"Vzhůru na pálubu dálky volají, příznivý vítr teď vane nám…", začal jsem opatrně, aniž bych se okamžitě zvedal. Bylo třeba dopřát tělu trochu rozprouděného krevního oběhu.
"Vítr v ráhnoví plachty nadouvá, žene loď v širou dááááá .. hmmm … bfff…". Polštář posílený vahou těla mé ženy umlčel mé slavičí trylkování.
"Já Tě naučím kvákat o půl páté ráno", uslyšel jsem těsně předtím, než můj mozek vypověděl službu pro nedostatek kyslíku.
Jsou jisté instinkty, které si během života vybudujete na základě určitých podnětů, aniž by Vám byly vrozeny matkou přírodou při spatření světa. Vzbudil jsem se a aniž bych otevřel oči, svižně jsem se překulil na futonu. Kolem žeber mi povlál vánek způsobený vykopnutou nohou. Ale netrefila cíl.
"Vstávej, valachu", uslyšel jsem nasupený hlas své ženy. Vždycky ji naštve, když přijde o své ranní potěšení z mého probuzení.
Pootevřel jsem opatrně oko a nejprve se podíval směrem dolů podél svého těla, abych se přesvědčil, že slovo "valach" bylo míněno ve spojitosti s válením se a ne s jeho mnohem nepříjemnějším významem. Preventivně zamykám na noc nože do skříně, od které pečlivě schovávám klíč.
Všechno bylo v pořádku a tak jsem opatrně vstal. Přes odumřelé mozkové buňky jsem se pokoušel upomenout, kamže to máme namířeno dnes.
"Vzhůru na pálubu…", vrátila se mi paměť.
"Jestli okamžitě nenecháš toho skřehotání…."
"Už mlčim, mlčim", vzpomněl jsem si na Mrazíka. Na ulici omdlel v pořadí již třetí Japonec. Hubáčkův dům bude brzo proslulý coby brloh hrůzy.
"Tati a oplavdu pojedeme lodí? A doneseš mě do pšístavu na lukou, když mě bolí nožičky? A máme s sebou čokoládu a lízátka? A tati a ……"
Tentokráte jsme bohužel jeli na opačnou stranu, kde nejsou žádné tunely. Byly to nejdelší dvě zastávky mého života.
"Hinase".
"Nebuď sprostý, když je tu malá."
"Ale ne, tamhle na kopci jsou z keřů vystříhány tři obrovské znaky z hiragany : HI NA SE. Asi se tahle vesnička jmenuje Hinase."
"Mě bolí nožičky.
"Ty jsi furt stejná. Teprve stojíme před nádražím. Doteďka jsi seděla ve vlaku. Přístav je deset minut pěšky, to snad dojdeš."
"Béhé, béhé."
"Rychle, rychle, už tam stojí loď a někdo v ní sedí. Doufám, že stihneme koupit lístky dřív, než vyjede."
Obával jsem se zbytečně, loď jela až za půl hodiny a ta co tam stála tam stála nevím proč, protože tam stála pořád, i když jsme už odjížděli v lodi jiné. Jen cestující si přestoupili. Zjevně tu druhou loď využívali jen místo laveček.
Pomocí rukou, nohou, tužky, papíru a českých nadávek jsem prodavači v trafice přes ulici vysvětlil kamže a kolik to chci lístků a mohli jsme vyrazit. Mohutně jsem fotil a filmoval, jelikož má dcera byla vyjímečně zaujata touto novinkou (plavbou na lodi) natolik, že mi dala asi deset minut pokoj.
Cesta byla skvělá. Loď se pohupovala sem a tam (můj žaludek pro změnu tam a sem), vítr nám čechral zbytky vlasového porostu, moře kupodivu celkem příjemně vonělo (kupodivu jsem použil s ohledem na to, co všechno v něm plavalo), my stáli opřeni o zábradlí a hleděli do vln a na pobřeží, podle toho, co bylo zrovna zajímavější, projeli jsme přes dva větší ostrovy a vystoupili až na tom třetím, nejmenším.
"No, pustý ostrov jsem si představovala trochu jinak. Co tu dělají ty baráky?", remcala moje žena, ktará zásadně není s ničím spokojena. Má to v životě jednodušší, nikdy se nedočká zklamání z toho, že by si myslela, že něco bude bezva a ono pak nebylo.
"Jakoby snad v Japonsku měli nějaké místo bez baráků? Ale támhle na kopci nic nestojí, třeba tam bude trochu klidu."
I tak tam bylo klidu dost, protože lidé zjevně byli za prací někde na pevnině, jen sem tam jste zahlédli ženu v domácnosti, která vyjímečně zrovna neodjela za kamarádkama - ženama v domácnosti z jiných ostrovů.
"Hele, mají tu veřejné WC," všiml jsem si s uspokojením sobě vlastním.
"To Ti odlehlo, co?"
Vylezli jsme do kopců, malá vyjímečně po svých, zatím ji výlet bavil. Navíc jsme jí namluvili, že tam nahoře bude určitě mnohem více odpadků, ve kterých by se mohla přehrabovat, než uprostřed vesnice.
Domy jsme nechali daleko za sebou a okolo byla jen příroda a spousta nějakých sošek, ke kterým nám bohužel nikdo nedal žádné vysvětlení. Jen jsme doufali, že to neznamená, že se tu konají "lidské oběti".
"Je tu nádherně, ten vzdoušek, ta travička, stromy, žádná civilizace…"
"Jo, až na tamhletu." Nahoře na kopci stály automaty na pití a cigarety. Nikde okolo nic (kromě přírody), ale automaty tu byly. Automaty jsou pravděpodobně všudypřítomné.
"Tenhle ostrov musí být v sezóně hodně navštěvovaný," uslyšel jsem vepředu oznamovat moji ženu, "že se jim vyplatilo tu udělat tak luxusní WC."
Přidal jsem do kroku a opravdu, za zákrutou se vynořil nádherný dřevěný domeček, uvnitř vybaven vším možným komfortem, zásobou toaletních papírů (chtěl bych vidět, jak dlouho by tam bez dozoru vydržely v Česku), splachováním, přebalovacím pultíkem na kojence, vyhřívanou deskou…. Byl jsem u vytržení.
"Nechceš tu, doufám, strávit zbytek dne?"
Musel jsem přiznat, že zase tak špatná myšlenka to není, nicméně bych ji asi neobhájil a tak jsem se, ač mě to stálo obrovské přemáhání, od domku rozkoše odtrhl a pokračoval za svou rodinou, která byla daleko vpředu, pravděpodobně očekávaje další, tentokráte méně civilizovaná dobrodružství.
Po několika následujících zákrutách cesty jsme kromě hadů, pavouků a již dříve zmíněných sošek narazili na krásný dřevěný altánek. Teda on zas tak krásný nebyl, ale byl z něj nádherný výhled na moře.
Okamžitě jsem se usadil na lavečku a prvně v životě si vychutnával pohled na vlny. V Česku totiž moře nemáme a ty rozhlasové nejsou vidět. A v cizině jsem zatím nebyl, protože všude dobře, ale doma nejlépe.
„Kampak asi vedou ty schody?", ptala se se zájmem žena.
„Je mi to jedno, já tu mám svoji lavečku, já už nikam nejdu."
„A já už se obávala, že malá je líná jako veš a ona jen chudinka trpí dědičnou chorobou po tatínkovi."
„Cože, ona taky sedává dvě hodiny denně na záchodě?"
„Tou ne, já jsem myslela tu druhou."
„Aha. A to je která?"
„Blbost ne, ta je až třetí."
„Můžu si vylézt na to zábladlí?"
„Áááááéééááá", odpověděla hystericky moje žena.
„Ééééííéé", přidal jsem se já. Pod zábradlím bylo zhruba třicet metrů volného prostoru a pak pár šutrů.
Chytili jsme dceru každý za jednu nohu a ztrhli ji dolů. Spadla na obličej, ale naštěstí na tu správnou stranu.
„Uf", oddechl jsem si a vrátil se těch pár zákrut k veřejnému WC.
Když jsem vykonal, co bylo třeba, pokračovali jsme v cestě po schodech, které vedly pod altánkem vytesané ve skále. Svíral jsem dceru pevně pod krkem, aby náhodou neuklouzla a nespadla tam dolů.
„Možná by stačilo, kdyby jsi ji držel za ruku. Třeba by u toho nebyla tak bledá a neměla tak vypoulené oči", konstatovala suše moje žena.
„Co když se jí ruka náhodou utrhne, má ji moc malou", odpověděl jsem a vzal dceru za nohu. Ta byla o něco silnější.
I když ne o moc. Naše dcera toho moc nesní, dá nám (rozumněj mé ženě) spoustu práce dostat do ní (rozumněj dcery) něco jiného než čokoládu. A protože čokoládu od babiček vždycky sníme my dřív, než se dostane na dceru, je chudinka dosti pohublá.
Cesta podél skal vyústila do soutěsky, odkud se dalo vlézt už jedině do jeskyně. Čím víc jsme se k ní blížili, tím to bylo horší.
Nejprve zmizelo Slunce za skálou. Pak se šlo těsně podél moře, ve kterém plavaly leklé ryby. Další cesta vedla po schodech, na nichž leželo rozkládající se tělo mrtvého ptáka, pravděpodobně racka, a nakonec se vešlo do úzké jeskyně, jejíž konec se ztrácel v šeru.
Slyšel jsem kapání vody. Pak nějaké divné šustivé zvuky. A když následovalo něco, co možná mohlo být smrtelným chropotem, slyšel jsem už jen zvuk kroků rychle vybíhajících z jeskyně. Mých vlastních.
Po chvíli se vynořila žena s dcerou.
"Proč ses nešel podívat dál? Na konci jeskyně je soška toho stejného bůžka co tady všude okolo a u ní leží miska s drobnými mincemi."
Na chvíli mě přepadl pocit, že přece jen existuje důvod, proč znovu vstoupit do jeskyně, ale pak jsem si řekl, že pár drobných mincí za to nestojí. Že můj život má cenu minimálně pár drobných bankovek.
Když jsme byli zase zpět u altánku, zasněně jsem se díval na lavičku, zatímco má žena s dcerou byly někde daleko vpředu.
S krvácejícím srdcem jsem udělal pár kroků jejich směrem a několikrát se vrátil, neboť mé nohy byly silnější než má pevná vůle. Ale zhruba napočtvrté jsem se konečně rozešel a brzy obě mé holky dohonil.
Ono to vlastně ani nebylo tak těžké.
"Mě bolí nožičky", slyšel jsem už zdálky a preventivně zpomalil.
"Tatínek Tě vezme za krk, jen co konečně přijde."
Zjistil jsem, že stojím na místě, pokud dokonce mírně necouvám.
"Postav se tomu jako muž", řekl jsem sám sobě hlubokým hlasem a vzápětí se rozeběhl, jak nejrychleji jsem uměl, směrem k holkám.
V blízkém křoví totiž něco podezřele zapraskalo.
"Všiml sis toho dědy tamhle kousek vzadu? To by mě zajímalo, co to tam sbíral? Na houby to nevypadalo", přemýšlela má žena a přitom se dívala na litry potu, které se ze mně valily.
"Jo tak to byl nějaký obyčejný starý děda? Áha", vydechl jsem s úlevou, že nebude zapotřebí běžet dál.
"Jak vidím, máš sílu běhat", začala moje žena líbezným hláskem a já si uvědomil, že děda je jen takovým thrillerem ve srovnání s horrorem, který bude následovat, "tak to máš určitě taky dost síly na to, aby jsi vzal malou za krk."
"Híííí", udělala zmíněná a natáhla ručičky směrem ke mě, na tváři úsměv kolem dokola a to i přes to, že má uši.
"Pláž, vidím pláááž."
"Ta se mi nelíbí, půjdeme ještě kousek dál."
"Dhalšhí plháážh."
"Nějaká špinavá. Možná bude něco támhle za zákrutou."
"Plhhhááhhlééé."
"No dobrá, zůstaneme tady. Vypadá to, že všechny jsou stejně špinavé, protože po loňské sezóně se nikdo nenamáhal uklízet a letošní je ještě daleko."
Buch.
"Taky jsi mohl malou napřed sundat z poza krku, než jsi s sebou praštil na zem."
Krása, nádhera. Malá, zaujata ledovou, dubnovou mořskou vodou, si svlečená hrála s písečkem a nějakými odpadky, aniž by k tomu potřebovala obvyklou dopomoc mé ženy, případně mou vlastní.
Mohli jsme jen tak sedět na písku a nebo raději na kamenech, vzhledem k tomu, co všechno se na písku nalézalo.
Mohli jsme se dívat na moře, i když vzhledem k mlžnému oparu ne tak moc daleko.
A mohli jsme jíst svačinu, kterou jsme si s sebou vzali.
Tomu říkám dovolená. Tomu říkám odpočinek. Tomu říkám naprosté uspokojení.
Ať už ostatní říkají uspokojení čemukoliv chtějí.
"Jdeme, ať stihneme loď. Musíme se ještě večer s Hubáčkovými rozloučit. Zítra už odjíždíme, tak ať si dnes řádně uvědomí, jaké štěstí je čeká. A my ať se řádně najíme."
Cesta zpět byla tak trochu smutná. Byl to skutečně krásný den na krásném ostrově.
Chci prožít "dva roky prázdnin".
Někteří lidé, třeba Robinson Crusoe, nemají nejmenší představu o tom, jaké štěstí je potkalo. Takoví lidé si to ani nezaslouží. Válet se celý život na pláži a cpát se kokosovými ořechy.
