Sorry, your browser doesn't support Java(tm). Jestli chcete dostal e-mail s upozorněním vždy, když se tato stránka změní, vyplňte svou e-mailovou adresu a odešlete :

FOTOGALERIE - fotografie převážně z Japonska, ale taky mé rodiny. Můžete se na ni dostat též přes DOMOV. A z ní zpět na Japonsko zrovna tak.

2. března 1999
JAPONSKÁ PÁRTY - jakpak se v Japonsku pije a slaví a tak podobně?

Japonci jsou národem tzv. kolektivním (alespoň se to píše v kdejaké příručce o Japonsku), což v praxi znamená, že celý den trčí s kolegy v práci a večer s nimi jdou ještě někam chlastat.
V Tokyu se pravděpodobně chodí opíjet každý večer, jelikož je tam hospoda na každém rohu a nadzemka či podzemka je pak spolehlivě dopraví opilé domů (samozřejmě v případě, že bydlí v Tókjú :-) , i když koneckonců můžou přespat na schodech metra a v případě plynového útoku budou dokonce spát jako zabití).

16. března 1999, update : 8. května 2000
CESTA DO MACUJAMY - postřehy, které jsem zaznamenal při cestě na konferenci ve měste Macujama.

Autobusy v Japonsku fungují jinak než v ČR. Nastoupíte a ze strojku vyrvete lístek (u nás nastoupíte a do strojku narvete lístek). Obsahuje většinou velké číslo, které označuje Vaši nastoupivší (bleší, ...) stanici, a malé nesrozumitelné znaky, pravděpodobně výhrůžky, co Vám bude uděláno, když při vystoupení odmítnete zaplatit.
Nad řidičem visí tabule s dalšími čísly, pod nimiž jsou jiná čísla. Ta první označují Váš lístek, druhá cenu, kterou zaplatíte při vystoupení (druhá čísla jsou při nastoupení nejméně čtvrtou mocninou prvních a ještě stoupají). Je to tedy něco jako taxametr a Vaše cena (je nulová, moc si o sobě nemyslete, já teď hovořím o lístku ve Vaší ruce) se samozřejmě mění s ujetými kilometry.

VELKÝ VÝLET - sada zatím šesti pokračování, popisujících naši týdenní cestu na jih Japonska..

"Než nám to pojede, skáknu si na záchod."
"Ne že tam budeš zase hodinu".
"Klídek, jdu jen na malou".
Došel jsem k záchodkům na Okayamském nádraží a snažil se pochopit, proč je panáček i panenka nad stejným vchodovým otvorem (dveřmi těžko, žádné tam nebyly). Vzdal jsem to, vešel dovnitř, stoupl si k pisoáru a začal konat potřebu. Za zády mi prošla nějaká žena a zavřela se do kabinky. Mírně jsem znervózněl. Všiml jsem si, že druhá stojí ve vchodu a čeká, až jí ta první uvolní místo. Vzdal jsem to. Zapl zip a bez uskutečněné úlevy opustil bojiště.

PÁTEK (4. 6. 1999) : | SOBOTA (27. 8. 1999): | NEDĚLE (27. 8. 1999) | PONDĚLÍ (1. 9. 1999): | ÚTERÝ (6. 9. 1999): | STŘEDA (14. 2. 2000):

5. března 2000
NÁVŠTĚVA V SALONU - návštěva v jednom salonu. Jakém? Nechte se překvapit. ;o)

Každý muž má čas od času jisté potřeby. A to nezávisle na jeho sexuální orientaci, případně potenci. I když to možná přece jen má něco společného s množstvím testosteronu. Ať tak, či onak, když se dané potřeby objeví, musí být uspokojeny bez ohledu na to, zda zrovna je, či není k dispozici manželka, případně přítelkyně postiženého.

31. března 2000
JAPONSKO A "TAMTO" - o tom, o čem se většinou ve slušné společnosti nemluví. ;o) Ale koneckonců, kdo už slušný čte moje stránky? :o) (Neberte to osobně)

Od začátku jsem se psaní na toto téma vyhýbal jako čert kříži. Jenže jsou věci, před kterými neutečete, i kdyby jste se schovali do skříně a zavřeli za sebou dveře. Prostě to tu je, svět tím žije, tak je třeba to přinést i na mé stránky. Beztak vás všechny na nich nezajímá nic jiného. Takže dnes to tedy bude o sexu v Japonsku

9. července 1999
JAK SE CHOVAT V RESTAURACI - je třeba vědět, jinak si člověk trhne ostudu. Budete-li se řídit radami, které Vám dávám, tak si sice taky trhnete ostudu, ale mnohem menší. :o)

1) Při vstupu do restaurace čekejte, až se Vás ujme servír či servírka a odvede Vás ke stolu. Zásadně se nepokoušejte posadit ke stolu o své vlastní vůli. Budete vyvedeni z restaurace a do pasu Vám bude vraženo hanko Barbar.
2) Okamžitě do sebe nalejte studenou vodu, jež Vám servírka předloží, a vzápětí požádejte o další. Několikrát zopakujte. (Žádné obavy, voda je v Japonsku zdarma.)

9. července 1999
JAPONSKÉ STŘÍPKY - takové drobky, co si nezaloužili vlastní stránku. Ale zajímavé jsou určitě.

Tak jsem se včera dozvěděl, jak je to ve skutečnosti s těmi japonskými vlasy.
Nejprve vysvětlím, co mám na mysli. Prakticky každá Japonka má velmi krásné, lesklé, černé ("of course", kromě těch odbarvených, ty mají většinou nějaký odstín hnědé, blonďatou Japonku jsem ještě neviděl - zato hodně blonďatých Japonců) a většinou na mikádo či jinak upravené, převážně delší vlasy.
Snad každý, obzváště pak nekritický, zbožňovatel Japonska je prostě musí obdivovat, být jimi uchvácen, slintat po nich atd. atd. atd. (někomu stačí ke štěstí jen školní uniformy, ale o tom zase někdy příště ;-) ).

6. července 1999
TECHNICKÉ STŘÍPKY - taky takové drobky, co si nezaloužili vlastní stránku. Tentokráte ovšem zaměřené na místní techniku.

Ač by to možná někteří z Vás nečekali, občas jsme přece jen nuceni zde v Japonsku si něco malého přeprat, jako třeba čtrnáct dnů nošené ponožky, kterým už nepomáhá ani stát za trest v koutě, kalhoty, které vypadají jako batikované, košile (raději nekomentovat), ručníky (přece jen si to alespoň jednou za půl roku zaslouží), no prostě pár hadříků je třeba sem tam očváchnout.
Ovšem tento střípek je technický, pročež Vám může být ukradeno, co nosím, jak si smrdím, jak si ode mně lidé odsedávají, kde spávám a co jím, ale mělo by Vás zajímat JAK a v ČEM se pere.

24. května 2000
SMÍCH a PLÁČ - drobné poznámečky k tomu, co se zrovna přihodilo zajímavého, či co mě na Japonsku tak stručně zaujalo. Není to rozhodně deníček, spíš takový čtrnáctideníček, ale taky se z něj dá udělat určitá představa o tom, jak to tu vypadá.

Pondělí 6. září 1999 : O víkendu byl svátek Tsukuby. Nemusíte se obávat, místní slavnosti se zas až tak neliší od těch našich. Všude plno stánků, spousta různých jídel, nějaké ty suvenýry, balonky plněné plynem, asi desetkrát tolik lidí co v Česku při podobné akci (taky je Japonců desetkrát víc), podezřelá hudba, ještě podezřelejší tanečníci, spousta hluku, strkání se, protlačování davem a tak podobně.

25. května 2000
O ZEMĚTŘESENÍ - se něco málo dozvíte zde. Z mého laického pohledu. A taky přidám pár fantasmagorií nakonec.

Film skončil, my jsme se uložili na futony a jali se usínat. Zhruba po pěti minutách, právě v době, kdy mozek začíná pomalu vypínat a přechází do spánkového a snového módu (v tomto případě na motivy velkých chlupatých dupajících opic), jsem měl najednou pocit, že je ten sen až příliš reálný. Jak ta opice poskočila, ozvaly se takové divné zvuky a pohla se mi podlaha pod tělem.

21. června 2000
NAJDOU SI VÁS - všude. Kdo? No přece oni.

Dodnes pořádně nevím, proč si za svůj cíl vybrali právě nás? Mají tu přece spoustu místních. Ale možná si mysleli, že my jsme pro ně snadnější kořist. Nejspíš proto, že osamoceni a ztraceni v moři cizích tváří jsme lehce zranitelní, neboť trpíme nutkavou potřebou jakékoliv pozornosti jiných lidí. Ale kdo že si nás to vybral? Ne, nejsou to ani samurajové, a dokonce ani mimozemšťani, kteří unesli sestru Foxe Muldera. I když by to možná byla lepší varianta. Jsou to totiž Svědci Jehovovi.

7. července 2000
POPRVÉ - není tak úplně o tom, co byste asi čekali.

Když jsem poprvé přijel do Japonska, měl jsem vlastně neskutečné štěstí. Na letišti mě čekal můj hostitel a i s rodinou mě odvezl do zhruba padesát kilometrů vzdáleného městečka, kde jsme měli přebývat. Díky tomu můj první dojem z Japonska je spojen s děsně vlhkým vedrem, které nás udeřilo při východu z klimatizované letištní haly (byl srpen), místo aby měl něco společného a blouděním po nádraží a utrpením spojeným s nákupem jízdenek a hledání vhodného spoje.