Já jsem Tvé stáří

pozvu se dál

Tak jsem zjistil, že jsem definitivně starý. Pořád jsem si o sobě myslel, jak jsem mladý, a já jsem vlastně starý.

Asi se ptáte, jak jsem na to tak najednou přišel? Ono to není najednou. Je to postupně. Ale ten výsledek, ten se objevil, až se poskládala celá mozaika.

Nejprve jsem začal nosit brýle. Koneckonců, na tom není nic divného. Čumím věčně na televizi, zbytek strávím zíráním do monitoru počítače, to dá holt očím zabrat. Jenže co se najednou nestalo. Zrak se mi i nadále zhoršuje, ale pouze nablízko. Do dálky se naopak začíná zlepšovat. Každý už určitě slyšel, že na stará kolena se "zkracují ruce". Myslí se tím, že najednou čtete tak, že máte knihu či noviny před sebou v maximální vzdálenosti, na jakou dosáhnete.

Proč? No právě proto, že na stará kolena člověk začíná velice dobře vidět do dálky, ale zato vůbec do blízka. Má to něco společného s akomodací čoček a já nevím čím. A já najednou dobře vidím japonským školačkám na sukně, ale nejsem schopen rozeznat bankovky v peněžence.

To samo o sobě samozřejmě nestačí k tomu, aby si jeden o sobě myslel, že je starý. Pročež pokračujme dál. Já jsem najednou zjistil, že čím dál tím víc přemýšlím o matce Zemi. Jak tu máme napsáno na sušáku na ruce : "Just thinking about the mother Earth". Nevím sice přesně, co to má společného se sušením rukou proudem vzduchu, ale tak už to v Japonsku chodí.

No a já taky začal přemýšlet. Do obchodu si nosím vlastní tašku, aby mi pořád necpali igelitové. Kdo je má furt vyhazovat? Snažím se kupovat zboží podle toho, kolik má na sobě obalů (Japonci s oblibou všechno balí na desetkrát, máte hlavní obal a v něm spoustu podobalů a podložek a já nevím čeho všeho zbytečného) a taky jakých obalů. Když už, tak papír, ten se rychle a lehce rozloží a nebo se dá dokonce recyklovat, když na to přijde.

A to je další věc, třídím odpad. Tady v Tsukubě se dělí na spalitelný a nespalitelný, plechovky, flašky z umělé hmoty, papír, staré hadry. No prostě jeden se může vyřádit, když má chuť. Vtip je ovšem v tom, že dřív by mě ani v nejmenší nenapadlo něco tak přiblblého dělat. Se budu třídit s odpadem, ne? Nemám nic lepšího na práci, že?

No a najednou vím, že nemám. Že Země si nezaslouží, aby se do ní odpadky zakopávaly a nebo se házely do moře. Viděl jsem film. "Soldier" se jmenoval. Česky naprosto nesmyslně "Žoldák - legie skázy". Není to ani překlad původního názvu a ani to nemá nic společného s obsahem a myšlenkou filmu. Ale to je vedlejší. Vtip byl v tom, že tam dotyčného "vojáka" vyhodili na "waste disposal planet". Planetu určenou k ukládání odpadu. Taky podle toho vypadala. Je naše Země stejnou planetou? Já jsem si řekl, že ne. A uvědomil jsem si, že myslím jako starý. Mladí na to kašlou.

Ale to by se pořád ještě dalo tak nějak vsáknout. Ono i někteří mladí myslí na záchranu planety, i když ti to většinou zase přehánějí. Což je další věc, mladí jsou do věcí příliš velcí nadšenci. Já už ne. Beru všechno s rezervou a víc o věcech přemýšlím. Jestli tohle není příznak stáří, tak už nevím co. Za chvíli budu poučovat děti na ulicích co se má a co nemá dělat. Budu se chovat přesně jako lidé, co jsem v dětství nesnášel.

A korunu tomu všemu nasadila moje žena. Teda ona o tom vlastně vůbec neví a divila by se, co ji do toho tahám. Jde o to, že jsem si uvědomil, že ji snad skutečně miluju. Teda né že bych ji neměl rád, když jsem se s ní seznámil. Né že bych ji neměl rád, když jsem si ji bral. Jenže člověk v mladém věku tak nějak víc přemýšlí o vzhledu, různých proporcích a jistých činostech.

A já najednou zjistil, že když přemýšlím o své ženě, tak o tom, čemu jsme se kdy společně smáli, co nás naštvalo, kvůli čemu jsme se pohádali (a zpětně zásadně zjišťuju, že to všechno byly takové kraviny, že nestály ani za jediné slovo, natož za celou hádku) a docházím při tom všem k závěru, že se mi to všechno líbilo. Že bych svou ženu nevyměnil za jinou, i kdyby měla plastikové poprsí velikosti deset a nebo to byla školačka. Jestli tohle není láska, tak co už?

Ovšem člověk tak nějak od sebe lásku nečeká. Člověk spíš čeká myšlenky na ty "silikozy", než na společně prožité chvíle (myšleno nesexuální). A když si uvědomí, že ho víc zajímá společné odpoledne v parku než společný večer na futonu, je jasně mrtvý. Možná, že některé vitální funkce ještě fungují, ale tělo už to má prakticky za sebou. Je čas vzít míru na rakev, odhlásit se na vojenské zprávě, uspořádat trachtu pro přátele a uklidit se do domova důchodců.

A úplně nejhorší, co můžete udělat, je přijmout to, že jste staří, smířit se s tím a nebránit se. Asi budu muset začít po večerech běhat, dny začínat rozcvičkou, krmit se mrkvičkou a salátkem, patlat se výživnými krémy a vůbec se všelijak snažit omladit. Protože dívat se každé ráno do zrcadla na ten vráskatý neoholený xicht, to je snad nejhorší připomínka věku.

Když si uvědomím, že ještě nedávno mi třicetiletí připadali jako starci a najednou mám sám jednatřicet, chce se mi brečet. Kde je mé dětství? Kde jsou má školní léta? Kde je má puberta? Dobrá, to poslední beru zpět. Jak by řekla má žena, já jsem prý z puberty ještě nevyrostl. Ale z dětství, to už jo. Nemůžu ani jezdit zadarmo vlakem, ani chodit levnějc do divadla.

A proč o tom všem píšu? Vlastně ani sám nevím. To už je ta stařecká skleróza. :o)

A no tak ne, přece jen jsem si vzpomněl. Každý mi vždycky tvrdí, že člověk je tak starý, na kolik se cítí. Já sám bych si spíš myslel, že člověk je tak starý, na kolik se chová. Vlastně obráceně, člověk se chová tak, nakolik je starý.

Já sám se pořád cítím na patnáct. Nedělá mi dobře, když mám lidem, co mají čtyřicet, tykat, protože to se přece nesluší, aby takový soplák tykal dědečkům. A vůbec si při tom neuvědomuju, že sám budu mít za chviličku úplně stejně. Zrovna tak se cítím divně, když mi najednou někdo vyká. Celý život mi všichni tykali, protože jsem byl soplák a těm se zásadně tyká, od učitelek přes lidi v ulici až po úředníky a najednou mi někdo začne vykat. Nezvyk jako blázen.

Nicméně to všechno svědčí o tom, že se pořád cítím jako malý puberťák, ale navenek se začínám chovat jako dospělý. Ať chci nebo ne, jde to samo. Nelze se tomu bránit. Jsem starý, ať si o sobě myslím, co chci.

A jak jste na tom Vy?

Odpovědi na anonymní vzkazy najdete zde.