Obluda se dneska dopustila něčeho neodpustitelného. Vyhodila Muchláčka!
Muchláček - asi bych to měl přece jen vysvětlit - je muchlovací žába. Vlastně ne, to není přesné. Muchláček byl muchlovací žába. Dostal jsem ho od jedné Její přítelkyně... myslím, že to bylo o předminulých Vánocích. Tenkrát jsem ho ignoroval. Byly to první Vánoce v mém životě a já jsem se tvářil, že daleko víc než dárky mě zajímá vánoční papír - no, Jim to připadalo zábavné.
Ale o nějaký ten měsíc později nemohla máma zrovna najít nic, co by aspoň na třicet vteřin upoutalo mou pozornost, v zoufalství naslepo hrábla na dno skříně s hračkami a vytáhla Muchláčka.
No, ještě chvíli jsem trošku symbolicky vřískal, abych dal najevo, že tak snadno mě zase rohlíkem neopije, ale ve skutečnosti se mi představa, že si budu hrát s muchlovací žábou, docela zamlouvala.
A dalších několik měsíců jsem se tvářil, že mi Muchláček ohromně přirost k srdci. V jednom kuse jsem ho tahal všude s sebou a málem jsem zboural barák, když se mě náhodou pokusili večer uložit bez něho. Ve skutečnosti mi byl volný kolem krku - kdo by si taky prosím vás vytvořil nějaký extra citový vztah ke kusu vycpaného hadru - jelikož jsem však pochopil, že mi Muchláček nabízí spoustu užitečných příležitostí, jak rodiče dohánět k šílenství, předstíral jsem vesele dál.
V podstatě převzal Muchláček žezlo po mém imaginárním kamarádovi Pínovi. Takový imaginární kamarád je docela príma věc, tedy svým způsobem, ale člověk se hrozně namluví. Říct třeba: "Na tu židli si nesedej, to je Pínova židle," je dost dřina, a s Muchláčkem jsem nikdy nemusel říct ani slovo. Když sedí Muchláček na židli, je snad každému jasné, že to musí být Muchláčkova židle. Takže jsem si šetřil dech a jen jsem si moh uřvat hlavu, když si někdo na Muchláčka sedl nebo se ho pokusil někam přemístit.
Nikdo jiný se ho nesměl ani dotknout, zato já jsem Muchláčka podroboval nejrůznějším způsobům ponižujícího zacházení. Kam jsem se hnul, tam jsem ho tahal za sebou na špagátě. Drahnou část dne jsem trávil tím, že jsem ho oslintával a přežvykoval. Dělal jsem na něho čí, dělal jsem na něho e-e, blinkal jsem na něho. Vtíral jsem do něho jídlo, písek a bláto. Házel jsem ho do záchodu. (Jednou ho ucpal a Naši museli povolat instalatéra. Potěšení nebylo na Jejich straně.) Vyhazoval jsem ho z golfáčku do každé louže, kolem které mě náhodou zrovna vezli. A jakmile se naskytla příležitost, mrsknul jsem jím kočce do misky na žrádlo.
Jenže taková žába na muchlání nebývá konstruována na trvanlivou výdrž, a moje zacházení Muchláčka rychle uvedlo do příšerného stavu. Ten se ještě vystupňoval tím, že trávil značnou část života v pračce a zbytek času u mě v puse. Máma je totiž v neustálém stavu neurotické hrůzy z BACILŮ.
"Ježiš né!" křičí každou chvíli. "Nestrkej to do pusy! Nevíš, kde se to válelo!" To je samozřejmě nesmysl. Vím naprosto přesně, kde se to válelo. Vždyť jsem to tam vlastnoručně pohodil.
No, takže prodělávat osm měsíců celý jeden program pračky aspoň jednou denně, to rozhodně průměrné muchlovací žábě zrovna dvakrát neprospěje.
Takže Muchláček začal postupně přicházet o vycpávku, a jak jsem ho měsíc po měsíci žvýkal a ocucával, pomalu splaskával jako píchnutá vzduchová matračka. A když ho teď položím na zem, vypadá jako něco přejetého na dálnici. Ale myslíte, že mi tahle tělesná zkáza nějak bránila, abych nadále předváděl, jak - na oko - tenhle ušmudlaný hadr miluju? Kdepak, byl jsem Muchláčkovi čím dál věrnější.
Dneska jsme tedy s Obludou vyrazili na nákup a já jsem si dal záležet, abych během celé expedice držel Muchláčka přitisklého k srdci.
Krize nastala na zpáteční cestě. Byl jsem mimo kočárek, poslední kousek cesty domů jsem šel pěšky (to teď pravidelně dělám, když se mi zachce). A na chodníku, kousíček od našeho domu, jsme narazili na ohromnou hromadu čerstvého psího e-e.
No, co myslíte, že jsem asi tak udělal? Jistě.
Muchláčkem jsem se strefil přesně doprostřed, a ještě jsem ho do toho botičkou pečlivě zašlápl.
Takže nejen Muchláček, ale i botička v tom byli - no, až po krk.
Obluda bleskově vyrazila, aby mě od toho odvlekla, já ztratil rovnováhu a skecnul jsem do toho taky. Psí e-e jsem měl rozmazané po celé kombinéze.
A pak, když mě převlíkla a vymydlila, dopustila se Obluda toho neodpustitelného činu. Muchláčka vzala takovými těmi dřevěnými klíštkami jako na okurky a prohlásila: "Tak z tohohle už ty BACILY nikdy nedostaneme. Tak se s Muchláčkem hezky rozluč. Bohužel, nesu ho rovnou do popelnice." A to taky udělala.
Ještě horší ovšem bylo, že dneska je den, kdy u nás popeláři vyvážejí odpadky. Zbytek odpoledne jsem prořval.
Tedy ne že by mi na tom zase tolik záleželo, ale já jak vidím dobrou příležitost ztropit kolem něčeho pěkný povyk, tak se jí hned tak nevzdám.
Když přišla domů z práce Ona, oznámila Jí Obluda, co se stalo. Teda musím zase uznat, že máma zavrtěla hlavou a vzdechla: "No, to nevím, jestli jste udělala dobře. Muchláček je pro Malého ohromně podstatný."
Byl jsem k neutěšení. Prořval jsem celý večer. Prořval jsem celou noc.
A žalostné nářky jsem pravidelně prokládal jediným slovem: "Muchláčet! Muchláčet! Muchláčet!"
Srdce z kamene by to bývalo zlomilo.
Postaral jsem se, aby se v noci nevyspali.
A postaral jsem se, aby Obluda ve dne neměla chvíli klid. Bylo třeba donutit ji, aby si uvědomila, jak vpravdě obludný zločin spáchala, když vyhodila Muchláčka.
Mohu se vší skromností prohlásit, že moje námaha se setkala s naprostým úspěchem. Obluda není zrovna tvor proslulý citlivostí, ale já jsem ji dneska přinutil, aby si připadala jako stvoření na evolučním žebříčku nedosahující ani úrovně červů, slimáků, dealerů s plastikovými okny a politiků.
Pak přišla máma z práce, tak jsem honem i Ji dohnal k mohutným výčitkám svědomí. No, aspoň projevila snahu. Přinesla mi dáreček. Zbrusu novou muchlovací žábu, vyvedenou ve veselých barvách, úplně stejnou jako Muchláček - než jsem ho začal zpracovávat já.
Nejdřív ze všeho jsem si řek, júú, ale to je docela pěkné. Mnohem lepší než ten smradlavý hadr, co celé měsíce tahám po světě. Málem už jsem se po tom natáhl, že si to teda vezmu, ale pak ve mně přece jen zvítězil zdravý rozum. Ne, tahleta nová muchlovací žába, to přece není můj Muchláček! Hnusí se mi! Jak si dovolujou odbýt mě nějakým masově vyrobeným a běžným Muchláčkem! Nesmí mě soudit podle Sebe! Ne, prosím, já nejsem přelétavý jako Ona. Já chci svého vlastního Muchláčka!
Tak jsem pro změnu prořval celý další večer.
A pokračoval jsem dlouho do noci a málem každý vzlyk jsem pro jistotu zvýraznil srdceryvným výkřikem: "Muchláčet! Muchláčet! Muchláčet!"
Asi ve čtyři ráno - řval jsem vesele dál - jsem Je uslyšel, jak spolu mluví v ložnici. Tedy, mluví? Spíš jako by se hádali. Ona se snažila Ho přemluvit, aby něco udělal, a On namítal, že je unavený a že nechce.
Jo, tak tohle bylo docela zajímavé. V rozhovorech tohohle typu to totiž bývá přesně naopak.
Nakonec tam propukl rozruch, ozývaly se jakési zuřivé zvuky a já jsem usoudil, že On leze z postele a obléká se. Pak oddusal dolů, vyběhl z domu, práskl za sebou dveřmi a zařval: "Muchláček pitomá! Já jsem dospělý člověk. Co se já mám co trmácet do horoucích pekel kvůli nějaké pitomé žábě!"
Jelikož se zdálo, že se kolem Muchláčka konečně něco děje, dovolil jsem si blaženě zdřímnout...
... a vzbudil jsem se až v půl jedenácté...
... a ke svému velkému překvapení jsem zjistil, že Ona je ještě doma. Zavolala do práce, že nepřijde, a Obludě dala volno. "Řekla jsem si, že počkám, až se vrátí taťka," prohodila.
Bylo mi to divné, ale nestěžoval jsem si. Celý den se bude starat jen o mě - přesně tohle měla dělat celou dobu, místo aby se marně pokoušela pokračovat v profesionální dráze tam, kde ji přerušila.
Tak jsem se postaral, aby měla celý den co dělat. Fakt to vypadalo, že je dost utahaná, a dělalo Jí potíže se shýbat a lézt po podlaze, když teď po světě tahá takovou tíhu.
Může si za to sama. Měla by najet na nějakou redukční dietu. Ve čtyři odpoledne se konečně objevil On. Čekali jsme na něho celý den, ale stálo to za to.
Byl celý zmazaný, ověšený útržky a úlomky svinstva a smrděl jako městská skládka. A v ruce držel... Muchláčka.
Zmazaného, páchnoucího, odporného, ještě pořád olepeného psími e-e, ale nade vší pochybnost Muchláčka pravého a původního.
"No ne, podívej se," vrkala Ona. "Táta byl až na městské skládce a našel ti Muchláčka! Vidíš, jak na tebe táta myslí a jak se stará, to je ale hodný táta, viď?"
Teda podle výrazu Jeho tváře to tak zrovna moc nevypadalo. Něco zareptal a trpitelsky se šel vykoupat, no a Muchláčka strčili rovnou do pračky. Jeden celý prací program a nato hodinu v sušičce - a už oba rodičové přikráčeli do obýváku, koukal jsem se tam totiž na televizi, a v rukou ke mně natahovali bezbarvý žabí tvar.
"Podívej se," volala Ona. "Přinesli jsme ti zase tvého Muchláčka, viď? Tak co tomu říkáš?"
Co jsem moh říct. Celý večer jsem Muchláčka ignoroval.
Celý den jsem se o Muchláčkovi ani nezmínil.
A dneska taky ne. Spát jsem šel bez něho a žádný povyk jsem neztropil.
Dneska zase o Muchláčkovi ani slovo. Zaslechl jsem Ji jak Mu povídá: "Tak já myslím, že celá tahle aféra, jak se ztratil Muchláček, Malého možná z té závislosti vyléčila. Přece jenom roste. Už nepotřebuje hračku na utěšování."
No a odsud je možné dokument stáhnout (82 363 bytes). Jak si ho správně zobrazit je popsáno zde.
© 2002, KnihZ