Japonci jsou národem tzv. kolektivním (alespoň se to píše v kdejaké příručce o Japonsku), což v praxi znamená, že celý den trčí s kolegy v práci a večer s nimi jdou ještě někam chlastat.
V Tokyu (zde je vhodný čas na poznámečku ohledně výslovnosti) se pravděpodobně chodí opíjet každý večer, jelikož je tam hospoda na každém rohu a nadzemka či podzemka je pak spolehlivě dopraví opilé domů (samozřejmě v případě, že bydlí v Tókjú :-) , i když koneckonců můžou přespat na schodech metra a v případě plynového útoku budou dokonce spát jako zabití).
Tsukuba (a opět ta výslovnost, česky se to čte Cukuba, jenže angličan by to četl Kukuba, proto se to musí napsat jako "Ts" jelikož to se anglicky čte "C" - pěkně se do toho zamotáváme, tso? Nemluvě o tom, že kdo nečetl poznámečku, ví teď prd o čem mluvím. :-) ) je ale poněkud netradiční město.
Je to charakterizováno tím, že v Tsukubě je větší hustota odpadků než lidí na kilometr čtvereční, zatímco v jiných městech jest tomu obráceně. Není to samozřejmě způsobeno tím, že by Tsukuba byla extrémně špinavá (alespoň ve srovnání s ostatními japonskými městy), ale tím, že je tu málo lidí a moc volného prostranství.
Z toho ovšem pramení dost velké dopravní problémy. Chcete-li se dostat do nějaké rozumné hospody, musíte tam totiž být nějak dovezeni, protože pěšky byste tam nedošli (obzvláště pak Japonci, kteří do tři minuty vzdáleného obchodu musí jet autem, jinak jim hrozí akutní zchromnutí).
No a pokud k odvozu použijete osobní automobil, nemůžete pak pít, jelikož místní poldové nejsou takové máčky jako v Česku a za alkohol za volantem Vám nejen seberou řidičák a podstatnou část roční mzdy, ale klidně Vás na pár dnů šoupnou do chládku, než se vyřídí všechny formality. Navíc to na Vás jistojistě bonznou do práce a odtamtud dostanete zaručeně padáka (vždyť říkám - komunismus).
Takže nám pak nastává problém, proč jezdit do hospody, když tam musíme zůstat střízliví?
|
Samozřejmě zdarma (každý Čech ví, že zadarmo je tak maximálně suché z nosu, takže je nám jasné, že o to jsou pak vyšší ceny).
Takže tím jsme si načrtli scénu - máme chlastání potřebnou skupinu spolupracovníků, kteří ale musí dojíždět dost daleko a dost komplikovaně do zaměstnání či domů a máme putyku s autobusem.
Takže to dáme dohromady a vyleze nám, že čas od času se před ústavem zastaví mikrobus, do něj nasedne deset až patnáct lihupotřebných vědců, k tomu se přidá jedna až dvě doprovodné mladé vědkyně (?) a vyrazí se na tah.
|
Štěstí proto, že to není záležitost ani trochu levná (včera 5 000 jenů, předtím ještě víc). Možná že nějaké menší akce se mezitím konaly a já nebyl přizván, možná jen opravdu nemají místní chlapci tolik času (přece jen dojíždět denně hodinu do práce a pak hodinu zpět, to člověka přejde chuť se ještě tahat po putykách).
Na stranu druhou, když už taková akce jednou je, nelze se z ní vymluvit. Je to, jako se snažit říct třídnímu učiteli, zaměstnavateli atd., že se nezúčastním Prvomájového průvodu (sice byl teoreticky svátek, volný den a člověk si může ve svém volnu dělat co chce, ale všichni víme, jak to bylo - opět zde narážíme na ten místní komunismus, prostě se musí tužit kolektiv a běda, kdyby někdo neotužoval (čož dělají všichni, páč topení je příšerně drahé), chtěl jsem říct neutužoval - mimochodem, nemají tu ztužovač šlehačky, takže se nedá udělat pořádná ozdoba na dortu).
|
V jistý čtvrtek, o němž převážně hovoříme, půl hodinky po páté (odpoledne samozřejmě, tak brzo ráno by tu nikdo nevstával, to se spíš většina místních workoholiků teprve dostává do postele), zastavil před hlavním vchodem do ústavu autobus (mikrobus), do něj nasedlo devět vědců a jedna mladá vědkyně (?) (přiznám se, že její funkci v místním kolektivu jsem stále nepochopil) a vyrazilo se.
Pár dalších odjelo těsně předtím autem, protože přece jen to někteří mají dost daleko a nechtělo se jim po skončení trmácet vlakem.
Asi po deseti minutách nás autobus dovezl do místního sportovně-kulturního centra (či spíše jednoho z mnoha), jak bych nazval budovu, kde si můžete zahrát kuželky (a nechci slyšet žádné přihlouplé narážky na rozdíl mezi ženou a kuželkovou koulí) a pak si zavřískat v Karaoke (je to ten nápis vlevo nahoře, tedy spíše je tam vidět jen část - raoke) .
Ale postupně, všechno má svůj čas.
Vystoupili jsme z autobusu, seskupili se s dříve přijevšími autem a kolektivně (všechno je zapotřebí dělat kolektivně, běda individuelnímu jedinci) jsme vlezli dovnitř.
Peníze jsme vysolili už dopředu, takže se o všechno staral určený poskok (mám pocit, že právě zde byla funkce výše zmíněné "vědkyně") a ostatní si mohli užívat.
Kuželkárna je taková ta velká místnost, kde je spousta naleštěných podlah, drah a koulí a někde v ohromné dálce stojí spousta kuželek.
Nejprve jsme nafasovali boty za třista jenů (bylo v ceně - né kuželkárny, ale předem zaplacené pětitisícijenovky), jelikož se po naleštěné ploše nemůže chodit v kde čem.
Pak jsme dostali určenou dráhu (vždy po třech lidech, já jsem ještě se dvěma byl na sedmičce), vybrali jsme si koule (no teda, to je ale obrat, prostě byla tam spousta stojanů, každý obsahoval koule s jinou vahou a roztečí prstů - pro nezasvěcené, do kulečníkové koule je zapotřebí strčit prostředníček, prsteníček a palec (já jsem Vás varoval, nechte si ty přiblblé úsměvy nebo přestanu psát) a musejí se odtamtud dát také vytáhnout, aby pak člověk neporážel kuželky vlastní hlavou, když se koule včas nepustí) a už to jelo.
Metali jsme kouli za koulí, poráželi kuželku za kuželkou, dělali "strajky" (nezaměňovat se štrajky - ty mají Slováci), nebo-li poráželi všechny kuželky jedním úderem, krocany (nebo-li tři strajky po sobě - tři štrajky po sobě, to už by asi padla vláda, nejen všechny kuželky) případně se někteří z nás netrefili ani do jedné kuželky (já), případně jsme vřískali a chovali se úplně jako třináctiletá puberťačka (výše zmíněná vědkyně nebo co).
Do toho jsme si z kolektivních (rozumněj dříve vybraných) peněz mohli zakoupit plechovku z automatu a nebo sedět a čučet, jak to hrají ostatní a nebo tleskat a jinak se hlasitě projevovat, když měl někdo dost dobrý úder.
Nyní je čas, zmínit se o jednom japonském (alespoň předpokládám, že se to netýká jen našeho ústavu) zvyku.
Lux nedávno tvrdil : Třikrát a dost. Japonci zase mají : Dvě hodiny a dost.
Ne, že by po dvou hodinách skončili a šli domů, to chraň pánbu, to by nebyl žádný tah. Ale po dvou hodinách se končí daná aktivita a přechází se na jinou.
Tak například minule jsme první dvě hodiny cpali šabu-šabu (anglicky by to bylo shabu-shabu) a pak jsme se přesunuli do Karaoke.
Ale zpět ke čtvrtku a do kuželkárny. Odehráli jsme tři kola, uplynuly právě výše zmíněné dvě hodiny a byl čas se přesunout. Vrátili jsme boty a vyrazili (kam jinam, než) do Karaoke.
|
Byl tam nějaký zelný salát s tuňákem, pečené vepřové maso, udon a ramen, tentokráte řekl bych spíše v salátové, než v polévkové podobě, taktéž rýže ne jako příloha, ale spíše jako nějaký salát s uzeninou či co to v tom bylo (raději to nechtějme vědět, párkrát už jsem se hloupě zeptal a od té doby to nedělám), dále nějaké brambůrky a oplatky a taky opečené brambory (zde malá poznámečka, v místním jídelníčku brambory nehrají roli přílohy k jídlu, ale pochoutky, zákusku, či prostě součásti hlavního jídla - dostanete-li totiž k obědu maso a hranolky, zcela zaručeně k tomu bude ještě miska rýže - rýže, toť jediná regulerní příloha k jídlu).
A samozřejmě nemůžu nezmínit slovo "piča" (omlouvám se za ně všem, ale zaznělo tam poměrně hodněkrát, takže jsem se rozhodně nepřeslech).
Sotva jsme vešli do Karaoke, začal se "vedoucí" této párty vyptávat (upozornění, již několikrát zmíněná vědkyně měla na starosti peníze, placení, zařizování a tak, ale samozřejmě hlavním šéfem musel být muž, je nemyslitelné, aby šéfovala žena, takovou potupu by nikdo neunesl a na takovou párty by ani nikdo nešel), co má objednat a všichni na to konto začali vykřikovat právě ono výše zmíněné slovo.
Nejprve jsem si myslel, že špatně slyším, to se ale dalo vyloučit již při druhém, třetím zopakování.
Dospěl jsem tedy k závěru, že dotyční si přejí nějakou "kulturní vložku" od již tolikrát citované děvy a začínal jsem být zvědav, co se z toho vyklube.
Nicméně dotyčná se tvářila, jako by se nechumelilo, pročež jsem tuto variantu zklamaně zavrhl a začal hledat další řešení. Jistě se ptáte, proč jsem se prostě nezeptal, ale jednak všichni mluvili japonsky, druhak byli z vidiny jídla v takové euforii, že mě vůbec nevnímali.
Z toho jsem usoudil, že se musí jednat o jídlo. Napadlo mě, že by to mohla být pizza, kterou oni takto vyslovují, jenže tuto variantu jsem opět zavrhl, jelikož se pizza vyslovuje "pica" a to by Japonci říct dokázali, takže nemají důvod to komolit. Navíc jsem si vzpomněl, že už jsem dotyčné jídlo vyslovit slyšel a oni mu říkají "pidza".
Nezbývalo mi než čekat. No nebudu Vás dále napínat, piča je něco jako na čtvrtky nakrájené menší brambory, pravděpodobně vařené, namočené v nějaké rajčatovo-kečupové omáčce a mohutně posypané sýrem, posléze s ním zapečené. Má to poměrně dobrou chuť a kdybych nebyl tak pomalý, asi bych si i přidal. :-)
Když už jsem na to tolikrát narazil, nemůžu, než konečně popsat, jak se v Japonsku jí.
Ale dost o jídle, už tak mi kručí v žaludku, podívejme se blíže na další průběh večera, či spíše na typický průběh večera (podle předchozího přibližně dvou hodin z večera) v Karaoke.
Sotva se dotyční zasytí a zapijí (samozřejmě se i nadále konzumují v dostatečném množství jak tekutiny, tak pevné látky), řekněme přesněji, sotva dotyčným přestane kručet v žaludcích tak hlasitě, že to přeřvává hudbu, je načase začít se zpěvem.
Kolem stolu putují seznamy písní, dotyční v nich listují a hledají tu svou oblíbenou (někteří alespoň takovou, kterou nejméně jednou v životě slyšeli a která podle jejich názoru nemá zase tak složitou melodii a text - já), jejíž kód posléze oni, či jiný aparatuře rozumící odborník namačká na klávesnici dálkového ovládače.
No a pak už to jede. Na obrazovce naskočí výzva, která píseň je na řadě, příslušný zpěvák uchopí mikrofon, buď se pohodlně rozvalí na pohovce nebo si stoupne na improvizované pódium (to podle chuti a stavu opilosti toho kterého) a začne svou produkci.
Musím zde podotknout, že aparatura je poměrně milosrdná, neb hudba je dostatečně hlasitá na to, aby přeřvala případné drobné chybičky ve zpěvu (ovšem nedostatečně silná, aby překryla můj zpěv) a navíc zvuk z mikrofonu je jakoby posunut mírně do větších hloubek, což též ořezává případné intonační chyby.
|
Proti mnohým z nich jsou zpěváci v Caruso show či DoReMi jen žáby kvákající na blatech. Ano, ano, už to slyším, že se zase vytahuju. Dobrá, nemluvil jsem samozřejmě o sobě a sebekriticky se proto zhodnotím, aby bylo vidět, že jsem objektivní.
Když jsem pěl prvně, na minulé pařbě, tak jsem si, napůl po poradě (od té doby si v této zásadní otázce radit nenechávám) vybral píseň "Jestrdej" (Yesterday) od slavné to skupiny "Bítlz" (Beatles). Bylo to totální fiasko.
Neustále jsem vypadával z rytmu (tedy pokud jsem kdy vůbec jaký chytil), nebyl jsem schopen přečíst slova, do toho všeho jsem měl trému a nervozitou se mi třásl již tak hudebně hluchý hlas. Ještě tentokrát většina účastníků (jedná se vesměs o ty stejné lidi, neb se utužuje kolektiv, pročež to musí být Ti stejní lidé, že) "vzpomínala" na mou minulou produkci a nějak divně se u toho usmívala.
Nicméně i přes tuto brutální zkušenost na mě opět naléhali, že musím něco zapět (zkuste jít na První máj a nekřičet úderná hesla, není to tak jednoduché), z čehož jsem vyvodil následující závěr :
Japonci si rádi zapějí pro své potěšení a ještě víc je potěší, když pěje cizinec, který to neumí.
Holt, škodolibí lidé jsou všude. Asi to bude vlastnost lidí a ne jen určité rasy (Čechů).
Já jsem se ovšem nedal zlákat písněmi, jež mi byly nabízeny, ale vybral jsem si úplně sám a to píseň, kterou mám rád a jejímž refrénem (víc si toho nepamatuju) týrám svou rodinu skoro obden. Byla to píseň skupiny "Benglz" (Bangles) "Klous (pozor, nezaměňovat s Klaus) jór ájs, giv mí jór hend, dárlink, dú jú fíl maj hárd bítink, dú jú andrstend, dú jú fíl de sejm, em aj ounly drímink, is dis brnink en eternl flejm? Ano, je to píseň Eternal Flame.
Obzvláště refrén :-) mi šel skvěle, jak je vidět. Ovšem opět se projevila jistá nervozita a taky, přece jen jsem Moravák, že, chcelo by to dajakú lidovú, takže to ještě nebylo dokonalé, nicméně jsem je jistě nemile překvapil, že se tentokráte tak dobře nepobavili jako minule.
Začali na mě proto po chvilce znova naléhat, abych si dal ještě něco, nejlépe Yesterday, ale já jim šaška dělat nebudu. Na to tu mají Číňany. Proto jsem si vybral "Misis Robinson" (Mrs. Robinson) od Sajmona s Gárfanklem (Simon&Garfunkel).
Už se zaradovali, že to je těžká píseň a že se vychechtají dosytosti, jenže to netušili, že se jedná o píseň, kterou si broukám v ty dny, kdy nemám chuť na Eternal Flame.
Tentokráte byli doslova šokováni kvalitou mého zpěvu, až mi neprozřetelně začali dolévat pivo (jak se v Japonsku pije), takže jsem se trochu zopičkoval.
Tentokráte zábava v Karaoke trvala skoro tři hodiny, ovšem jen proto, že už nebyl čas někam přecházet a vracet do práce se jim zase tak brzo nechtělo. Nicméně posléze dorazil autobus, všichni se zvedli, vědkyně (?) zaplatila, naskládali jsme se do autobusku a nechali se odvézt na ústav.
Já jsem si sebral tašku, sedl na kolo a jel domů, ale jsem přesvědčen, že většina ostatních tam ještě nejméně hodinku setrvala, přesto že už bylo jedenáct hodin v noci. Netvrdím, že tam zrovna pracovali (po takovém večeru to snad ani není možné), ale přece se nebudou vracet k ženě a dětem dřív, dokud zcela nepomine riziko, že by ještě mohli být vzhůru. Já jsem to neprozřetelně udělal a jak to dopadlo, to tu radši líčit nebudu. Něco ten jejich přístup má do sebe. :-)
 
off - line |
|
|
| Tuto stránku má na svědomí © Josef Němec III., 2. března 1999 |