"Tak jak nám to dneska teče?", zahlaholil ve dveřích vědátor, přicházející na denní směnu.
"Je to na kočku", kostatovala místo pozdravu směna noční. "Jeden vzorek se po půlnoci přetrhl."
"Co to je za blbost? Ještě dva týdny jsme přece nic takového nečekali."
"Co já vím? Asi byla chyba někde ve výpočtech nebo co. Možná že působí ještě nějaký faktor, který jsme zatím neobjevili", vyslovoval svůj názor noční dozor.
"Který se vlastně přetrhl?", dotázal se střídající vědec se zájmem.
"Šestka."
"Ukaž papíry."

Denní (chytřejší, proto byl taky denní) zasedl za stůl a začal studovat průběh experimentu.
"No jo, tady to vidím. Vždyť ten byl nestabilní už od začátku. Podívej ty výkyvy. Co nám to dali za šmejd? Pokud nebudeme dostávat pořádné vzorky, nikdy nic pořádného neobjevíme."
Byla to pravda. Nemají-li zkušební vzorky stejnou kvalitu, nikdy se nedají výsledky zkoušek porovnávat a tudíž se nikdy nepřijde na žádnou závislost.

"Kam jsi ho dal?", dotázal se příchozí experimentátor.
"Nechal jsem ho v mašině, tak jak se přetrhl, ať to můžeš zkontrolovat. Ještě by jsi tvrdil, že jsem s ním něco podělal", vysvětloval noční vyčítavě, protože občas měli v týmu určité profesionální neshody.
"Tak se jdem mrknout", prohlásil denní a začal si oblékat pracovní mundůr - rudou kapuci.

Pak oba zamířili ke dveřím s nápisem "Kryplová laboratoř" a opatrně vešli dovnitř.

"Je tu nějaká zima", prohlásil denní. "Hlídáš teplotu? Víš, že je důležité, aby teplota byla po celou dobu testu konstantní."
"Ale jo, hlídám. Vždyť sám nejlíp víš, že v týhle místnosti je devět stupňů, ať je venku jak chce."
Po chvilce zamyšleně dodal : "A co kdybychom zkusili test za zvýšené teploty? Třeba padesát a nebo sto stupňů?"
"Už jsem o tom uvažoval", řekl denní - moudřejší. "Ale jak ji udržovat několik týdnů? Myslíš, že by to šlo rozžhaveným železem?"
Chvilku měli pocit, že se na ně vzorky dívají hrůzou rozšířenýma očima. Nevšímali si toho a dál pokračovali v plánování dalšího výzkumu.
"Železem to nepůjde", řekl ten druhý. "To jsme zkoušeli při jiných pokusech. A výsledky to nepřineslo žádné, tedy kromě poškození a nebo zničení vzorku."
"To je fakt", souhlasil první. "Tak to nechejme uležet a zatím se mrkněme, co se přihodilo tomu přetrženému", nadhodil a začal přecházet místností.

Všude od stropu viseli muži, přivázaní řetězy za ruce a na nohou měli pro změnu řetězy připevněné poměrně velké balvany. U každého balvanu stál metr, který měřil jeho vzdálenost od země.

Zhruba uprostřed místnosti ležel muž, bez rukou (ty stále ještě visely v řetězech u stropu), a pod ním ležel největší balvan ze všech.

"Já bych řekl", začal zkušenější kat, "že jsme to tentokrát přehnali s velikostí balvanu. To už na něj byla velká zátěž. Nejspíš došlo k plastické nestabilitě."
"Jenže jak má jeden dopředu vědět, která zátěž je velká a která malá?", otázal se ten méně zkušený.
"To je právě to, co musíme vyzkoumat. A mě napadl test k tomu vhodný. Přivážeme vzorek nohama na žebřík a ruce přes kladku spojíme s velkým drátěným košem. No a pak budeme přidávat kamení tak dlouho, až se vzorek přetrhne. Zvážíme šutry a je to." Spokojeně se usmál vlastnímu nápadu.

"Tak jo", souhlasil ten méně moudrý, o to však zručnější ve slohu. "Jdu napsat žádost na zámek o další vzorky a ostatní materiál. Jestli nám budou na to garantovat nějaké peníze?"
"Jo, a nějak rozumně to zdůvodni, ať nemají pocit, že si tu za ty prachy kdo ví jak užíváme", řekl ten první a prohlížel si visící postavy.
"Tak se mi zdá, jakoby se nám ty vzorky zužovaly nebo co. Myslíš, že to může být spojeno s tím, že se natahují?"
"No buď je to tím, že když se natáhnou na délku, musí se zúžit na šířku, aby objem zůstal konstantní a nebo je to tím, že už pár dnů nedostali najíst. Těžko říct", odpověděl mechanicky jeho kolega a v duchu už promýšlel dopis na zámek.

Když se o něco později posadili ke stolu a nalili si ze džbánku víno (ani jeden nespěchal domů, protože při tak náročném povolání se vám těžko shání rodina), pustili se do vášnivé diskuse o dalším možném postupu při experimentování.
"Já si myslím", nadhodil starší, "že je zapotřebí vzorky nějak vzájemně porovnávat. Jeden může být slabší, druhý větší tvrďák a podle toho taky každý z nich vydrží."
"Co takhle podle stáří?", ptal se se zaujetím mladší z dvojice.
"To nám moc nepomůže. Někdy starší vydrží víc než mladší. Já bych se spíš držel té povahy. Můžeme zkoušet, kdo je větší tvrďák?"
"Tvrďák? Ale jak to objektivně posoudíme?"
"No, já už mám v hlavě takový návrh na příslušné zařízení. Dalo by se tomu říkat : "Bota na měření tvrdosti materiálu", začal objasňovat svou myšlenku vedoucí.
"Byla by to jako taková otevírací bota a uvnitř by byly hřebíky. No a my bychom ji nasadili na vzorek a začali zavírat. A v okamžiku, kdy vzorek omdlí, změříme hloubku, do které hřebíky pronikly. Čím hloub, tím větší tvrďák."

(Zde malá poznámečka, u ocelí je to právě naopak, čím hloub, tím měkší materiál.)

"To je bezva nápad", jásal mladší - zručnější a jal se skicovat návrh boty. Jak kresba přibývala, vína v džbánu ubývalo a najednou začal ten méně zkušený poněkud fantazírovat.
"Tak jsem se onehdá bavil s jedním chlápkem, co o sobě tvrdí, že je doktor, a ten mi říkal, že bychom neměli testovat celé chlapy, ale jen jednotlivé svaly. Prý se nám nakonec beztak přetrhne jen svalstvo a zbytek těla je k ničemu. Prý by bylo zajímavé, zda jsou silnější svaly na rukou, nohou a nebo třeba na břiše?"

"Nó, podívej", krotil ho trochu ten starší, zkušenější.
"Ono je sice zajímavé, dělat čistou vědu, ale nikdy nesmíš zapomínat, že důležitý je sepětí s praxí. Pana hraběte nezajímá, jak se trhají jednotlivý kusy masa, pana hraběte zajímá, jak se trhají chlapi. A po nás se požaduje, aby se pan hrabě třeba měsíc mohl každý den chodit dívat, jak některej z chlápků, co se mu znelíbili, visí pěkně na řetězech a trpí. A nesmí se rozškubnout dřív, než si to pan hrabě bude přát. Ovšem na druhý straně zase nesmí viset jen tak, musí trochu trpět, že. No a my musíme najít ten kompromis mezi tím. To je ta naše praxe, kvůli který to všechno bádáme, víš? Takže svalama se můžeš bavit, až budeš v důchodu, teď je třeba dělat něco pořádnýho."

"No jo, když Ty to tak krásně umíš vysvětlit", pochvaloval si ten mladší. "Ale jeden nápad přece jen mám a pro tu Tvou praxi by se taky hodil. Měli bychom zkoumat taky vzorky z jinýho materiálu."
"Ty myslíš jako ženský?", začal se uculovat jeho společník, který už měl něco upito.
"Nó, jasně, že jo. A taky dětičky", dodal první, jelikož měl upito ještě víc.
"Jasný, to uděláme. Napiš na zámek, že potřebujeme zjistit závislost tečení na velikosti vzorku a druhu materiálu, pan hrabě rád přispěje na vědu nějakým tím zlaťákem."

Upozornění na závěr : Abyste si nemysleli kdo ví co, dneska už věda došla trochu dál, já teď bádám na ocelích, co je v nich hodně chrómu. Akorát to už není ta zábava, co byla dřív. :o(