Japonské Střípky

Tak jsem se včera dozvěděl, jak je to ve skutečnosti s těmi japonskými vlasy.

Nejprve vysvětlím, co mám na mysli. Prakticky každá Japonka má velmi krásné, lesklé, černé ("of course", kromě těch odbarvených, ty mají většinou nějaký odstín hnědé, blonďatou Japonku jsem ještě neviděl - zato hodně blonďatých Japonců) a většinou na mikádo či jinak upravené, převážně delší vlasy.

Snad každý, obzváště pak nekritický, zbožňovatel Japonska je prostě musí obdivovat, být jimi uchvácen, slintat po nich atd. atd. atd. (někomu stačí ke štěstí jen školní uniformy, ale o tom zase někdy příště ;-) ).

No a moje žena byla nešťastná, jak že to ty místní ženštiny s těmi vlasy dělají, že se jim tak lesknou, že jim tak drží účes a že a vůbec....

No a právě včera jí to jedna známá Japonka práskla. Nyní už víme, proč převážnou část místní televizní reklamy zabírají vlasové prostředky a ne jisté ženské "vkládací" potřeby, jako v Česku.

Je to tím, že vlasový prostředek tu ženy používají dvakrát denně, zatímco ten druhý jen jednou měsíčně (samozřejmě většina víckrát než jednou, ale jen v určitém krátkém období jednou měsíčně, no prostě nechytejte mě za slovo, ti inteligentní ví, jak jsem to myslel, ti ostatní ať si přečtou nějakou odbornou brožurku).

Tak tak, místní krasavice (a nejen ty, prostě všechny osoby ženského pohlaví) si tu myjí vlasy dvakrát denně. To se pak není co divit, že je mají stále lesklé a upravené.

Co se týče mužů, moc bych nedal zato, že ten stav bude obdobný. Jen tak na okraj, u místní mladé generace se velmi těžko rozlišuje, co je hoch a co dívka (co všechno dokáží kluci udělat s vlasy, to by jeden čuměl). Ještě že tu mají ty školní uniformy. ;-)

Včera zvečera mor a cholera ... (jak zpíval Jaromír Hanzlík v Noci na Karlštejně)

Za návštěvu u lékaře se v Japonsku platí jistý symbolický poplatek, nehledě na to, jaké má jedinec pojištění. Je to zjevně donucovací prostředek ke snížení nemocnosti (rozumněj návštěvnosti "ne tak nemocných" lidí u lékaře), který se sice neminul účinkem, ale minul se "zemí".

Zatímco Čechové a Moraváci (och ten nacionalismus, aby jeden vypisoval málem všechny národy, není-li rovnou z české části země) by to potřebovali jako sůl (ne že bych si myslel, že u nás chodí někdo zbytečně k lékaři, to chraň Pánbu, ale známe své papenheimské), tak Japonci to nepotřebují ani v nejmenším.

Takový Japonec totiž, nemá-li víc jak 42°C, případně pokojovou teplotu, zaručeně přijde do práce, na rozdíl od našince (teď jsem přišel na to, jak se nevypisovat s názvy všech těch národností), který už při mírně zvýšené teplotě (rozumněj víc jak 36.8°C) zůstává preventivně doma, buzeruje ženu kvůli teplému čaji a řve na děcka, aby byly zticha, že ho bolí hlava.

Pak se není co divit, že zatímco u nás jsou při chřipkové epidemii vyhlašovány "chřipkové" prázdniny, neboť 90% populace se válí doma, čumí na bednu, pracuje na stavbě rodinného domku, zahradě, či jinak si to užívá a po týdnu až 14 dnech se vše vrací do normálu bez jakýchkoliv následků, v Japonsku ročně umírá na "influenzu" poměrně velký počet lidí.

V souvislosti s tím stojí ještě za zmínku dvě věci. Jednak jsou Japonci velmi "ohleduplný" národ a proto nakažený člověk nosí na obličeji roušku, aby nenakazil i ostatní (kdyby zůstal doma, udělal by pro ně mnohem víc).

Tím se může stát, že má cizinec občas obavu, že jeho pracoviště bylo obsazeno maskovanými teroristy a že bude tudíž brzo popraven (i japonští teroristé podléhají rasismu a jako první rukojmí jsou tedy v případě neúspěšného vyjednávání s policií likvidováni "barevní", což v tomto případě může paradoxně označovat bělochy), dále pak sám neví, zda má s rýmou raději zůstat doma a nebo si rovnou pořídit plynovou masku (pozor, v případě rýmy by měla být s hodně dobrým odsáváním).

Druhak není tak úplně pravda, že Japonci na veřejnosti nesmrkají. Když to na člověka přijde, nedá se s tím nic dělat a ani rouška typu "Pampers" Vás dostatečně neochrání. Oni se to snaží jen víc schovávat než ostatní, obzvláště u jídla je nemyslitelné provést tento akt nechutnosti.

A hlavně - k tomuto účelu používají JEN a POUZE papírové jednorázové kapesníky, které po použití ihned odhazují. Přece ten produkt nebudou nosit v kapse, že? Ovšem pak je otázka, zda má smysl, aby se to vůbec jmenovalo kapesník? :-)

Travička zelená, to je moje potěšení, travička zelená ... (dětská písničko-říkanka)

Nechci tu diskutovat o marihuaně, jak se někdo možná mylně domnívá, to bych si s dovolením nechal, až budu někdy třeba v Holandsku a nebo v Nizozemí, ale rád bych tu pohovořil o jiné zelené specialitě, a to čaji (japonsky oča, či spíše nihonča, jednalo-li by se o černý čaj, byla by to koča, u nás pak poměrně pohledná ženština přijatelného věku).

Vynechme ten klasický zelený čaj, který může být, podobně jako černý, sáčkovaný či sypaný, vylouží se a přecedí, má světlou žlutozelenou barvu (zde bych vynechal, cože mi tím připomíná, někteří lidé by mohli vyzvrátit oběd v případě, že ho zapili zeleným čajem), je čirý a mírně hořký, nepřidává se do něj ani cukr ani citron a pravděpodobně je velmi zdravý, neb Japonci ho pijí od nepaměti (teda vezmu-li v úvahu svou pokročilou sklerózu) a dožívají se poměrně úctyhodného věku (je ovšem otázka, zda právě díky pití tohoto čaje).

Já bych svou troškou do mlýna chtěl objasnit, jak je možné, že zelený čaj, jenž jsem právě popsal, může být totožný s čajem, jenž je konzumován při čajových obřadech.

Jak je jistě vidno na fotografii, tato obřadová "pochoutka" připomíná svou barvou, hustotou a vzhledem vůbec mnohem více hrachovou polévku Vitana než čaj, jak si ho dovede představit člověk s alespoň průměrnou fantazií.

Původně jsem si myslel, že je to prostě nějaký "jiný" zelený čaj, což je ovšem už z principu pěkná blbost, protože když se něco jmenuje zelený čaj a něco jiného se zase jmenuje zelený čaj, musí se jednat o jednu a tutéž věc a ne dvě rozdílné, to by se pak třeba všechno mohlo jmenovat brambory a přitom by to mohly být třeba erteple (to asi nebyl nejvhodnější příklad, co?).

Tak, jak jistě správně předpokládáte, ten pravý rozdíl spočívá v přípravě. Zatímco klasický zelený čaj jsou sušené postarší lístečky, které se po vylouhování z nápoje odstraní, na obřady se používá to nejmladší lupení stejné byliny, které se ovšem rozemele na prášek, kterýžto se pak s vodou prakticky ušlehá do pěny a takto se pije.

Jinými slovy, zatímco normálně se popíjí pouze vývar, při obřadu pijete vlastně "čajovou práškovou polévku".

Je pěkně hořká a většinou s ní moc nezaženete žízeň, ale koneckonců, pivo se vlastně taky nepije na žízeň, ale na dobrou náladu (tu ovšem pitím "obřadového" čaje pravděpodobně nezískáte, teda pokud nejste ještě větší zvrhlíci než já).

Já volám SÁJÓNARA, SÁJÓNARA, SAJONARA v japonském údolí (upravená trampská píseň - odrhovačka?)

Pravděpodobně je zcela zřejmé, co bude námětem tohoto střepu. Je to staré známé slůvko sajónara.

Téměř každý Čech (a já vlastně donedávna též) si myslí, že umí japonsky, když při odchodu kamarádům říká : "Tož sajonara, vole, né?" a je přesvědčený, jak skvěle dává těm jazykům pohulit.

Byl jsem ovšem nepříjemně překvapen, když jsem zjistil, že nic v Japonsku není takové, jak si myslíme doma. Nejen, že slovo saké tu znamená obecně alkohol a "saké", jak ho vnímáme my se tu jmenuje nihonšu, ale také slovo "sajonara" má poněkud posunutý význam.

Znamená sice skutečně nashledanou, ovšem používá se pouze při loučení na delší dobu. Takže odcházíte-li ze zaměstnání, hospody, či od milenky, řeknete pouze něco jako dža mata, čímž naznačíte : "zdar zítra", zatímco odcházíte-li od manželky, případně hodláte-li využít služeb některé letecké společnosti, řeknete spíše sajónara, což hovoří za vše.

Takže já, jelikož doufám, že zase brzy navštívíte mé stránky, Vám řeknu pouze : DŽA MATA. :-)

Nech brouka žííít ! (píseň z filmu Trhák)

Tak jsem se onehdá dozvěděl, že Japonci skutečně pozřívají některá jídla zaživa.

Samozřejmě to nědělají pořád a všude, ale existují prý určité oblasti či určité příležitosti, kdy je konzumována živá strava. Už Vás vidím, jak si představujete Japonce, jak se houfně zakusují kravám do krku a tam visí tak dlouho, dokud dotyčná nepadne jako podťatá, a proto raději vysvětlím, o co jde.

Prvním zaživa konzumovaným tvorem je jistý druh malých sépií. Je prý rozkošné cítit, jak se jejich nožičky (a že jich sépie nemají zrovna málo) pohybují po Vašem jazyku a příjemně Vás lechtají. Podle drsnosti konzumenta pak sépii buď rozkousnete, čímž ji, Vy hnusní vrahové, zbavíte života, a nebo ji polknete celou.

Právě hemžení nožiček ve Vašem jícnu je prý vrcholným kulinářským zážitkem. O pocitech v žaludku se již nehovoří, ani ne tak proto, že by se tam sépie již nehýbala, jako spíš proto, že žaludek není vybavem příslušnými receptory.

Další živou stravou je prý jistý druh škeblí. Mušličku nejprve rozloupnete nožem, přiložíte k ústům a hůlkama natlačíte masitou část škeble dovnitř. Tentokráte na jazyku cítíte jemně pulsující pohyb, který Vás přivádí do mírné extáze. Další postup je stejný jako v předchozím.

Poslední živou pochutinou je druh malých rybiček, při jejichž konzumaci se opájíte představou, že Váš žaludek je vlastně velké mořské akvárium.

Samosebou se rozumí, že tato jídla jsou konzumována máčená, případně pokapávaná sojovou omáčkou a potřebujete-li kromě skvostných zážitků též ukojit hlad, vyklopíte do sebe posléze misku rýže.

Možná máte pocit, že si dělám srandu, neb tento střípek je napsán ve velmi odlehčeném tónu, ale tuto informaci mám z několika různých zdrojů a proto ji považuji za "ověřenou", ačkoliv já sám jsem se podobné konzumace zatím nezúčastnil a pravdu říct, doufám, že ani nezůčastním.

Nejsem sice vegetarián a tento způsob konzumace rozhodně neodsuzuju (neboť není rozdílu mezi zabitím krávy a její následnou konzumací a přímou konzumací a následným zabitím, obzvláště u tvora, jehož mozek, je-li vůbec jaký, je menší než odpornost jeho vzhledu) leč přece jen jsem již částečně poznamenán civilizací (jež nás podle mého osobního názoru svou humanitou jednou stejně odsoudí k záhubě, ať již hladem či převálcováním barbarským národem, jenž si servítky brát nebude a zatímco my budeme diskutovat, zda se bránit či vyjednávat, smete nás z povrchu zemského, což si ostatně zasloužíme už teď) a představa konzumace něčeho pohyblivého mi obrací žaludek.

Jo, ještě bych se mohl zmínit o konzumaci "položivé" stravy, kterážto již je mnohem běžnější. Jsou suši restaurace s pásem, ale taky bezpásové suši založené na obsluze. Zde mají též velká akvária plná ryb a jiných odporností, které si můžete vybrat a které jsou Vám neprodleně naservírovány.

Pak prý může dojít k situaci kdy jako suši (rybí maso na rýži) či jako sašimi (jen syrové rybí maso bez rýže) konzumujete rybu, jejíž hlava na Vás ještě pomrkává okem, případně lapá ústy "po dechu". Opět nežertuju, ryby totiž neumírají tak rychle, jak bychom si přáli.

Já Vám teď pro změnu přeji dobrou chuť a sám odcházím na oběd (doufám, že budou skutečně jen bezmasé špagety, jak žena ráno naslibovala).

30. dubna 1999

Číst se však neučila, tak nápis pohladila, písmena rozmazala, zbytek umyl déšť, ... (úryvek z písně Karla Kryla).

Stalo se mi, že jsem dostal e-mail od jednoho člověka, co si přečetl mé stránky a co se zajímá o Japonsko. Jelikož jsem rád, že se o to někdo zajímá, rozhodl jsem se využít námětu, jež mi dotyčný poskytl, a předat zde jeden další střípek, tentokráte se týkající písma.

Možná je všeobecně známo, že Japonsko má o něco více "abeced" (no, dobrá, nejsou to abecedy v pravém slova smyslu, jsou to prostě druhy písma) než jiné státy, málokdo už ale asi ví, k čemu jsou dobré a proč se vlastně Japonci raději nenaučí latinku.

Pravdu říct, oni ji Japonci umí, ale stále trvají i na tom zbytku, což se dá pochopit, jelikož by bez něj ztratili svou dosavadní psanou historii a kulturu. Na straně druhé začínají být tak poameričtění, že by se zase tolik nestalo. Ale dosti filozofování, ať si sami vyřeší své písmo, my si jen řekněme, jaké že vlastně mají.

Základním stavebním kamenem japonských textů jsou čínské znaky. Ano, ano. Jsou to stejné znaky, jako mají Číňané a ještě pár dalších států, takže když na to přijde, jsou Japonci schopni se dohovořit s Číňany nejen anglicky, ale i krz papír a tužku.

Samozřejmě za dlouhou dobu používání znaky doznaly jistých změn, a to jiných v Japonsku a jiných v Číně, takže nic není tak růžové, jako naše zítřky za dob komunismu, ale Japonci si s Číňany rádi povídají o znacích a celé hodiny si dokáží kreslit a ukazovat, jak se která čárečka posunula, umazala, či přikreslila.

Těchhletěch znaků je nevím přesně kolik, snad deset tisíc, ale to se normální člověk není schopen naučit, a proto se jich běžně používá jen asi dva tisíce. A někde jsem četl, že snad 90 % Japonců si přečte noviny tak, že jim jakž takž rozumí. A i Ti nejvzdělanější občas narazí na znak, který ještě neviděli, případně, což je mnohem častější, neví, jak ho v dané kombinaci vyslovit.

To je další část problému - výslovnost. Když na sebe naskládáte hromadu čárek, musíte jim přiřadit nějaký význam a taky nějaký zvuk. Těžko by rozhovor mohl být typu : dvě čárky nad jednou čárkou, která leží na čtyřech čárkách. Než byste tak totiž doktorovi vysvětlili, že Vás uštknul had, bylo by dávno po trachtě.

Takže každý znak má odpovídající zvuk a aby to nebylo jednoduché, má jinou výslovnost, je-li sám a jinou, je-li spojen s dalšími znaky. A ještě hůř, některé znaky mají těch výslovností klidně deset i dvacet podle toho, s jakými jinými znaky jsou v kontaktu. Navíc, na rozdíl od Číny, kde jeden znak = jeden význam, běžné japonské slovo se skládá ze znaků dvou, ale samozřejmě jsou variace od jednoho znaku výše. Nemám tušení, kolik je maximum.

No a význam těch znaků je samozřejmě podle toho, jaké znaky naskládáte za sebe. Navíc japonská věta nemá mezery mezi slovy, nemá ani čárky, jediné co vlastní, je tečka na konci. A aby to stálo zato, může se psát buď klasicky (v našem vidění) zleva doprava po řádcích a nebo japonsky zprava do leva a ve sloupcích.

Teď do toho zamontujme dvě zbývající "abecedy".

Znakům se tu všeobecně říká Kandži, abecedy se pak jmenují Hiragana a Katakana. Slouží ke dvěma základním účelům - k přepisu výslovnosti jednotlivých znaků a k vyjádření gramatiky.

Vezměme to od začátku. Aby bylo možno jednoduše lidem vtlouct do palice výslovnost znaků, byla vymyšlena sada asi 50 znaků - slabik, zvaná Hiragana. Vymyslel ji nějaký chlap (pravděpodobně mnich) a skládá se z řad, jejichž základem jsou samohlásky a, i, u, e, o. Řady jsou pak ka, ga, sa, za, ta, da, na, ma, ha, ba, pa, ra, ja, wa.

Ovšem opět to není jednoduché, jelikož například řada ka je skutečně ka, ki, ku, ke, ko, ale řada ta už je třeba ta, či, cu ,te, to.

Zajímavostí je, že Japonci díky tomu neznají jednotlivé souhlásky, to znamená, že vyslovují-li cizí slovo, jako třeba Vaše jméno, poskládají ho ze slabik.

Dále těžko rozeznávají rozdíl mezi R a L (mají jen řadu ra a nemají řadu la) a nebo třeba V nahrazují B.

Ale k jádru věci. Každý znak se dá napsat v Hiraganě a tím i "přečíst", dále pak se hiraganou vyjadřují gramatické koncovky sloves, větné částice (mohli bychom to velmi zjednodušeně nazvat předložkami, spojkami atd.) a dokonce některá slova, jež nemají vlastní Kandži (znak).

Ve své podstatě tak vlastně usnadňují čtení vět, jelikož díky střídaní Kandži - Hiragana poznáme, co je slovo, kde začíná a kde končí. Vlastně tím odpadá potřeba dříve zmiňovaných mezer.

Zajisté se teď ptáte, k čemu je vlastně Katakana, když Hiragana zastane to nejpodstatnější.

To bylo asi tak.

Byla jednou jedna vysoce postavená žena (pravděpodobně konkubína někoho velmi velmi vlivného), která se nudila na svém hrádku, čekaje svého vyvoleného, a jak známo, nuda mívá velmi nepříjemné následky, které se v tomto případě projevily tím, že dotyčná dospěla k závěru, že když mohl nějaký hnusný nemytý oplzlý úchylný .... chlap (pravděpodobně první a doufejme poslední japonská feministka) vymyslet písmo, tak ona to svede taky a líp.

A protože to byla žena rozumná a vyjímečně myslící, rozhodla se s vymýšlením písma příliš nepárat a místo obvyklích kliček a kudrlinek vymyslela písmo strohé, klínovité. Takže zatímco Hiragana vypadá trochu jako jednoduché znaky, je Katakana spíše jen jako takové škrkance dítěte po papíře.

No a jelikož to byla dívčina někoho hodně vlivného, jak jsem již naznačoval, nebyl tento feministický počin vržen do stoupy, jak by se zajisté slušelo, ale bylo nutno vymyslet použití nově vzniklého písma.

No a jelikož to vlastně bylo úplně stejné písmo jako Hiragana, jen jinak vypadalo, tak ho využili jako něco, co bychom my nazvali italika, prokládané písmo. Je-li zapotřebí něco zvýraznit, nazvat, "podtrhnout", udělá se to v japonštině tak, že se to napíše Katakanou místo Hiragany nebo Kandži.

No a v poslední době toto písmo získalo ještě další rozměr, jímž je přepisování cizích jmen do japonštiny, nebo-li zatímco japonská jména se skládají převážně ze dvou Kandži, gaidžinská jména jsou napsána Katakanou, aby je přečetl i ten z japonců, jež se odmítá učit latinku.

Toť vše o japonském písmu, jsou-li nějaké další nejasnosti, někde tu leží má e-mailová adresa, klidně se ptejte. A co se týče historky o vzniku písem, bylo to skutečně tak, jen si teď nejsem jistý, zda jsem to neotočil, neboť strohé písmo by spíše sedělo na chlapa než na ženskou. :o)

12. května 1999

Neteče Vám v žilách japonská krev, i když Vám v nich možná teče japonský pivo... (upravená píseň skupiny Orlík)

Tak jsem po většinu svého života byl Čech. I když tedy vlastně Němec, ale duší Čech. A vlastně pořád jsem.

Navíc žiju v domnění, že jsem muž, a to přesto, že občas se určitě chovám jako ženská (taky jste viděli dvanáctkrát Hříšný tanec a nejméně stejně tolikrát Pretty Woman?).

K tomu všemu můžu být při troše dobré vůle považován za člověka, ačkoliv se občas chovám jako zvíře (ale já nic, já muzikant, za všechno může ten hnusný chlast).

Tady v Japonsku se mi ale zadařil kousek zatím nejlepší. Stal jsem se mimozemšťanem, možná přímo vetřelcem, prostě Alienem.

Rippleyová by ze mě měla radost. Pravda, možná trochu menší, než ze svého pravého miláčka, protože ačkoliv slintám minimálně stejně tak dobře jako on, s mým chrupem už je to poněkud horší, nicméně mi to ani v nejmenším nebrání, abych ji žral, ať už jako Rippleyovou nebo jako Sigourney (Sigůrii) Weaver (Vívrovou, doufám ovšem, že ne stejnou Vívrovou, co je v Pohotovosti, tu vážně nemusím).

Vás ale spíše než můj pubertální chtíč zajímá, jak se člověk může stát mimozemšťanem.

Na to existuje několik osvědčených postupů, ať už klonováním mimozemských tkání, přímou infiltrací mimozemšťana do lidského těla, či prostě jen tím, že odletíme do kosmu a omylem se vrátíme na špatnou planetu (určitě jste viděli nejméně tolik filmů co já, tak si to dokážete živě představit).

No, já samozřejmě neměl tu čest ani s jednou z těchto metod (bohužel nejsem agent Mulder, abych denně potkával mimozemšťany jak na běžícím páse), ale zato jsem se rozhodl setrvat v Japonsku déle než tři měsíce.

Chcete-li tu totiž býti déle než tři měsíce, potřebujete nejen vízum, aby Vás vůbec pustili do země, ale musíte si také zřídit, nejlépe ihned po příjezdu, tak zvanou Alien Registration Card.

Což vlastně znamená, že jsem nejen vetřelec, ale ještě navíc registrovaný vetřelec. Tudíž mám svá práva, jako každá jiná registrovaná menšina. Bohužel, na rozdíl od jiných registrovaných menšin, jež se zajímají jen o svá práva, po mně se vyžadují převážně povinosti. Zlatá Rippleyová, ta by mě chtěla jen oddělat. Ta se mučením nezabývala.

Nicméně já tímhle střípkem chtěl říct, že dlouhodobí cizinci to v Japonsku nemají zas až tak lehké, musí se hlásit při každém stěhování, při každé drobné změně a musí s sebou tahat nejen pas, ale taky Průkaz o svém mimozemském původu. Je sice maličký, menší než šalinkarta, ovšem je na něm Vaše fotografie a taky Váš otisk prstu (což znamená, že ačkoliv nejsem zločinec, už mají někde v evidenci mé otisky, které budou určitě zneužity tím nejotřesnějším způsobem).

Ovšem na straně druhé si cením toho, jak si japonci chrání svůj stát a trh pracovních příležitostí (jsou země, které by si z toho mohli vzít příklad, že). Trochu horší už je to s jejich ochranou kultury, neb onehdá jsem v televizi viděl reklamu na deodorant. Ale o tom snad někdy jindy.

Pro dnešek se s Vámi loučím, raději jako Čech, než jako mimozemšťan, takže Ahoj (sežeru Vás až příště).
9. července 1999

off - line

Odpovědi na anonymní vzkazy najdete zde.