Raději jsem naložil všechny tašky na záda a co nejrychleji se s nimi začal přibližovat k vlakové stanici (rozuměj vzdalovat se od … auvejs).

"Tati a kam jedeme? A nepůjdeme tam pěšky, že ne? A vezmeš mě na luky? To nevadí, že už tam máš tašky, já se tam ulčitě ještě někam vlezu. Že nejsem těžká, že?"

Co po ránu nesnáším jsou otázky. Celkem jsem byl vděčný, že lokálka, vezoucí nás do Okayamy na spoj do Hirošimy, vjela do úzkého dlouhého tunelu (na trati byly asi čtyři takové), což mělo za následek celkem obstojnou tlakovou vlnu, jež způsobila zalehnutí uší provázené poměrně nepříjemnou bolestí. Celkově to ovšem bylo velmi příjemné, alespoň jsem chvíli nic neslyšel.

"… si muset dát pláštěnku? A když si ji dám, vezmeš mě za klk?" Bohužel, nic netrvá věčně.

"A na co že s sebou táhneme tolik tašek?"
"Jsou tam teplé věci, kdyby nám bylo zima."
"A to je budeme pořád nosit s sebou?"
"Ne, necháme je na nádraží v úschovně a vyzvedneme si je před cestou zpět."
"Tak proč jsme je rovnou nenechali doma? Ve vlaku se topí a když budou v úschovně, tak se k nim stejně nedostaneme."
"Proto."

Utlučen neúprosnou logikou. Není dalších otázek.

Díval jsem se z okna. Domy, ještě pořád domy, stále domy, zase domy. Že bychom ještě pořád byli v Okayamě?
"Cugi wa Hirošima des"
Jak to, herdek, poznal? Vždyť tam nebylo ani pole, ani les, ani prostě nic, co by se dalo považovat za předěl. A to jsme ujeli přes sto kilometrů. Já už tomu vážně nerozumím, to je jako s tím Tokiem. Saitama prefekčr, Saitama prefekčr a TEĎ jsme v Tokiu (ve skutečnosti se jedná neustále o jednu a tu stejnou ulici).

Hirošima je město jako každé druhé v Japonsku. Její nádraží je podobné ostatním nádražím v Japonsku a koneckonců záchodky jsou jako když z oka (kanálu) vypadnou všem ostatním záchodkům po celém Japonsku. Snad jen s tím rozdílem, že díky úplnému zničení za druhé světové války jsou všechny budovy poměrně nové.

Ovšem s ohledem na to, že většina domků v Japonsku je postavena ze dřeva a jak jsem slyšel, je nutno je každou generaci stavět znova, protože dřevu není co důvěřovat (nebo možná proto, že každá nová generace holt chce taky nové domky), není to zase až taková vymoženost.

"Já vím, že ten menší box je levnější, ale všechny ty tašky se nám do něj prostě nevlezou."
"A tati, a můžu si hlát na schovávanou?"
"Hlej si na co chceš, jen nám teď dej chvilku pokoj, my si tu musíme s maminkou něco ujasnit."

Asi za pět minut jsem to ujasňování vzdal a začal cpát tašky do malého boxu v úschovně. Koneckonců, bylo v nich jen oblečení a když člověk použil dostatečného násilí…

"Můžeme jít, už jsem to tam narval."
"No, možná bychom si s sebou mohli vzít deštníky a pláštěnku, kdyby se znovu rozpršelo. Všechno je to v té červené tašce."
"Myslíš v té, co jsem tam nacpal jako první?"
"Ano. A kde je vlastně Katka?"
"Někde si tu hlaje na schovávanou," vytahoval jsem opět všechny tašky, někdy se mohutně zapíraje nohou o box.

Deštníky jsem našel a zase všechno nacpal zpět. Naházel jsem do otvoru mince a zabouchl skříňku, když jsem se předtím přesvědčil, že mám foťák, kameru, náhradní filmy a baterie. Alespoň už to nebudu muset znovu všechno vytahovat.

"Katku jsem nenašla, to by mě zajímalo, kde je. Jo a vytáhl jsi taky svačinu? Byla v té igelitce."
"Neříkala jsi nic o svačině, vytáhl jsem deštníky a pláštěnku. Ale teď už je to stejně jedno, skříňka je zavřená."
"No hlavně že máš foťák a kameru."
"Jo, to mám." Naštěstí jsem uskočil včas.

Asi po deseti minutách otvírání všech skříněk se nám podařilo najít Katku. Ostatní lidé v úschovně už začínali být nervózní, cože ten bílý póvl rabuje všechny skříňky a chystali se zavolat policii. Když pak uviděli, že z jedné ze skříněk vytahujeme dítě, nabyli zajisté přesvědčení, že nejen jsme si ji tam odložili, ale ještě jsme zapomněli číslo dveří.

"To jsem se hezky schovala, že? Vůbec jste mě nemohli najít, heč." Není nad dětskou upřímnost.

"Navrhoval bych následující postup. Nejprve vyrazíme k muzeu atomové bomby a pak to přes pomník Sadako a Atomový dóm vezmeme směrem k hradu."
"A proč tak blbě? Já myslím, že nejprve hrad a to ostatní na závěr jako třešničku."
"No když jinak nedáš," zatvářil jsem se zhnuseně a uvnitř řval štěstím. Není nad to znát dokonale svou ženu a dokázat ji vždy přinutit udělat to, co chcete vy. Samozřejmě, že takhle to bylo lepší, jenže kdybych to navrhl já…

"Mě bolí nožičky."
"Vždyť ještě pořád stojíme před nádražím, zatím jsi neušla ani deset kroků."
"Prosím Tě, přestaň s ní polemizovat a vem ji za krk, jinak se nikam nedostaneme."
"Ale jak s ní za krkem budu fotit a kamerovat?"
"Nebudeš."

"Hele, tak toto je Hirošimský hrad. Sice po výbuchu atomovky celý shořel, ale oni ho postavili znova. Bylo to jednoduché, protože všechny japonské hrady vypadají stejně."

To jsem pěkně kecal, protože jsem ještě nevěděl, že se dá japonský hrad nějak zprasit (omlouvám se za to slovo, ale není výstižnějšího výrazu).

"To je v každém japonském hradě na zemi linoleum pokreslené šipkama a všude visí cedule s nápisem EXIT, WC a tak?"
"Jé, tati, podívej, bedýnka na pití. Že mi koupíte džusík?"

Chtělo se mi zvracet. Toto udělat z hradu může leda barbar. Já chápu, že když ho stavěli znova, chtěli ho rovnou přizpůsobit pro turisty. Ale toto??? Místo nádherné dřevěné podlahy ošoupané linoleum, jen sem tam vytrína, kde se snažili ukázat, jak vypadal hrad původně, samá šipka a ukazatel a úplně nahoře pod střechou automaty na pití. Veškeré kouzlo pryč, jen znechucení, že člověk vyhodil peníze za vstupné.

"Pojďte, alespoň se pokocháme výhledem, to nám zpraví náladu." Au au au, to jsme si dali. Zatímco v Matsuyamě bylo z hradu vidět celé město, jelikož stál na kopci, a člověk měl alespoň mohutný pocit nadřazenosti, v Hirošimě je hrad v úrovni budov, takže člověk vidí leda vodní příkop, jímž je obehnán, a pak pár výškových budov.

"Já pláču, pojďme pryč," zaškemral jsem.
"Jen si to užij, beztak je to Tvoje vina, že jsme sem šli."
"Hele, zatímco mi vyčítáš, kradou Ti dítě."

A taky že jo. Nějaké japonské studentky nám osahávaly dceru a evidentně se domáhaly společné fotografie s ní.

"Kati, tak se usměj, ať Tě mají na fotce hezkou…"
"Já se fotit nechci, pche."
"Dostaneš lízátko." Není nad výchovu prostřednictvím neústupnosti a vytrvání na svém.
"No tak dobže, no. Híííííííííí." Udělala naše roztomilá dcerunka svůj úsměv alá "za lízátko cokoliv".
Japonská děvčátka se mohla uchechtat a usahat. Abychom jim nezkazili radost, skromně jsme přiznali, že jsme z Ameriky.

"Jsi si jistý, že víš, kam jdeš?"
"Baže, mám přece mapu z informační kanceláře na nádraží."

Na každém japonském nádraží (dobrá, dobrá, na každém velkém japonském nádraží) se nalézá informační kancelář, kde turista může vyškemrat plán dotyčného města s rozpisem památek a jiných důležitých míst a samozřejmě v angličtině a zdarma. Je to proto, že daná mapka je navíc pokreslena spoustou reklam a jednotlivé restaurace a obchody udělají cokoliv proto, aby se o nich turista včas dozvěděl a navštívil je na své pouti za kulturou.

"A nemáš ji obráceně?"
"Baže, mám." Co už jiného odpovědět? Když je něco dva kilometry daleko, musíte ty dva kilometry ujít a můžete mapou točit jak se vám zachce, pořád to budou dva kilometry.
"Tati a co kdyby jsi mě nesl chvilku na lukách, mě už to za Tvým klkem tlačí."
"No hlavně že mě se jde pohodlně."
"Jde, že jo, že máš ladost, že mě můžeš nést?"

"Tak toto je Atomový dóm. Jediná budova, co přežila atomový výbuch. A postavil ji český architekt", pronesl jsem hrdě.

Ovšem veškeré kouzlo pietní vzpomínky na otřesný čin amerických imperialistů zmizelo do nenávratna. Budova stojí těsně vedle velmi rušné čtyřproudé silnice, kolem dokola spousta výškových domů, jen z jedné strany řeka a pár stromů se snaží dodat iluzi mrtvého ticha.

"A to je všechno? Jedna budova? Uprostřed města? No to je teda památník."
Vyjímečně jsem musel souhlasit se svojí ženou. Čekal jsem park, ticho, mrtvo, prostě takové místo, které by už na první pohled dalo najevo, co strašného se tady odehrálo. A jediné strašné, co jsem vyčetl z atmosféry místa bylo, že Japonci mají příliš mnoho aut a málo volného místa. A to vím už dávno, na to jsem nemusel až do Hirošimy.

"Alespoň, že ten Čech postavil poměrně hezký a zajímavý barák. Jo, Češi před válkou holt uměli."

Pak se na nás vrhl jeden Japonec. Vyjímečně jsem podlehl pravdě (chybička se vloudí) pod náporem budovy a přiznal, že jsme z České republiky. Dotyčný hned jásal, že to byl náš krajan, kdo tu budovu postavil a vůbec se už od nás nechtěl odloučit, ačkoliv jsme nebyli Američani. Nakonec to přece jen vzdal (i když to teda trvalo) a šel si po svých a my taky.

"To má být jako ta Sadako?"
"Jo."
"No já padnu, tady jí posílají jeřáby nějací parchanti z Ameriky. To je vrchol drzosti."

Sadako neměla kupodivu nic společného s markýzem De Sade, jak by se možná domnívali někteří mí kamarádi, ale byla to mladá hirošimská dívenka, která po shlédnutí amerického atomového dárečku dostala leukemii.

No a jelikož s dárci kostní dřeně to bylo tehdá takové všelijaké, nezbylo jí, než se spolehnout na pověru, která tvrdila, že když se poskládá 1000 papírových jeřábů (nejednalo se o zařízení na zvedání břemen, ale o ptáky), jednu ze základních figurek japonského Origami, tak se uzdraví a bude žít šťastně až do smrti.

To se jí nakonec taky podařilo, žila až do smrti, bohužel však mnohem bližší, než by si byla bývala přála. Jeřábů poskládala asi jen 644, takže se nezjistilo, zda dotyčná pověra funguje a nebo ne. Zato děti z celého světa (mimo jiné i z Ameriky, vraha malé Sadako, leč máte pravdu, děti jí to neudělaly, takovou příšernost mohou spáchat jen dospělí) teď skládají jeřáby jak šílené a celé tuny papíru pak posílají do Hirošimy, kde je příslušní úředníci pokládají kolem pomníku Sadako. Ten pomník je mimochodem taky pěkně příšerný, jako by japonští architekti nebyli schopní vymyslet něco opravdu hezkého a pietního.

"Tak rychle nebo nám zavřou muzeum."
"Pozdě."
"Cože, oni nemají muzeum otevřeno ani do pěti hodin?"
"Ne." Řekl jsem to vyjímečně já a bylo to pěkně naštvané ne.

Poslední vstup byl o půl páte, my přišli půl pět a už nás nepustili dovnitř. Jak si můžou myslet, že se tam někdo dostane nějak moc dřív? Než se obejde Hirošima, chvilku to trvá. Všichni Japonci lapí v práci nejméně do sedmi večer, ale muzeum se zavírá o půl páté.

"Tak my jsme viděli ten příšerný hrad a muzeum né?"
"Mně za to nenadávej, já chtěl taky vidět lidské stíny na kamenech."
"Jsi morbidní."
"Jo, to jsem. A jak mi to dneska jde. Člověka to posílí, dvěstě tisíc mrtvých."
"Týden se nedíváš na televizi a měsíc na americké akční filmy."

Tak a mám to. Však ona mě ta morbidita přejde. Ale jak přežiju bez Arnolda, Stalloneho, Segala, Mistra Beana? Uklidnil jsem se. Bean je Brit a zakázané mám jen Američany.

"Hello, how are you. Where do you come from?", vnucoval se nám nějaký Japonec na zpáteční cestě do Okayamy. Milan Hubáček říkal, že se zásadně nemají Japonci odmítat, že když osloví bílého nadčlověka, stojí je to strašné přemáhání, a že když je dotyčný odmítne, mají z toho celoživotní trauma.

Tak jsme ho neodmítli, dovolili mu přisednout na naši čtyřku a dali se s ním do řeči. Chyba. Velká, životní, osudová chyba. Byl to Svědek Jehovův.

Když vás zde, v Japonsku, osloví nějaký Japonec a umí celkem obstojně anglicky, je to na devadesát procent svědek Jehovův. Bacha na to. Ovšem pomsta byla sladká, dali jsme mu adresu na Milana, ať si to užije, když nám nakukal, že se máme s Japoncema bavit. Nicméně to byly krušné dvě hodiny cesty.

V Okayamě jsem přesedli na lokálku do Niši Katakami a k nám si opět přisedl Japonec. Tentokrát mluvil téměř výhradně Japonsky, takže se nebylo třeba bát náboženského kázání, nicméně žil pro změnu v přesvědčení, že japonština je mezinárodní jazyk a že mu zajisté rozumíme.

Neustále do nás něco hučel a já měl co dělat, abych za pomocí rukou a nohou alespoň částečně pochopil, co to vlastně mele. Pak z něj vylezlo, že jede z Pačinka (místní oblíbená herna plná automatů, příšerného hluku a cigaretového kouře, kde prý v žádném případě nevyhrajete peníze, ale maximálně tužku a bonbóny, protože hazard je v Japonsku zakázaný) a že je trochu zkárovaný. To nám ani nemusel říkat, bylo to na něm poznat.

Pravdu říct, vidět Hirošimu není špatný zážitek, jen od něj člověk nesmí čekat moc. Japonci neumí moc poskytnout, jen tak trochu,a myslí si, že to turistům stačí. Já netvrdím, že máme úplně super památníky druhé světové války, ale od památníku tak významné a tak strašné události, jako je svržení atomové bomby, jsem teda rozhodně čekal víc. No jo, kdo chvíli čekal, již čeká opodál.

pokračování

off - line