Kdo chvíli močil, již močí opodál (jak říká s oblibou Howadoor)

Jak Vám zajisté již motto tohoto střípku napovědělo, budeme se věnovat místům, kam si člověk chodí ulevit (ale veřejné domy jsem přece nemyslel, ty snad někdy příště, zatím nemám nasbíraný dostatek materiálu), která potřebuje občas každý z nás a o kterých se také dosti u nás hovoří.

Ano, budeme se věnovat japonským záchodkům.

Před svým odjezdem jsem se setkal se spoustou názorů na japonská místa "kultury a oddechu" a pravdu říct, byly to informace zcela protichůdné. Zatímco na jedné straně mi bylo tvrzeno, že jedině díry v zemi, na druhé straně jsem se dozvěděl, že už jsou v Japonsku tak daleko, že nepotřebují toaletní papír.

Lidé jako já, kteří tráví na záchodě nejméně hodinu denně (a čím víc má člověk dětí, tím častěji se tam zavírá, aby si alespoň chvíli v klidu něco přečetl, případně jen tak porelaxoval), jsou samozřejmě velmi depresivní, dostává-li se jim takovýchto zpráv, jež mění zjevně růžovou budoucnost na hodně tmavou čerň.

Proto pln nedůvěry v systém, jež dovolí vykonávat potřebu v poloze tak ponižující, jako je podřep, jsem vyrazil do země zaslíbené. V letadle to ještě šlo, neb patřilo rakouské letecké společnosti (i když polovina patřila japonským aeroliniím), takže záchodky byly sice málo prostorné, ale sedací. Koneckonců dřepět ve výšce 10 000 metrů při rychlosti 1 000 km v hodině, kdy letadlo sebou háže v turbulentím ovzduší (je-li tak vysoko vůbec ještě něco, co by se dalo nazvat vzduchem) ze strany na stranu, zavazadla poletují kabinou a slabší povahy zvrací do připravených papírových pytlíků, by dost dobře ani nešlo.

Ale koho zajímají letadla, že? Kvůli letadlům lidé vyhledávají jiné stránky. Tenhle web si našli spíše kvůli Japonsku, takže poskočme o zhruba 8 000 km dál. Záchodky na japonských letištích jsou kupodivu "western style", neboli západního stylu, čili sedací. Japonci pravděpodobně nechtějí odstrašit návštěvníky hned při vstupu do země, neb pokles turistického ruchu s sebou neodmyslitelně nese též pokles přílivu valut, obzvláště pak dolarů. Je-li něčí měna jen, pak ho může zajímat maximálně už jen dolar. Nějaká marka nebo euro? Do popelnice s nimi.

Ale přejděme nejprve k obecnějším informacím. Nutno zcela otevřeně přiznat, že Japonsko je země, kde je naprostý dostatek veřejných záchodků a co víc, všechny jsou zcela ZDARMA.

Zakopnete o ně v každém parku (a je-li rozsáhlejší, pak jich tam najdete vícero), najdete je v každém jen trošku větším obchodě a dokonce i v autobusech.

I když co se týče dopravy, tak ve vlacích překvapivě záchodky téměř nejsou, či spíše jsou podle vzdálenosti. Krátká trať je úplně bez WC, delší trať má jedno WC na vlak a dlouhá trať má na vlak kabinky dvě. Dokonce i v Šinkanzenu je toaleta jen v každém třetím či čtvrtém vagonu. V tomhle jsou České dráhy lepší. :-)

Teď se podívejme na "kvalitu" poskytovaných služeb. Obecně můžeme říct, že parkové domečky úlevy jsou vesměs "bezkontaktní", nebo-li si není na co sednout. V obchoďácích se to liší podle stáří budovy, čím novější, tím "kontaktnější". To stejné platí i o nádražích, případně jiných veřejných budovách. Navíc si musíme přiznat, že se všude snaží mít místnůstku pro tělesně postižené, která prostě musí obsahovat mísu evropského stylu. Takže chcete-li sedět, tvařte se jako invalida a je to.

S čistotou je to takřka jako v Česku. Někam se bojíte vkročit, nemáte-li boty z umělý hmoty, nemáte-li boty z PVC, jinde pro změnu čučíte jak sůva z rámenu (místní poměrně populární nudle, i když původně importované z Číny), protože máte pocit, že byste byli ochotni jíst z podlahy, jelikož je čistější než Vaše nádobí (dobrá, moje nádobí po odjezdu mé ženy zpět do vlasti).

Mrkněme se na výbavu. Ubohá WC Vám poskytnou sotva kohoutek s tekoucí vodou podezřelé vůně a chuti (teda né že bych pil někdy vodu na hajzlíku, co si to o mě myslíte, to byl jen takový spisovatelský obrat, že), velmi kvalitní WC Vám naopak dopřejí luxus samočinně se spouštějících kohoutků, tekutého mýdla, sušáku a dokonce přebalovacího pultíku pro kojence.

Taky se nezapomeňme zmínit o tom, že naprostá většina toalet je dostatečně vybavena toaletním papírem, který kupodivu nikdo okamžitě nerozkrade, jak by se bohužel zaručeně stalo u nás. A to i přesto, že toalety nejsou hlídané. Což sice ubírá pracovní místa na japonském trhu práce, ale zase to člověka většinou příjemně obírá o jistý pocit studu, který má snad většina mužů žádajících babku záchoďačku o útržek papíru za jednu až deset korun podle stupně zneužití přirozených lidských potřeb.

Nicméně to většina mužů stejně nepřizná, takže klidně předchozí dvě věty nemusíte číst.

Samostatný paragraf si zaslouží přímo samotné toalety, jakožto mísy, nikoliv místnosti. Jejich vzhled je prakticky dvojí. Buď je to díra v zemi (i když přece jen podstatně se lišící od toho, co se svého času dalo najít na veřejných WC podél dálnice Praha - Brno), oválného tvaru na jednom místě se zdviženým okrajem (asi se budu muset přemoci a udělat památeční fotografii, ačkoliv mám pocit, že jsem na podobné foto již někde na internetu narazil), nebo se jedná o klasickou záchodovou mísu, kterou má doma snad každý z Vás (přece jen předpokládám, že lidé s přístupem na internet už nechodí do kadibudek, případně přímo na hnůj).

Co se týče příslušenství, tak díra v zemi nemá kromě splachování nic, zato desky na mísách mohou vlastnit překvapivě mnoho funkcí. Počínaje obyčejným regulovaným vyhříváním proti omrznutí pozadí v zimě, přes regulovaný oplach příslušného otvoru proudem vody (dokonce s lišícím se tvarem oplachové křivky pro muže nebo pro ženy - asi máme každý přece jen trochu odlišné pozadí, nebo přinejmenším styl posedu na míse), až po důkladné vysoušení sedacích partií (což vlastně znamená, že skutečně odpadá potřeba toaletního papíru).

Kromě toho mají záchodky v restauracích zvonek, jímž by mohl tělesně postižený strávník v případě potřeby přivolat pomoc, a převážně domácí záchodky mají splachování vyřešeno tak, že nová voda po spláchnutí nejprve teče z kohoutku do maličkého umyvadélka, jež je vlastně víkem splachovače, takže si případně můžete rovnou opláchnout ruce, čímž šetříte vodou a také přírodou. Hned vedle většinou také visí ručníček, takže si ruce rovnou utřete a ze záchoda vlastně vycházíte čistí a sterilní. Obrazně řečeno.

Na závěr tohoto střípku si neodpustím komentář k místní záchodové zvláštnosti, jež mě ze začátku velmi šokovala. Týká se to převážně veřejných toalet, neb doma je styl evropský - záchod je uzavřen do malé místnůstky.

Ovšem veřejná WC, ať již parková, obchodová, či zaměstnáňová (to je ale blbý obrat, ovšem jak chcete nazvat záchodky, jež máte ve vašem zaměstnání? Fabriková? Jenže každý nedělá ve fabrice. Závodní? Jenže každý u toho nezávodí, někdo si dopřeje klid a pohodu. No, jestli Vás napadne nějaký všeobecný obrat pro WC v práci - pracovní? Blbost, já u toho zásadně nepracuju, i když se s tím občas pěkně nadřu - tak mi napište), mají vchod vesměs udělán tak, že nemá dveře. Je to třeba zahnutá chodbička, jako u nás na ústavu, nebo je to prostě jen rám bez dveří, takže vás kolemjdoucí mohou pozorovat, jak močíte do pisoáru.

Už jsem si vyzkoušel WC, kde stojíce právě u zmíněného pisoáru, díval jsem se z bezskelného okýnka přímo do tváří okolojdoucích žen (či mužů, ale pravdu říct, tato varianta nebyla zrovna dvakrát rajcovní), dále WC, kde se čůralo hned u vchodu, kolem nějž chodily ženy do své poloviny toalet, pak taky WC, jež mělo společnou místnost pro obojí pohlaví a zatímco mužové stáli u zdi konajíce potřebu, procházely jim ženy za zády a zavíraly se do kabinky, a dokonce jsem viděl WC, které jsem ovšem neměl odvahu zkusit, kdy přímo u frekventovaného chodníku byla místnost asi jako česká čekárna na autobus, která měla vlastně jen střechu a tři zdi, kdy na prostřední stěně byly pisoáry a lidé vlastně procházeli po ulici za zády močících mužů. Pravdu říct, to jsem si nakameroval, i když jsem se u toho styděl.

No a tohle všechno najdete v zemi, která Vám přeplácne film v televizi obrovským béžovým kruhem kdykoliv, kdy se objeví byť jen vzdálený náznak obnaženého pohlaví. Nezbývá mi, než překvapeně kroutit hlavou a doufat, že to můj krk vydrží.

26. května 1999

Já jsem malý krteček, mám z kuliček domeček (chudáček, ten ale dopadl), chci si s Vámi děti hrát, kuličku Vám za to dám. (Prachy na Vás vydyndám)

Myslím, že každý z Vás už asi ví, o čem bude řeč. Hovořit budeme o automatu na cokoliv.

Těžko to přesně přirovnat k něčemu v České republice, jelikož tam je podobných bedýnek pomálu, zato Japonci je milují. Z Česka si vzpomínám tak maximálně na bedýnky na zdi WC většiny pohostinských zařízení, kde je možno za mrzký peníz obdržet pánskou ochranu, případně pak na malé bedýnky s krtečkem či králíčkem, jež za laskavou tváří skrývají vyděrače o to horší, že jsou zaměřeni na nedospělou populaci.

To Japonci mají v automatech jasno. Kupují si v nich cigarety, nealkoholické nápoje, pivo a spoustu dalších ať už potřebných či nepotřebných věcí.

Snad úplně nejvíce je automatů na nealko nápoje. Najdete je všude, dokonce mnohdy v místech, kde byste je nečekali. Jednou jsme například byli na malém ostrůvku, daleko od civilizace, ovšem vending machine (vending mašín), což je anglický název pro tuto zvrhlost, jsme tam našli též.

Zatímco Čechové si raději zajdou do sámošky a koupí si láhev něčeho, Japonci raději obchod obloukem obejdou a naháží své mince do automatu a namačkají tlačítko. Pravdu říct, cena prodávaného zboží v automatu je totožná s cenou v sámošce, takže koneckonců, proč si nevybrat automat, když plechovku obržíme ledově chladnou, což obzvláště v parně horkém létě přijde vhod.

Koneckonců, u nás se časem dostaneme do podobné situace, protože už teď se dají vystopovat základy Pepsi-cola a Coca-cola automatů. Jediný podstatný rozdíl je v tom, že zatímco český automat nabízí asi šest různých nápojů, japonský automat Vám jich nabídne kolem dvaceti a to v rozsahu čaj - káva, zařadíme-li džusy, coly a vitaminové vody někam doprostřed. :o)

A to máte čaje zelené a černé a kávy černé a s mlékem a džusy jablečné, pomerančové, vitamínové vody grepové a citronové a mnohé jiné různé kombinace. Navíc firem provozujících tyto automaty je poněkud víc, než omezený český výběr Coca-Pepsi, takže nelíbí-li se Vám nabídka jedné bedny, přejdete pár metrů k bedně jiné a máte to.

Nám nezbývá než doufat, že se někdo i v Česku chopí iniciativy a že si časem budeme moct koupit plechovku Hanácké kyselky, pěkně vychlazené, přímo z automatu blízko přehrady či jiného rekreačního centra a nebudeme ji muset vláčet teplou a ve sklenici s sebou z domova.

Jo a taky bychom měli doufat, že vláda udělá něco s našimi příjmy, aby tato služba nezůstala luxusem pro střední a vyšší vrstvu, ale aby byla dostupná široké veřejnosti. Přece jen pro nás doma má stále taková plechovka asi dvoj až trojnásobnou cenu oproti láhvi. Tady jsou ceny na přibližně totožné úrovni a jediný cenový rozdíl je pak spojen s množstvím. Stále vyjde levněji, tedy v přepočtu na decilitr, koupit dvoulitrovou láhev než plechovku. Ale komu se chce vláčet s dvoulitrovou lahví, navíc teplé břečky, že?

22. června 1999

I suki (aj ski - já mám rád), you suki (jů ski - Ty máš rád), whisky (we suki - ví ski - my máme rádi). Suntory whisky. (Nápaditá japonská reklama využívající anglo-japonských složenin (I, you, we - já, ty, my anglicky; suki - mít rád japonsky).)

Tak nebudeme se bavit o chlastu, můžete přestat slintat, ale podíváme se na japonské reklamy.

České reklamy zná snad každý (kdo by taky neznal Důkaz místo slipů, Vy zúritě, my zúrime a nebo Ráno přichází, Johník Chodec odchází), tedy myšleno každý Čech, alespoň takový, co se zmohl na televizi, kdežto japonské reklamy asi každý Čech nezná.

Normálně bych o tom nepsal, protože koho na Japonsku zajímají zrovna reklamy, že? Ale protože já sám jsem reklamový fanda v tom smyslu, že hledám reklamy s nápadem a například jsem strašně "žral" pořad Dokonalé štěstí na Primě, nedá mi, abych nesrovnával.

Tak hnedka po příjezdu do Japonska jsem byl šokován faktem, že nejen prakticky neexistují v obchodech deodoranty, ale dokonce ani reklamy v televizi na ně nebyly. Až jsem z toho byl tak zmaten, že jsem se na to drze zeptal, čímž jsem způsobil malé fópá, jelikož si to dotyčný mohl vyložit také tak, jako že naznačuji, že smrdí, nicméně vrozená japonská slušnost mu nedovolila mi zrušit zubní kartu, jak by se zajisté stalo v Česku, ale naopak mi odpověděl něco v tom smyslu, že Japonci se myjí a proto nemusí používat žádné takové hnusy, že se raději věnují svým vlasům.

A skutečně jsem si uvědomil, že minimálně tolik, co v Česku zabírá reklama na deodoranty, zabírá v japonské televizi reklama na vlasové prostředky všech možných druhů. Samozřejmě plus čas, jež se v České televizi též věnuje vlasovým prostředkům.

Další šok mi způsobilo, že jsem nenašel reklamu na "dámské hygienické potřeby". Člověk si na to doma tak zvykl, že najednou mu připadalo divné, že to v televizi nedávají. Žádná křidélka, žádná ochrana prádla, ani žádné odsávání hektolitrů modré barvy. Až jsem z toho nabýval na dojmu, že japonské ženy mají odlišnou stavbu těla než zbytek světa a že tudíž tyto problémy nemají.

Naštěstí v poslední době se věci začínají přibližovat světu, neb první reklamu na vložky jsem zaznamenal asi půl roku po našem příjezdu a je to asi tak dva měsíce, co jsem zazřel první reklamu na deodorant. Zdá se, že z Japonska se stává normální země, i když být Japoncem, asi bych se pohoršoval, že tomu světu natolik podlézáme, že se snažíme být jako on. Kde je národní hrdost?

Nicméně se podívejme, cože se to v tom Japonsku vlastně reklamuje? Snad nejpodstatnější část je věnována pivu. Lokají ho všichni, obzvláště pak slavné japonské či zahraniční osobnosti (dokonce Arnold Schwarzeneger se k tomu propůjčil a lije do sebe jednu plechovku piva Hops za druhou), všichni u toho vydávají příšerné glgavé zvuky a vypadají jako v extázi. Kvalitu těchto reklam bych přirovnal ke kvalitě českých "pracipráškových" reklam.

Na tyto reklamy zcela hladce navazují další reklamy na všechny možné tekutiny od čajů přes kávu až po whisky. Je trochu s podivem, že ani Pepsi-Cola ani Coca-Cola nemají v tomto prim, ale pokulhávají někde hodně daleko vzadu za domácími výrobci. Buď to znamená, že jsou tak skvělé, že reklamu nepotřebují a nebo že jsou Japonci takoví nacionalisti, že pijí zásadně produkty vlastních firem a ani mohutná reklama by tomu nepomohla.

K tekutinám všeobecně nutno dodat, že se reklamují převážně v plechovkách (a to včetně kávy) a že "herci" vždycky nechutně a velmi hlasitě glgají. Nicméně reklamy na jiné pití než pivo, obzvláště pak reklamy na kávu bývají poměrně dobře udělány a občas mají i skvělý nápad.

Další podstatnou část zabírají reklamy na automobily, převážně domácí produkce. Aby taky ne, když většina dobrých a poměrně žádaných aut pochází právě z Japonska. Tento druh reklam bývá velmi podobný "českému" typu a není nijak zajímavý. Přece jen tu nemají režiséra : Mazda - jak se Vám líbí?

Pak tu máme 001 (zero zero ičiban) KDD (kej dý dý). Hlavní firmu poskytující mezinárodní telefonní spojení, které je ovšem dražší než Telecom (což už je co říct), nicméně vzhledem k tomu, že případné ostatní místní firmy jsou cenově stejné, tak si jeden nevybere.

Přibližně stejné množství reklam pak patří různým "léčebným" prostředkům jako očním kapkám, krémům na revma, na relaxaci svalstva či zmírnění migrény.

No a závěrečná část času patří reklamám na jídlo, převážně pak různé instantní polévky, které je zjevně nezbytné do sebe nalít v co nejvřelejším stavu, nejlépe se přitom opařit, zpotit, hlasitě srkat a to všechno zvládnout dřív, než třikrát zazvoní telefon.

Dále počítačům či videokamerám a sem tam nějakému pleťovému krému. Toť asi tak vše podstatné, ostatní věci jsou spíše výjimky.

Podívejme se teď na technické provedení reklam. Tak převážně v nich vystupují jedni a titíž lidé, jež jsou nejlépe slavnými osobnostmi jako třeba nejlepší zápasník sumo, mistr světa v golfu, slavný herec, ať už americký a nebo japonský, zpěvák a já nevím kdo všechno.

Obzvláště amerických herců, či zpěváků tu vystupuje spousta - Arnold Schwarzeneger, Meg Ryan, Mariah Carey, Andie MacDowell, Bruce Wilis a další a většinou propagují ne zahraniční importované zboží, ale skutečně originální japonské zboží.

Reklamy jsou vysílány jak před a po filmu (dramatu, zábavném pořadu, sportovním přenosu ...), tak v jeho průběhu. Zde musím chtě nechtě pochválit televizní stanici Nova, že nám přerušuje pořad jen jednou za tři čtvrtě hodinky (přiznejme si, není to její zásluha, kdyby měla tu šanci, bude to co pět minut). Zde se stejně chovají tak maximálně stanice na placené kabelové televizi. Pořady jsou přerušovány zhruba po té třičtvrtě hodině, ačkoliv si člověk zaplatí.

Na neplacených programech se přerušuje film zhruba co patnáct minut a aby to nebylo až tak jednoduché, je na film vyhrazena vždy maximálně dvouhodina, takže pokud by náhodou film i s vloženými reklamami měl být delší, je zapotřebí jej dopředu vhodně sestříhat. Pak se Vám klidně stane, že neuvidíte Vaši nejoblíbenější scénu jen proto, že na ni holt nezbyl čas a to Vás totálně otráví. Co deset minut reklama a ještě necelý film... Zlatá Nova (nebo příslušný zákon? ). :-)

6. července 1999