Pondělí 19. června 2000 : Komunismus. Už tu mají úplný komunismus. V parku stojí stojan a v něm jsou kola. Jízdní kola. Vhodíte stojenovou minci, jako do vozíku v obchodě, a už můžete drandit po okolí. Když vás to přestane bavit, kolo vrátíte a minci si vezmete zpět. Jsou tu i nějaká pravidla, jako že se kola nesmějí odvážet z města, že si ho můžete půjčit maximálně na dva dny a podobně. Japonci je všechny poctivě dodržují. Nikdo kolo neukrade. Prostě komunismus.
Malá perlička, kamarádka mojí ženy si takové kolo půjčila a zatímco se v obchodňáku tlačila zmrzlinou, někdo jí z kola před obchodňákem ukradl tu stojenovku. To jsou lidi, co? :o)

Pátek 9. června 2000 : Dnes mám dvě zprávy. Jednu špatnou a jednu dobrou. Začnu tou dobrou. Včera navečer jsem zašel do videopůjčovny a zcela nečekaně jsem tam našel film "Vesničko má středisková", který dostal anglický název "Sweet, sweet village". Japonský pak "Suíto, suíto, bilédži".
Nicméně ten film byl v češtině a já jsem neváhal ani sekundu a okamžitě jsem ho půjčil. Viděl jsem tu už kdysi "Kolju", dokonce ho dávali v televizi, ale to už není tak úplně ono. Vesnička je film, který mi připomíná dětství. Malý tranzistorák fungující na dvě obří ploché baterie z Bateria Slaný, typická česká vesnička, kde (s odpuštěním) chcípl pes. Pražáci, kteří si tam jezdí jen na víkendy, takové ty starosti-nestarosti, které měli lidé jen tenkrát (dnes už se myslí jen na prachy).
Prostě nádherně na mě dýchl z toho filmu domov. Už abych tam zase byl.
Ta špatná zpráva je ta, že nám dnes začala dešťová sezóna. Venku fučí vichr, který ohýbá stromy do úhlu 90^o, žene po obloze dešťové mraky, z nichž část vody rovnou padá na zem, a co hůř, podle předpovědi to tak bude vypadat nejméně celý následující týden.
Tak jen doufám, že místní meteorologové mají stejně "přesné" předpovědi jako ti naši a že alespoň o víkendu se udělá trochu hezky. :o)

Středa 7. června 2000 : Tak se nám to tu v sobotu hezky zatřáslo. 5.8 něčeho. Posledně to bylo 4.9 a to už jsem si myslel, že padá barák, co teprve teď.
Jenže já píšu z jiného důvodu. Dnes mám prvně pocit, že nastupuje japonské léto. Proč o tom píšu? Japonské léto je úplně jiné, než to české. Ano, taky tu svítí slunce, to snad všude v létě (kromě občasných bouřek), ale tím podobnost končí.
Japonsko je dlouhá nudle obehnaná oceánem. Jak začne hřát, začne se voda pařit. Japonské léto, to je skleník, či přinejmenším fóliovník. Vlhko tak příšerné, že nemůžete dýchat, prádlo neschne a potíte se o to strašněji, že se z vás ten předchozí pot nevypařuje. :o(
Vlhko tak hrozné, že nevidíte dvacet kilometrů vzdálenou Mt. Tsukubu, protože je schovaná za mlhou (hustou tak, že by se dala krájet a možná ještě dál, je rybníček Brčálník, ale to už jsme zase trochu jinde). Obloha je modrá snad jen při pohledu kolmo vzhůru, jinak je našedlá tou spoustou vody. Prostě začínají smrtelné dny.
Už abych byl v Evropě. Dokonce Italové tvrdí, že mají doma ve srovnání s Japonskem příšerně suché podnebí a trošku podobná je snad jen Sicílie.
Tož tak.

Středa 31. května 2000 : Tak nám tu v neděli vypli proud. Jakožto elektřinu tím myslím. Poprvé za rok a deset měsíců mého pobytu zde jsem se večer octnul potmě. Dcera z toho málem dostala hysterický záchvat, protože se zrovna dívala na Anpanmana a jak známo, když není elektřina, ani video se netočí.
Jak jsem tak ovšem seděl potmě, najednou jsem si uvědomil, jak to bývalo v Česku krásné, když nám tak jednou za měsíc večer vypnuli proud a my se ženou jen tak seděli při svíčkách, koukali se do očí a žvanili. O čemkoliv, ale hlavně že jsme spolu komunikovali. Dokud jde elektřina, lidi to nutí něco dělat, pouštět televizi, číst si, uklízet, prostě cokoliv. Ale jak je tma a nic nefunguje, najednou nemají co jiného na práci, než jeden druhého. Připomíná mi to vtip :
"Ty se prý už nechceš rozvádět," říká přítelkyně své známé. "Co se stalo?"
"Ále, představ si, pokazila se nám televize a já jsem zjistila, že manžel je vlastně strašně zábavný člověk."
A proto má dnešní příspěvek smutný obličejík. Díky tomu, že Japoncům elektřina pořád jede (svítí, pálí, žhaví a já nevím co), nikdy ženy pořádně nezjistí, jak jsou jejich mužové zábavní.
I když možná je to taky proto, že oni beztak nejsou doma, protože trčí celé dny a večery a někdy i noci v práci.

Čtvrtek 25. května 2000 : Jen tak z čirého zájmu jsem se zašel podívat, jaké že tu mají digitální foťáky. Čučel jsem jak puk. Mít zbytečných sto tisíc jenů, či možná trochu víc (asi třicet tisík korun), neváhal bych ani okamžik. Rozlišení jako ďas, ZOOM, obrozvská paměť (větší než moje vlastní), kvalitní optika velkého průměru, málem jsem si říkal, že už zvoní hrana. Klasickým fotoaparátům.
Ale chci zmínit něco jiného. Drahé tikitály jsou určitě i v Česku. Jenže já tam narazil na několik mašinek za sedm tisíc jenů (asi dva a půl kilo Kč). Byly z průhledného plastiku, takže jsem si prohlídl "šváby", pravda neměly blesk a rozlišení asi taky nic moc, ale když si představíme, že jejich cena je stejná jako jeden večírek s kolegy z práce, tak je to úplná bomba a dá se to klidně koupit jako hračka dětem, nebo jen tak pro blbnutí na webu, nebo prostě jen pro ten pocit, že to je DIGITÁLNÍ fotoaparát. To je holt to Japonsko a jeho technika.

Čtvrtek 16. března 2000 : Tak tu zase všichni okolo nosí na obličejích roušky. Už jsem si myslel něco o teroristických komandech nakažených chřipkou, co místo aby trčeli doma v posteli a léčili se, lezou mezi lidi ve snaze je všechny nakazit, ale jak jsem se včera dozvěděl, příčina je úplně jiná. Přišlo jaro a na stromech se nalévají pupeny. Já se taky nalévám, při každé vhodné příležitosti, nicméně pupeny, na rozdíl ode mě, prý způsobují místním lidem dost silné alergie. Oni pak chudáci kýchají, prskají a popotahují, neschopni s tím cokoliv udělat. Až na roušku. Ta je napuštěná nějakým slizem, který zabraňuje částicím, způsobujícím alergie, dostat se do lidské dýchací soustavy. Kruciš, mají to tu ale vymakané, co?

Úterý 29. února 2000 : Béhé, béhé, tak jsem dostal rýmu. Nemám nejmenší představu proč, protože tak studené počasí, jako je teď je tu už přes měsíc, takže tím by to být nemělo. Zajímavé je, že současně se mnou jsou nachlazení další tři lidé ze stejné místnosti. Ale nedostali to ode mě. Prostě jsme v pondělí přišli všichni do práce a všichni jsme popotahovali. Že by na nás američani hodili nějakého ošklivého bacila přes víkend? Ať tak či onak, kdo už alespoň něco o Japonsku slyšel, ví jak je nepříjemné používat tady kapesník a vůbec se hlasitě projevovat při rýmě. Snad to nějak přetrpím. :o(

Pondělí 21. února 2000 : Trochu jsem tuto stránku zanedbával, ale to se teď změní. Budu sem psát něco alespoň jednou týdně. A dneska třeba o tom, jak nám tu začínají kvést stromy. Půlka února a kvetou tu švestky nebo co to je. Už minulý víkend jsem je viděl. Problém je ovšem v tom, že tento víkend se dostavily na Tsukubu nevídané mrazy. Teda ono je asi těsně nad nulou, ale kosa jak blázen. A není to jen můj pocit. Většina lidí mi tvrdí, že nula v Japonsku je mnohem horší (alespoň pocitově), než mínus deset v Evropě. A je to tak, věřte tomu. Vlhko je hrozné svinstvo. V létě je vedro k zalknutí už při pětadvaceti a v zimě mrznete už při plus deseti.
No nemají to ti Japonci lehké.

Pondělí 6. září 1999 : O víkendu byl svátek Tsukuby. Nemusíte se obávat, místní slavnosti se zas až tak neliší od těch našich. Všude plno stánků, spousta různých jídel, nějaké ty suvenýry, balonky plněné plynem, asi desetkrát tolik lidí co v Česku při podobné akci (taky je Japonců desetkrát víc), podezřelá hudba, ještě podezřelejší tanečníci, spousta hluku, strkání se, protlačování davem a tak podobně.

Zajímavější to bylo až navečer, kdy začal průvod. Po hlavní třídě se procházeli "národopisné" skupiny vláčící se s různými nosítky (velmi populární zábava na místních festivalech), tlučící do bubnů a hekající do rytmu. Zízala na to spousta lidí a málem bych řekl, že to předčilo i alegorické vozy z oslav Prního máje, ovšem jen díky tomu, že už byla tma a za umělého osvětlení to získalo na určité zvláštnosti.

Nicméně se jednalo o vytržení z jednotvárné nudy všedního dne a tak bylo přivítáno vcelku pozitivně.

Středa 1. září 1999 : Tak se nám znovu v ulicích objevily školní uniformy. To je poměrně příjemné, obzvláště uvědomíme-li si, jak vypadají. ;o)

Horší ovšem je, že se nám vrátila vedra, která na několik dnů ustoupila poměrně obstojnému počasí s teplotami okolo 25-ti stupňů. Teď už je zase našich obvyklých 34 ve stínu, takže přejezdy domů na oběd a zpátky se stávají málem hrdinským činem.

Neděle 29. srpna 1999 : Já úplně čumím. V místní lidové knihovně (či jak to nazvat?) mají dvě skutečně české knížky pro děti. České a v češtině. Nějakou od Ilji Hurníka o hudbě, dokonce s gramofonovou deskou, a pohádku Václava Čtvrtka O ptáku Klabizňákovi. Že tam mají čínské a německé (anglické neuvažuji, to je skoro standart) bych ještě pochopil, ale české? Miluju Japonsko, už jen proto, že ví, že existuje malý státeček v srdci Evropy.

Sobota 28. srpna 1999 : Podařilo se mi koupit kilo brambor za 100 jenů. Báječná cena. Sehnat tak levné brambory, navíc jedlé a poměrně tuhé (žádného tekutého stavu), to jsem úplný nákupčí kouzelník. Zářím štěstím. Jenže mozek začíná po cestě z obchodu nudou pomalu šrotit. 100 jenů, to je skoro 28 korun. Kilo brambor za 28 korun.

"Co se tak zhnuseně šklebíš?", zeptala se mě žena, když jsem přijel s nákupem domů.

Čtvrtek 26. srpna 1999 : Mezi nejlepší japonské firmy, co se cukrovinek týče, patří rozhodně firma MEIJI (čti Mejdži). Její čokolády jsou skvělé, její zmrzliny vynikající a její mléko patří k tomu nejlepšímu, co se tu dá sehnat. A když si ho dáte s kakaem Meiji, pak patří snídaně k tomu nejlepšímu, co Vás může přes den potkat. Minimálně přes pracovní den.

off - line