Zde si prostě neodpustím poznámečku : Česi píší Tokio s měkým i, ale japonsky se Tokyo píše
, ve znacích 
a čte se to "tókjó". Ovšem anglický přepis výslovnosti nemůže být "tókjó", neboť jednak nemají Angláni dlouhé o, a druhak čtou "jo" jako "džo", takže by z toho vylezlo "Tokdžo". Proto je zapotřebí to do angličtiny přepsat jako Tokyo, aby se to skutečně četlo "Tokjo". Napíše-li se to s měkým i, je výslovnost "Tokio", což vlastně není dobře. Chceme-li to tedy přeložit do češtiny, měli bychom to psát "Tókjó".
Rozepisuju se tu o tom proto, že právě výslovnost je v Japonsku velmi důležitá. Zeptá-li se Vás Japonec na jméno, máte najednou pocit, že Vaše IQ kleslo asi o třicet bodů (mám pocit, že to už jsou někteří v záporu, co?). Oni nejsou schopni vyslovit, případně do svého jazyka přepsat některé zvuky - například slabiky s V nahrazují slabikami s B a L zase pro změnu nahrazují R (obráceně než malé děti, i když japonské r je někde na půl cestě mezi r a l), takže já jsem třeba Josefu Nemecu a tím to skončilo, protože to prostě jinak nevysloví. Mimochodem, čtou to Nemek. Herečka Kim Basinger se tu podle toho jmenuje Kimu Basingá (jelikož se tak přepíše výslovnost jejího jména), případně klasický pan Novák by se jmenoval Nobáku. A pocit vlastní debility získáte, když se Vás asi desetkrát zeptají, zda byste to jméno nemohl zopakovat, pečlivě poslouchají a pak se to pokusí přepsat, či říct co nejpodobněji tomu, co slyšeli, ovšem vždy z toho vyleze příšerná zkomolenina.
| Návrat |
Šabu - šabu je vlastně na tenké plátky nakrájené hovězí maso, uprostřed na stole je mísa, ve které vře nějaká polévka, paličkami se uchopí jeden plátek, namočí do polévky, dvakrát se vymáchá (kdo chce, může přitom pronést magická slova šabu - šabu), vytáhne se a narve do huby (pardon za ten drsný výraz, možná se k japonskému způsobu jezení časem dostanu, pak bude lépe pochopitelný). Abyste neměli obavu, že jsem dvě hodiny jedl jen takto nedovařené maso, tak k tomu bylo ještě krabí maso, něco málo syrových ryb a sem tam se v polévce kromě 2xšabu uvařil taky udon (to není žádné sprosté slovo, jak by se možná na první pohled mohlo zdát, ale druh bílých nudlí, trochu podobných špagetám, ale vážně jen trochu). Jo a taky houby různých druhů, tvarů a jedovatostí. K tomu se slopalo pivo a saké a řečnovalo (těžko říct o čom, bylo to Japonsky).
| Zpět |
Zde je to pravé místo na vysvětlení, co je to Karaoke, abychom věděli, o čem se vlastně bavíme. Takže si představte místnost, tak asi čtyři krát čtyři metry, spíš menší, dokonale zvukotěsně uzavřenou, v ní u stěn pohodlné pohovky, uprostřed nízký stolek a u protější stěny velká televize a vedle ní aparatura. K té patří pěkně tlustý seznam, ve kterém je uvedena spousta písniček s číslem, dálkový ovladač, na kterém se daná čísla dají namačkat a dva mikrofony. Celé to slouží k tomu, že si člověk vybere píseň, kterou má rád (mimochodem, česká tam není ani jedna, ale anglických je tam poměrně dost), z reproduktorů začne hrát hudba, na obrazovce běží text a dotyčný řve do mikrofonu, případně poskakuje s mikrofonem na předem určeném plácku - něco jako pódiu. Aby text na obrazovce nebyl pro ostatní nudný, je podložen nějakými záběry, které většinou nemají nic společného s textem písně a především se jedná o více či méně obnažené ženštiny (ale pozor, zásadně ne nahé), které dělají různé nesmyslné věci, jako telefonují, chodí po schodek a nebo po pláži a podle mého názoru byl kameraman trochu fetišista na velmi krátké sukně a navíc hodně malý trpaslík ;-). Občas to vypadá, jako by snad dotyčný "klip" měl mít nějaký děj, neb se tam třeba objeví žena a muž a ona se tváří, že je velmi uražená a člověk čeká, že z toho vyleze nějaké drama, ale většinou se jedná spíše o výplody chorobných mozků (mimochodem, podle japonských televizních her tzv. duramo soudě, je polovina japonské populace sexuálně úchylná a nejméně 90 procent všech školaček už bylo znásilněno a zabito, to jen tak na okraj). Japonci tenhle způsob veřejného exhibicionismu strašně milují a proto většina jejich lihoturistiky končí právě v Karaoke. Je možno si tam objednat jídlo a pití a kouřit a řvát a smát se a prostě čeho libo. Celkově to tu zašlo už tak daleko, že na kabelovce je speciální Karaoke kanál, kde běží 24 hodin denně nějaká hudba, text a výše zmíněné záběry.
| Zpět |
Vynechme teď obědy v restauraci, které jsou stejné jako všude - člověk si objedná jídlo, které do sebe rychle, či závratně rychle naháže, zaplatí a jde domů, a podívejme se spíše na způsob jezení při takovýchto večírcích. Zažil jsem jeden v Matsuyamě, jeden se "žabu žabu" a teď vlastně třetí. Všechny měli podobný způsob konzumace, tak se to pokusím generalizovat. Japonci se posadí kolem stolu (ať už na zemi a nebo na židlích) a dostanou nejprve v igelitu zabalený teplý vlhký ubrousek. Tím si otřou ruce, ti drsnější i obličej a ti nejdrsnější nejprve obličej a pak ruce. Když jsou takto připraveni, vezme si do ruky každý z nich talířek a dřevěné hůlky na jedno použití. Pak napjatě očekávají start. Tím většinou ještě není donesení různých velkých mís plných jídla (které, jak začíná být zřejmé, je společné - opět ten komunistický prvek majetku v socialistickém vlastnictví), ale je jím přípitek (pivem, sakem, vínem, džusem, čímkoliv podle chuti), následovaný magickým slůvkem "itadakimas". Na tento povel se všichni vrhnou na mísy s jídlem a začnou si jejich obsah překládat na své talířky. Štěstím pro nás cizince je, že jsou tak malé, jinak bychom se nenajedli. Japonci totiž jedí příšerným způsobem, nejraději tak, že si talířek, misku s rýží, cokoliv dalšího nakloní až k ústům a jejich obsah si paličkami nejen velmi rychle nahrnou do pusy, ale podle mého ještě i trochu potlačí do krku, aby byli ještě o něco rychlejší. Načež se znova vrhnou na mísy a znova si nakládají. Zde bych chtěl upozornit na to, že rozhodně nejsou skrblíci, kteří objednají málo jídla, aby ušetřili, a pak se snaží každý sníst co nejvíce. To rozhodně ne. Celý večer je přinášeno další a další jídlo. Problém je pouze v tom, že ať přinesete kolik chcete jídla, postup je vždy stejný. Překlopit na malý talířek a natlačit až do žaludku nejvyšší možnou rychlostí. Já už jsem se dokonce i díval pod stůl, jestli nejsou děraví a někde jim to spodem nevypadává, protože se mi nezdálo možné, aby toho jeden člověk tolik snědl a vypil, ale už je to tak. Po asi pětinásobné dávce oproti průměrnému člověku, má Japonec stále ještě velký hlad. Při této příležitosti stojí za zmínku, že přes veškerou konzumaci jsou Japonci poměrně štíhlí, až vyschlí lidé, což už nechápu vůbec. Kolik toho potom musí sníst takový zápasník sumo?
| Zpět |
Zde se nemůžu nezmínit o prvku, který jsem předtím vynechal a to je pití alkoholu. Samozřejmě Japonci, stejně jako všichni normální lidé, milují alkohol, nejraději pivo. Ovšem od všech normálních lidí (rozumněj Čechů) se liší tím, že místo, aby si dali točené, pijí raději lahvové, a to ne proto, že je chuťově kvalitnější (což není, ať žije točené), ale proto, že si musí neustále dolévat a to by s točeným v půllitru dost dobře nešlo. Takže to vypadá asi takto : na stole stojí několik kolektivních (opět jsme u toho) lahví. No a úkolem každého Japonce je, dolít do sklenice svého (svých) spolustolovníka (níků) alespoň několik kapek a to alespoň pětkrát za večer. V reálu to pak vypadá tak, že se jeden k druhému neustále naklánějí s lahví, hloupě se usmívají a dolévají si do sklenic, které jsou prakticky ještě plné. Nese to s sebou jedno obrovské riziko, a to, že člověk po chvilce ztrácí představu, kolik toho vlastně vypil, takže brzo skončí s pěknou motolicí a může si gratulovat, když neprozvrací zbytek noci, což ovšem vzhledem k obrovským dávkám jídla prakticky nehrozí, neboť není v silách jedince, aby vypil takové množství, které dokáže toto jídlo nejen porazit, ale ještě zanechat v krvi dostatek alkoholu.
| Zpět |
|
|
|
| Tuto stránku má na svědomí © Josef Němec III., 10. února 1999 |