou whisky či ruskou vodkou. Na slivovici bych nesázel.
Čím více k večeru, tím více se jejich pohyb stával spíše potácením a naznačování vzájemných soubojů mělo jen krůček k vraždě. K tomu všemu se tam nacházela spousta mužů-důchodců, ověšených těmi nejdražšími fotoaparáty (odhadem se prý jejich "výzbroj" pohybovala od jednoho milionu jenů výš), jejichž nejoblíbenějším objektem byla naše dcera.
Fotili ji ze všech možných úhlů, ve všech možných situacích a byli z ní úplně na větvi a mně jen má vrozená plachost a pádná pěst mojí ženy, která odmítala ztropit mezinárodní ostudu, zabránila začít vybírat poplatek za každou jednotlivou fotografii. Pravda, možná by to nebylo zrovna chování hodné Velkého bílého muže, ale na stranu druhou mohlo být dobře výnosné. I když prodávat vlastní dceru?
Zde se pouze naskýtá jedna zajímavá otázka, jak je možné, že si důchodci mohou dovolit tak drahé fotografické vybavení? Socialistickou vládu na ně, ono by je to pro příště přešlo. Jako ty naše.
No nic, když jsme se dostatečně pokochali pohledy na různé atrakce včetně artisty lezoucího na věž z různě na sobě poskládaných válců (bohužel nespadl) jsme se ještě vydali na malou projížďku po řece. Mají tu takové šikovné lodičky ve tvaru labutí, jedinou nevýhodou je, že si musíte zout boty. Naštěstí tentokrát nikdo boty mé ženy neukradl (důchodci na lodičky asi nechodí :o) ) a několik omdlevších obsluhovatelů lodiček (následek mého zutí) jsem ignorovali.
Domů jsme se dostali dosti pozdě, takže už toho moc nebylo a šlo se spát. Problém byl, že se nám začalo kazit počasí. No, není každý den posvícení.
