"Hurá, jedeme na výlet, budou kolotoče", vyskočil jsem z postele jako rybička a vzápětí s sebou praštil zpět na futon. Pravdu říct, skleróza je choroba, při které se člověk nejen hodně nachodí, ale občas je zdraví velmi nebezpečná.
Je zajímavé, že dosáhne-li jedinec věku asi dvaceti pěti roků, stává se pro něj těžkým problémem udržet nějakou vědomost v místech přibližně za očima déle než asi deset hodin. Jak bylo řečeno včera, při spaní na futonu je stabilizovaná hladina krve velmi nízko. A já na to zapomněl.
Už zpět na zemi jsem se snažil pokud možno alespoň částečně neumřít, i když se mi tmělo před očima a hučelo v uších. Avšak i skrz tuto "mlhu" jsem nemohl přeslechnout komentář svojí ženy.
"Máš kliku, že sis lehl sám, jinak bych Ti pomohla. Je teprve půl páté, tak přestaň dělat scény nebo vzbudíš celý barák."
Jestli říkala i něco dalšího nevím, páč jsem vzápětí upadl do bezvědomí.
"Tak vstávej už konečně," probudil mě zvuk hlasu provázený kopnutím do žeber (moje žena ví, jak se budí princezny).
"Napřed tu vřískáš uprostřed noci a pak se povaluješ do jedenácti."
"To už je jedenáct?", chtěl jsem vyskočit rychle z postele, ale zas tak velkou sklerózu nemám.
Nejprve jsem se překulil na břicho, pak se vzepřel na rukou, dostal se do kleku, pak do dřepu a pomalu, velmi pomalu se zvedl do stoje. I tak jsem se musel zapřít o stěnu, která odpověděla zanaříkáním. Nemusela se snažit, stejně jsem před cestou neměl chuť na jídlo.
Podíval jsem se na hodinky a zjistil, že je sedm hodin. Ovšem svůj účel to splnilo, vylezl jsem z futonu poměrně okamžitě, bez obvyklého hodinového převalování se sem a tam.
Začal jsem se oblékat a když jsem zapínal poslední knoflík u košile, uvědomil jsem si svou chybu a začal se zase vyslékat. Právě když jsem sundaval kalhoty, vešla do pokoje moje žena.
"Co si jako myslíš, že děláš?", otázala se se zájmem.
"Tohle jsem měl na sobě včera, pravděpodobně jsi mi nachystala na dnes něco jiného, tak to rovnou sundavám."
"Jo tak milostpán si myslí, že s sebou na týdenní výlet nepovleču nic jiného, než jeho hadry, aby se mohl denně parádit v novém. Ono by mu kdo ví co upadlo, kdyby šel dva dny ve stejné košili a kalhotech. Okamžitě si to zase obleč, než začnu být ironická."
"Jako by se stalo."
"Říkal jsi něco?"
"Néée." Na ulici omdlel další Japonec.
"A tati a vážně tam budou kolotoče? A tati a můžu se na nich …. půjdeme taky do lestavlace na … koupíš mi taky mlzlinu, když budu ho… poneseš mě na lukách, až budu….tati Ty mně vůbec neposloucháš, co Ti žíkám, teď to budu muset žíkat znova."
Těch tunelů na trati do Okayamy postavili málo. Mělo jich tam být alespoň dvakrát tolik. I když to už by mi z přetlaku možná stříkala krev z uší.
"Než nám to pojede, skáknu si na záchod."
"Ne že tam budeš zase hodinu".
"Klídek, jdu jen na malou".
Došel jsem k záchodkům na Okayamském nádraží a snažil se pochopit, proč je panáček i panenka nad stejným vchodovým otvorem (dveřmi těžko, žádné tam nebyly). Vzdal jsem to, vešel dovnitř, stoupl si k pisoáru a začal konat potřebu. Za zády mi prošla nějaká žena a zavřela se do kabinky. Mírně jsem znervózněl. Všiml jsem si, že druhá stojí ve vchodu a čeká, až jí ta první uvolní místo. Vzdal jsem to. Zapl zip a bez uskutečněné úlevy opustil bojiště.
"Jsou tam taky dámské záchodky?"
"Jo, taky."
Do Kurašiki, městečka kousek od Okayamy, jsme dorazili poměrně brzy. Rozhodně dřív, než jsme dojeli do Hirošimy.
Nicméně jsem byl opět překvapen, že vlakvedoucí rozeznává jednotlivá města, ačkoli mezi nimi není žádný viditelný předěl. Asi jsou tam nějaké vysvětlující tabule v japonštině.
Kurašiki jsou známé ze dvou důvodů. Jednak se zde nalézá skanzen typu Samurajská vesnička, druhak a hlavně se zde nalézá zábavní velkopark Tivoli. Kdo neví, o co se jedná, ať si představí Disneyland (ten prostě musí znát každý) a místo mongoloidníma figurkama Walta Disneye ho zaplní rozkošnýma figurkama z pohádek Hanse Christiana Andersena.
Jo a ať taky hodně ubere na pompéznosti. Jedná se o střízlivý evropský styl a ne o hranice nevkusu znající Ameriku.
"No není to zrovna zadarmo. Čekal jsem to levnější, když se nejedná o Ameriku, ale jen o Evropu."
Čech se nezapře ani v Japonsku. Neustále je potřeba počítat peníze, ať se jedná o cokoliv. A nejkrutější na Japonsku je převádění místní měny do korun. V místní měně to jakž takž jde, ale když si uvědomíte, kolik to dělá v českých korunách a co všechno by za to mohlo být (v Česku samozřejmě, tady ani zdaleka ne).
"No, možná bychom si mohli zajít do té Samurajské vesničky…"
"Já ci na kolotoče, žíkali ste, že dnes půjdeme na kolotoče, béhe béhe."
Někdy Vám nezbývá, než prostě zaplatit, zvláště když vidíte na okolostojících Japoncích, že nechápou, proč děláte scény a týráte dítě kvůli pár blbým desítkám tisíc.
"Možná by Disneyland vyšel levnějc a mohli bychom si tam zajet, až se vrátíme, třeba hned o víkendu…", zkusil jsem to naposled.
"Béhé, béhé."
Bylo rozhodnuto.
"Mám pocit, že ji trochu moc rozmazlujeme. Měli bychom si občas dupnout a prosadit svou, ať vidí, že jsme drsní rodiče, se kterými se nediskutuje."
"Ale chudinka, tak se sem těšila, přece by jsi ji o to nepřipravil. A neustupujeme přece ve všem. Třeba včera … Ne, to bylo vlastně předevčírem.. Nebo že by v pátek? …"
Rozhlížel jsem se po okolí. Skutečně to tu vypadalo hezky. Stánky udělané ve stylu evropských domečků, atrakce laděné do pohádek Hanse Christiana, nějaký kolotoč ve formě točícího se čajového servisu, autíčka ve tvaru ze začátku století, Vídeňské kolo, velká pirátská loď (restaurace, co jiného), hrad v orientálním stylu a uvnitř divadlo.
Zatřásl jsem hlavou a podíval se na to střízlivě. Byznys a prachy, ždímání rodičovských peněženek prostřednictvím jejich ratolestí. Kromě atrakcí, které zas tak pompézní nebyly (i když, pravda, mnohem lepší než bývají u nás na kolotočích), to tu byla samá restaurace a stánek s občerstvením, ceny samozřejmě podstatně vyšší než jinde, samý suvenýr (předražené kýče).
"Mysli pozitivně", řekl jsem si pro sebe.
"Cože? Vždyť se snažím, jen si teď nemůžu vzpomenout, zda to bylo minulý týden, či spíše už předminulý, co jsem jí cosi zakázala, už si ani nemůžu vzpomenout co, a trvala jsem na tom až do vítězného konce. Přestala ječet, když jsem jí dala čokoládu."
"Aha. Jenže já to říkal sobě."
Byl jsem přece na výletě. Nádherně svítilo Sluníčko, obloha byla blankytně modrá, všude byl klid a pohoda, plno různobarevných kytek na záhoncích, jezírka, parčíky, svěží jarní vzduch, dcera je šťastná, žena taky, kašlu na peníze.
"Jdem na oběd do jedné z restaurací, vyber si kterou chceš."
"Tak dobře, jsem pro."
Jak to, že mi neodporovala? Já myslel, že řekne ne a bude to a ona řekla jo. No to zas bude pálka.
Restaurace tu byly všech možných stylů, či spíše evropských kuchyní. Italská, holandská, francouzská, německá… My si samozřejmě vybrali tu nejhorší.
No dobrá, možná nebyla nejhorší, ale když máte takový výběr, mrzí Vás, že jste museli zvolit jen jednu, že jste je nemohli projít všechny. Koneckonců, jsem sice Evropan, ale co já vím, co a jak se vaří v okolních státech?
V Itálii špagety a pizza a tím mé znalosti končí. Z Německa znám akorát bavorské pivo a z Francie víno. Ubohé.
Součástí parku bylo taky zákoutí, které mělo vypadat jako evropské městečko někdy konce minulého století. Domy s podloubími, opět trochu smíšeného stylu různých států, kašna a lavečky, náměstíčko. Na člověka z toho úplně dýchla Evropa. Když už pro nic jiného, pro tuhle chvilku klidu a pohody, opět v srdci Evropy, stálo za to do Tivoli parku jít.
"Hele, tady prodávají zmrzlinu. Vypadá skvěle, ale ta cena."
"Cože, tolik za jednu zmrzlinu? Ale co, jsme na výletě, na peníze se nehledí, šetřit budem zas až v Tsukubě."
Plácli jsme se přes kapsu a koupili si tři. Měli sice jen výběr mezi vanilkovou a čokoládovou, ale nabízeli taky mix, tak bylo rozhodnuto. Byla fakt skvělá, tak dobrou zmrzlinu jsem už dlouho nejedl a asi ani dlouho jíst nebudu.
"Tati a co to znamená, že ta zmlzlina byla dlahá?"
"No to znamená, že si musíš dávat pozor, aby Ti nes…."
Plesk.
"Jé, mně vypadla zmlzlina z kolnoutku na zem."
Vlastní dítě nemůžete zabít ze dvou důvodů. Jednak by Vás za to zavřeli, druhak je v takovou chvíli jedna vražda zcela nedostačující k uklidnění.
"Mami, a ploč tatínek nic nežíká a má čelvené šklaně?"
"Rudé, miláčku, má je rudé. A Ty nedělej scény a dej jí svou zmrzlinu, chudince."
Když jsme dvakrát obešli celý park, třikrát prolezli všechny atrakce, když se začalo chýlit k večeru, byl čas jít. Nechtělo se nám, protože to byl nádherný den, ale všechno jednou končí.
"Zajdeme ještě do Samurajské vesničky, je to kousek."
"Tati a vezmeš mě za klk?"
Vzal jsem. Jinak bychom se tam už nedostali. A možná bychom dobře udělali. Samurajská vesnička jsou skutečně staré (alespoň na pohled) domy, jež slouží částečně jako restaurace, částečně jako různá muzea. Bohužel, muzea už byla zavřená a na restaurace nebyl čas, chtěli-li jsme se nějak rozumně dostat zpět k Hubáčkům.
Pravdu říct, já byl tou vesničkou zklamán. Iluzi starých domečků totiž mohutně kazily trčící klimatizéry a pak taky a hlavně, cesty byly krásně nově vyasfaltované. To bych chtěl vidět, že samurajové znali asfalt.
Mám pocit, že Japonci jsou mistři v kažení iluzí. Když je u nás skanzen, vypadá to tam tak, jako to vždycky vypadalo. Když je v Japonsku skanzen, vypadá to tam tak, aby se tam dalo bydlet a dalo se tam dojet autem a byl tam telefon (dráty tažené různě po sloupech).
Asi jsem příliš velký puntičkář, ale mě to vždycky děsně otráví.
Po cestě zpět si k nám sedl nějaký středoškolský učitel. Byl mírně v lihu a chvástal se, že jeho manželka vyučuje angličtinu. Na něm ovšem její znalost jazyka nezanechala ani šrám.
Já osobně jsem nechápal, čím neustále přitahujeme přiopilé Japonce, případně Svědky Jehovovi? Asi si pořídím tričko s nápisem Fuck Amerika a budou si ode mě konečně odsedávat.
Tento den jsme byli téměř dokonale spokojení a konečně si trochu užili skutečné dovolené. Slunce, kolotoče, jídlo a zmrzlina, to je má představa plodně stráveného volného dne.
Jestli chcete něco v Japonsku vidět, jeďte do Kurašiki. To vás určitě potěší. Ten zbytek vás tak akorát zklame a budete litovat, že radši nejste na Kanárech a nebo s Koženým na Bahamách.
