Necítíme národní hrdost a jsme na to hrdí 28. říjen a náš názor na tento den: Čelní politici nás nabádali, abychom procítili osmdesáté výročí československého státu. "Máme být nač hrdi," volali. Publicisté zas upozorňovali na to, jak nám dlouhá léta bolševismu vzala osmadvacátý říjen a nahradila jej jinými slavnostmi, na něž jsme chodili neradi a z musu. Nuže, je třeba říci, že pokud už přičíst komunistické vládě nějakou zásluhu, tak tuto zejména: odnaučila nás nevkusnému fangličkářství. Zpochybnila, ba zesměšnila všechna "slavná výročí". Osmadvacátý říjen nebyl sice zdaleka tak ničivý jako takzvaná říjnová revoluce, ale z pohledu konce století jsou jeho oslavy stejně směšné. Občané, kteří se v den Slavného výročí věnovali bez jakéhokoli sentimentu soukromým zájmům a těšili se z volného dne, se zachovali rozumně a normálně. Není co slavit a není proč. Není žádný důvod proto, aby byl člověk hrdý na příslušenství k nějakému etniku, kmeni, tím méně státu. Teď nemluvím jen o Češích, kteří vždy ctili heslo, kdo uteče, vyhraje, ačkoli sami jsou nejlepším důkazem toho, že toto rčení neplatí. Opravdové Hvězdné hodiny v dějinách národů a států jsou naprostou výjimkou. Většinou bývají oslavována krvavá vítězství, krvavé porážky, popravy nepřátel, zkrátka zničení jedné skupiny lidí druhou skupinou lidí. Bývají čirou náhodou oslavovány i věci běžné, neboť někdo někdy potřeboval historický mezník. Jistěže Francouzi prožívají hrději pád Bastily, mimochodem podle historiků zcela zbytečnou řež po nevýznamné potyčce. Samozřejmě Američané vypalují ohňostroje na počest rozhorlených obchodníků, kteří vysypali do řeky nějaký čaj. Mimochodem šlo o klasickou obchodní válku podobající se našemu trápení s chlazenými prasečími půlkami. Zvykli si na to. Všechny učebnice dějepisu, nejen ty bolševické, jsou lehce cinknuté tak, aby přispívaly k takzvané národní soudržnosti. Oslavy výročí, rachejtle, vlajky, salvy, krocani nejsou ničím jiným než pokleslým rituálem. Navazují na kmenové tance nad padlým nepřítelem a výhodné jsou snad jen pro politiky, kteří mohou přednést řeč a restauratéry, jimž se zvýší obrat. Radost z toho, že jsme příslušníky nějaké komunity, je z rozumového hlediska nepochopitelná. Poněkud pochopitelnější je z hlediska citového. Jako se chuligáni upínají na svůj klub, jsou i národní rowdies, kteří si vybíjejí prázdnotu životů láskou k vlasti. Ti i ti mívají dnes často holou lebku. I kdybychom připustili jistou míru slušného fandovství vůči svému státu za přirozenou, ba žádoucí, není to ještě důvod k oslavám jakéhosi dávného a dost problematického dne. Inteligentní individuum obyčejně neslaví ani výročí první soulože, ba ani výročí své svatby, nesvolává příbuzné na památný den, kdy se stalo z účetního revidenta vrchním účetním revidentem. Minulost se prostě odehrála a normální člověk nemá příliš času ani chuti se k ní vracet. Všechno důležité leží před ním. Kdo si sám poklepává po rameni a žvatlá "Jsem hrdý na to, čeho jsem dosáhl", je právem ostatními považován za pitomce. Z tohoto úhlu pohledu můžeme být na to, že jsme letošní slavné výročí nijak zvlášť neoslavovali, právem hrdi. M.K. Přetištěno z MFD NOVINKA! Teorie o české státní hymně Jak se státi správným vlastencem? Dan Landa jeho ALBA a další hudební skvosty Naše STANOVISKA aneb nejsme žádní blbci O autorech VTIP: Potkají se Polák, Jugoslávec a Čech a vyprávějí si, co dělali za války. Polák říká:" Já jsem ve Varšavě rozlepoval letáky a tisknul protinacistické noviny " Jugoslávec na to:" Já jsem se stal členem jedné partizánské skupiny a stříleli jsme nacisty a organizovali sabotáže" a co jsi dělal ty v Čechách? - ptá se. Čech na to: " Já nic, vždyt to přece bylo zakázaný" :))))))