Když jsem poprvé přijel do Japonska, měl jsem vlastně neskutečné štěstí. Na letišti mě čekal můj hostitel a i s rodinou mě odvezl do zhruba padesát kilometrů vzdáleného městečka, kde jsme měli přebývat. Díky tomu můj první dojem z Japonska je spojen s děsně vlhkým vedrem, které nás udeřilo při východu z klimatizované letištní haly (byl srpen), místo aby měl něco společného a blouděním po nádraží a utrpením spojeným s nákupem jízdenek a hledání vhodného spoje.
Když jsem poprvé jel v Japonsku dálkovým autobusem, bylo to zhruba čtrnáct dnů po příjezdu do země. Předem mi byla důkladně popsána dotyčná procedura. Byl jsem poslán na autobusové nádraží, abych si zakoupil v pokladně jízdenky a bylo mi vysvětleno, že když si koupím sadu pěti kusů, zaplatím za ně tolik, co za jednotlivé kusy čtyři. Kdo šetří, má za tři, a tak jsem udělal, jak mi doporučili. I tak jsem zjistil, že jedna cesta do Tokia, které je vzdáleno pouhých padesát kilometrů od městečka Tsukuba, v němž jsem měl to potěšení se nalézat, stojí přes tisíc jenů, což znamená zhruba třista korun. V Japonsku se nesmí přepočítávat. Žije se tu jinak a myslí se tu jinak. A tak zatímco v Česku bych za podobnou cestu zaplatil asi čtyřicet korun a byl na místě za slabou třičtvrtě hodinku, zde jsem kromě sedminásobné ceny strávil v autobuse hodinu a půl a to jsem měl štěstí, že byl víkend a před Tokiem nebyla dopravní zácpa. To bych potřeboval možná o hodinku víc.
Na stranu druhou, autobusy na delší trati (padesát kilometrů do Tokia je zde prostě delší trať) jsou vybaveny WC a telefonem, takže člověku celé ty dvě hodiny nic podstatného nechybí. Sedí (stát se nesmí, alespoň ne při jízdě po dálnici), když se vybaví jídlem, má k tomu vhodnou zábavu, na uši pak nejlépe klapnout walkmana. Viděl jsem tu s ním už i lidi hodně přes padesát, tak co se já ve svém poměrném mládí budu ostýchat. Navíc autobus jede každých patnáct minut, takže když ujede jeden, pojede za chvíli další, žádná křeč.
Co jsem zjistil dodatečně bylo, že jízdenky se dají zakoupit i v automatu (pokud člověk ovládá čtení "rozsypaného čaje" a nebo zná někoho, kdo už ví co a jak) a že když na to přijde, tak jízdenku může dokonce prodat i řidič a ještě se bude tvářit velmi ochotně, protože v Japonsku se všichni vždy tváří velmi ochotně. Překvapivě to dodává dobré nálady. Alespoň cizincům. Stejně jako fakt, že když je na nástupišti moc lidí, dopravní společnost neváhá a pošle nějaký ten autobus navíc, protože se jí to vyplatí. A lidé nemusí zbytečně čekat a jsou spokojeni se službami.
Poprvé vlakem jsem v Japonsku jel ten stejný den, co autobusem. Opět vybaven podrobným návodem, pochopil jsem, že cestovat vlakem není sice složité, ale pro cizince dost komplikované. Zkusme si stručně nastínit systém.
Na rozdíl od Česka jsou železnice v Japonsku soukromé. To znamená, že ne všechny linky mají stejného majitele a tak je třeba čas od času vystupovat a měnit nástupiště, aby se tak změnila nejen přepravní společnost, ale hlavně cíl jízdy. Současně to znamená většinou nákup nové jízdenky.
A to je problém číslo dvě. Zvyklý na český systém, hledal jsem prodejní okénko, ale nenašel. Posléze jsem objevil celou velkou kancelář, ale připadal jsem si spíš jako v bance. Taky jsem zjistil, že se tu převážně kupují jízdenky na Šinkanzen a jen několik neschopných cizinců zde požaduje lístky na "místní" dopravu po Tokiu. Ti ostatní si je vyzvednou z automatu.
Taky jsem se to naučil a jak říkám, není to vlastně nic složitého. Dnes, když jsem již "prohlédl", tak bych málem tvrdil, že je ten systém od českého podstatně jednodušší a praktičtější. Nejprve je třeba na velké mapě najít cílovou stanici. Zde, pravda, může být pro cizince malý problém, protože na menších nádražích je mapa pouze v japonštině. Větší nádraží naštěstí obsahují i anglický přepis názvů stanic. A pod ním pak cenu. A už jen stačí naházet do automatu příslušný či větší počet mincí nebo bankovek a na obrazovce "odklepnout" tu správnou cifru, která byla vyčtena z mapy. Automat vydá jízdenku a spolehlivě vrátí drobné.
S jízdenkou se pak projde podobným turniketem, jaké byly svého času v pražském Metru (i když tam se do nich vhazovaly mince), a pozor, je třeba si ji na opačném konci turniketu zase vyzvednout. V cílové stanici se totiž procedura zopakuje a automat ověří, zda cestující zaplatil dostatečné množství peněz a teprve pak si jízdenku ponechá. Což mi připadá jako dokonalá recyklace papíru, žádné povalující se použité jízdenky na zemi před nádražím.
Zcela očekávaná otázka : Co když přejedu a nebo jsem zaplatil špatně?
Tak tak, nejsou revizoři, ovšem ani není kam utéct. Z nádraží se nedá odejít jinudy než přes turniket případně pana průvodčího. Ale když je cestující poctivý, nemusí platit nic navíc. Prostě dojde ke speciálnímu automatu před východem ze stanice, vhodí do něj svůj lístek a automat mu ukáže, kolik je třeba připlatit. Připlatí se (žádná pokuta, jen doplatek chybějícího jízdného), obdrží se nový lístek a s ním v ruce vyjde bezproblémově ven. Vlastně bez něj, protože automat si jej ponechá, jak jsem už napsal.
Pro lepší orientaci na nádražích je dobré znát název linky či linek, které chceme použít. Dá se najít v každé anglicky psané mapě a téměř všechna nádraží mají uvnitř orientaci na dotyčné linky dvoujazyčně, takže stačí jen sledovat šipky či čísla nástupišť. Tedy v případě, že z dotyčného nádraží vůbec víc linek jede. Pokud je třeba změnit provozovatele a tím vlastně linku, je třeba většinou vyjít z jedněch turniketů, zakoupit nový lístek a projít turnikety jinými. Pokud ovšem člověk nedospěl už tak daleko, že umí ovládat automat natolik dokonale, že si hned na začátku cesty navolí jízdné i s příslušnými přestupy na "cizí" linky.
To je pěkně zapeklitá věc, protože například hlavní vlaková společnost JR (ne, není to "Džej Ár" z Dallasu, je to nějaký úplně jiný, asi spíš Japan Railways) vlastnící spoustu linek do různých míst, umožňuje přestupy bez nutnosti průchodů nějakými turnikety a proto stačí obyčejný lístek s dostatečným množstvím peněz. Pokud je ovšem třeba přejít k cizí společnosti, můžou být uprostřed nádraží turnikety oddělující jednotlivá nástupiště a pokud lístek není dobře navolen, může nás turniket odchytit. Nicméně dozor na nádražích je povětšinou milý a usměvavý a tak nám naše ostuda zase nepřipadá tak velká.
A ještě jedna hezká věc spojená s vlakovým nádražím. Každé větší obsahuje informační kancelář, kde je možno se alespoň částečně domluvit anglicky a co víc a hlavně, je možno tam obdržet anglickou mapu města s vyznačením všech důležitých turistických bodů. Samozřejmě zdarma. Mapu totiž mají na svědomí hotely a restaurace (možná také muzea a jiná důležitá místa), jejichž reklamy jsou na opačné straně mapy a vyzývají nás k návštěvě tam či onde.
Na závěr této části malá poznámečka ke vzhledu vlaků. Naprostá většina běžných vlakových souprav silně připomíná vlaky jezdící na linkách pražského metra. A to nejen v případě skutečného metra v Tokiu, ale také v případě meziměstských linek po celém Japonsku. Vozy jsou hranaté a sedadla jsou uvnitř umístěna podélně pod okny. Navíc se dveře otvírají do stran a do vagonu se vstupuje přímo, bez nutnosti se šplhat do schodů. To je obrovská výhoda pro vozíčkáře a koneckonců všechny postarší osoby, co už nejsou tak čiperné, jako zamlada. Rychlíky se pak liší pouze tím, že mají "špičatou" lokomotivu a sedadla uvnitř jako české vlaky.
Když jsem poprvé jel v Japonsku autobusem městské hromadné dopravy, byl jsem skutečně rád, že mi dopředu velmi podrobně vysvětlili, jak to vlastně funguje. Natolik se mi to zdá odlišné od českého systému. Nejprve je třeba nastoupit zadními dveřmi. Hned u nich je malá škatulka, která nabízí lísteček a když si jej cestující vezme, ozve se hodně hlasité "cink", aby pan řidič věděl, že nikdo nepodvádí. Ale možná to má jiný důvod.
Na lístečku je obvykle číslo, které může a nemusí být ve vztahu k zastávce, na níž se nastupuje. Nad řidičem pak je světelná tabule, obsahující čísla lístků a pod nimi jiná čísla, udávající cenu jízdného. Ta druhá se mění s ujetou vzdáleností. Při vystupování pak je třeba do strojku u řidiče vhodit jak lístek, tak peníze za jízdné určené podle dříve zmíněné tabule. Když není dostatek drobných mincí, slouží spodní část strojku jako rozměňovač bankovek či mincí.
Obměnou systému může být, že v některých městech na některých linkách je cena za jízdu dána pevně bez ohledu na počet ujetých zastávek. Zde se pak většinou může stát, že není třeba peníze měnit, strojek sám vrátí drobné. Na základě tohoto zjištění jsem se zamýšlel nad tím, zda v prvním případě, kdy automat neumí vrátit drobné, dochází vůbec k počítání peněz s ohledem na vhozený lístek, ale zatím jsem neměl tu drzost ověřit to v praxi vhozením menší částky než je třeba. Japonců pak nemá smysl se ptát, protože ti by takto nikdy nepřemýšleli.
Autobus sám vypadá velmi zvláštně. Zvenčí je dost podobný autobusům Karosa, případně trolejbusům (až na "šráky"). Uvnitř je to ale jiné. Sedadla jsou většinou po jednom (a ne po dvou, jako u nás) a v zadní části pak jsou sedadla dlouhá a to jak pod zadním, tak podél bočních oken. Tím nejzajímavějším však je dřevěná podlaha. Nikdy jsem si neuvědomil, jakou podlahu vlastně mají autobusy u nás, dokud jsem neviděl tuto. Dřevěná prkna, nenatřená, zato hodně prošlapaná, jsou natolik něčím zvláštním, že si toho musí člověk všimnout, i kdyby chodil s hlavou hrdě vztyčenou a nebo v oblacích. Natolik se dřevo nehodí k plechu a motorům.
Když jsem poprvé jel Šinkanzenem, byl jsem poučen o tom, že je lepší kupovat lístek u pokladny, i když u automatu by to šlo též, dále pak že dostanu dva lístky, přičemž jeden mi bude sloužit coby vstupenka na nádraží (či normální jízdné), druhý pak coby vstupenka do speciální části nádraží vyhrazené pro Šinkanzeny (nebo-li rychlíkový příplatek). Ještě je možno si koupit lístek číslo tři a to místenku. A bylo to skutečně tak. Navíc jsem byl překvapen zjištěním, že slečna prodávající jízdenky na tento rychlovlak ovládá poměrně slušně angličtinu, což v Japonsku není až tak obvyklé.
Zjistil jsem také, že šinkanzenový příplatek (jízdenka) se dá přerušit, zatímco normální jízdenka nikoliv. Pročež jsem na své cestě zakoupil zpáteční příplatek do Okajamy, ale jen lístek do Kjóta. Tam jsem se prošel a pak koupil lístek do Okayamy. Příplatek platil deset dnů, tak to bylo v pohodě.
Šinkanzenům třeba přiznat, že jezdí asi co sedm minut a že je třeba je rozlišovat na povinně místenkové (do kterých se nesmí bez místenky) a na ty ostatní, které mají nejen místenkové vozy. A dále musím říct, že do vzdálenějších míst vyjde levněji letět letadlem, než jet rychlovlakem.
Pročež se dostáváme k : Když jsem letěl v Japonsku poprvé letadlem, hnal jsem se na letiště o dvě hodiny dřív, jako to bylo nezbytné u mezistátního letu do této země. A připadal jsem si jako blázen. K vnitrostátnímu letu totiž stačí přijít patnáct minut před plánovaným odletem. Nebýt prohlídky zavazadel na výbušniny, měl bych pocit, že prostě jedu vlakem. Tak samozřejmě všichni brali let. Přišli tak akorát na čas, napochodovali do letadla, které mělo maximální možnou velikost a přitom bylo plné, začetli se do novin a za dvě hodinky vystupovali na opačném konci Japonska, jakoby za sebou právě nenechali tisíc kilometrů, ale jen nějaký ten metr. Co nám připadá zvláštní a nečekané, oni berou jako běžnou součást života, nad kterou nemá smysl se vůbec pozastavovat.
Asi je to dáno velikostí země a množstvím lidí, dále pak také zcela odlišným způsobem života. Japoncům vůbec nevadí dojíždět denně dvě až tři hodiny do práce (myšleno jedna cesta) a už jsou zvyklí i na velké finanční částky, které tak měsíčně utratí.
Takže já, až pojedu naposled v Japonsku autobusem na mezinárodní letiště, budu přemýšlet o tom, jak je skvělé, když budu mít doma prácoviště vzdáleno pouhých pětačtyřicet minut jízdy MHD od svého bydliště.
