Dodnes pořádně nevím, proč si za svůj cíl vybrali právě nás? Mají tu přece spoustu místních. Ale možná si mysleli, že my jsme pro ně snadnější kořist. Nejspíš proto, že osamoceni a ztraceni v moři cizích tváří jsme lehce zranitelní, neboť trpíme nutkavou potřebou jakékoliv pozornosti jiných lidí. Ale kdo že si nás to vybral? Ne, nejsou to ani samurajové, a dokonce ani mimozemšťani, kteří unesli sestru Foxe Muldera. I když by to možná byla lepší varianta. Jsou to totiž Svědci Jehovovi.
Úplně poprvé jsem se s nimi v Japonsku setkal, když jsme ještě bydleli ve speciálním domě pro stážisty STA přímo v centru Tsukuby. Byla sobota ráno, vlastně už dopoledne, žena vařila oběd, dcera si vyjímečně sama hrála a já se díky tomu mohl nerušeně dívat na japonské animované filmy v televizi. Školačky s velkýma modrýma očima a víc než dostatečně krátkými sukněmi tam dělaly stydlivé obličeje na své spolužáky. Popíjel jsem u toho kávu a mimovolně uvažoval nad tím, jestli se mi chce dnes udělat další stránku alba z Japonska a nebo ne (jasný důkaz stáří, myslet na fotky při takovýchto animacích). Když v tom se ozval zvonek.
"Koho to sem čerti nesou," zabručel jsem otráveně a s námahou zvedl své pozadí z poměrně příjemného sofa. Ne všude v Japonsku se žije na zemi. Když jste cizinec v domě pro cizince, může se klidně stát, že místo tatami (rýžová rohož) jsou koberce, místo polštářů na zemi pohodlná křesílka a dokonce stůl, u něhož stojí židle, které mají nohy. Většinou židle v Japonsku nohy nemají. I když opěradla ano.
V tu chvíli jsem ještě netušil, jak příhodná slova jsem si pro své znechucení vlastně zvolil. Došoural jsem se ke dveřím a aniž bych se podíval kukátkem (Japonsko je tak bezpečná země, že se není čeho bát), rovnou jsem otevřel. Za dveřmi stála krásná mladá žena. Japonská žena. A ta se na mě usmívala. Divné, pomyslel jsem si. Pak mě oslovila poměrně dobrou angličtinou. Slovem poměrně naznačuji, že hovořila lépe než já, což ovšem ještě tak moc neznamená. Rozhodně ovšem mluvila anglicky mnohem lépe, než většina ostatních Japonců, což (jak jsem později zjistil) je jeden z jejich základních poznávacích znaků.
"Přicházíme z organizace, která se stará o cizince, žijící v tomto městě…" začala jako když másla ukrajuje. V rychlosti jsem zauvažoval na téma : jak asi se o mě dotyčná postará a kam v rychlosti pošlu svou ženu, když v tom mě na jejích slovech něco zarazilo. Mluvila totiž v množném čísle. Těsně před tím, než jsem své myšlenky přeřadil z čísla dva a číslo tři a víc, vynořil se zpoza jen napůl otevřených dveří Japonec, jehož přítomnost na mě zapůsobila hůř než ledová sprcha. Mé narychlo zbudované představy se zbortily jako domeček z karet a já jsem byl na chvíli zmatený jako lesní včela.
Dumal jsem nad tím, co tedy vlastně po mě můžou chtít? Dokonce mě napadlo, že snad japonská obdoba StB podchycuje všechny podezřelé živly takto netradičním způsobem, když žena pokračovala :
"Chceme se vás zeptat, jak se vám líbí v Japonsku?"
Tato věta se mi zdála velmi průhledná. Jestliže se někdo ptá, jak se vám někde / něco / někdo líbí, většinou je to jen úvodní otázka nemající valného významu. Začínal jsem propadat panice. Zřejmě mi chtějí prodat nějaké drogy. V duchu jsem zvažoval, který dostatečně těžký a dostatečně tupý předmět mám někde blízko po ruce, když dívčina stále stejně medově pokračovala, aniž by se obtěžovala čekáním na mou odpověď :
"Také jsme se vás chtěli zeptat, co si myslíte o dnešním světě plném násilí?"
Co bych si tak o něm asi myslel? Že lidi dostávají přesně to, co si zaslouží. Nebo o co se zaslouží. Zamračil jsem se, protože mi slovo násilí vnuklo jistou myšlenku. Dívčina však byla tvrdší než kalená ocel a mého výrazu si ostentativně nevšímala :
"A co znečištění planety, nedělá vám problémy?"
Dělá, baže dělá, komu by nedělalo? Obzvláště v Japonsku, kde se všechno nachází minimálně ve třech na sobě nezávislých obalech. Jenže proč mě s tím obtěžuje v sobotu před obědem? Chce mi pokazit trávení? Už tak je mi mdlo z představy, do čeho rostou mé děti. A vůbec. Proč se u tak vážné věci pořád tak přihlouple usmívá?
"Přinášíme vám odpovědi na všechny vaše nevyřčené otázky," dostala se konečně k podstatnému a zalovila v tašce. Než jsem však stačil vyřknout byť jen jedinou ze zmíněných otázek, ať už se týkající čehokoliv, objevil se jí v ruce výtisk nějakého časopisu. Poloslepýma očima (televize dá člověku zabrat a co teprve systém NTSC, který má o rovných 100 řádků míň než náš báječný PAL) jsem se snažil přelouskat název. Pravdu říct, asi s tím počítali, jelikož byl dostatečně velký a tučný.
Watch Tower.
Co mi to jen připomínalo? Pobřežní hlídku? Možná že dotyčná by mohla hrát v obdobném seriálu, rozhodně by se však nemohla srovnávat s Pamelou Anderson. Na plavky by potřebovala asi jen polovinu látky. Pokud vůbec tolik. A pak mi konečně došlo, že to není Hlídková věž, ale Strážní věž.
A byl jsem doma. Vlastně ne, byl jsem pořád v Japonsku, ale vzpomněl jsem si, že už jsem je potkal doma. V Česku. Ve vlaku. A několikrát.
Příjemně jsem se usmál a medovým hlasem (tak svět oplácí) řekl : "Aha, už chápu. Promiňte, ale nemám zájem." A zavřel jsem dveře. Vlastně byl bych je zavřel, kdybych byl býval nezjistil, že dívčina mezi ně velmi zkušeně vstrčila nohu. Jak říkám, kalená ocel.
"Můžeme se vás alespoň zeptat, jakého jste vyznání?" nedala se tak lehce. Ji bych asi ještě zvládl, pokud neuměla karate (a že bych si myslel, že měla alespoň černý pásek), ale oni byli dva. A já byl sám. Žena trucovala v kuchyni, protože zahlédla, že se bavím s mladou a pěknou Japonkou, a s dcerou se moc počítat nedalo.
"Jsem bez vyznání," zkusil jsem a vzápětí pochopil tu strašnou chybu. Nemáte-li vyznání, je třeba vám nějaké vnutit. A klidně násilím.
"Tak to jste jistě velmi stresován dnešním světem a pracovním shonem. Ale Bible by vám zajisté pomohla, obzváště kdyby jste si ji četl v kruhu přátel, kteří již dávno pochopili její poselství." Kdyby alespoň nebyla tak pěkná, kruci. Muži mají v přítomnosti pěkných žen vždy jisté zábrany. Teda pokud s nimi nejsou úplně sami. Můj mozek šrotoval na plný výkon a snažil se nalézt vhodné východisko. A pak jsem si vzpomněl na jednoho svého známého. Razil teorii : Říkej jedině ne (na cokoliv, co je třeba odmítnou). Pokud řekneš : "Ne, protože…" dáváš tím dotyčnému šanci, aby se ti tvé protože pokusil vyvrátit. Ale na obyčejném "Ne" se vyvrátit nic nedá.
"Promiňte, ale já opravdu nemám zájem," snažil jsem se i nadále zůstat slušný. Člověk by se měl chovat slušně v jakékoliv situaci. Ztratit nervy a být hrubý většinou ničemu neprospěje. I když jsou skutečně chvíle, kdy to dá hodně přemáhání. V tomto případě jsem musel použít ještě další tři slušná "Ne", dokud noha konečně nevyklouzla ze škvíry mezi dveřmi. Kukátkem jsem sledoval, jak zvoní hned u vedlejších dveří. No ať si soused taky užije, pomyslel jsem si škodolibě.
"Kdo to byl?" zeptala se žena důvěrně známým tónem. Krájela zrovna maso a v ruce měla velký kuchyňský nůž. Jako hypnotizovaný jsem pozoroval japonské ostří hladce se zakusující do libového hovězího (jiné snad v Japonsku ani nemají, ovšem libové maso, libová cena).
"Svědci Jehovovi," zkusil jsem opatrně.
"Cože?" málem se řízla, jak se na mě překvapeně podívala. "Co po nás, proboha, chtěli? To mají po ruce málo Japonců?"
To "proboha" bylo velmi na místě. Dodnes jsem totiž nepochopil, zda jejich snažení je skutečně pro Boha a nebo spíš proti němu. Ovšem mnohem patřičnější byla ta druhá otázka. Proč v Japonsku obtěžují cizince, když mají 120 milionů vlastních?
A že to nebyla jen obyčejná náhoda jsem se přesvědčil o pár dnů později, když jsme navštívili místní supermarket. Než jsme zašli do potravin, studovat podezřelé klikyháky na obalech, chtěla se naše dcera zastavit u knížek. V Japonsku totiž platí jedna krásná zásada. Náš zákazník, náš pán. Zboží můžete libovolně osahávat, zkoušet, v případě elektroniky vypínat a přepínat, v případě masážních křesel si sednou a projít všechny programy.
No a knížky slouží rodičům coby dětský koutek. Odloží tam své ratolesti a zatímco sami nakupují, děti listují Anpanmanem (místní obdoba amerického supermana - vypadá jako panáček s koblihou místo hlavy), Pokemonem, či jinými oblíbenými monstry. Naše dcera si zvolila knihy Walta Disneyho. I když Anpanmanem též nepohrdne. No a my zase zvolili, že ji neopustíme a s nákupem počkáme, až se vyřádí. U oddělení dětských knih se totiž dost často pohybují podezřelí pánové se sáčkem bonbónů v kapse. Alespoň nám to tu v Japonsku tak připadá. Koneckonců co čekat po všech těch filmech o školačkách, ať už animovaných a nebo hraných?
A zatímco dcera listovala knižní nabídkou a žena se mračila na divné pány ve snaze je zavčasu odradit, já jsem se poblíž díval na hodinky. Samozřejmě ne vlastní, ty už mám okoukané dost, ale na nové, japonské. No a v tom se mi za zády ozvalo :
"Promiňte, prosím."
Otočil jsem se a zíral na nějakého mladého Japonce s knihami pod paží. Aha, student. Jeden přítel žijící v Japonsku mi řekl : "Japoncům dá hodně přemáhání oslovit cizince. A když už to udělají, nesmíš je odmítnout, nebo z toho budou mít celoživotní trauma." A co víc, často dostávají domácí úkoly spočívající v tom, že je třeba z nějakého turisty vyrazit odpovědi na zhruba pět anglických otázek, což už jsem taky zažil.
"Ano?" naznačil jsem ochotu spolupracovat, i když mi dotyčný připadal poněkud starý na takový domácí úkol. Ale přece si nevezmu na svědomí jeho duševní zdraví. Ovšem zapomněl jsem, že bych si taky měl hlídat to svoje.
"Odkud jste?" byla jeho další otázka. To by sedělo na domácí úkol. Tak jsem mu to řekl : z České republiky. Chvíli na mě zmateně koukal, zřejmě to vypadalo, že zítra bude ve škole za pět. Pak mu konečně přišla myšlenka : "Á, Československo," usmál se. Ach jo, zase to vysvětlování. Zhruba devadesát pět procent Japonců ví, že existuje Československo. Zhruba deset procent ví i to, že se rozdělilo. A asi pět procent neví, kde leží Evropa. A nebo minimálně neznají anglické slovo "Europe".
A tak zatímco jsem měl dobrý pocit, že rozšířím vědomosti dalšího člena místní populace o historickou změnu v centru Evropy, vytáhl on na mě časopis. Na chvíli jsem zadoufal, že třeba špatně vidím, že je to "Witch Tower" (Čarodějná věž) a že se mi pokusí prodat nějaký fantasy časopis. Miluju fantasy. Asi díky tomu občas nechápu reálný svět. Samozřejmě tam nebylo žádné "i", ale pěkné poctivé "a".
"Nemám zájem," snažil jsem se rychle zmizet. "A navíc musím za rodinou, čekají na mě," vymyslel jsem, jak se vykroutit. Tedy myslel jsem si, že jsem vymyslel.
"Vy máte rodinu? No to je báječné. Máte nějaké děti? Zrovna v tomto čísle je velmi zajímavý článek o výchově dětí…" Všichni jsou kalená ocel. Začínal jsem se nenávidět za to, že jsem cizinec. Že mě tak snadno odhalí v místní populaci. Otočil jsem se na podpadku a začal utíkat, přestože jsem věděl, že kdyby chtěl, najde mě raz dva.
"Vypadáš, jakoby tě honilo strašidlo," řekla žena, když jsem vpadl mezi police s knihami. Opatrně jsem vykukoval ven.
"Další," zašeptal jsem udýchaně.
"Kde?" začala se žena zvědavě rozhlížet kolem.
"Ale ne úchylák," zchladil jsem její nadšení. "Svědek Jehovův. I když to vlastně vyjde nastejno."
Od té doby jsem se hodně poučil. Potkal jsem je ještě mnohokrát a za různých situací. Jen tak na ulici, ve vlaku, v autobuse, v obchodě, dokonce za dveřmi vlastního bytu, když se předtím neostýchali zazvonit na zvonek. Dnes už mám jednu velmi důležitou zkušenost : Japonci, kteří se se mnou dají do řeči a umí dobře anglicky, neřeší žádný domácí úkol a ani si neléčí xenofobní náturu. Téměř určitě totiž patří k nim. Nebo minimálně z devadesáti devíti procent.
Vzpomínám si na Česko, kde nám párkrát zvonili u dveří. Připadali mi horší než podomní prodavači. A těšil jsem se, jak se jich v Japonsku zbavím, protože tady nebudu domácí a tudíž mi snad dají pokoj. Jenže to jsem se ošklivě zmýlil. Tihle si vás najdou všude.
