Do TenSingu jsem začal chodit na podzim 1995. Práce v TenSingu se mi velmi líbila. Postupen doby jsem se stal jedním z vedoucích v našem TenSingu. Ale to, že bych mohl dělat dobrovolníka do ciziny, mě vůbec nenapadlo.
Na podzim 1997 prijela do Krabčic skupina Norů z Tensingu Norway a strávila zde jeden týden. V průběhu tohoto týdne dělali školni koncerty a vedli jeden Tensingový seminař. Já a Zděnek, jsme se o ně starali. Na konci týdne nám navrhli, že jsme mohly být dobrovolníky v Norsku. Tehdy jsem si myslel, že to by to sice bylo krasné, ale považoval jsem to za nerealné.
Následujicí měsíce jsem o tom přemýšlel čím dál tím víc. Měl jsem sice práci, kterou jsem měl rád, ale velkým problémem bylo to, že jsme neměli, co dělat a přitom jsme musili strávit každý den 8 hodin v kanceláři. To nebylo dobré. Cítil jsem, že potřebuji změnu. I proto jsem se rozhodl zkusit dělat dobrovolníka. Norsko bylo můj sen. Neměl jsem proto žádné racionální argumenty. Mám tam pár přátel, potkal jsem mnoho správných lidí z Tensingu Norway a věděl jsem, že je tam velmi krásná příroda. Vždycky jsem tam chtěl jet jako turista. Dokonce jsem se v roce 1996 začal učit norsky bez nějakého důvodu.
V polovině února 1998 jsem o tom mluvil s Bárou Kubíčkovou, toho času sekratářem pro zahraniční styky na České Ymce. Musel jsem s ní mluvit anglicky, abych jí dokázal, že jsem schopný domluvit se v cizím jazyce. Dostal jsem od ní přihlášku proVolunteers for Europe, kterou jsem vyplnil a poslal zpátky. Bára ji poslala do EAY ve Švýcarsku.
Volunteers for Europe (Dobrovolníci pro Evropu) je mezinárodní program organizovaný Evropskou aliancí Ymek (EAY). Každý člen YMCA ve věku od 18 do 30 let může jít dělat dobrovolníka do zahraničí. Doba trvaní je od několika týdnů po 1 rok. Také každé místní sdružení může zažádat o dobrovolníka. Finanční podmínky jsou různé a záleží na dohodě mezi dobrovolníkem a místním sdružením. Většina dobrovolníků má minimálně ubytování zdarma a dostává kapesné. EAY udržuje seznam s nabídkami jednotlivců a se žádostmi místních sdruženžch hledajících dobrovolníka. ( Tento seznam je také na Internetu).
V okamžku, kdy jsem posílal přihlášku, nebyla zde žádná nabídka na místo v Norsku. Ale norská sekretář na tom pracoval velmi pilně ( v současnosti jsou v Norsku 3 dobrovolníci ze zahraničí). Na začátku června jsem dostal dopis obsahující dvě nabídky : z Haugesundu a z Lindesnes. Vybral jsem si Haugesund a napsal jsem tam e-mail. Na konci června jsem dostal odpoveď od Marit Brathole, sekretáře v Ymce/Ywce v Haugesundu. Další jednání nebylo možné, protože byla celý červenec mimo kancelář.
Znovu jsme se kontaktovali na začátku srpna. Mezitím jsem se zeptal na Norském velvyslanectví, zda potřebuji vizum a pracovní povolení. Samozžejmě, že jsem ho potřeboval. Dostat ho mohlo trvat od 3 týdnů po 3 měsíce. Marit mi poslala smlouvu faxem a já jsem mohl jít na velvyslanectví vyplnit žádost. To bylo 17. srpna. S klidem jsem si koupil jízdenku do Osla na 6. záží. Docela dost jsem riskoval, jak jsem se později zjistil na švédských hranicích. Švédský celník se tady zaměřil zvláště na mladé muže.
Na začátku září proběhlo v Třeboni školení pro VfE, kde jsem byl s dalšími 3 dobrovolníky. Kromě jiného jsme mluvili o svých očekáváních a svých obavách. Dalo mi to docela hodně. V součastnosti je 5 VfE - Else v Německu, Veronica v České republice (Polička) a já, Edina a Mrož v Norsku.
Naštěstí jsem pracovní povolení dostal pátek před odjezdem. V něděli 6. záží jsem v Praze nasedl na autobus do Osla. Cesta trvala 26 hodin. V Oslu jsem se setkal se svoji kamarádkou. Stravil jsem tam jeden den chozením po muzejích v Bygdoy. Moje cesta z Osla do Haugesundu byla taky dlouhá - trvala 10 hodin. Ale byla nádherná, jeli jsme přes hory.
Do Haugesundu jsem dorazil ve středu 9 záží v 19:00.
Chceš také domovskou stránku zdarma ?