O zeleném čaji, o Tokiu, o zápasech sumo, o jídle či na oblíbené téma nejžádanější - gejši. Co ovšem patří také k Japonsku, ale o čem se téměř nepíše, to je zemětřesení.
Přístup autorů k tomuto tématu lze shrnout do dvou směrů.
Protože nejsem předchozím přístupem příliš nadšen, chtěl bych se dostat trochu do hloubky tohoto problému. Není ovšem třeba mít obavu, nejsem seismolog a tak můj přístup bude zcela lidský a s velkou pravděpodobností i srozumitelný.
Coby odchovanec střední Evropy, věděl jsem samozřejmě, že něco takového jako zemětřesení existuje. Ale kromě toho, že při něm padají domy a třese se zem, jsem neměl nejmenší představu, jak to vlastně vypadá. Dnes už jsem moudřejší. Pravděpodobně až do smrti (nebo přinejmenším do pokročilé sklerózy) si budu pamatovat své první zemětřesení. Odehrálo se zhruba dva týdny po našem příjezdu do Japonska.
Než se o něm zmíním blíže, na chvíli odbočím. Jak je vidět, i když tu skutečně jsou zhruba tři zemětřesení denně, rozhodně je tak často není cítit. Jednak je Japonsko poměrně velká země, takže z jednoho konce na druhý je pro zemětřesení příliš daleko, dále pak ne každé zemětřesení je natolik silné, aby ho zaregistroval někdo jiný než citlivé přístroje.
A teď už zpět k tomu, jaké to bylo poprvé.
Dívali jsme se večer na americký (já vím, je to ostuda, ale kdo jednou měl možnost sledovat japonský večerní televizní program, ten chápe) film "King Kong". Obří opice lezla po mrakodrapech, když dupala, všechno se třáslo, převracela vlaky, bořila menší budovy, no prostě předehra jako dělaná.
Film skončil, my jsme se uložili na futony a jali se usínat. Zhruba po pěti minutách, právě v době, kdy mozek začíná pomalu vypínat a přechází do spánkového a snového módu (v tomto případě na motivy velkých chlupatých dupajících opic), jsem měl najednou pocit, že je ten sen až příliš reálný. Jak ta opice poskočila, ozvaly se takové divné zvuky a pohla se mi podlaha pod tělem.
Futon je tenká matrace na podlaze, takže to bylo doslova z první ruky.
Ležel jsem a vytřeštěnýma očima zíral na lustr nad sebou, který se houpal sem a tam a tam a sem a nebyl jsem schopen si uvědomit, co se to vlastně děje. Kdo nikdy nezažil zemětřesení, tak v první chvíli skutečně neví, o co jde. Když mi to konečně došlo a probral jsem se natolik, abych byl schopen střízlivého uvažování (ne, žádné saké ten večer nebylo, ale zato jsem už skoro spal), bylo už dávno po všem.
Zemětřesení většinou trvá takových patnáct sekund a to je tak akorát doba, kterou zabere rozhodování, zda se schovat pod stůl a nebo vyskočit z okna.
Obojí naráz bohužel nejde.
Řekl bych, že tamto zemětřesení bylo takové poměrně slaboučké, jen takové pohoupáníčko, ale přesto si ho pamatuju velmi dobře. Asi proto, že bylo první. To moje tchyně (fuj, ošklivé slovo, řekněme raději druhá maminka), když tu byla na návštěvě, měla podstatně větší štěstí. Hned po dvou dnech se zastavilo na kus řeči jedno o síle 4.9 těžko říct čeho, ale dozvěděl jsem se, že při šesti už obvykle padají domy. Ty hůř postavené.
Takže ona bude mít vzpomínky určitě lepší než já.
Navíc všechna zemětřesení nejsou stejná. Liší se vzájemně nejen silou, ale co jsem vysledoval, jsou dva různé typy.
Většinou přijde to třesavé a jak jsem slyšel, je míň nebezpečné. Moc tomu nerozumím, ale asi dům, když se třepe, má celkem výdrž, zato když se zhoupne, mohl by se převrátit. Nebo prasknout v půli. Nebo co.
Budu-li chtít dotyčná zemětřesení přirovnat k něčemu českému, nám všem dobře známému, pak to třesavé je hodně podobné pocitům, které se dostaví v domě u silnice, když kolem projíždí náklaďák. Velmi těžký.
Houpavé jsem zase jednou zažil (i když to samozřejmě nebylo zemětřesení) v sedmém patře panelového domu, kdy venku fučel příšerný vichr a snažil se celou budovu převrátit.
Ovšem oba tyto pocity je zapotřebí zhruba zdesetinásobit. Nejmíň.
A ještě malá zajímavost, má-li být zemětřesení poměrně silné, je těsně před ním slyšet zvláštní zvuk. Dal by se přirovnat ke zvuku, jenž vydává nákladní automobil, jedoucí někde v dálce.
Dal jsem k dobru příběh třesavého, nejspíše bych měl popsat i to houpavé. Taky jsem ho zažil. A ne jednou. No a pak už se snad konečně dostanu k tomu, proč vlastně medituju na téma zemětřesení.
Takže tentokráte se to odehrálo skoro na chlup přesně o půl desáté večer. Díval jsem se na nějaký protivný animovaný film, který byl dán do televize coby celovečerní pořad a děsně jsem se u toho nudil. Ale co už má jeden dělat, když žena cvičí a počítač je v práci? No a najednou se ozval někde v dálce náklaďáček. A než jsem stačil zformulovat myšlenku do slov ke své ženě (možná znáte to o tom nejlínějším chlapovi na světě), už bylo tady.
Celkem jsem se na něj těšil, zemětřesení je vždycky takové vytržení z každodenní nudy a rozhodně je to zajímavá zkušenost, jenže to jsem ještě netušil, jaké přijde tentokrát.
Budova se dala do pohybu a z počátku to vypadalo, že se nemíní zastavit. Pořád se nakláněla a nakláněla a v tu chvíli bych byl přísahal, že se místo, kde jsem seděl, posunulo v prostoru nejméně o metr. Už jsem se viděl propadávat oknem, které se najednou změnilo v podlahu, ječíc při tom hrůzou, s vlasy stojícími na hlavě, když se pohyb konečně zastavil.
Nadechl jsem se, že si uvolněně vydechnu, a zapomněl jsem na to, že teď se to všechno musí vrátit zpět. No a když už to jednou jelo, tak se to přehouplo na druhou stranu. Zase nejmíň metr. Dnes vím, že je to hloupost. Kdyby to byl metr, ve čtvrtém patře, tak ten barák prostě musel spadnout. Ale nejmíň 99 cm to bylo určitě.
Všechno vrzalo a praštělo a okna skřípěla a chystala se vysypat sklo a příborník popojížděl po podlaze sem a tam (no vlastně ne, byl přišroubovaný ke zdi, i s ledničkou, ale určitě by popojížděl, kdyby nebyl) a už se zdálo, že to nepřestane a že při příštím zhoupnutí už se prostě musíme převrátit.
A nebo alespoň potentovat strachy.
Je až překvapující, jak někdy patnáct vteřin může být strašně dlouhá doba. Naše dcera se za celou tu dobu ani neprobudila, asi si připadala jako v jedné velké kolébce, zato já se prvně v životě hluboce zamyslel nad existencí života a nad tím, jak moc se mám vlastně rád a jak málo chci umřít mladý.
A tím jsem se právě dostal k podstatné myšlence celého tohoto textu. Člověk si většinou nepřipouští, že by mohl umřít. Ano, on tak nějak ví, že jednou umře, nikdo nežije věčně, ale bude to až jednou, za dlouho.
V Česku nemáme nic, co by nás nutilo dnes a denně si plně uvědomovat, jak lehce jsme smrtelní a jak málo stačí k tomu, aby se z nás stala náplň urny. Jsou kolem nás nehody a přepadení a vraždy, ale málo kdo je skutečným přímým svědkem nějaké násilné smrti. A ta nenásilná se tak nějak nepočítá. Právě proto, že s ní každý už dopředu počítá. Ne nadarmo se říká : Já na to zapomněl jako na smrt.
Jenže v Japonsku, kde jsou zemětřesení na denním pořádku, jsou vlastně lidé v ohrožení života neustále, a co víc, čas od času jim to dá podlaha hodně zřetelně najevo.
Matka mé ženy to po prvním zemětřesení řešila tak, že si matraci, na které spala, odtáhla na takové místo pokoje, kde na ni nemohlo nic spadnout. Tedy kromě celého domu. Jenže tím se člověk uchrání tak maximálně pohmožděnin od malých věcí. Jak se ale uchránit od úrazu stropem?
Řešení, jak asi lze vytušit, neexistuje. Každé další zemětřesení může být stejně ničivé jako v Kobe, Turecku či na Taiwanu. A na rozdíl od počasí je naprosto nepředvídatelné. Neexistuje úřad, který by vás včas evakuoval v případě nebezpečí, jako to dělají třeba Američané před příchodem hurikánu.
Co tedy zbývá? Naučit se se zemětřesením žít. A to jde jen tak, že se jedinec dokonale oprostí strachu ze smrti. Ne nějaké potencionální ve stáří, ale reálné, která kolem obchází zhruba jednou týdně, zaklepe na rameno a řekne : "Dnes jsi ještě přežil, ale co zítra?"
Nejsem žádný velký psycholog, ale je mi jasné, že to s člověkem něco udělat musí. Když se přestane bát smrti. Do duše Japonců se proniknout příliš nedá, oni to nikomu nedovolí, ale pokud se o to chceme alespoň částečně pokusit, je třeba zahrnout všechny okolní vlivy.
Na začátku jsem narazil na to, že Japonsko má nejvíce sebevražd na světě. Také každý jistě moc dobře zná slovo "kamikadze", označení pilotů, kteří místo paliva na zpáteční cestu nabrali raději zvýšené množství trhavin. Zcela neodbytně se tu vtírá otázka : Jak může někdo takto zacházet se svým vlastním životem?
Nechci tvrdit, že častá zemětřesení jsou jediná a podstatná příčina japonské mentality, natolik naivní zase nejsem. Ale myslím si, že se s ním rozhodně počítat musí. Kdo ho jednou zažil, některé z těch silnější, ten snad má určitou představu, co se snažím vyjádřit. A pro ty ostatní - buďme rádi, že v Česku žádná zemětřesení nemáme, už tak jsou některé z rysů české povahy ne zrovna chvályhodné.
